Hornictví a hutnictví v království Českém - zlato
Předchozí výklad o výskytu a výrobě zlata v Čechách
Jest nade vší pochybnost zjištěno, že Čechy byly druhdy - v dávno minulých dobách - zemí zlatem velice bohatou, že se tohoto nejušlechtilejšího a nejdražšího kovu na velice četných místech, na některých velmi hojně, v jiných sice v míře skrovné dobývalo, která však nesčetným počtem těch míst celkem přece jen na velikou míru dobývaného kovu vzrostla.
S druhé strany pak je vůbec známo, že toto mnohostranné dobývání již v pradávných dobách, ze kterých se nám nedostalo pověřených písemných zpráv téměř nižádných, bylo vzniklo, a že v dobách, ze kterých takovýchto zajištěných zpráv máme, dotčené zlata dobývání z velké části již dokončeno bylo, - zkrátka, že tato, ať tak díme, “zlatá doba” v Čechách - právě tak, jako téměř ve všech jiných zemích, zlatem požehnaných, poměrně nedlouho trvalo.
Příčinu tohoto, na první pohled nápadného úkazu pochopíme, když uvážíme, jakým způsobem se zlato vůbec v přírodě vyskytuje, a jak se ho člověk - již od všech věků zlatachtivý - zmocňuje.
Zlato se v horninách, v Čechách výhradně prahorních vyskytuje původně - hornicky řečeno “na původním loži” - způsobem dvojím:
Předně shledáváme zlato, podobně jako rudy jiných kovů, v rudných žílách, tedy ve vyplněných rozsedlinách. Výplň tato bývá při žílách zlatorodých více méně křemenita, po případě i kyzovita, a v tomto křemenitém nebo v kyzovitém (málokdy v jiném) obsahu žil bývá zlato v zrnkách více méně drobných, nejvíce mikroskopicky drobounkých a pouhým okem neviditelných - vtroušeno. Poměrně jen zřídka se tu objevují částky zlata hrubší, ku křemeni buď přirostlé, buď i uvolněné. Takovéto “zlatonosné” (zlatorodé) žíly mohou se , pokud jsou zlatem dosti bohaty, hornicky až i do značné hloubky dobývati, jsou však obyčejně dobý vání hodny jen do jakési mírné hloubky, jak hnedle uvidíme.
Za druhé je v některých horninách (opět hlavně prahorních) zlato obsaženo v ten způsob, že je celá hornina mikroskopicky drobnými zrnky zlata protroušena, kterážto zrnka bývají zpravidla opět ke křemenitém obsahu té horniny vázána, po případě ke křemenitým žilkám, jimiž jest hornina protkána. Horninou takovou bývá hlavně žula neb hornina s žulou příbuzná. Tento původní obsah zlata některých žul a příbuzných hornin jest arci tak nepatrný, že se na h ornické dobývání takových hornin k vůli výrobě zlata (alespoň v Čechách) pomýšleti nemůže.
Při prvním i druhém způsobu vyskytování se zlata “na původním loži” jeví se nám (dokonce v Čechách) vždy jen zlato ryzí, - nikoli, jako u jiných kovů bývá, zrudnělé, - toť právě zvláštnost zlata, že se v přírodě skoro vždy jakožto kov ryzí - teda někdy něco stříbra obsahující - objevuje.
Aby se člověk i toho zlata, které se dotčeným druhým způsobem - v horninách přímo, ale velice chudě vtroušeno - objevuje, znenáhla přece zmocniti mohl, ba aby horníkovi i dobývání zlata ze žil chudších alespoň s povrchu - v mírných hloubkách - usnadněno bylo, o to se postarala matka Příroda sama, ač k tomu potřebovala, dle našich názorů drahně času:
Horniny zlatem chudobně protroušené a zároveň i horniny mohutnějšími žílami, zlato obsahujícími, prostoupené na zemském povrchu větraly, hlavně svým živcovým obsahem, ve hlínu se měnícím, se rozpadávaly, zlatá zrnka, zvětrávání nepodrobená, se uvolňovala, povstala droboť - písek i štěrk - odplavávala svým obsahem poměrně lehčím do potůčků, potoků i řek více méně daleko, obsah pak poměrně těžší, při převeliké hutnosti zlata tedy hlavně zrnka zlata a zrnka křemene obsahem zlata stížená, usazovala se nejvíce nedaleko toho místa, kde hornina v ětrala.
To se dělo nejen po staletí, ale i po statisíciletí, nežli na povrchu zemském se objevil člověk, jenž tuto zlato soustřeďující práci přírody hotovu nalezl a poměrně již malou svou vlastní prací nejušlechtilejšího tohoto kovu zmocniti se mohl.
Dot čeným postupem povstaly náplavy zlatonosné, hlavně diluviální, které tvoří obsaženého v nich zlata “lože podružné”.
Z tohoto podružného lože, tedy z naplaveného písku a štěrku, jal se člověk zlato, které tu bylo lze při jeho nápadném lesku lehko nalézti, záhy dobývati a to jednoduše pokračováním soustřeďující práci, přírodou již vykonané, tedy dalším vypíráním. To se dělo v tak zvaných sejpech neb rýžích pověstným “rýžováním”, neb (dle Hájka a jiných) “jílováním”.
Avšak i na těch místech, kde zlato bylo a jest obsaženo v žilách, větrala skála a soustřeďoval se obsah zlata pro jeho velikou hutnost na povrchu zemském, i na blízku toho povrchu, t. j. v mírné hloubce. Tím se stalo, že i tam, kde zlata na původním loži (také v žilách) jest po skrovnu, na povrch u a v mírné hloubce bylo a jest daleko výnosnější, nežli dobývání ve hloubce značnější, do které účinek atmosféry vniknouti nemůže.
Že tomu i ve zlatodolech českých vždy tak bylo, je následkem toho na povrchu to šlo s těžením zlata rychle, ba velmi rychle - protože velmi pohodlné, že však do hloubky to vždy více vázlo, seznáme v následujících odstavcích, které jednají o jednotlivých českých zlatodolech.
