Počátky hlubinné těžby ve 13. a 14. století
13a14_c.jpg
Na
sklonku 12. a zejména ve 13. století dochází v našich zemích k rozsáhlé sociální
přeměně. V souvislosti s kolonizací dosud neosídlených území a se zintenzivněním
směny statků a zboží připadla hornictví jedna z hlavních úloh: zajistit zásobu
drahých kovů na ražbu mincí a urychlit tak přechod od tzv. naturálního
hospodářství k peněžnímu.
Zprvu se báňská činnost rozšířila v tradičních oblastech,
především rýžováním v povodí zlatonosných potoků v jižních a středních Cechách,
v Krkonoších, Jeseníkách, v Nízkých Tatrách, v Kremnicko-štiavnickém rudohoří i v Karpatech. Záhy však
došlo i ke skutečné hlubinné těžbě zlata, od 13. století zvláště v Jílovém, v
Kníně, Krásně Hoře, ve Zlatých Horách, na Slovensku v dnešní Partyzánské Lupči,
Kremnici ij.
13a14_b.jpg
Po rychlém vyčerpání většiny zlatorudných ložisek se náhradním
zdrojem staly stříbrné rudy, v předchozí etapě těžené nejspíše jen výjimečně. Od
přelomu 12. a 13. století se stříbru stalo po celý středověk symbolem bohatství
českého státu. Historický význam nabyla především ložiska Českomoravské
vysočiny, na Jihlavsku dobývaná zhruba od r. 1234 a nedlouho poté i na
Havlíčkobrodsku. Krátký rozkvět Jihlavy vyjádřený i prvním evropským báňským
řádem z r. 1249 zastínila mohutná důlní činnost v Kutné Hoře. V údobí let
1290-1350 bylo jen odtud získáno 1,2 miliónu kg stříbra. Kromě menších ložisek
ve středních a jižních Čechách byly tehdy zahájeny důlní práce v Krkonoších a v
Jeseníkách.
Na Slovensku počátky dolování stříbrných rud v okolí B. Štiavnice
byly prokázány již k r. 1156 a od 12. a 13. století i na řadě dalších míst, z
nichž později vyrostlo sedm slavných báňských měst západního Slovenska
(Kremnica, B. Štiavnice B. Bystrica. Nová Baňa, Pukanec, Lubietová a Banská
Belá). Báňská činnost zintensivněla i na ložiskách s užitkovými kovy. Především
to byly cínovcové rudy, ad 13. století těžené u Krupky a od 14. století v okolí
Horního Slavkova a Krásna. Od poloviny 13 století se rozšířilo i dobývání
měděných rud, zejména v blízkosti B Bystrice.
Zvýšil se i zájem o železo: hlavní surovinovou základnou se
od 14. století staly Brdy, z dalších oblastí zejména Jeseníky a na Slovensku
Spišskogemerské rudohoří.
13a14_d.jpg
Z technického hlediska lze 13. a 14. století
charakterizovat v českém a slovenském hornictví jako údobí přechodu ke
hlubinnému dolování. Ložiska byla z povrchu otevírána šachtami vedenými
zpravidla po jejich úklonu. Rudní žíly byly v hloubce sledovány směrnými
chodbicemi a do hloubky slepými šachticemi. Kromě nich byly zrudněné partie ve
vhodných místech zpřístupňovány i štolami, které sloužily jako sledná i
odvodňovací díla. Podrobná ustanovení o dědičných štolách nacházíme kromě
jihlavského a německo-brodského řádu zejména v tzv. Ius regale montanorum
vydaném r. 1300. V tomto královském řádu je kromě dispozic o jímání vod a jejich
zadržování i řada dalších závažných technických ustanovení. Důlní díla zpočátku
nedosahovala mimořádných hloubek; šachtice docilovaly kolem 40-50 m.
Proto se ve směru ložiska zakládala řada šachet vedle
sebe, které byly spojovány prorážkami; ložiska byla sledována i nadlomy. Překopy
ražené v jalové hornině byly zavedeny nejspíše až během 14. století.
13a14_a.jpg
K ražení
důlních děl se užívalo převážně kladívek a mlátků, s pomocí tzv. sázení ohně,
při kterém se hornina zahříváním snáze uvolňovala. Ložiska se zpravidla
nevyřizovala, tehdy se všechny zrudněné partie zastižené slednými pracemi.
Jedinou dobývací metodou bylo rubání na zával při dobývání mocnějších ložisek s
ponecháním celin tzv. berg-festů. Doprava rudy se dála dřevěnymi necičkami, záhy
se však v českých dolech‚ začala užívat kolečka korbičná, na Slovensku se ve 13.
a 14 století používala korýtka a malé trakaře. Ve 14. století se stavěly i první
důlní stroje jednoduchých konstrukcí. Kromě ručních vrátků na zdvihání rudy a
vody v měších (volských kužích), byla kolem r. 1300 zaváděna i vodní kola,
užívaná ve větších dolech snad k pohonu vrátků či stoup. Důlní technika byla
tehdy ještě v samých začátcích. Nicméně během 13. a 14 století byla zjištěna a
zpřístupněna většina rudních ložisek.