České a slovenské hornictví za průmyslové revoluce
revoluce_a.jpg
S nástupem průmyslové revoluce ve 30. letech 19. století
začal význam českého i slovenského hornictví rychle stoupat. Rozmach tovární
výroby, zavedení parního pohonu do dopravy a použití koksu v hutnictví
mnohonásobně zvýšily poptávku po uhlí a po železné rudě. A tak jen v letech
1848-70 se těžba kamenného uhlí v našich zemích zvýšila 10,7 krát a hnědého uhlí
11,1 krát. Zejména od r. 1867 těžba uhlí začala růst závratnou rychlostí. Jen za
r. 1873 bylo vytěženo přes 2,5 miliónu tun kamenného a 3,6 miliónu hnědého uhlí
a v dalších letech vzestup stále pokračoval. V českých zemích se těžba
soustředila především na ložiska koksovatelného uhlí v kladenské a
ostravsko-karvinské pánvi, důležitého pro rozvoj železářství. Současně byly
aktivně exploatovány sloje hnědého uhlí z podkrušnohorských pánví, využívaného v
železniční a říční dopravě, v průmyslu i jako paliva v domácnostech. Také
slovenské hornictví zaznamenalo rychlý vzestup, zejména těžbou železorudných
ložisek. Spišsko-gemerské siderity se pak staly jednou z hlavních surovin
vítkovických a třineckých železáren. Železorudná těžba byla na Slovensku již v
70. letech 19. století asi o 110 % vyšší než česká a tento náskok si udržela i v
dalším údobí. V českých zemích se reprezentantem rudného hornictví během 19.
století stal jíž výhradně příbramský revír se specifickou technikou a především
vysokou produkcí olova a klejtu.
revoluce_b.jpg
Prudký vzestup spotřeby surovin si vynutil kvalitativní
změny i v samotném hornictví. Do poloviny vcelku společná technika pro rudné i
uhelné doly se v době uhelné konjunktury již diferencovala a do čela technického
pokroku se dostaly uhelné revíry . Od 50. let minulého století se v nich,
především na Ostravsku, nově zakládané šachty budovaly jako dvojčinně (pro těžní
i větrací účely), staré těžní jámy byly doplňovány větracími a většinou
vyzdívány. Při dobývání mocnějších a vodorovně uložených slojí se užívalo
pilířování, převážně směrné. Pilířování na zával, prováděné na plnou mocnost
sloje, bylo jednou z hlavních dobývacích metod v ostravsko-karvinském, v
plzeňském a kladenském revíru. V druhé polovině 19. století se zavádělo i
komorování na zával, užívané zejména na hnědouhelných hlubinných dolech, na
slabších a strmějších kamenouhelných slojích se stalo běžným stěnování,
zdokonalené v 60. a 70. letech minulého století, dovolující dobývání na dlouhé
porubní frontě, za příznivých okolností nž kolem 300 m.
Zatímco v průmyslu
první fáze průmyslové revoluce - jejímž hlavním znakem bylo zavedení parního
stroje - již v 70. letech 19. století vrcholila,v hornictví byla ještě na samém
počátku. Z celkového počtu 5 244 parních strojů v českých zemích bylo totiž v
hornictví r. 1873 v provozu pouze 578, převážně na uhelných dolech. Podíl
parostrojní síly na českých dolech začal podstatněji stoupat teprve v
následujícím desetiletí. Stroje měly zpočátku ještě malý výkon, např. parní
stroj na březohorském dole Anna z r. 1858 pouze 12 HP, stroj o rok později
postavený na Vojtěšské šachtě 30 HP. Od 60. let 19. století však byly již
konstruovány stroje s poněkud vyšším výkonem 60-80 HP. Ale i tak umožnily
obdivuhodné výsledky. Stačí si připomenout, že již r. 1875 byla na dole Vojtěch
v příbramském revíru poprvé v Evropě docílena kolmá hloubka 1 000 m.
karbidka.jpg
V údobí průmyslové revoluce dochází i k dalším
změnám v hornictví. Rubací práce byly podstatně zrychleny, když od 60. let
minulého století byl v dolech místo střelného prachu zaváděn dynamit a r. 1864
bylo pro odpal poprvé užito elektrické zapalování. S neustále se zvyšujícími
požadavky na výši těžby bylo třeba v 70. letech 19. století přejít od ručního ke
strojnímu vrtání na stlačený vzduch. Zhruba od téže doby se kompresory využívaly
i k pohonu vrátků a menších pump a pokusně i k prvním brázdicím strojům, které
však tehdy ještě obecně zavedeny nebyly.
Zpočátku bylo problémem větrání,
zvláště při hromadění třaskavých plynů, které si záhy vynutilo zasazení
ventilátorů na parní pohon. Z téhož důvodu byly vyřazeny i otevřené důlní kahany
a zavedeny bezpečnostní lampy. Také v uhelných lomech došlo ke změnám. Pro
odkliz nadložních hornin byly jíž od 60. let 19. století zaváděny korečkové
bagry, pro dobývání lžícová rypadla, obojí na parní pohon a doprava na povrchu
se zrychlila zavedením malých parních lokomotiv. Tyto změny v báňské praxi
neměly však být poslední, neboť hornictví, zejména uhelné, mělo údobí hlavního
rozvoje teprve před sebou.