Kašperské Hory
Horstvo, na kterém se rozkládá nynější město “Kašperské Hory” a jeho okolí, náleží k prahorní vysočině Šumavské, tvoříc orograficky rozlehké předhoří mohutné Šumavy. Panující horninou je tu vedle ruly hlavně svor. Obě tyto horniny jsou prahorní žulou různě prorvány. V těchto horninách rozptýleno jest množství křemenitých žil, ve kterých se objevuje zlato dle pozdějších pozorování do hloubky jen spoře, blíže zemskému povrchu však vůbec značněji. Částečně prý se v žilách těch nalézalo také stříbro.
V horách tamních vzniká množství pramenů, které se v potoky spojují, na jejich březích veliké množství nasypaných hrbolků - bývalých to zlatých rýží - až dosud viděti jest. Tyto zbytky starého rýžování svědčí, že se tu po dlouhou dobu snad na tisíce lidí vypíráním zlata zaměstnávalo. Že tu přírodou ze žil, byť do hloubky zlatem chudých, na zemském povrchu statisíciletým větráním skal veliké množství zlata nahromaděno býti mohlo, jest lehce pochopitelno, jakož i souditi lze, že největší bohatství zlata tu (jako i jinde) vyčerpáno bylo již v dávných dobách, z kterých nemáme písemných zpráv téměř nižádných.
Město Kašperské Hory, něm. “Bergreichenstein”, ležící na svahu dotčeného předhoří Šumavského, blíže pramenů zlatonosné i perlorodé Otavy, vzalo jmého své i původ svůj ze zlatodolů, jimiž tamní krajina již od pradávna oplývala. Z usedlostí rýžovníků vzniklo nejprve již před dobami Karla IV. svobodné horní městečko, které dobýváním zlata stále bohatlo a posléze králem Rudolfem II. roku 1584 na “svobodné horní město” s příslušnými privilejemi povýšeno bylo.
Počátky tamního dolování na zlato kladou se do 11. století, pouhé rýžování zlata mohlo arci začíti již dříve. Nejstarší historická listina pochází z doby, kdy byly tamní doly (pokud právě známo) již v největším rozkvětu, totiž z doby krále Jana Lucemburského. Tehdáž prý tam bylo 300 amalgamačních mlý nků s příslušnými stoupami na roztloukání zlatých rud.
Týž hrdinný kníže roku 1317 povolal 500 (dle jiných udání 600) tamních horníků na pomoc k dobývání tvrze Landshut v sousedním Bavorsku, aniž byla hornická práce tím poškozena. Za to se dostalo městu listinou z roku 1345, jako odměna, osvobození od jakýchsi poplatků mýta a cla. Karel IV. a Václav IV. rozšířili privileje městské.
V roce 1426 uvádí se v okolí města 37 dolů s různými jmény, z kterých prý se značné množství zlata do mincoven Pražské i Kutnohorské odvádělo.
Jak dalece válkou husitskou doly utrpěly, nevychází na jevo z dotyčných listin, také pozdější listiny se o dolech leda jen zmiňují. Od roku 1536 do 1543 objevují se tu, jakožto vymeňovatelé (privilegovaní přijímatelé) zlata pánové z Rožmberka. Od té doby byl majitelem panství Kašperského i příslušných dolů jakýsi Břetislav Švihovský z Reichenberku, vedle něhož však těžaři města Kašperských Hor dále těžili.
Stalo se pak, že při vzniklém požáru privilejní listiny města zničeny byly, čehož následkem roku 1584 král Rudolf II. privileje tyto obnovil, a jak s vrchu řečeno, rozšíři l.
O množství dobytého do té doby zlata dopídil se hrabě Kašpar Sternberg při vší své svědomitosti a píli pouze dvou údajů, a to z archívu Rožmberského, dle jednoho účtu, který objímá roky 1536 až do 1543, vyměnilo se za těchto osm (již svrchu jmenovaných) roků 85 ˝ hřivnen zlata, ročně tedy průměrem asi 10 hřiven. Dle jiného účtu razily se (okolo roku 1580) opět za osm roků dukáty ze 181 ˝ hřivny zlata, tedy ročně ze 24 hřiven.
Dle zprávy tehdejšího věhlasného odborníka Lazara Eckera z roku 1581 dolovala u Kašperských Hor tehdáž již jen městská obec, obětujíc na zmáhání dvou dolů 60 tolarů čtvrtletně. Také Bedřich hrabě Schlik nenalezl tu roku 1596 než několik málomocných podniků. Tak píše hrabě Kašpar Sternberg.
Dle jiných, avšak nezaručených zpráv nalezlo prý se roku 1622 pojednou 148 kusů s ryzím zlatem, což prý se v době následující částečně opakovalo, jmenovitě též roku 1634 z dědičné štoly svatého Jana, kteráž již drahně před tím k vůli odvodňování dolů založena jest byla.
V monografii, kterou o Ka šperských Horách roku 1875 vydal E. Pauni, jest obsažena znalecká zpráva z roku 1713, ve které jest uvedena mimo jiné též výroba zlata, počínajíc od roku 1426, kdy sice dotčených a jednotlivě pojmenovaných 34 různých dolů jěště v paměti a částečně i v činn osti bylo, avšak požehnání dolů již bylo minulo.
Tato výroba zlata, která se do mincovny Pražské a Kutnohorské odváděla, byla následující:
- Od roku 1426 do 1508 z jmenovaných dolů 129 hřiven
- Od roku 1528 do 1626 ze štoly sv. Jana 279 hřiven
- Za dv ě stě roků celkem 408 hřiven
Dle toho připadly by na jeden rok pouze dvě hřivny zlata, výroba to arci velive nepatrná, ba téměř ničemná.
Třicetiletou válkou, ale též ubýváním zlata v dolech, jak se zdá přece jen povrchně vedených, přišlo dolování zce la v úpadek.
Roku 1766 počala sice práce ve štole svatého Jana opět, ale výsledků nedocíleno ani pozdějšími pokusy se strany eráru (až do roku 1846) nikterak žádoucích.
