Skoč na menu

Historické dolování v okolí Žďáru nad Sázavou a Bystřice nad Pernštejnem

Stanislav Houzar - Mineralogicko-petrografické oddělení Moravského zemského muzea v Brně

Úvod

Předkládaný příspěvek navazuje na dřívější práci "Historické dolování na jihozápadní Moravě", uveřejněnou v tomto sborníku v loňském roce (Houzar 1997). Je zaměřen převážně na malá hornicky dobývaná ložiska rud a některých nerudních surovin, jejichž těžba v minulosti byla charakteristická právě pro tuto část Českomoravské vrchoviny. Vzhledem ke geologické stavbě žďárské oblasti jsou ložiska těchto surovin rozšířena nepravidelně a zájmovou oblast bylo nutno vymezit od Žďáru nad Sázavou směrem přes Nové Město na Moravě dále k východu na Bystřicko. Ve srovnání s výše zmíněnou publikací bylo však možné v tomto případě využít podstatněji literatury. Zájmové oblasti bylo totiž v souvislosti s rozsáhlou prospekcí na uran a barevné kovy věnováno o mnoho víc pozornosti než jiným oblastem západní Moravy a to včetně historicko-báňských studií. Je však skutečností, že výsledky těchto výzkumů jsou uloženy především v nepublikovaných a relativně těžko dostupných posudcích. Z tohoto důvodu se domnívám, že předložený přehled věnovaný dolování nerostných surovin v regionu může vlastivědným badatelům a zájemcům o historii posloužit k základní orientaci. Je však zřejmé, že nemůže nahradit důkladné historické zhodnocení řady archivních nepublikovaných pramenů týkajících se dolování na Českomoravské vrchovině, které na zájem odborníků - montanistů ještě čeká.

Studovaná oblast je vymezena přibližně na základě geologické stavby. Na západě je omezena přibyslavskou zónou, za níž již leží historicky významná ložiska stříbra jihlavsko-havlíčskobrodského revíru s vlastními bohatými dějinami, na severu tvoří hranicí zhruba okraj moldanubika, na východě bítešská jednotka moravika a na jihu pak horniny třebíčského masivu (obr. 1). Historicky těžená ložiska nerostných surovin jsou vázána na horniny moldanubika, méně i moravika. Geneticky jde často o ložiska přímo spjatá s metamorfovanými horninami krystalické vápence, skarny). Skarny jako hlavní zdroj železných rud v minulosti vznikly pravděpodobně komplikovanými procesy zatlačením mramorů roztoky přinášejícími Si-Fe-Al a následnou metamorfózou. Typická rudní ložiska v oblasti jsou hydrotermálního původu - rudní složky se vysrážely z horkých roztoků. Původ těchto roztoků není vždy objasněný, z velké části jde o fluida, uvolňovaná v souvislosti s metamorfními procesy, zčásti mohou být vázána na granitové masívy. Taková fluida jsou schopna mobilizovat nízké obsahy kovů z velkých objemů hornin, transportovat je a usadit ve vhodném fyzikálně-chemickém prostředí. Tohoto původu je např. Ag-Pb-Zn-Cu zrudnění u Štěpánova (Malý 1993) a velká část uranových rud v okolí Dolní Rožínky a Drahonína. Vznik některých rud (např. Fe, Cu) i nerudních surovin (síra) souvisí i se zvětrávacími procesy. Bez významu jsou nálezy kasiteritu (cínovce) v sedimentech, zjištěné šlichovou prospekcí.

Historicky těžená ložiska jsou pro účely následujícího popisu rozdělena podle užitkové složky takto:

1. ložiska zlata
2. ložiska Ag-Pb-Zn-Cu
3. As-Sb rudy
4. uranové rudy
5. železné rudy
6. chromové rudy
7. živec a křemen
8. pyrit a síra
9. magnezit a sepiolit
10. lepidolit

1. Ložiska zlata

Možnou těžbu zlata v oblasti naznačují jen nepřímé a nepotvrzené údaje. Určitým vodítkem může být např. název obce Zlatkov u Rožné, odkud známe i pověst o zlatých dolech (Tenora 1907). V letech 1948-49 se tam při hloubení studny na severním okraji obce narazilo na staré báňské práce (Polák 1942, 1960). Vlevo od silnice do Bystřice asi 100 m od obce, nehluboko pod povrchem byla otevřena stará ručně vysekaná štola, vysoká 3 m, která sledovala asi 60 cm mocnou žílu křemene v rule beze stop rudy. Ze západního okolí obce pocházel křemen ze žilkami arzenopyritu, vykazujícím obsah zlata. Zasuté ústí štoly s výtokem vody v obci zmiňuje Polák (1942, 1960).

Zajímavá je otázka možné těžby zlata u Štěpánova nad Svratkou. Paprocký ve svém "Zrcadle Moravy" uvádí, že se prý v 15 století u Borovce dolovalo i na zlato, resp. že na konci 16. století bylo na pernštejnském panství objeveno značné množství zlata a stříbra. V latinsky psané štěpánovské matrice jsou v letech 1757-1784 někteří horníci zapsaní jako "aurifossor", tj. horník těžící zlato, vedle běžnějšího označení ferrifossor - horník těžící železo. Podobně neurčitá je i zpráva d Elverta z roku 1766 "...a dále se těží stříbro, měď, antimon a arsen a velmi málo zlata v dolech před několika lety otevřených." Míní se tím lokalita Koroužné - Horníčkova stráň, odkud však z té doby chybí jakýkoliv údaj o přítomnosti Au v rudě (viz Houzar 1998). Konkrétnější údaj uvádí pouze Wolfskron (1889), podle kterého je ve zkušebním listu prubířského úřadu ve Vídni ze dne 19.9.1884, údaj o tom, že ruda ze šachty Boží Požehnání (levý břeh Svratky nedaleko mostu v Borovci) obsahuje vedle stříbra a mědi i zlato (Polák 1929, 1960). Zlato v rudnině z Borovce údajně nalezli i někteří sběratelé nerostů.

Po první světové válce žádal nálezce drahonínského chromitového ložiska (viz. níže) F. Šafránek o povolení ke kutání zlata a stříbra u Drahonína. Vedly ho k tomu nálezy šupinek barvy obou kovů v křemeni a hornině na chromitovém kutisku a vlastní chemické analýzy. V roce 1919 nařídilo Ministerstvo veřejných prací brněnskému báňskému úřadu, aby předložil zprávu o Šafránkových kutiskách na Au a Ag. V jedné ze zpráv je i pochybný rozbor serpentinitu, který obsahuje 2 g/t Au. Různé analýzy, např. na zlatodolu Roudný v roce 1927 nebo v Příbrami, však zlato nepotvrdily (Pařízek 1998). Celkově lze konstatovat, že starší zmínky o zlatě jsou neurčité a neověřitelné. Ani mineralogické nálezy zlata, které mi nejsou známy z žádné veřejně přístupné sbírky, nedokazují historickou těžbu zlata v zájmové oblasti. O obsahu stopového množství Au v rudách i horninách v zájmové oblasti, zjistitelného chemickými analýzami, není naopak nutno pochybovat. Je však zajímavé, že nejsou uváděny zvýšené obsahy zlata ve šlichových vzorcích z vodotečí, tak charakteristické pro západnější části Českomoravské vrchoviny.

2. Ložiska Ag-Pb-Zn-Cu

Dolování stříbra, olova a mědi bylo v zájmové oblasti věnováno mnoho pozornosti. Bližší okolí Žďáru nad Sázavou je jako zdroj stříbra zmiňováno řadou starých autorů (např. d Elvert 1866, Polák 1934), avšak nejstarší zprávy o těžbě stříbrných rud na Žďársku jsou nejasné a těžko ověřitelné. Roku 1135 se zde uvádí kostel, v jehož blízkosti byly doly stříbrné. Podle Kašpara Šternberka (reprint z roku 1985) král Přemysl Otakar II vydal 12. března 1264 listinu, kterou věnoval žďárskému klášteru roku výtěžek všech dolů, jež by v této krajině byly v budoucnu nalezeny. V době Karla IV. vlastnil prý klášter mimo doly na české straně panství i důl stříbrný. Ten bývá situovaný do blízkosti Peperku (d Elvert 1866, Polák 1934). Tento název se opravdu v blízkosti Žďáru nad Sázavou vyskytuje (vrch u Velké Losenice), avšak nejsou mi známy žádné mineralogické doklady pro tamější dolování. Uvedený Peperek (Peperk) může být sice pravděpodobně zkomolený starý název Bergwerk, Pochberg nebo Pochwerk, avšak s velkou pravděpodobností jde o vrch u Utína (havlíčkobrodský revír), kde dolování v předhusitské době dokládají staré obvaly (Langhammer 1933). Tento "Puchperch" je nepochybně míněn i v listině z roku 1261 (Sternberg 1836). Křen (1933) uvádí místní pověst o starém stříbrném dole otevřeném před 150 lety u Kadolce. Zmiňuje jámu v trati "U stříbrných", u cesty od myslivny Rohů směrem ke "Svaté". Snad šlo o pokusné tereziánské kutání.

