Skoč na menu

Rozvoj středověkého dolování v 15. století

Se zklidněním politické situace po ukončení husitských válek a s hospodářskou stabilizací během 15. století dochází v českém i slovenském hornictví k rozvoji důlní činnosti. Hlavními reprezentanty se vysokými výtěžky staly především Kutná Hora, B. Štiavnica a B. Bystrica. Byť již v této době bohatší partie ložisek byly většinou vydobyty, výtěžky byly stále vysoké. V 15. století jen kutnohorské doly poskytovaly ročně 3-5000 kg čistého stříbra a kolem

15_b.jpg

350-400 tun mědi. Kutná Hora se proto právem stala prvním městem po Praze a získala i vlastní zastoupení na českém sněmu. Také B. Štiavnica se tehdy výnosem vyrovnávala těžbě kutnohorské. Zvláštní význam získala zejména měď z banskobystrického revíru, jehož rozmach spadá do konce 15. a první poloviny 16. století.Zhruba za 50 let bylo odtud vytěženo přes 75 000 tun mědi a asi 120 000 kg stříbra. Kromě měděných dolů ve Starých Horách, Pieskách a Španě Dolině se pracovalo i v Gelnici a Smolníku. Slovenská měď se zprvu vyvážela do Benátek, ve 14. a 15. století do Krakova a odtud do severní Evropy. Tyto výtěžky byly docíleny skutečnými hlubinnými pracemi. Na přelomu 15. a 16. století se v kutnohorském revíru místy pracovalo v hloubkách až kolem 500 m. Jim musel být přizpůsoben i celý provoz. Staré vrátky na ruční ovládání již nestačily a tak se hlavním těžním i čerpacím strojem stal žentour poháněný zpravidla čtyřmi i více páry koní. Na jeho válcovitém bubnu se přez kladku navíjelo lano nebo řetěz, později dvojité, na kterém byly zavěšeny měchy: Byly střídavě spouštěny do dolu a dopravovaly na den rudu nebo vodu.

V souvislosti s hlubinými pracemi se jednotlivé pracovní úkony specializovaly. Vedle šachet ražených po úklonu žíly se začaly podle potřeby razit i svislé šachty, hloubené až k ložisku, které pak sledovaly po úklonu. Malokterá šachta však byla ještě svislá ve své celé hloubce. Z jejího náraží se rubaly sledné chodbice i svážné chodby. Snad již během 14., ale zejména v 15. století se v jalové hornině již běžně razily překopy. Důlní díla se proti tlakům zajišťovala dřevěnou výstrojí. Již v 16. století platilo kutnohorské přísloví,že lepší perkfest nebo štros celého kamene ztlouští lokte jest nežli tisíc štemplů. Závažným problémem středověkého hornictví bylo i větrání. K docílení přirozené výměny vzduchu se mezi doly razily prorážky a zakládaly větrací jámy, tah větru byl regulován větrnými dveřmi či záklopkami.

15_a.jpg

K umělému odvětrání sloužily i různé větrníky, měchy či jiná zařízení zatím nejasných konstrukcí. Větrání důlních děl zejména při sázení ohně ztěžovaly jejich úzké profily a nepravidelný směr. Doprava rud i důlních potřeb se v 15. století prováděla již většinou v důlních vozících. V Kutné Hoře se běžně užívaly již v r. 1473, v jiných revírech se místy ještě tradičně udržela i kolečka. Horníci sestupovali k dílům po stupních vytesaných ve skále nebo v kládách, po žebřících, sjížděli po svážné na saních či na kůži 16. století nebo byli spouštěni na laně. Nutné bylo stálé odvodňování. Plně se uplatnily štoly, především dědičné. Některé procházely celým revírem a bývala na ně napojována hlavní důlní díla. Jejich hlavní profil býval proto větší než u sledných chodbic, zpravidla 236x88 cm. Jedinými čerpacími zařízeními byly tehdy jen vrátky a žentoury. Kromě těchto změn si hlubinné dolování vyžádalo i zpřesnění důlně měřičské praxe. A tak zejména kutnohorské důlní mapy z první poloviny 16. století a později i kremnické a štiavnické patřily k nejlepším v celé střední Evropě.

Během 14. a 15. století se postupně vytvořila rozvinutá důlní praxe, která po více než dvě století ovlivňovala způsob evropského dolování. Čeští a slovenští horníci byli v tě době zváni jako odborníci do řady saských, korutanských i alpských revírů. Na počátku 16. století však byla nahrazena modernějšími způsoby exploatace a novou důlní technikou.