Posléze třeba podotknouti, že nynější jméno “Kašperské Hory” povstalo v pozdějších dobách ze slova “Kašperk” = Karlsberg (podobně jako “Karlštejn”), - jména to hradu, Karlem IV. nově vystavěného na prehistorickém prý hradišti. Původně užívalo se pouze německého jména “Reichenstein” - byloť místo původem svým (německými horníky) německé. Av šak znenáhla se počešťovalo a nazýváno pouze “Hory”. Když pak roku 1617 město od císařě Matyáše koupilo hrad Kašperk i příslušné panství, přijmulo jméno “Kašperské Hory” (německy “Bergreichenstein”, oproti druhému povstalému městu “Unter reichenstein” - R eištein). Tehdáž bylo město již téměř úplně české, i úřadovalo česky až asi do roku 1630. Po válce třicetileté poněmčovalo se opět a má až dosud obyvatelstvo smíšené.
Jílové
Jílové, královské horní město, asi 20 kilometrů od Prahy na jih vzdálené, leží v poříčí Sázavy a to nedaleko vtoku jejího do Vltavy (u Davle). Jílovské doly byly za dávných dob velice proslaveny. Zdrojem Jílovského zlata jsou nejstarší azoické břidlice s porfyry se střídající a východně na prahorní žule spočívající. Jest tu právě pře chod mezi východním okrajem České pánve silurské a jejím podkladem břidličným na jedné straně, a mezi prahorami na druhé (východní) straně. U styku břidlic se žulou objevuje se zejména v břidlicích též hornina amfibolová. V břidlicích již takto různě roztr oušených nalézají se nadto žíly kamenné, žulovými, porfyrovými i dioritovými hmotami vyplněné a přibližně od východu na západ směřující.
Vedle toho však jsou dotčené břidlice prostoupeny žílami převahou křemennými, které mají směr od severu na jih. V žílách těchto se vedle látek železitých a kyzovitých ryzí zlato (hlavně ku křemenu a kyzu poutáno) v plátkách i zrnkách částečně až posud objevuje, druhdy však v částkách velice značných se objevovalo. Mocnost těchto převahou křemených žil různí se velice, js ouc místy zcela nepatrna, jinde však i přes půl metru veliké. Zlato tamního útvaru bylo hlavně ve zvětralinách a naplaveninách, z téhož útvaru pošlých, na zemském povrchu soustředěno, a poskytovalo přehojného zisku původně dobýváním v sejpech, t. j. vypírá ním na t. zv. rýžích, tedy rýžováním, neboli (dle staršího výrazu) jílováním. Záhy počalo dobývání zlata též pod zemí, tedy dobývání hornické ve smyslu užším. Hájek z Libočan klade povstání dolů Jílovských do roku 734 a rozepisuje se zevrubně o velikém boh atství zlata, které tamní rýžovnictví opětně poskytovalo.
Ačkoli jsou zprávy tyto nezaručené, nelze přece pochybovati, že dobývání zlata rýžováním v okolí Jílového sahá do dávné minulosti, dle přesvědčení věrohodného Kašpara Sternberga alespoň do 10. století, ano i do doby dřívější. Bližších zpráv zjištěných však o tom není. Jinak není o tom pochybnosti, že výtěžky z rýžování musily bývati v Jílovém veliké. Tomu nasvědčují (vedle zkušenosti, že zlato vždy hlavně ve zvětralinách nahromaděno bývá, z kterých se poměrně lehkou a rychlou prací dobývá) i posavad viditelné zbytky prací rýžovnických, které, ač převeliká část jich orbou zničena jest byla, nicméně přece ještě veliké plochy okolí Jílového pokrývají. Jsou to svědkové o vykonané tu práci převeliké, kter áž se zajisté neprováděla z pouhé zvědavosti anebo jen tak na zkoušku. A byť by i nějaká i větší část práce té jen pokusmo byla provedena, musilo k takovým pokusům býti důtklivé pobídky se strany velikých úspěchů, kterých jiní se tu dodělali.
Také o tom, k dy se začalo v Jílovém zlato pod zemí dobývati, není určitých zpráv, jisto jest však, že za doby krále Václava I. (1230 - 1258) doly Jílovské i s jakýmisi úpravnami (prádelnami) již v činnosti byly. Avšak ani z této, ani z doby Přemysla Otakara II. a Václ ava II. (až do roku 1305) není známo, kolik doly tyto vynášely, a jak zařízeny byly.
Za krále Jana Lucemburského (1310 - 1346) razily se první zlaté mince, k čemuž zajisté Jílové a Kašperské Hory nejvíce přispívaly. Avšak za téhož krále Jana byly s Kašperskohorskými i jinými doly také doly Jílovské Petrovi z Rožmberků dány v zástavné užívání, k zapravení přečetných, ale dle velikosti nezjištěných jeho dluhů.
Již za následujícího krále, Karla IV., otce vlasti, povznešeny jsou doly Jílovské k převelikému výkvětu. Kdyby z toho, co se z té doby o Jílovém vypravuje, i jen menší část pravdou bylo, musilo býti tehdejší bohatství dolů Jílovských nesmírné.
Nejhlavnější a nejvýnosnější byla v té době hornická díla na zlatorudné žíle, zvané “Šlojíř”, o které se v příčině jejího pojmenování i její vydatnosti vypravuje zajímavá a téměř obecně známá povídka: Měšťan Rotlev, náruživý hornický podnikatel, pokoušel se - maje dávné tušení - po více roků o vydatný nález zlata marně, až veškerý svůj majetek prodejem a zástavou pozbyl. V největší tísni, když již všeho, jenom ne své naděje se byl zbavil, chopil se posledního prostředku. Vyžádal si totiž od své manželky její svatební šlojíř (závoj), který, když mu ho slzíc byla vydala, v Praze zastavil, a vypůjčených peněz k posled nímu pokusu použil. Tu se mu objevila náhle veliká hojnost ryzího zlata na rudné žíle, kteráž odtud jméno “Šlojíř” vzala a Rotlevovi k velikému bohatství pomohla. Rodina Rotlevů byla ve 14. století u veliké vážnosti, majíc mimo jiné více domů v Praze i na Kutných Horách, kde jeden z Rotlevů byl urbéřem a pak mincmistrem. Jeden z oněch domů byl Karlem IV. ku zvětšení nové university zakoupen - nynější to Carolinum.