Řada zpráv o historickém dolování se týká štěpánovského revíru na Bystřicku, k němuž existuje velmi bohatá literatura (např. Malý 1993, Polák 1934, 1960, 1980, Sadílek 1995, Sekanina 1965, Wolfskron 1889). Přesto však stále existují určité rozpory v pojmenování starých hornických děl, příp. jsou objevována díla nová (ústní sdělení K. Malého), rozpory existují i v uváděných směrech a délkách dobývek a žil apod. Celá oblast štěpánovského revíru je tedy i nadále vhodným územím pro montanistické bádání a předkládaná kapitola může být jen stručným přehledem dnešního stavu poznání. Hydrotermální žilná a metasomatické ložiska Ag-Pb-Cu s ryzím stříbrem, stříbronosným galenitem, chalkopyritem i ryzí mědí byla exploatována od středověku. Hojné zinkové rudy (sfalerit) využívány nikdy nebyly; zajímal se o ně jen geologický průzkum v letech 1959-1962 (Láznička 1964).

Kromě starých zpráv o stříbrných dolech "pod hradem Zubštejnem" (jde o údaje z Bočkovy sbírky k roku 1238), časově zařazovaných do 13. - 14. století (d Elvert 1866, Polák 1960) a zmínky Peithnera (1780) o dolech v radušském pohoří, máme prvé spolehlivé zprávy o těžbě stříbra a mědi až v 18. století. Vyplývá to i z podrobné diskuse staršího období dolování v publikaci Poláka (1960). Novější zprávy z druhé poloviny 17. století však vždy zmiňují i staré dolování, proto je objev zdejších ložisek v souvislosti s kolonizací kraje v 13. století velmi pravděpodobný. V této souvislosti může být i neobyčejně zajímavý objev zaniklého hornického sídliště u Švařce v poloze nedaleko Cumberka. Podle Sadílka (1995) tam byly nalezeny zbytky po tavicích pecích, strusky a hojná tuhová keramika, snad z 13. století. Další zprávy do třicetileté války jsou poměrně nejasné, dolování je spíše předpokládáno, např. v letech 1484 a 1550 (srovnej Polák 1934, 1960, Sadílek 1995).

První zmínka o obnoveném dolování pochází až z roku 1657, kdy majitel pernštejnského panství Maxmilian hrabě z Lichtenštejna-Kastelkornu žádá krále o povolení obnovit staré doly, zpustlé před 100 lety. Tehdy se prý na panství těžila ruda stříbrná, olověná a měděná. Rovněž žádal, aby byl od počátku prací na dvacet let osvobozen od placení dávek a desátků pro sebe i své společníky. Nemáme však žádné zprávy o výsledcích tohoto pokusu. Doly na měděnou rudu jsou zmíněny i v roce 1710 (Polák 1934). Nový pokus obnovit doly pochází z roku 1716, kdy dolovací práce prováděl J. Frant. Lauer a těžba trvala 3 roky. Dolovala se hlavně měď, jednak jako kyz měděný (chalkopyrit) jednak byla těžena "blankytně modrá ruda měděná" (pozn. SH - nešlo asi o azurit, jak se domnívá A. Polák ale spíše o modrozelené chryzokolové rudy s kupritem a ryzí mědí). To dokazuje i další informace o těžbě Cu-rud červené a zelené barvy. Tehdy byla patrně otevřena "Kupferštola" (Polák 1960). Byla postavena pec na tavení ("Hamr" v Borovci), ale patrně vlivem nezkušenosti šmelcíře Bruna (Srna ? ) z Kutné Hory byly výsledky špatné, protože kov přešel do strusky. Neúspěch s tavením vedl k tomu, že práce byly na mnoho let zastaveny (Krejčíř a Štrejn 1962). Jen v roce 1728 krátce dolovali zkušenější měšťané z Kraslic, ale bez známého výsledku. Podrobné informace máme o dolování po roce 1765, kdy za panování Marie Terezie vyšlo vládní nařízení o vyhledávání a otevírání rudních ložisek. Kutací práce na Štěpánovsku byly ovšem zahájeny už dříve, v roce 1763 na žíle Marie Terezie (šlo o východněji ležící "novou" M. Terezii s galenitem, pozn. HS), později se přešlo na "Měděnou štolu". Státní inspekce v roce 1767 však nachází doly ve značném nepořádku. Práce na "Měděné štole" byly ukončeny r. 1766. Měděná ruda byla dále těžena na Borovecké štole a pracovalo se i v Cumberku. V říjnu 1769 pracovalo ve štěpánovských dolech 9 horníků. Po roce 1770 jsou všechny práce značně omezeny a v roce 1773 zastaveny. Z této doby se zachovala i Urbanova mapa (r. 1772), jako příloha k relaci horního rady Lembergera o stavu moravských dolů. Menší pokusy jsou ještě datovány do let 1774 a 1781. V roce 1784 již nebyl žádný důl v činnosti. Nové marné pokusy dolovat stříbro a měď jsou zmíněny v letech 1790 a 1801. Roku 1810 se pokusil těžit měď z cementačních vod, vytékajících ze starých dolů hrabě Salm. Přes slibné výsledky však k těžbě nedošlo (d Elvert 1866, Polák 1960).

Za první světové války bylo obnoveno dolování měděných rud podnikatelem J. Skoupilem (Altendorfská důlní společnost), a to se státní subvencí. Byly raženy tři nové štoly: Bárov, Na barytě a Cechhaus a zmáhala se stará štola Na Bukovské. Nejvýznamnější štola Cechhaus, ražená od starého havířského domku v Záskalí k východu, překřížila "Kupferštolu" (tam byly nalezeny i staré hornické nástroje a shnilé žebříky). Měla za úkol podchytit všechny zrudnělé žíly a pracovalo na ní 15 lidí. Štola byla ukončena po 110 m a jejím skutečným významem bylo jen to, že uchránila dělníky od vojenské služby (Polák 1934, Sadílek 1995).

Zatím poslední etapou hornické historie je podrobný geologický průzkum oblasti v letech 1959-1963. Byly tehdy vyzmáhány některé staré štoly, vyraženy šachtice a provedeno několik vrtů (Mátl 1964, 1974, Láznička 1964, Sekanina 1965). Pracem předcházel i báňsko-historický výzkum (Polák 1960, Štrejn 1962). Zásoby Cu-rud jsou průmyslově nevýznamné, zásoby Pb-Zn rud 700 000 tun jako malé (Pluskal in Malý 1993).

Stručná charakteristika lokalit:

a) Korouženská štola

Nachází se ssv. od Koroužného po pravé straně silnice do Víru, při úpatí z. svahu Horníčkovy stráně, na kraji pole. Peithner (1780) udává, že ve fristunku krále Ferdinanda I. z 21. května 1554 se připomínají stříbrné doly na lokalitě "Oberradusch", což patrně odpovídá území sv. od Koroužného. Zmínka se snad týká některých obvalů, ležicích v příkré stráni v. od ústí zmíněné štoly, nebo i starých prací na štole samé (viz. níže, Houzar 1998). V roce 1771 se přímo píše o "Koroschna Stolln im Radussker Gebirge". Na štole bylo původně pracováno "sázením ohně". Štola je u ústí zatopená a směřuje k JV. Po 52 m zastihla žílu s antimonitem, sfaleritem a arzenopyritem, kterou sledovala převážně k JJZ. Asi 77 m od ústí štoly je zatopené hloubení (24 m) a celková délka štoly dosáhla asi 616 m, dnes je s obtížemi schůdných asi 155 m (Polák 1960, Malý 1997). Podrobnější údaje viz. kapitolu As-Sb rudy.

b) Koroužné - Zemanovo pole

Lokalita se nachází na mírném návrší v pokračování ostrohu nad pravým břehem Svratky, v chatové kolonii sz. od Koroužného, asi 200 m SSZ od kapličky v obci. Zachovaly se zatravněné mělké obvaly a zbytek haldy se vzácnými nálezy rud, zvláště sfaleritu a galenitu. Rudy se nacházejí v mramoru a v karbonátové žílovině, společně s limonitem. Nejpodrobnější zprávy o lokalitě se nacházejí v rukopisu neznámého autora (A. Polák ?), uložené v archivu MZM v Brně. Výchoz zrudněných mramorů byl v nedotčeném poli asi dobře patrný a zavdal podnět k dolování. Zbytek úklonné šachty (zachovala se jáma asi 3 m hluboká o rozměrech 5×4 m) nebo štoly svědčí na značné stáří, pravděpodobně na 14.-15. století. Materiál haldy se ale zdá být čerstvější. Snad tyto doly náležejí k těm "pod hradem Zubštejnem", které jsou zmiňovány v roce 1238. V roce 1776 se na Zemanově poli s velkou pravděpodobností pokoušel o štěstí vídeňský rada Narstani de Wiess. V tomto roce žádal o propůjčku na "alt verlassenen Schacht" na stříbronosné olověné rudy. Práce pak vedl havíř Josef Schiner, po němž byl důl nazván Josefovým. Těžba, započatá snad už v roce 1775, skončila fiaskem v září 1776.

c) Švařec – Panisádek, Drahoš, Za švařeckou kaplí a Cumberk-Havírna

Nedaleko břehů Svratky je známo několik starších horních děl, které se táhnou od Záskalí (starých "Hamrů") k S až k "Zemanovu poli". Asi 450 m SSZ od mostku za domkem v záp. svahu na pravém břehu Svratky byla objevena zazděná štola z 18. století, ústí staré zavalené štoly bylo objeveno i v jižním břehu Svratky. Na ostrohu nad Svratkou SZ od kóty 353 m byla geologickým průzkumem v roce 1959-1961 vyhloubena šachtice.

