Technické změny v našem hornictví koncem 19. a počátkem 20. století
19a20_a.jpg
Zrychlená industrializace tradičních a vznik nových
výrobních odvětví v posledních desetiletích 19. století kladl stále rostoucí
nároky především na uhelnou produkci. Stačí si připomenout, že jen v letech
1832-84 bylo v Rakousku-Uhersku registrováno 34 570 nových patentů a výkon
parních strojů v průmyslu ze 31 705 HP do r. 1880 se zvýšil na 123 387 HP. Do
poloviny 70. let 19. století byly dokončeny i všechny hlavní železniční trati a
podstatně zesílena i říční doprava po hlavních tocích. Stoupající spotřeba
surovin, zejména paliva, kterou nezastavila ani dočasná krize z nadvýroby v r.
1873, si nutně vyžádala další konvenující změny v hornictví, aby dostálo
odbytovým závazkům. Především se do 80. let 19. století obecně rozšířily parní
stroje v těžní, čerpací i větrací technice, takže exploatace ložisek v hloubkách
přestala být technickým problémem.
Parní stroj však nebyl univerzálním motorem pro ještě
značně rozptýlený důlní provoz, neboť neumožňoval mechanizaci práce v porubu.
Tento problém byl vyřešen až elektrickou energií. První elektromotory na
střídavý proud se objevily koncem 90. let minulého století a r. 1899 byl na
Ostravsku postaven první elektrický těžní stroj. Vedle nich se stalo běžným
použiti stlačeného vzduchu při strojním dobývání, neboť na přelomu 19. a 20.
století byl ještě levnější než elektrický proud. K těžbě z úpadnic a k brzdění
ve svážných se od 80. let začaly hromadně zavádět parní či pneumatické vrátky.
Stroje na elektrický pohon se však zpočátku nehodily pro rubací práce, kde se
vyžadovalo jejich časté přemisťování. Proto se v uhelném hornictví zprvu užívaly
jen při ražení překopů a spíše se uplatnily při vrtacích pracích v rudných
dolech. Obecnému zavádění bránily i jejich vysoké ceny a nízké hornické mzdy.
které vedly k preferování ruční práce. Změna nastala teprve po r. 1900, kdy
pokrok strojírenství a relativně klesající ceny technických zařízení umožňovaly
zvyšování produktivity přechodem ke strojní práci. V čele této tendence stál
ostravsko-karvinský revír. Především se rychle rozšířilo mechanické ražení
chodeb strojním vrtáním a střelbou.
19a20_b.jpg
R. 1908 byl zaveden lehký rubací stroj
- sbíječka. Ve stejné době byla řešena i mechanická doprava v hlavních chodbách'
a to lokomotivami na stlačený vzduch, později i benzolovými a benzinovými, které
mnohonásobně zvýšily výkon docilovaný dříve při koňské dopravě. V prvním
desetiletí našeho století byla zrychlena i doprava z porubů hlubinných dolů
zavedením střásacích žlabů, zavěšených na řetízkách nebo uložených na kolečkách,
a později pásovými dopravníky. Tyto změny ovšem předpokládaly koncentraci
provozu do několika hlavních porubů, přičemž byly využity i důlní lanovky. od
90. let 19. století zaváděné v podzemí i na povrchu pro přepravu rubaniny k
úpravnám.
19a20_c.jpg
Na počátku 20. století začala již intenzivně probíhat
elektrifikace uhelných a nedlouho poté i rudných revírů a při dolech se začaly
stavět parní elektrárny. Elektromotory, kompresory a turbokompresory se od
prvních let našeho století užívaly nejen k pohonu těžních i pracovních nástrojů,
ale i k čerpání důlních vod, větrání a v dopravě a postupně nahradily parní
stroje. Se zavedením elektrické energie k pohonu pump se začala pístová čerpadla
nahrazovat centrifugálními. Dobývací metody v uhelném hornictví na přelomu 19. a
20. století zůstaly vcelku stejné jako v předchozím údobí: v hlubinných dolech
to bylo pilířování, komorování na zával a stěnování, na hnědouhelných etážování,
v rudných dolech dobývání příčné, výjimečně s prostorovou výztuží. Teprve ve 20.
letech v souvislosti se snahami o mechanizování prací bylo nehospodárné
komorování nahrazeno patrovým dobýváním, kde ztráty na uhlí činily jen asi 15
procent. Při tomto způsobu se uplatnilo pilířování na zával. Také v lomové těžbě
hnědouhelných ložisek došlo k rozšíření strojního parku. Původní korečková
rypadla na parní pohon nahrazovaly od 90. let minulého století korečkové bagry,
nejen při odklizu, ale i v rovinném terénu, při rubání uhelných slojí se běžně
prosadila lžícová rypadla.
Vcelku na přelomu 19. a 20. století na českých i
slovenských dolech postupně zobecnělo strojní dobývaní. V údobí mezi oběma
světovými válkami již většinou nedošlo k převratnější změně, zejména rudné doly
technicky zůstaly značně konzervativní. Léta krizí 1928-34 pak stlačila produkci
i možnosti investic a na dolech byla proto zaváděna již jen zařízení snižující
výrobní náklady. Nicméně podíl strojního dobývání proti ruční práci neustále
vzrůstal a projevily se i první vážné snahy o mechanizaci základních pracovních
operací, která se však systematicky začala uskutečňovat až po r.
1945.