Kromě žíly a dolu “Šlojíře”, na kterém měl Rotlev podílu dvanáct třicetin, pracovalo se dle Hájka z Libočan (který se v té příčině jakéhosi rejstříku tehdejšího hofmistra dolů dovolává), ještě v desíti jiných dolech s velikým výtěžkem. Důl “Šlojíř” byl však tehdáž nejdůležitější a podněcoval (dle hraběte Kašpara Šternberga) poněkolik století k nov ým podnikům hornickým.
Vedle žíly Šlojíř - vlastně žílového pásma Šlojířského pracovalo se již v nejstarších dobách také na žíle Tobolské, která nedaleko Šlojíře v západnější poloze směřuje rovnoběžně s tímto, totiž skoro k severu, vlastně v severovýchodu, jakož i ostatní Jílovské doly zlatorudné. Obě tyto nejhlavnější žíly jmenují se pro svou blízkost obyčejně pospolu. Rozsáhlost jejich dle směru (od Luk přes “Studený” a město Jílové až k Radlíku) činí asi 5 kilometrů, jsouc haldami a obvaly na povrchu až posud znatelna. Kromě na těchto dvou žilách (pásmech) bylo pracováno v pozdější době na žíle Kocourské a Klobásské, které se dále na východ prostírají, i ještě na některých jiných, zejména na Václavské (nejvýchodnější) a Bohulibské (nejzápadnější). Obě poslední žíly sahají nejdále na jih. U Bohulib shledáno jest vlastně celé pásmo žílové, záležející prý z pěti jednotlivých žil, které částečně k severozápadu směřují. Jmenují se pak ještě zvláště žíla Karlo-Vojtěšská ve Studeném, žílové pásmo Anenské a j. Většina jmenovaných žil a žílových pásem je na zemském povrchu rozrytém (bývalými rýžemi) a haldami i prohlubněmi pokrytém až posud zřetelna, ačkoli orbou již velice mnoho půdy, hornictvím druhdy rozryté, bylo vyrovnáno. Žíly Jílovské upadají (k východu) mn ohem plošeji, než u žil z pravidla bývá. Úklon jejich jest totiž jen okolo 50o a shoduje se skoro s úklonem vrstev břidličných.
Karel IV. prý povýšil Jílové na královské horní město a zřídil tam zvláštní mincovnu.
Co se za následující vlády Václava IV. v proslavených dolech Jílovských přihodilo, o tom není téměř žádných zpráv, a to z té příčiny, že nastalé husitské nepokoje způsobily výtržnosti také v samých dolech a že posléze Žižka z Trocnova roku 1422 města Jílového dobyl, je vypálil a zničil, i doly s amé poplenil (aby jeho nepřítel císař Zikmund z nich kořistiti nemohl). Při tom shořely také veškeré hornické i historické listiny.
Válkou husitskou tudíž dolům Jílovským v příčině jich předchozího výkvětu učiněn náhlý konec.
Po této záhubě nemohly se doly Jílovské ku své dřívější slávě již nikdy více zmoci. Učiněno v té příčině mnohých a opětných pokusů. Již sám král Zikmund, pak Jiří poděbradský a král Vladislav II. vynasnažovali se, aby doly přišly opět k sobě a povolávali i cizozemské zámožnější podnik atele k vyvíjení hornické činnosti, ale dřívější požehnání jakoby bylo doly Jílovské opustilo! Tehdejší rozervané poměry v následku domácích nepokojů a válek nedopustily, aby se činnost v dolech opravdově žádoucích výsledků domoci nebylo lze.
Za krále Fer dinanda I. ujmulo se opět více těžařů práce, zvláště když v jejich čelo se postavil sám královský syn, arcikníže Ferdinand, mecenáš věd a umění, neméně též přítel hornictví, - jsa v tom i otcem králem snažně podporován. Dotčené těžařstvo pracovalo na dolec h Radlických, severně od Jílového, v pokračování žílového pásma Šlojířského a Tobolského, jak se podobá dosti vydatně. O číselné velikosti výroby nemáme však ani z té doby nižádného udání. Vtéže době mluví se také o jakémsi zlatě t. zv. bílém, o kterém hr abě Kašp. Sternberg dovozuje, že musilo velmi bohaté býti, aniž však by možno bylo udati, z čeho vlastně záleželo. Smíšenina zlata se stříbrem to nemohla býti, protože v Jílovém stříbro se neobjevuje. Byly to snad nějaké bělavé kyzy zlatem bohaté anebo cos i podobného.
Vše, co král i arcikníže Ferdinand pro Jílovské doly byli učinili, bylo opět téměř v niveč uvedeno, jednak vpádem Turků do zemí Uherských, kterým dotčený arcikníže donucen byl, Čechy opustiti a všecky koně z dolů Jílovských do války vzíti. Zároveň však druhá pohroma stihla nešťastné doly tím, že město Jílové, sotva nově vystavěné a z dřívějších nehod zotavené, roku 1576 požárem opět skoro docela zničeno bylo.
Císař Rudolf II. znova se vynasnažil, aby doly Jílovské docela neklesly. Za té doby (ku konci 16. století) dle znalecké zprávy Viléma z Oppersdorfu (z roku 1581) neobjevovalo se u Jílového ryzí zlato, kromě na žílovém pásmě “Kocour” zvaném - jen kdyby (prý) stálosti mělo!
Další znaleckou zprávu podal císaři Rudolfovi proslulý Lazarus Ecker roku 1592. Ve zprávě této vyčítá se těžařům Jílovským jednak nemajetnost a liknavost, jednak nedostatečnost v příčině volby podniknutých prací.