Tato díla bývají v literatuře označena jako "Panisádek" (Polák 1980, Malý 1993). Situace těchto dolů, známých už z 18. století, byla dlouho neznámá. Až v roce 1948 se propadla na Panisádku (též Brno) jáma 8 metrů hluboká. Dr. V. Mátl, který prováděl geologický průzkum v letech 1959-1963 pak v těchto místech nechal razit šachtici hlubokou 34 m z níž byl ražen překop a sledné, jedna pod koryto Svratky. Protože hrozilo neustále zatopení díla, bylo nutno čerpat silný přítok vody (až 20 l/sec). Ložisko Ag-Pb-Zn rud, kde rudy tvořily impregnace v prokřemenělém mramoru, bylo ověřeno v délce 300 m a mocnosti 14 m (Mátl 1963, Sekanina 1965, Polák 1980). Asi 500 m odtud k SSZ bylo za samotou objeveno poměrně rozsáhlé středověké dílo nazvané "Drahoš". Nebylo známo z žádných map a bylo zjištěno jako výrazná geofyzikální anomálie. V jejím místě byla vyhloubena šachtice, která odkryla třípatrový systém chodeb sledujících v S-J směru rudní žílu ve svorech a amfibolitech. V chodbách byly nalezeny ještě zbytky starého odvodnění: dřevěná čerpadla, roury a korýtka. Spodní část byla zatopena. Způsob práce by mohl naznačovat 18. století. Haldy se nezachovaly, dílo bylo po dokumentaci zakonzervováno (Polák 1980). V lese na svazích kóty 518 m se nacházejí další obvaly (Malý 1993). Za švařeckou kaplí, asi 100 - 350 m SV od kaple jsou nepatrné zbytky pinek a šachtice z let 1761-1772 (Láznička 1964). Ve stráni se ojediněle nacházejí limonitové rudy s galenitem a sfaleritem.

Mimo vymezenou oblast předložené studie leží lokalita Cumberk ("zum Berg" podle d Elverta 1866), asi 1 km VJV. od Švařce po obou stranách silnice Záskalí - Prosetín. Severně od silnice stará úklonná šachta minimálně z 16. století, hluboká okolo 50 m se zatopeným dnem. Na protějším svahu velké množství dobře zachovalých obvalů a štola z 18. století, dlouhá asi 20 m. Lokalita byla detailně prostudována Štanclem (1980), který zhodnotil i práce geologického průzkumu z počátku šedesátých let. Rudní žíly mají směr SSZ-JJV, SV-JZ a Z-V a jsou uloženy v bítešské rule.

d) Borovec-Záskalí

Jde o oblast známou rozsáhlými pracemi z 18. století, možná i staršími, které bylo věnováno v literatuře nejvíce pozornosti z celého štěpánovského revíru. Nejlépe je známa situace z Urbanovy mapy z roku 1772, další mapa pochází od Wolfskrona (1889). V oblasti mezi Záskalím a Borovcem se dodnes zachovalo několik štol a velké množství mělkých obvalů, kterým byla v různých dobách dávána různá, často i nová místní jména (např. Partyzánská štola, Učitýlek, U Večeřů, U Kinců), zčásti i v souvislosti s novým geologickým průzkumem. Pro bližší orientaci doporučuji publikované práce Poláka (1960) a Sadílka (1995) a nepublikovanou práci Malého (1993). Ve skutečnosti stačí vyčlenit dva druhy hornických prací a to podle stáří:

První představují prospekční práce z 20. století, především štola Mír. Ta leží asi 40 m vysoko v zalesněném svahu na levém břehu Svratky. Štola Mír byla ražena v letech 1959-1963. Na počátku sleduje křemen-barytovou žílu ve směru SV-JZ a po 70 metrech se rozděluje. Východní větev končí asi po 135 m, západní, která nafárala měděné rudy, končí 232 m od ústí (Sadílek 1995). Pod touto štolou, dole u řeky, se nachází dílo zvané Na barytě. Původní štolka asi 7 m dlouhá byla ražena v roce 1917, dnes má délku 69 m a vchod uzavřen mříží. Je nutné poznamenat, že nové prospekční práce v letech 1915 -1919 a 1959-1963 se konaly i na takřka všech historických dílech zmíněných níže (zejména štola Na Bukovské, Cechhaus a Bárov).

V druhém případě jde o složitý systém historicky významných dolů na měděné a stříbrné rudy v prostoru návrší Na bukovské, táhnoucí se přibližně mezi Záskalím a mostem přes Svratku v Borovci pocházející převážně z 18. století, ale i starší) na měděné, příp. i Ag-Pb rudy. Nejvýznamnějším dílem byla tzv. Kupferstollen (Měděná štola), pravděpodobně totožná se štolou Marie Terezie ("alt" ve Wolfskonově mapě, obr. 2). Jde o dnes omezeně přístupný třípatrový systém štol a komínů. Horní patro je přístupné, dolní dvě mají zavalená ústí. Horní štola končí po 37 m u komínu do nižších pater. Spodní patro bylo otevřeno za 1. světové války štolou Cechhaus. Celková délka Měděné štoly byla asi 476 m, ve vzdálenosti 55 m od křížení s Cechhausem je spodní štola nepřístupná. S horními patry je spojena 3 komíny, všemi třemi štolami prochází jen jeden (Sadílek 1995). Východněji, za domkem č. 121 v Záskalí je ražena štola "nová Marie Terezie" a to v letech 1763-1774. Připomíná se jako "staré dílo, sledující žílu s obsahem galenitu o mocnosti 1,5 stopy". Štola měří asi 28 m (Sadílek 1995). Nad okrajem lesa nad Záskalím je dosud přístupná štola Na Bukovské. Pochází z roku 1772, poslední těžba probíhala v roce 1918. Vpravo od ústí má zavalené hloubení. Ve stejném prostoru se nacházejí i další díla, např. Denní štola (Wolfskron 1889), Josef a Anna (Malý 1993).

Na jižním svahu nedaleko Svratky, nad domem u mostu v Borovci existují dvě zasutá ústí štol: spodní Borovecké štoly, zmíněné v roce 1763 (délka 95 m) a výše položeného Bárova z roku 1916 (délka 40 m). Nad nimi ve svahu je ústí šachty Boží Požehnání (Segen Gottes), asi 35 m hluboké (Polák 1960).

Z ložiskově-geologického hlediska byla uvedená báňská díla založena na prokřemenělých místy až černých grafitických krystalických vápencích, střídajících se s tmavými grafitickými svory olešnické skupiny. V těchto horninách jsou uloženy i hydrotermální žíly křemene, barytu a karbonátů. Primární rudou Cu je chalkopyrit, Ag bylo nejspíše vázáno v galenitu, chalkopyritu, příp. i tetraedritu. Staré práce probíhají v generelním směru S-J, s místními odchylkami, zhruba mezi západněji ležícími světlými granátickými svory a východnější, v podloží ležící bítešskou okatou rulou (pozn. v bítešské rule jsou zrudněné křemenné a barytové žíly v Cumberku a u Horního Čepí, ležící už mimo rámec předkládané práce). Podle Mátla (1974) tvoří zrudnění ložní, méně často i pravé žíly S-J a SSZ-JJV směru o maximální mocnosti 1,8 m a délce 100-200 m. Ověřený hloubkový rozsah je 400 m. V historických materiálech se objevují zprávy o tzv. modré rozsedlině (die Blaue Kluft). Po nálezech azuritu na štole Mír se všeobecně usuzovalo, že "modré rozsedlině" dal jméno tento modrý minerál (např. Polák 1980). Azurit je však z lokality znám jen jako drobné tmavomodré krystalické agregáty v převládajícím rezavě zbarveném okrovitém limonitu s hojným zeleným malachitem. Pásmo "modré rozsedliny" spíše představovalo obohacenou ("cementační") zónu, kde krystalizovaly mědí bohaté minerály, převážně kuprit s ryzí mědí. Doprovodným minerálem je tam zelenavě modrý chryzokol, vedle vzácného malachitu a ojedinělého brochantitu. Cementační vody navíc mohly v přítomných krystalických vápencích vytvářet i blankytně modré povlaky langitu a posnjakitu, vznikající na Borovci recentně dodnes. Byla tedy modrá barva horniny spolehlivým vodítkem při vyhledávání nejbohatších rud s kupritem a ryzí mědí, nehledě na přítomnost ryzího stříbra v těchto asociacích. Po vydobytí těchto bohatých rud těžba už jen skomírala, podobně jako na dalších obdobných rudních ložiscích u nás. Je dokonce možné, že už v době tereziánského kutání v letech 1763-1781 byly nejbohatší partie ložisek zcela vytěženy.