Nedávno prý hrabě Oettingen 40 000 tolarů na dolování v Jílovém obětoval, z nichž jen 4000 tolarů přiměřeně se použilo, vše ostatní vynaloženo marně, protože prý hrabě se neporadil se znalci, ale na cizince se spoléhal, kteří k podniku nebyli s to. Ecker zejména připomíná, že při zkoumání dolů šlo se do hloubky pouze 70 sáhů a nepřišlo se nikterak na spodek prací starých, považuje ve své zprávě doly Jílovské za “nejcennější klenot” země, jen kdyby se opravdově po něm pátralo, což však by vyžadovalo převelkého nákladu a moudrého řízení. Veliký podnik prý musil býti společný a král se zemskými stavy i bohatými šlech tici v jeho čele.
Tyto návrhy Eckerovy, které hlavně vypátrání hloubky a za tím účelem postavení vydatného čerpacího stroje atd. na zřeteli měly, a kterými arci jakýsi stupeň optimismu přisouditi bylo nutno, zanikly bez náležitého povšimnutí, jako mnohé jiné a z téže příčiny (citujeme ze spisu Kašpara Sternberga), že totiž pokladny nebyly nikdy v té míře vyprázdněny, jako právě ve druhé polovici 16. století, kdy v Německu umění alchymistické kulminovalo a každého dne výskyt umělého zlata se očekával!
Podo bně, jako Eckerova, zní také znalecká zpráva hraběte Bedřicha Schlicka, nejvyššího mincmistra z roku 1596, který, jako jeho předchůdcové podnikl z vyššího rozkazu vyšetřovací komisi “na všecky doly”. O Jílovém praví, že tam pracují tři těžařstva (mezi nimi i město samé) na štolách z části nadějných, že však by se měla poháněti štola t. zv. “královská” (Königstollen), která by o 23 sáhy hlouběji otevřela Radlické pásmo žílové, na němž nadějné práce v hloubce pro nával vody prý zastaveny býti musily. Stav měs ta líčí se v té zprávě jakožto nanejvýš žalostný. Jakýsi Angličan má prý tam 12 domů, pivovar i mlýny, provádí tam monopol, přivádí měšťany na mizinu atd.
Následovala válka třicetiletá se svými účinky, všeliké podniky na dobro zničujícími.
Po válce třicetileté je ze 17. století o Jílovém nejméně, a jen asi to známo, že někteří těžaři pracovali na žílovém pásmu t. zv. Kocourském (Michalském) i v jiných místech, pak že tam roku 1689 ustanoven byl hormistr, aby tamní těžařské záležitosti dle horního řádu Jác hymovského spořádal.
Následující zprávy o pozdějších dobách dolů Jílovských vyjímáme z pojednání vážného odborníka Jana Grimma, býv. ředitele horní akademie Příbramské.
V 18. století byla vláda státní toho pamětliva, aby se zapadlým téměř dolům Jílovským k opětnému vzkříšení dopomohlo vydatnějším a přiměřeným podnikem, kterýmž by se hlavní žílová pásma, druhdy dle tradice tak velice výnosná, v hloubce prozkoumala. Roku 1724 založena jest, sledujíc nejprve starší již, ale nedokončenou štolu Michalskou, děd ičná štola Karla IV. z údolí Sázavského. Štola ta již roku 1728 dosáhla starých děl na “Kocouru” jižně od města Jílového a jich nedalekého sousedství, i pracovalo se střídavě se skrovným výdělkem i se ztrátou. Na západ však, kde hlavní žíly, Šlojířské a To bolské se nalézají a k Jílovému směřují, došlo se překopem jen asi 20 sáhů, další práce stala se přibývající délkou štoly příliš obtížnou, a nedávala výtěžku, pročež se okolo roku 1750 práce na štole Karla IV. zastavila, aniž by byla dokonána.
Roku 1763 p ovolána jest opět komise, ve které byl také chvalně pověstný přítel českého hornictví Thaddaueus Peithner z Lichtenfelsu, kterážto komise, nalezši dolování u Jílového ve velmi trudném stavu, dalších nadějí se nezřekla a k tomu radila, aby se jednak na štol e Karla IV. dle původního plánu dále pracovalo, aby ale zároveň z údolí Sázavského (západněji) se razila ještě jedna (již dříve počatá) štola pod jménem Marie Terezie, kterouž by se prozkoumaly žíly na jihozápadu horního okresu Jílovského, zejména žílové p ásmo Šlojířské a Tobolské v nejjižnější části.
Práce ty značnou částí se také provedly, zejména dospěla štola Marie Terezie do roku 1817 délky 360 sáhů a dorazila až k žíle Tobollské, která se sledovala směrem k Jílovému po 170 sáhů až do roku 1829, ale bez kýženého výsledku. Dále se následkem dostavivších se “špatných větrů” jíti nemohlo, zůstala tudíž i tato pokusná práce nedokončena.
Kromě toho se během první polovice 18. století až do roku 1824 v menších hloubkách prozkoumávala také stará hornická díla dále na sever (ale přece jeětě jižně od Jílového) kolem “Studeného” na tamních, arci mělkých starých štolách “Gutglück”, pak na Pepřské a Rudolfské štole. V ohromných zůstavcích, vedle stařin tu zbylých, nalezlo se sem tam něco zlata, které se částečně i dobývalo, avšak staré práce na žílách Šlojířských a Tobolských šly do větší hloubky (pod štolu zejména Rudolfskou), do kteréž pro nával vody nelze bylo stařiny dále sledovati. Ani v těchto místech nebylo tedy vyšetření do konce provedeno.
Dávný úmysl, pr ozkoumání zlatorudných žil Jílovských, hlavně Šlojířských a Tobolských, v hloubce, zejména pod “Studeným” a poblíž města Jílového možným učiniti, uveden jest se strany státu ve skutek roku 1829 založením štoly Václavské na břehu řeky Sázavy a vytrvalým poh áněním té štoly na sever až k šachtě Pepřské nad “Studeným”. Až by se tato prorážka provedla, mělo se přikročiti k důkladnému sledování starých děl i otvírání žil, zejména Šlojířských a Tobolských v hloubce té, asi 100 sáhů pod zemním povrchem.
Od roku 18 42 bylo u Jílového ražení štoly Václavské jediným dílem hornickým. Štola sledovala od ústí svého nejprve žílu Václavskou, pak Kocourskou (v délce asi 200 sáhů) a vzala pak směr přímo k šachtě Pepřské nad “Studeným”.