3. As-Sb rudy

Tyto rudy, reprezentované především arzenopyritem a antimonitem se ve větší míře vyskytovaly na ložisku v Koroužném, ssv. od obce na levém břehu Svratky proti bývalému Rösslerovu mlýnu v tzv. Horníčkově stráni. Přestože průzkumné práce v 16. - 19. století byly zaměřeny na stříbro, hlavním produktem těžby byl antimonit a arzenopyrit. O jejich využití však dostupné prameny nehovoří a ruda nakonec zřejmě posloužila pouze jako štěrk do silnice Koroužné-Vír (Polák 1960). Historické údaje o ložisku podrobně zpracoval neznámý autor (A. Polák ?), jehož rukopis je uložen v Moravském zemském muzeu (Houzar 1998). Z něho vyjímám:

Přesnou zprávu, kdy byla založena štola proti Rösslerovu mlýnu v Horníčkově stráni nemáme, rovněž tak není známo, kdy byly vyhloubeny pokusné jámy a šachtice nad štolou se nalézající. Jest však jisté, že existovaly již v polovině nebo koncem 16. století, jak se dá souditi z žádosti hraběte Maxmiliana z Lichtensteinu-Kastelkornu z roku 1657 o povolení k otevření nových dolů a k obnovení starých opuštěných důlních děl na svém panství pernštýnském. Z jiných pernštýnských archiválií z let 1677 až 1679 je zmínka o vzorcích rud z Koroužného a to z opuštěných důlních prací starými havíři intenzívně exploatovaných. Soupis vzorků rud zkoušených 19. října 1678 uvádí tato důlní díla u Koroužného - důl Sv. Barbory a Sv. Trojice. Důl Sv. Trojice byl u silnice (k Víru) u cechovního domku (dnešní stavení Horníčkovo), proti Rösslerovu mlýnu. Důl Sv. Barbory byl buď ve stráni nad dolem Sv. Trojice (dnešní zabořené jámy a obvaly) nebo poněkud severněji nad Horníčkovým stavením.

Roku 1763 se utvořila důlní společnost s válečným komisařem šlechticem Bernardem z Kessleru v čele, která již v následujícím roce dala ohledati opuštěné doly v okolí Štěpánova a u Koroužného a našla rudu. Dne 11. září jmenovaný Kessler u pernštýnské vrchnosti žádá o propůjčku na náleznou jámu v radušském pohoří u Koroužného zvanou Kristovo přátelství (Freudschaft Christi) na hlavní žíle směru j-s a to se šesti horními a dvěma dolními měrami s příslušnou štolou Sv. Jana Baptisty se všemi náležitostmi a hlavně se zbahnělou loukou, nacházející se před ústím štoly, které bude potřebí pro uskladnění důlního dříví a pro skládku vyrubaného materiálu na haldy. (Pozn. SH: lokalitu Oberradusch = radušské pohoří zmiňuje Peithner (1780), mj. tento název se objevuje i v nových mapách).

Štola proti Rösslerovu mlýnu v Horníčkově stráni - bývalý důl Sv. Trojice, později štola Sv. Jana Baptisty jako část dolu Kristovo přátelství byla z počátku ražena na výchozu křemenné žíly s mastným, žlutavě zabarveným křemenem, obsahujícím vtroušená zrnka pyritu, vzácněji pyrhotinu. Zbytky zřejmě se vykliňující žíly jsou ještě dnes patrné na bočních stěnách u vchodu do štoly, která má směrem ke stropu protáhlý tvar, svědčící na její značné stáří. Počátek jejího ražení se dá klásti do 16. století nebo do doby ještě dřívější, snad až do 13. nebo 14. století. Štola jest z větší části zatopena vodou a tedy těžko přístupná. Štola byla od ústí ražena starými havíři ("von denen Altem") jihovýchodním směrem ručně a skála i žíla byla krušena "sázením ohně", jak svědčí nejen již výše zmíněný profil, nýbrž i její boky, mající vypouklý tvar. Sám přísežný a šichtmistr Urban ve své zprávě a mapě, kterou vyhotovil a která je přiložena k Lembergově relaci ze 30. prosince 1772 uvádí, že štolu razili staří havíři uvedeným způsobem a směrem v hornině napříč vrstevnatostí ("Quergestein") až narazili ve vzdálenosti 18 sáhů od ústí štoly na rozsedlinu (žílu) křemene s antimonitem. Do 16. století spadá i vyhloubení 8 mělkých a hlubších jam na svahu jihovýchodně nad štolou situovaných, orientovaných přibližně ve směru h 1 na výchozu antimonitové rozsedliny, která zde asi vykliňovala. Jest oprávněna i domněnka, že staří narazivše při sledování pyritonosné žíly na antimonitovou rozsedlinu, ohledávali výchoz této rozsedliny zmíněnými osmi kutacími jámami a šachticemi.

Zdá se, že v roce 1769 přibyla k důlní společnosti, pracující v Koroužném další společnost a že šichtmistr Urban v důsledku toho byl nucen žádati znovu o povolení k mutuňku (propůjčku) u pernštýnské vrchnosti. 17. března podává žádost o mutuňk jménem důlní společnosti Božího Požehnání a Sv. Antonína Paduánského na důlní dílo v radušském pohoří u Horního Koroužného. Toto dílo má býti založeno na stříbronosné rozsedlině směřující od půlnoční k polední straně (od severu k jihu. Urban žádá o povolení na jednu náleznou jámu Božího Požehnání se šesti horními a dvěma dolními mírami. Je tedy jáma Boží Požehnání asi identická s dolem Marie Pomocné a Kristova přátelství. Korouženské rudy byly zkoušeny na obsah Ag nejen Zenkerem, nýbrž i prubířem Depree. Výsledky zkoušek byly rozdílné. Rudy obsahovaly velmi málo Ag a Pb, což je vzhledem k tomu, že byl těžen antimonit, arzenopyrit, sfalerit a pyrit zcela pochopitelné a není divu, že těžba zaměřená na stříbro musela skončit fiaskem.

Dne 30. 1. 1772 byla analyzovány vzorky od havíře Sauera). Šlich o hmotnosti 9 centýřů a 25 liber vykazoval pouze stopy Ag a druhý vzorek 4 centýře a 25 liber měl obsah jen 3/4 lotu Ag. Ruda vyvíjela zapáchající páry arsenové, šlo tedy o arzenopyrit. V konsultačním protokolu za II. kvartál 1772 se uvádí, že tzv. antimonitová žíla byla do konce dubna 1772 sledována do vzdálenosti 47 1/2 sáhu od křižovatky se starou štolou v poledním (= jižním, v originálu je severním, pozn. SH) směru až k čelbě a vytěženo do té doby 1578 centýřů žíloviny. Dne 18. dubna 1772 byl obsazen denní šurf v místě asi 295 sáhů od ústí štoly vzdálený směrem jjv. (viz Urbanovu mapu) a sice na předpokládané křižovatce žíly korouženské štoly a rozsedliny na levém břehu Svratky.

Koncem března 1773 se rozhodla dvorní komora vídeňská zanechati prací u Koroužného a přestěhovati veškeré důlní nářadí a zařízení ze štěpánovských dolů, po předchozím finančním vyrovnání se soukromými podílníky, do Jihlavy. Okolo let 1807 až 1810 prováděl u Koroužného na svůj náklad dolovací práce starohrabě Salm. Ze zprávy Salmova horního rady Friesse z r. 1811 vyplývá, že štola je ražena na žíle s blejnem zinkovým (sfaleritem) a rudou antimono-olovnatou (bournonit, resp. bournonit s antimonitem). Žíla prochází svorem (psáno "Glimmerschiefer") a obsahuje vedle křemene také "Spadth" (kalcit nebo dolomit ?). Bližší podrobnosti neznáme, v rájeckém archívu se nic nedochovalo..."

4. Uranové rudy

V případě uranových rud nejde v podstatě o těžbu historickou, neboť v současnosti ještě probíhá dotěžování ložiska Rožná (do roku 2004). Jde však o těžbu rudy, která po zlatu a stříbru ve středověku představovala třetí výrazný vrchol hornictví v českých zemích, který asi těžko bude v budoucnosti nějakou rudní surovinou překonán. Proto stojí její nedávná historie v této práci alespoň za krátkou zmínku.

Vyhledávání a průzkum uranových ložisek na Moravě nejprve prováděly specializované, tzv. revizní skupiny, podřízené centrálně geologické službě n.p. Jáchymovské doly se sídlem v Jáchymově. Z několika takových skupin vznikl 14.4.1954 závod "Kutací práce IV" se sídlem v Třebíči. Později byl několikrát přemístěn, naposledy do Nového Města na Moravě, kde pod změněným názvem (Geologický průzkum uranového průmyslu, závod IV) existoval až do roku 1991. Podrobný průzkum využívající různé metody, převážně spočívající v měření radiace (gama záření) nebo zjišťování radioaktivních plynů (emanační průzkum) vedl k objevům několika významných rudních polí. Uranovou mineralizaci tvoří uraninit (smolinec) a coffinit, objevují se i různé výrazně barevné druhotné minerály, jako např. žlutozelená uranová slída autunit nebo žluté "uranové okry". Uranové zrudnění je rozmístěno nepravidelně, převážně v žilných strukturách. Detailní informace o rudních polích a zásobách jsou dosud předmětem státního tajemství a proto budou ještě delší dobu bádání nepřístupné. Nejlepší současný přehled o těžbě uranu a řadu historicky zajímavých detailů uvádí Cimala (1997). Další zajímavé informace lze získat ve stálé hornické expozici "Uran na Vysočině", instalované v podzemí Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem.

Největší ložisko uranových rud na Moravě, ložisko Rožná, bylo objeveno emanačním průzkumem 26.8.1956. Rudní pole se rozkládá na katastrálním území obcí Blažejovice, Blažkov, Bukov, Dolní Rožínka, Habří, Horní Rozsíčka, Horní Rožínka, Milasín, Rodkov, Rozsochy, Rožná, Vojetín, Zlatkov a Zvole. V rámci průzkumu a těžby ložiska bylo v rudním poli Rožná - Rozsochy vyhloubeno 13 průzkumných šachtic, 7 těžních a 2 větrací jámy a vyraženy tři průzkumné štoly. Celková délka horizontálních důlních děl je 515 km a nejhlubší místo dosažené důlními pracemi leží 702,4 m pod úrovní hladiny Jaderského moře. Bylo vydobyto 14,5 mil. tun uranové rudy (Cimala 1997).

Dalším významným rudním polem je Olší-Drahonín, objevené 17.9.1956. Rozkládá se na katastrálním území obcí Bor, Drahonín, Litava, Moravské Pavlovice, Olší a Střítež. Pro průzkum a těžbu byly vyhloubeny dvě průzkumné šachtice, dvě těžní jámy a vyražena jedna průzkumná štola. Celková délka horizontálních děl je 190 km a bylo vydobyto přes 2,5 mil. tun rudy. Po ukončení těžby v roce 1990 probíhá rekultivace odvalů (Cimala 1997).

Menší význam měla těžba na lokalitách Slavkovice a Petrovice, objevených v roce 1957 a 1962. Průzkumná šachtice u Slavkovic měla hloubku 150 m, těžní jáma Petrovice hloubku 250 m. Celkem bylo vyraženo asi 25 km horizontálních důlních děl a vytěženo 130 tis. tun rudy. Obě jámy jsou zasypané a odvaly rekultivované. Menší práce byly rovněž provedeny u blízké Nové Vsi a Veselíčka. Malé ložisko uranové rudy je situováno asi 1 km j. od obce Škrdlovice. Ložisko bylo objeveno v roce 1965 a v období 1966-1970 bylo prozkoumáno šachticí na úrovni 25 m a 45 m pod povrchem. Další průzkum byl proveden na kat. území obce Světnov do hloubky 135 m. Celkem bylo vydobyto 16,7 tis.m3 rudy. Na území celého žďárského okresu byl realizován rozsáhlý vrtný průzkum (Cimala 1997).

5. Železné rudy

Těžba železných rud v regionu byla vždy velmi významná a dochovalo se o ní relativně dost zpráv v archivech a v literatuře. Ze starší literatury lze uvést d Elverta (1866), který uvádí řadu údajů o těžbě železných rud a produkci železa. Ložiskové zhodnocení všech výskytů železných rud v oblasti bylo provedeno v padesátých a šedesátých letech tohoto století, kdy se na většině lokalit uskutečnil podrobný geologický průzkum. Jeho výsledky byly z hlediska současných potřeb negativní. Součástí průzkumu bylo i báňsko-historické posouzení lokalit (Polák 1950, Štrejn 1962, Krejčíř a Štrejn 1963), další podrobnější údaje nalezneme např. u Poláka (1960) a Lázničky (1964).

Železné rudy z mnoha drobných ložisek byly zpracovávány v železárnách ve Starém Ransku, v Kadově, zejména však ve Štěpánově nad Svratkou - Olešničce. Štěpánovské železárny se připomínají už v roce 1588. V 17. století byl jejich provoz rozšířen. Kromě potřeb pro domácnost se tu vyráběly i ruční zbraně, děla a dělové koule. Roku 1760 byla v Olešničce postavena "vysoká pec", používající dřevěné uhlí. Vysoká pec se připomíná ještě v roce 1793. V roce 1861 je na místě staré, již poškozené pece postavena nová, avšak její provoz byl ukončen v roce 1876 (Polák 1960)

O dolech na železnou rudu v blízkosti Žďáru nad Sázavou existuje zpráva z roku 1365, kdy se zároveň připomíná i železná huť a hamr (d Elvert 1866). Celkově poblíž pracovalo 7 hamrů, později jejich počet stoupl na horním toku Sázavy až na 21 (Zemek 1953). Jako železná ruda byl ve středověku využíván pouze lehce tavitelný limonit (hnědel), vzniklý zvětráváním pyritu a Ca-Fe silikátů v horninách různého typu. Převážně šlo o zvětraliny skarnů, vzácněji o produkty zvětrávání pyritu a pyrhotinu v metamorfitech, ojediněle i zvětraliny Ca-Fe-Mg karbonátů na hydrotermálních ložiskách Ag-Pb-Zn-Cu. Od 19. století byl rovněž těžen z ložisek skarnového typu magnetit. Železnou rudu skarnových ložisek představovaly: a/ primární magnetitem obohacené partie skarnů s nepravidelnou kovnatostí; b/ gossanové okry a limonitem proniklé zvětralé partie skarnů. Průměrná kovnatost se pohybovala mezi 20-30 % Fe. Větší zájem byl o typ "b", protože limonity byly snadno dobyvatelné a jejich kovnatost vcelku stálá. Žádné z těžených ložisek proto nedosáhlo větších hloubek. Šachty nebyly hluboké a v dnešní době se po nich zachovaly jen nepatrné zbytky nebo zmizely beze stop (Láznička 1964).

Nejvýznamnějšími představiteli železnorudných ložisek v oblasti byly lokality Budeč u Žďáru, Pernštejn a Věchnov. Předpokládá se, že ložisko v Budči mohlo být v činnosti již ve 14. století. Nově bylo otevřeno v roce 1838 cca 0,5 km sv od obce na lesnatém návrší zvaném Kopeček ("Pergl"). Důl byl pojmenován František a míra byla propůjčena knížeti Ditrichsteinovi. Těžba byla ukončena v roce 1890 a vydobylo se asi 10,5 tis. tun rudy (Krejčíř a Štrejn 1963). Na ložisku byla kromě mělčích šachtic vyhloubena i šachta 80 m hluboká a silný přítok vody se odváděl štolou asi 400 m dlouhou k rybníčku "U staré pazderny". Po těžbě se zachovaly aplanované haldy a zarostlé jámy (Polák 1950).

Pernštejn je rovněž jednou ze starých důlních lokalit. Z literatury však vyplývá, že údaje se vztahují obecně k pernštejnskému panství, nikoliv k obci Pernštejn (srovnej např. Krejčíř a Štrejn 1962). Přímo v Pernštejně se těžily Fe-rudy údajně už ve 14-15. století a také v druhé polovině 16. století, přesná lokalizace není však jasná. Krejčíř a Štrejn (1963) udávají, že v roce 1783 bylo vytěženo 112 tun rudy pro štěpánovskou huť, bližší údaje jsou až z poloviny 19. století. Skarnové ložisko vystupuje v lese západně od obce při silnici Pernštejn - Rožná. Po kutacích pracích i po těžbě, která skončila v roce 1876, se zachovaly zavalené štoly i haldy. Poslední pokusy skončily negativně v roce 1925 (Polák 1960). V místě dolů později pracovaly dva kamenolomy na štěrk, které pozůstatky po dolování téměř zničily. Ve Věchnově byly jako ruda těženy zvětralé skarny asi 300 m od obce na "Železince". Lokalita je dnes zavezená odpadem a zaniklá. Ještě relativně nedávno však byly v okolí patrné zbytky četných mělkých kutacích prací na limonit z osmdesátých let 18. století. Ložisko magnetitu je známé od roku 1810 a těžila se ruda pro štěpánovské železárny asi do roku 1885 (Polák 1960). Uváděn je důl Vilém v roce 1827, v roce 1858 pak nový důl Václav. Vrtem bylo objeveno další ložisko, otevřené dolem Robert a uvádí se i důl Vladimír. V letech 1847 - 1878 se vytěžilo podle Krejčíře a Štrejna (1963) 6780 tun rudy o nízké kovnatosti (10 - 20 % Fe). Menších Fe-ložisek skarnového typu existuje v oblasti několik. O mnohých z nich se zachovaly jen stručné zprávy o odvodu rudy do železáren.