Dotčená prorážka štoly Václavské se šachtou Pepřskou 84 ˝ sáhů hlubokou, stala se roku 1864, a tím dosaženo cíle, k němuž se již déle než půldruhého století z různých míst dospěti hledělo, ale nikdy nedospělo.
Kromě Šlojířského pásma, které štola zastihla nedoknuté a na několik žil a odžilků rozvedené, dosáhlo se také hnedle (krátkým překopem na severozápad) pásmo Tobolské a sledovala se obě tato žílová pásma, která v době rozkvětu dolů Jílovských pověstné a báječné bohatství zlata byla poskytovala. Z dobývané žíloviny, která se pak měla podrob ovati mechanické úpravě (drobením ve stoupách a vyplavováním zlata i zlatnatého kyzu), brány po různu a mnohonásobně částky na zkoušku, která se pak prováděla v úpravně a v laboratoři Příbramské.
Výsledek zkoušek byl záporný. Obsah rudných žil Jílovských, druhdy (arci v jiných místech) nejzávažnějších, okázal se ve hloubce dotčené, a vůbec v místech, která byla prozkoumána, býti celkem příliš chudým, dobývání nehodným.
Tento nezdar hornického ač nákladného pokusu, státem provedeného, neopravňuje arci k výroku, že by doly Jílovské byly v minulých dobách již na dobro vyčerpány, - že by v horním okresu Jílovském vůbec již zlata k dobývání nebylo! Dotčený pokus provedl se přes všecku rozvahu přece jen místně, - prozkoumání nebylo nikterak povšechné. Dokázalo s e pouze, že dotčené žíly, Šlojířská a Tobolská, nejsou dobývání hodny v celém svém rozsahu, a zejména, že nejsou dobývání hodny tam, kde je staří horníci zcela nedotknuty nechali.
Zasloužilý řiditel Jan Grimm, který své znamenité pojednání o dolech Jílovských uveřejnil roku 1863, tedy o rok dřívě, nežli se prorážka štoly Václavské se šachtou Pepřskou stala, měl nepříznivý výsledek jmenovaného, později provedeného prozkoumání dotčených žil Jílovských na zřeteli, a píše na více místech onoho pojednání asi v tento smysl:
“Dá se sice očekávati, že žíly Šlojířská a Tobolská při nastávajícím prozkoumání (ze štoly Václavské) ušlechtilými se okáží. Kdyby však se toto očekávání nevyplnilo, bylo by zastavení dalších zkoumacích prací stanutím na poloviční cestě, neboť Václavská štola zastihne dotčené žíly pouze v jižní jejich rozloze, nikoli však tam, kde bývalo hlavní sídlo jejich bohatství, totiž mnohem severněji, - blíže města Jílového. Kromě toho pak zbývá důkladně prozkoumati ještě množství jiných žil, druhdy ve lmi bohatých, jako Bohulibských a jiných dřívě jmenovaných. Jen po všestranném prozkoumání alespoň nejhlavnějších bodů celého okresu bude se moci vynésti o další budoucnosti Jílovských dolů rozhodný soud.” Této rady odborníkovy nebylo tehdáž valně dbáno, j ak později povíme.
Záhada dolů Jílovských, že v starých dobách jednak na povrchu (rýžováním), jednak pod povrchem v mírných hloubkách (dolováním) velikého bohatství zlata byly poskytovaly, - že však staleté pozdější pokusy ve značnější hloubce minuly se až dosud kýženého výsledku, vysvětluje se asi takto:
Výskyt zlata u Jílového jest, jak již zpředu částečně jsme naznačili, vlastně dvojí: předně nalézá se ryzí zlato v podobě drobných až i neviditělných zrnek v křemenitých a kyzovitých žílovinách, jakož i v horninách pobočních, zejména v porfyru, více méně rozptýleno. Zlato toho způsobu jde i do hloubky, avšak na místech horním erárem v první polovici 19. století prozkoumaných v tak malém množství, že se k dobývání jeho (kromě práce v dolu) nevyhnutelné dro bení (tlučení) veškeré žíloviny a vůbec zlato obsahující horniny ve stoupách, pak vypírání mechanické (úpravou) výhodné (dle zkoušek erárem podniknutých) prováděti prý nedá, - z jiných, bohatších míst by se však bezpochyby prováděti dalo.
Tento způsob dobývání zlata v Jílovém se také druhdy asi nikdy ve valné míře neprováděl, neboť ze starých dob nemáme téměř nijakých zpráv o nějakých rozsáhlejších úpravnách Jílovských, ba ani ve zprávách ze 17. a 18. století, v kterých se porůznu zlata v Jílovém dobývalo, nemluví se nikde o tom, které a jaké úpravny tam byly. Na začátku 19. století bylo jen tré úpraven stoupových, velmi nepatrných. Na okres tak velice rozsáhlý, jaký se nám jeví starými pozůstatky (četnými a rozsáhlými haldami atd.) hornický Okres Jílovský, muselo by ale bývati takových úpraven veliké množství, kdyby se tam zlato bylo vyrábělo valnou částí tlučením a plavením žílovin napořád dobývaných. Arci pak jsou zprávy ze starých dob o několika stech ručních mlýnků na výrobu zlata. To však byly mlýnky a malgamovací, kterých se od pradávna vždy užívá ke konečné výrobě zlata ze hmot, právě jen zlato v sobě obsahujících.
Za účelem tohoto amalgamování musily se ovšem kusy zlatorudné nejprve ve stoupách drobiti, avšak toho, co se drobilo (tlouklo), bylo poměrně jen málo, což i z toho jde na jevo, že se ještě v 17. i 18. století kovnatost (množství obsaženého zlata) rudoviny tlučebné počítala a vztahovala na určitou váhu 16 centů té rudoviny, jakožto na jedničku, kdežto všude jinde se ode dávna počítá obsah zlat a na celý jeden tisíc centů rudoviny. Arci se praví, že v té jedničce (16 centů) někdy obsaženy byly (v pozdějších dobách) sotva dva loty zlata - mnohdy však také několik hřiven! Tato dvoulotoá rudovina, ač pro výrobu zlata nikoli chudá, nebyla, jak se pod obá, druhdy předmětem hlavního dobývání, - ovšem pak ta mnohem bohatší, která však asi pocházela z druhého způsobu objevování se zlata u Jílového. Rudoviny méně bohaté vůbec musilo tedy původně největší množství v dolech zůstaveno ostati.