Zaniklá štola v lese Jeřábek (katastr Štěpánov nad Svratkou), asi 30 m nad Lesoňovickým potokem, 1200 m VJV od kaple v Lesoňovicích sledovala limonit v železném klobouku ("gossanu") skarnu. Byla propojena s šachticí. V Býšovci byl těžen limonit s obsahem 30-32 % Fe v roce 1847 na poli zvaném Blučina, drobné kutací práce se uvádějí na hranici býšoveckého a věchnovského katastru, kde existovaly důlní míry Robert I, II a Vladimír I, II náležející hraběti Mitrovskému. V přehledu dalších lokalit skarnového typu se objevuje např. Domanín u Bystřice nad Pernštejnem (1847-1866), dále Sklené, při silnici do Fryšavy (r. 1743), Strážek (179 tun limonitu v letech 1847-1850) a Ujčov. Na poslední lokalitě se železné rudy těžily pravděpodobně už ve středověku a dále v 18. století. Ještě v letech 1848-1876 se tam vytěžilo 3015 tun rudy.

Malé ložisko Fe-rudy bylo těženo např. u Bystřice nad Pernštejnem na kraji lesa Ochoza, odkud je uváděna důlní míra Vincenc (kutací právo od roku 1853). Polák (1960) odtud uvádí zbytek kutací jámy o rozměrech 12×8×2,5 m a malou haldičku. Není bez zajímavosti, že o toto, z dnešního hlediska zcela bezvýznamné ložisko vznikl v roce 1786 dlouhý spor mezi městskou radou Bystřice nad Pernštejnem a hrabětem J. N. Mitrovským. Dochovalo se několik dopisů (P. Chlupáček, opisy z kutnohorského archivu), ohledně této události. Dne 22. srpna 1786 se rada města Bystřice obrací na horní soud v Kutné Hoře s dopisem v němž sděluje, že "v lese Wochoze se doluje železná ruda" a že desátek z dobyté rudy připadá bystřické obci jako majitelce pozemku. Naopak 28. září téhož roku sděluje v dopise Mitrovský, že žádost bystřických je neoprávněná. Podle Maxmiliánova horního řádu, resp. nařízení z roku 1575, patří výtěžek dolů majiteli, protože Bystřice byla vrchnostenským, poddaným, do zrušení roboty také robotnickým městem a nepatří tedy mezi stavy ve smyslu horního zákona. Bystřické panství koupil jeho děd. Replikou na tento dopis je list z 15. října 1786, v němž se píše, že vztah mezi poddanými a zemskými knížaty je jiný než v době vydání Maxmilianova řádu před 200 lety a že vlastníkem pozemku ve Wochozi je obec. V dlouhém dopisu z 16. listopadu 1786 píše Mitrovský, že "Bystřice nemá práva na desátek z dolů neboť právo to náleží panskému a rytířskému stavu. Na důl má vrchnostenské právo". Po výměně několika dalších dopisů byly 22. 2. 1787 nároky města Bystřice zamítnuty a Mitrovskému byly přiznány nároky na hrazení škody sporem vzniklé. Město muselo zaplatit i výlohy horního soudu v Kutné Hoře.

Drobné ložisko skarnových Fe-rud bylo těženo v 19. století i u Rokytna (Krejčíř a Štrejn 1963). Podobné malé ložisko, z něhož byla získávána limonitová ruda ("železný klobouk") s kovnatostí 20 % Fe je u Vepřové, kde byly zjištěny i indicie wolframových rud. V Polničce u Žďáru pracovaly dva doly na magnetit do roku 1864. Na amfibolity je vázáno Fe-zrudnění u Křižanova. V polích asi 1 km jjv. od obce v trati "U rudy" u rybníka se zachovaly aplanované zbytky hald s magnetitem, amfibolitem a granátem po těžbě v minulém století. Doly náležely Clam-Gallasovi, později přešlo kutací právo na bývalé šlechtičny ze Žďáru a kanovníka Zavadila s obchodníkem Košťálem (Křen 1933). Hloubka šachty byla údajně 40 m a dolovalo se v druhé polovině 19. století. Křen (1933) uvádí dvě zatopené jámy, podle Poláka (1960) měla zapadlá jáma s odvaly rozměry 25×30×4 m. Ze zatopené šachty vycházely štoly sledující magnetit a limonit s kovnatostí 40-50 % (Polák 1950). Nový geologický průzkum na počátku šedesátých let nezjistil dobyvatelné množství rud.

Nepříliš jasný je typ Fe-rudy na ložisku v Rožné-Dvořišti. V minulém století tam byl uváděn důl Amálie a Sv. Jakub. Šlo o malé šachtičky na z. okraji obce. Štola Amálie byla odkryta v roce 1966 a vyzmáhána. Navazuje na ni další důlní pole - Elizabeth. Zasutěné ústí štoly sv. Jakuba (Jacob I) s cihlovým portálem se podařilo objevit pracovníkům GEAM asi 150 m pod hrází kalojemu I úpravny Dolní Rožínka. Jako Fe-ruda snad byly těženy limonitizované ruly s nízkou kovnatostí (Nohál 1997). V Křižínkově a Křoví u Velké Bíteše byl těžen limonit a siderit, vázané na "chloritické břidlice". Roku 1858 byly propůjčeny v Křižínkově 3 dolové míry Ústavu šlechtičen v Brně, pozdějším majitelem se stal hrabě Mitrovský. Důl Rudolf ležel jižně od obce při silnici do Křoví. Šachta byla hluboká 10,5 m a z ní bylo sledováno štolami o celkové délce 33 m ložisko limonitu o mocnosti 80 cm. Práce skončily v roce 1872. Z roku 1875 pochází analýza která vykázala 45 % Fe. U Křoví byly v roce 1827 vyhloubeny dva doly, Jan a Josef. O rok později přibyl důl Trojice při cestě do Velké Bíteše. Z roku 1835 je ještě zmínka o dolu Terezie na sv. konci vesnice (Štrejn 1962). Obsah Fe byl asi 35 %, mocnost 1,25 m (Polák 1950).

Limonit vzniklý z pyritu v krystalickém vápenci u Lhoty byl těžen v letech 1801-1808, dnes zaniklou štolu zdokumentoval Láznička (1964). Situuje ji 620 m v. od bývalé školy ve Lhotě na jz. svah Jonášova kopce. Celková délka štoly s malými rozrážkami byla asi 40 m.

6. Chromové rudy

Drobná zrna chromitu (resp. chromspinelu) jsou součástí mnoha serpentinitů - hadců na Žďársku a Bystřicku, avšak zdejší oblast proslula i naším jediným dolem na "chromit". Ložisko se nachází na pravém břehu Neverského potoka v lese Hadurka, jižně od Drahonína. Podrobně bylo prostudováno Kettnerem (1919). Velmi podrobná nová zpráva pochází od Pařízka (1998), z níž jsem čerpal řadu údajů. Ložisko je vázáno na serpentinity a bylo objeveno na základě nálezu balvanů "černé rudy" v potoce panem Frant. Šafránkem st., majitelem Buchalova, mlýna na Strážkovském potoce. Ten si zajistil terén v okolí 28 kutisky, otevřel ložisko štolou a prodal rudu jisté firmě jako magnetovec. Byly prý jí asi 2 vagóny. Ložisko nevychází na povrch a ústí štoly je dnes zavaleno. Ruda obsahovala 25-26 % Cr2O3 a 6-16 % Fe2O3 (Kettner 1919). Podle mineralogického výzkumu Jar. Kokty z roku 1935 nejde o chromit, nýbrž o Cr-spinel, který obsahuje vedle Cr a Fe převážně hliník (42 % Al2O3). Šafránek zažádal v roce 1905 o kutací povolení a zároveň začal razit štolu od potoka směrem západním. Bylo vyhloubeno i několik šachtic, nejhlubší 11 m, průzkumné práce probíhaly i na katastrech obcí Litava a Skryje. V roce 1907 štola dosáhla délky 15 m při výšce 2 m a šířce 1 m. Příčně byla ražena ještě jedna štola dlouhá 4 m a poblíž ještě jedna další, samostatná. V roce 1910 informuje Šafránek o nálezu větších poloh pyritu, počátkem dvacátých let dokonce žádá o povolení ke kutání zlata a stříbra, o jejichž přítomnosti byl pevně přesvědčen. Ani geologický průzkum Vítkovického těžařstva ani práce prováděné po převzetí kutiska Živnostenskou bankou po roce 1918 však nepotvrdily ložiskový význam chromitového ložiska a práce byly koncem dvacátých let ukončeny (Pařízek 1998).

7. Živec a křemen

Nejvýznamnějším ložiskem živcových surovin v oblasti byly Dolní Bory. Živec ze zdejších pegmatitů započal kutat v roce 1887 povrchově velkomeziříčský kamnář a starosta V. Čech (bratr básníka Svatopluka Čecha) v r. 1887 a zároveň i německý podnikatel Schreiber. Byl používán k výrobě porcelánu a polev, živcová moučka pak jako draselné hnojivo. Rozsáhlejší povrchová těžba živce a křemene byla zahájena koncem devadesátých let 19. století v Hatích. Živec byl dodáván do Dittmarových továren do Znojma, růženín se zasílal po roce 1918 i do Švýcarska. Obecného křemene bylo používáno jako špatného vodiče avšak dobrého nosiče tepla k vybití pekáren, aby vytopená pec náhle a rychle nevychladla (Kořínek 1929). Těžba pokračovala pak v nepravidelných intervalech podle potřeby, před druhou světovou válkou naposledy v letech 1934-1935 (Bouček 1938).