Zlato se pak prá vě ještě druhým způsobem u Jílového objevuje, a zejména druhdy (v mírných hloubkách) objevovalo, totiž ve zvětralinách hlavně kyzovitých (železitých a j.), kterými částečně neb zcela vyplněny byly různé dutiny žílovin hlavně křemenitých, dílem však také vá penčitých, jílovitých a j. V takových dutinách a skulinách ryzízlato v podobě plátků a menších i větších zrn hlavně na křemeni lpělo. Některé kusy křemene byly prý zlatem jakoby obaleny. Že takových dutin blíže zemnského povrchu vlivem atmosféry i jiných činitelů mnohem více bylo, je zjevno. Dále jest přirozeno, že (jakož i jinde v příčině zlata pozorovati jest) příroda sama během statisíciletí zlato následkem jeho nezvětratelnosti a veliké poměrné váhy na povrchu zemském i v dutinách nedaleko pod ním soust řeďovala. Kromě toho jest si připomenouti, že žíly Jílovské směrem i úpadem se bezmála shodují s vrstvami tamních hornin, že uložení hornin těchto jest různými vlivy velice rozrušováno, jakoby rozcucháno, a že tudíž vlivu atmosféry umožněn tím snadný příst up i do větší hloubky, nežli pravidelně na žílách bývá. Soustřeďovací činnosti přírody poskytnuto tím příležitosti více než jinde se obyčejně shledává.
Z toho vyplývá, že v starých dobách hlavně taková bohatá místa na žílách Jílovských vyhledávána byla, a ostatní hornicky dobytá žílovina zlatem nebohatá neb zcela chudá že se z větší části odklízela na odvaly. Tím se také vysvětluje, že haldy ty, z pradávných dob pocházející, později opětně byly probírány a z nich (tlučením a plavením) dobýváno bylo zlata. Bylo to srci jen paběrkování, které však tam v některých dobách bylo jedinou prací hornickou.
Při Jílovských dolech mluví se také o jakýchsi pecech hutnických, které k jednotlivým arci skrovným puchýrnám (stoupám) přiléhaly. Byly to pece pece prostě pražecí (nikoli tavěcí), ve kterých se pražily kyzové moučky neb měli ještě zlato obsahující, když z nich na prostých splavech hlevní část zlata již vyplavena byla. po vykonaném pražení se moučky ty opětně splavovaly, a vyplavována z nich ještě část velmi jemného zlata. Tak se manipulovalo až do začátku 19. století. Druhdy prý se pražené kyzy také s olovem tavily, a z povstalého olova zlatnatého se pak zlata dobývalo sháněním. Vlatních pecí tavěcích (hutnických) v Jílovém nikdy nebylo.
V souhlasu s předešlým se soudí, že velikých úspěchů při dobývání zlata v Jílovém dosaženo bylo po různu jednotlivými podnikateli, kteří mnohdy jediným bohatém nálezem zbohatli. Zřízených a stálých společenstev pak, která by z bohatých výtěžků také část na nějaké památné stavby (c hrámy a pod. jako v Kutné Hoře) byla obětovala, zdá se, že vůbec nebylo, neboť podobných památek Jílové vůbec nemá. Zkrátka podobá se, že si “zlatokopové” v Jílovém druhdy počínali podobně, jako se později dělo a posud děje v Kalifornii i jinde v Americe, v Austrálii atd. První skvělé nálezy zlata se o překot ledabyle vykořistí a na zbylých rudovinách chudších se pak dokonalejšími přístroji po dlouhou ještě dobu prospěšně pracuje.
Dle toho všeho možno tvrditi, a lid je dle tradic o tom přesvědčen, že v Jílovských dolech musí býti ještě zlata dosti! Jde tu jen o to, jak by bylo lze zlata toho vyhledati a se zmocniti s finančním úsoěchem? Pokusy o znovuzřízení a zatím udržování a zachování proslulých těch dolů neustaly až posud, což je zásluhou obětavého muž e jednotlivce.
Když se totiž c.k. horní erár, po vykonání svého pokusu štolou Václavskou Jílovských dolů byl vzdal, ujal se jich pro okamžik lacinou koupí, která však značných obětí nevyhnutelně v zápětí měla, v offertním řízení nejvíce nabízející velkostatkář pan Josef Wang. Stalo se tak v době, kdy i jiné státní závody hornické a hutnické chvatně byly prodávány, totiž okolo roku 1870. Téhož roku 1870 dobyl sobě pan J. Wang dvou někdejších dolů privátních u Bohulib a v “Studeném”, roku 1873 pak připadly mu dotčenou koupí i doly do té doby erární.
Bez odkladu přivedl pak nový majitel hlavně přístupy jmenovaných dolů velkým nákladem, pokud právě se dalo, do stavu dobrého, a vystavěl příslušné stoupy na Sázavě, získav k tomu potřebnou vodní sílu asi 20 koní. Zejména u Bohulib vyskytly se záhy dosti úhledné rudy, které se několika horníky dobývaly a na výrobu zlata upravovaly. To bylo arci jen jako na zkoušku, hlavně a přirozeně jednalo se o to, získati pro vzbuzení dolů Jílovských nevyhnutelně potřebný, dosti veliký kapitál, kterého v tuzemsku následkem tehdejší finanční katastrofy Vídeňské (t. zv. “krachu”) sehnati lze nebylo.
I obeslal pan J. Wang roku 1878 krásnými ukázkami z dolů Jílovských Pařížskou výstavu světovou, a dobyv si čestného diplomu, získal společnost francouzskou, která doly Jílovské nominellně za 300 000 franků koupila, avšak splativši jen částku kupní, následkem “krachu” Lyonsko-Pařížského k odstoupení přinucena byla. Doly připadly (zpátečnou koupí) opět panu J. Wangovi.