Největšího rozmachu těžba dosáhla po druhé světové válce, kdy se v letech 1947, 1950-1982 uskutečnilo několik průzkumných akcí a byl vybudován důl. Těžila se bloková zóna pegmatitu s K-živcem a křemenem. Poměr obou minerálů byl mj. zjišťován i fotografováním stěn chodeb a planimetrováním plochy obou minerálů na snímcích. Nejvýznamnější žíla Oldřich je dlouhá 630 m. Báňsky byla ověřena v nejdelším úseku na 7. patře v délce 420 m a do hloubky 140 m pod povrchem (8 patro). Bloková zóna má délku 230 m, vertikální rozsah 120 m a mocnost 11 m. Žíla č. 4 byla báňsky ověřena ve směrné délce 340 m, do hloubky 133 m pod povrchem (7 patro), žíla č. 5 do hloubky 80 m (Duda 1986). Těžba byla definitivně ukončena v r. 1972; bylo vytěženo asi tři sta tisíc tun živcové a křemenné suroviny. V důsledku intenzivní těžby, nového vyhledávacího průzkumu a systematického mineralogického výzkumu se tyto pegmatitové žíly zařadily bohatstvím svých minerálů k světově proslulým mineralogickým lokalitám (Staněk 1997). Menšími povrchovými pracemi byly dobývány p. Čermákem z Velkého Meziříčí živce i u Vídně, kde bylo rovněž vytěženo asi 100 metrických centů Mn-Fe fosfátu triplitu, dále u Cyrilova, Olší, Lhotky u Tasova a dalších místech. Tato těžba živce měla jen malý význam.

8. Pyrit a síra

Uvedené suroviny byly těženy nedaleko Lhoty u Olešnice a v případě síry šlo o jediné ložisko na Moravě vůbec. Síra vznikla za speciálních podmínek při zvětrávání pyritu. Pyrit byl těžen na drobném ložisku "Na lajtrovně", asi 1 km východně od Lhoty. Rudní tělesa vystupovala v krystalických vápencích, kde drobné impregnace přecházely až do poloh tzv. "litých kyzů". Mocnost zrudnění se podle zpráv z let 1801-1803 pohybovala od 15 do 80 cm, rudy se střídají se slaběji zrudněnými mramory (Láznička 1964). V roce 1801 byla na ložisku nazývaném také "Pod horou" zjištěna jemnozrnná sypká světle žlutá síra a v letech 1801-1803 jí bylo vytěženo asi 40 000 vídeňských centů (1 víd. cent = 56 kg). V brněnském časopise "Patriotisches Tageblatt" ze dne 16. října 1801 je oznámení o prodeji 500 centů přírodní síry a zároveň vydavatel časopisu Ch. C.André popisuje lokalitu, kterou osobně navštívil:

"Štola je ražena na půlnoční straně (patří správně polední tj. jižní pozn. JS) síronosného kopce a protíná lože, uklánějící se 40° k východu. Ryzí síra je barvy bělošedé, popelavě šedé, zelenavé a žlutavé. Její polohy se střídají s polohami okrovitého hnědele, prostupují je a místy zatlačují tak, že síra zaujímá celou výšku štoly. Má příměs sádrovce a je velmi čistá, odpadky by tvořily jen asi 10 % Vápenec tvoří podloží i nadloží rudního a sirného ložiska".

Síru podrobně prostudoval Sekanina (1935), který potvrdil i příměs sádrovce a vznik síry vysvětluje rozkladem pyritu. Ložisko síry bylo vyčerpáno v roce 1806 a dnes se po ní nezachovaly nejmenší stopy ani ve štole, ani na haldě (Láznička 1964). Těžba ložiska skončila v roce 1808 (Polák 1960).

9. Magnezit a sepiolit

Podle Poláka (1960) se kolem roku 1906, asi až do roku 1911, těžil ve štole Rudolf při silnici ze Smrčku do Nedvědice celistvý magnezit společně se sepiolitem (mořskou pěnou) v hadcích. "Mořská pěna" se zužitkovala na výrobu drobných ozdobných předmětů (E.M. Bachmann z Veverské Bitýšky). Ložisko je dnes nepřístupné a tehdy otevřené dvě šachty a štola jsou nyní úplně zasucené.

10. Lepidolit

Na vrchu Hradisko u Rožné byl v žíle pegmatitu koncem 18. století objeven nový nerost lepidolit (jde o slídu s obsahem lithia), a to patrně některou z prospekčních skupin, které prozkoumávaly okolí Bystřice nad Pernštejnem. Tento neobyčejný nerost nejenže vzbudil velkou pozornost v celé Evropě, ale byl i těžen k různým účelům (Novák et al. 1998). Lepidolitové ložisko na Hradisku bylo dobýváno mělkými jámami už od počátku 19. století. Z fialového lepidolitu byly vyráběny náhrobní kameny, vázy, misky a těžítka (kamenická firma J.E.Tomoly z Brna), drobně rozdrcený jej používali písaři jako "posýpátko" místo sacího papíru, dokonce se jím i štěrkovalo (Procházka 1910, Jahn 1918).

Za I. světové války, v letech 1917-1918, bylo ložisko lepidolitu na Hradisku otevřeno německými podnikateli, např. firmou E. Mercka z Darmstadtu. Lepidolit sloužil jako surovina pro výrobu Li-preparátů využitých v medicíně a při svařování a letování hliníku, udává se i využití v pyrotechnice. Celkem bylo vydobyto asi 4-5 vagonů lepidolitu a uvažovalo se i o využití relativně hojného kasiteritu. Po těžbě se tehdy zachovalo několik jam při západním okraji žíly. Jedna z nich byla údajně přes 17 m hluboká, na dně zatopená, podle fotografie Sekaniny z roku 1928 ražená patrně po úklonu žíly. Malá štolka o délce asi 16 m byla ražena z údolí Sušírny. V roce 1930 jsou zmiňovány vedle uvedené štolky 2 velké polozasypané jámy s haldami. Montanistické zhodnocení lokality provedl Mohr (1934). Uvádí přehled dosavadní těžby, odhad zásob a údaje o starších báňských pracích.

Největšího rozsahu dosáhly průzkumné práce v období II. světové války, především v letech 1940-1942. Kromě Hradiska byly orientovány i na jižnější Borovinu a oblast s. od silnice do Zlatkova. Pegmatit byl otevřen především za účelem těžby křemene a živce ke sklářským účelům. Rozsáhlé průzkumné práce (rýhy, štola a šachta na Hradisku, štola na Borovině, šachtice Rožná-sever) vedly ke zjištění souměrné stavby pegmatitu a vymezení jeho texturně paragenetických jednotek. Další charakteristiku ložiska uveřejnili Novotný a Štelcl (1951), avšak uvádějí jejich mapka rozfárání ložiska neodpovídá skutečnosti. Není jasné, z jakých podkladů vycházely jejich údaje o štolách o celkové délce 220 m a sledování pegmatitu po směru žíly, ani nevysvětlují fakt, že povrchové dobývky mají jiný směr než sledná štola. Lepidolitu, albitu a písmenkových pegmatitů bylo v nedávné době občas využito pro šperkařské účely.

Závěr

Oblast Žďáru nad Sázavou a zvláště pak okolí Bystřice nad Pernštejnem patřilo odedávna k oblastem, kde bylo dolováno na různé druhy nerostných surovin. Po celé dlouhé historické období až do padesátých let 20. století však šlo o oblast bez většího významu, podobně jak tomu bylo i na jihozápadní Moravě mezi Dačicemi, Moravským Krumlovem, Velkou Bíteší a Třebíčí. Údaje o počátku dolování vzácných kovů na Ždársku jsou nejasné a spíše mají charakter pověstí. Toto nejstarší období připomíná ve svých dějinách Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu (1780). Ten poprvé použil pro oblast název "Žďárské hory, kteréžto pojmenování se odvozuje od zámku Žďár u moravských hranic, stejně jako od jezera nacházejícího se v okolí kvetoucího cisterciáckého kláštera Žďár, z něhož pramení Sázava. Dříve se používal i název Staré hory, německy die alten Berge, kterým se označovaly obvykle i doly, mohlo by pojmenování pocházet i odtud". Pokud takové dolování v době před husitskými válkami skutečně existovalo, zanikají informace o něm ve světle historicky významných stříbronosných revírů u Havlíčkova Brodu a Jihlavy.

Po několika údajích o dolování, vztahujících se k 16 století, existuje řada údajů k období tzv. "tereziánského kutání" v druhé polovině 18. století. Z dnešního pohledu šlo nejen o první státem organizovaný geologický průzkum, ale zejména o morální i finanční podporu státu všem podnikatelům, kteří chtěli objevit nová nebo otevřít stará známá ložiska surovin. Za zmínku stojí, že tyto prospekční práce byly i tehdy, stejně jako dnes, přijímány od majitelů pozemků s nedůvěrou i s odporem. Lze na to usoudit např. i z dochovaného dopisu horního administrátora Röddersthala z 27. ledna 1772 dvorní komoře ve Vídni:

"Předně si myslí vrchnosti, že se jim chce dolováním něco z jejich pozemků, dřeva neb práv vzíti nebo jen za malý peníz je odměniti. Udělá-li se krok bez jejich vědomí, bez zdvořilé a milostivé žádosti neb bez přítomnosti jejich úředníků na jejich pozemky, vyvozují z toho nejnemožnější dohady. Je tu za druhé mnoho pozemků, které patří poddaným a sedlákům. Objeví-li se na jejich pozemcích neznámý úředník; není-li v přítomnosti jim představeného hospodářského úředníka, který je ujistí, že se jim nic nestane a všechny škody, které vzniknou při šurfování, že jim budou hrazeny, může tisíckrát říkat, že je císařský nenechají ho a může být předmětem nejhrubšího zacházení a nejist životem".

Když v období I. světové války a poválečných letech postupně skončilo dolování na některých lokalitách Žďárska a Bystřicka, domnívali se geologové, že s výjimkou nerudných surovin dolování v oblasti navždy skončilo. Objevy v oblasti využití jaderné energie však vyvolaly ještě jedno velké období hornické slávy této části Českomoravské vrchoviny. Průzkum a dobývání uranových rud zanechal v krajině četné stopy, dnes veřejností přijímané spíše jako negativní zásahy do životního prostředí s určitými obavami. Uplynou však léta a i tato rozsáhlá průmyslová těžba, nemající v minulosti na Vysočině obdoby a po níž zbývají postupně rekultivované odvaly a odkaliště, bude jen zájmem historiků a přírodovědců. Není však vyloučeno, že nové vědecké a technické objevy příštího tisíciletí vyvolají zájem o dosud netušené druhy nerostných surovin. Moderní technologie zajisté umožní těžbu šetrnější k přírodě a zároveň racionálnější využití suroviny a tak je možné, že staré hornické "Zdař Bůh" zazní jednou opět i v našem kraji.

Literatura

J. Bouček (1938): Nerostné bohatství Horácka. - Sbor. "Horácko", vydaný u příležitosti výstavy Horácka ve Velkém Meziříčí, 231-249.

Z. Cimala (1997): Po stopách průzkumu a těžby uranových ložisek na Moravě a východních Čechách. - GEAM, Dolní Rožínka, 1-130.

J. Duda (1986): Pegmatity v borském granulitovém masívu. - Sbor. geol. věd., Ložisk. geol., mineral., 27:157-202, Praha.

Ch. d Elvert (1866): Zur Geschichte des Bergbaues und Hüttenwesens in Mähren und Oest. Schlesien. - Berlag d. histor. stat. Sektion, 1-438, Brünn.

S. Houzar (1997): O historickém dolování na jihozápadní Moravě. - Vlastiv. Sbor. "Západní Morava", 1:33-49, Muz. Vlastiv. spol. pro SOA Třebíč a Žďár n/Sáz.

S. Houzar (1998): K historii dolování u Koroužného. - Sborník "Stříbrná Jihlava II" - připraveno do tisku.

J.J. Jahn (1917): Pamětný spis o nerostných pokladech Moravy. - Morav. zem. výbor, 1-79, Brno.

R. Kettner (1919): O výskytu chromitu u Drahonína na záp. Moravě. - Hornický věstník, 1, 128-129, Brno.

K. Kořínek (1929): Horniny Meziříčska v technologii. - Od Horácka k Podyjí, 6, 3-4:51-53.

M. Krejčíř-Z. Štrejn (1962): Topografie dolování na Brněnsku koncem 18. století. - Sbor. Matice morav., 81:220-231, Brno.

M. Krejčíř-Z. Štrejn (1963): Příspěvek k historické topografii dolování železných rud na Českomoravské vrchovině. - Sbor. Matice morav., 82:168-181, Brno.

A. Křen (1933): Naleziště nerostů západní Moravy. - Od Horácka k Podyjí, 10, 42.

O. Langhammer (1933): Doly u Německého Brodu a v jeho okolí. - Horn. Věst., 15, 8:169-173, Praha.

P. Láznička (1964): Ložiska a výskyty nerostných surovin na území mapy 1:50 000 Bystřice nad Perštejnem. - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně, 1-36.

K. Malý (1993): Mineralogická charakteristika rudních výskytů u Štěpánova nad Svratkou a Rozseče nad Kunštátem. - Rukopis, Dipl. práce Přírod. fak. MU v Brně, 1-50.

K. Malý (1997): Sb-mineralizace v Koroužném u Štěpánova nad Svratkou. - Minerál, 5, 4:266-267, Brno.

V. Mátl (1963): Borovec u Štěpánova - ložisko Pb, Zn, Cu rud. - Sjezdový průvodce, XIV. sjezd ČSMG, 19-22, Brno.

V. Mátl (1974): Metalogeneze moravika. - Sbor. GPO Ostrava, 7, 12:41-51, Ostrava.

H. Mohr (1934): Das Lepidolithvorkommen Rožna in Mähren als Lithiumerzlagerstätte. - Berg-u. Hüttenm. Jahrb. Loeben, 82: 44-40.

M. Nohál (1997): Zpráva o odkrytí staré štoly Jacob I - lokalita Rožná - Dvořiště v okrese Žďár nad Sázavou. - Rukopis, miner.petr. odd. Morav. zem. muzea v Brně, 1-6.

M. Novák - S. Houzar - A. Pfeiferová (1998): Přehled mineralogie, petrografie a historie klasické lokality lepidolitového pegmatitu v Rožné u Bystřice nad Pernštejnem, západní Morava. Acta Musei Moraviae, Sci. geol., 83 - v tisku.

M. Novotný-J. Štelcl (1951): Pegmatity z Hradiska a Boroviny u Rožné n. Pernšt. - Práce Mor. akad. věd přír., 23, 259-274, Brno.

J. Pařízek (1998): Dolování chromitu u Drahonína Františkem Šafránkem. - Minerál, 6, 2:111-115, Brno.

J.T.A. Peithner z Lichtenfelsu (1780): Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke. Wien. - (český překlad Bílek, J., Jangl, L.: 1982,), Národ. tech. muzeum v Praze, 281 p.

A. Polák (1929): Zlato na Bystřicku. - Horácké besedy (příloha Horáckých listů), 5:2, Nové Město na Moravě.

A. Polák (1934): Dolování na Novoměstsku. - Vydavatel. družstvo v Novém Městě na Moravě, 1-28.

A. Polák (1942): Zápis o prohlídce starých hornických prací u Zlatkova, okr. Bystřice nad Pernšt. GF P 2622.

A. Polák (1950): Ložiska železných rud Českomoravské vysočiny. - Rukopis, Geofond Praha.

A. Polák (1960): Nerostné bohatství Bystřicka. - Krajské nakl. Brno, 1-76.

A. Polák (1980): Ložiskové poměry a stará báňská díla v štěpánovském rudném revíru. - Uranit, k.p. Dolní Rožínka, 23, 7:4.

V.J. Procházka (1910): Horniny průmyslové a užitečné Moravy. - Zpr. spol. čes. inženýrů v markrab. morav., 1-68, Brno.

J. Sadílek (1995): Dolování na Štěpánovsku. - Terra, 1, 16-20, Jeseník.

J. Sekanina (1935): Moravská síra, její původ a nerosty s ní sdružené. - Zpr. Komise na přírodověd. Výzk. Mor a Slez., mineral. odd. 6:1-29, Brno.

J. Sekanina (1965): Minerály a jejich genetické vztahy k horninám na území geologické mapy 1:50 000, list M 33-93-B (Bystřice nad Pernštejnem). - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně.

J. Staněk (1997): Asociace minerálů významnějších pegmatitových žil v Hatích u Dolních Borů na západní Moravě. - Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., 82:3-19, Brno.

K. Sternberg (1837): Umrise einer Geschichte der Böhmischen Berkwerke. - 1 Bd., 2 Abt., Prag, 1-251.

R. Štancl (1980): Geologicko-ložisková a geochemická charakteristika některých rudních výskytů ve svratecké klenbě. - Rukopis, rigorózní práce MU Brno.

K. Šternberk (1985): Nástin dějin hornictví a báňského zákonodárství v Českém království. - sv. II, Komitét Symp. "Hornická Příbram ve vědě a technice", 1-267.

Z. Štrejn (1962): Topografický a historický přehled železnorudných dolů ve střední a jižní Moravě. - Rukopis, Geofond Kutná Hora, 1-85.

J. Tenora (1907): Vlastivěda Moravská. Bystřický okres. - Vlastivěda moravská II, Musejní spolek Brno.

M. Wolfskron (1889): Die Goldvorkommen Mährens. - Berg.-u. Hüttenm. Jahrb., 37:16-268.

M. Zemek (1953): Železářství na Žďársku. - Český lid, 40, 1, 16.

Popisy k obrázkům:

(Obrázky nejsou bohužel k dispozici)

Obr. 1. Mapka hornických prací na Žďársku a Bystřicku

Obr. 2. Situace báňských prací v prostoru Borovec - Záskalí u Štěpánova nad Svratkou (podle Wolfskrona 1889).