Roku 1884 vydal pan J. Wang tiskem spis, v němž poměry dolů Jílovských vyličuje dle pramenů i námi použitých, jakož i dle vlastních zkušeností, a zejména podává “Motivy uvedení dolů Jílovských a Bohulibských v opětnou činnost”.
Z těchto “Motivů” uvedeme a dílem naznačíme pouze asi to, co v předešlém našem pojednání není, a hlavně na vlastních zkušenostech páně Wangových se zakládá.
Týž především uvádí, že činnost Jílovských dolů za starodávna, jakož i v pozdějších dobách přerušena byla hlavně vlivy vnějšími, nikoli nedostatkem rudy, zejména pak že poslední pokusné práce vys. eráru před prodejem provedly se téměř na jediné rudné žíle (Šlojířské) a pouze z jediného dolu, t. j. na jediném místě. Výsledek zkoušky, s dobytými žílovinami v Příbrami předsevzaté, která vykázala v tu ně pouze 2,7 gramu zlata, považuje pan Wang za nedostatečný, protože prý rozdrobená žílovina plavila se na zlatnatou měl plavičem té práce méně zkušeným (v Příbrami arci plaviči čili šlemaři nemají u vyplavování zlata vlastní zkušenost), pročež prý při té zkoušce do jaloviny odešlo i zlato. Pan Wang, jehož za tuto domněnku zodpovědna činíme, pak sám dal na různých žílách a v různých místech okresu Jílovského žíloviny dobývati a v různých laboratořích zkoušeti. Zkoušky ty vykazují jen vyjímečně také jen asi 2 gramy, velikou většinou však 6, 10, 12, 25, 50 i ještě více gramů zlata v tuně dobyté žíloviny, průměrně pak asi 30 gramů zlata na tunu.
Na základě těchto mnohoslibných zkoušek dovozuje pak pan Wang, že by ke znovuzřízení dolů Jílovských a ku zdárnému z nich zlata čerpání zapotřebí bylo základního kapitálu asi 160 000 zl.
Podrobnosti dotyčných úvah a důvodů najde, kdo by měl o ně zájem, ve spise p. Wangově, po případě u něho samého.
My pak přejeme snaze pana Wanga, aby Jílovské doly, druhdy “nejprvnější klenot království českého”, k opětné vydatné činnosti přivedeny byly, hojného zdaru.
Podotýkáme ještě, že také nedávno zemřelý, chvalně známý geolog František Pošepný (horní rada a profesor na horní akademii Příbramské) byl pro uvedení dolů Jílovských v opětnou činnost velice zaujat.
Krásná Hora
Krásná Hora, město v politickém okresu Sedlčanském, náležívala k panství Chlumeckému. Již v dávných dobách byla Krásná Hora horním městečkem, počítávala se k hornickému okresu Jílovskému a náležívala rodině zvané z Krásné Hory, která dle hr. Kašpara Sternberga roku 1410 založila jakési nadání na tamní faru. Zdali rodina tato anebo v té době dokonce již králové - praví dále hr. Sternberg - hornictví tam provozovali, není známo. Prvně se Krásná Hora témuž slavném u spisovateli hornicky objevuje v listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1461, kterouž se městu Knínu nové právo horničné uděluje, a Krásnohorští se svými právy se odkazují do Knína, kam prý obyčejně své zlato odváděli. Pak po celé století o tomto horním m ěstečku není řeči. Objevuje se však zvláštním způsobem opět v reskriptu krále Maxmiliána z roku 1567, který pojednává o jakési výměně Krásné Hory, která prý dvorní komoře nebyla ohlášena, a protože prý Krásná Hora byla kdysi bohatým zlatodolem nejen v horá ch (dolováním), ale také v rýžích (zlata vypíráním), má se tam vyslati k vyšetření náležitě instruovaná komise. I vyšetřilo se, že při dotčené výměně zeměpanská práva horní byla patřičně vyhrazena. Těžaři Krásnohorští se pak generalním nařízením královským z roku 1568 berou v ochranu, poukazují se na horní řád Jáchymovský, a mají své zlato i na dále do Knína odváděti.
Že se u Krásné Hory druhdy (před válkou třicetiletou) pilně na zlato dolovalo i rýžovalo, dosvědčují hojné zbytky toho dolování, zejména strže starých šachtiček i jiných hornických děl, které však, ač na mnohých místech jsou rozptýleny, sáhají všude jen do nepatrné hloubky.
Již pověstný Lazar Ecker podává roku 1592 o Krásné Hoře zprávu, že na blízku se objevuje mohutná ruda antimonová, avšak dotčené staré hornické práce tomu nasvědčují, že před válkou třicetiletou nevšímáno si této rudy, ba že byla jakoby bezcenná odkládána, a hledělo si pouze zlata. Je pravdě podobno, že zlata bylo na zemském povrchu a nehluboko pod povrchem v některých míst ech více soustředěno, nežli se ho nyní nalézá ve značnější hloubce. Ve velkém množství však nahromaděno asi nebylo, proto ale přece lze uvěřiti, že tu dobýváním lata zaměstnáno bývalo okolo 300 horníků.
Pokusy dalšího dobývání zlata u Krásné Hory prováděly se i také po válce třicetileté. Ještě roku 1710 byl prý tu horní inspektor knížete Lobkovice, avšak doly potom zahálely téměř zcela. Ku konci 18. a na začátku 19. století staly prý se opětně některé pokusy, otevříti stará díla, ale protože se práce nevypl ácela, upuštěno pak od ní nadobro.
Přes všechen úpadek, který doly Krásnohorské ve příčině někdejšího dobývání zlata - jako mnohé jiné - byly utrpěly, byla jim přece jakási, a to nikoli nepatrná budoucnost hornického požehnání vyhrazena, a to pozdějším i posavadním dobýváním rudy antimonové, která se tam objevuje v žílách dosti pravidelných - v týchž žílách, ze kterých staří horníci dobývali zlata, nechávajíce antimon stranou.
Ruda antimonová i antimon kov je již po delší dobu i přítomně na více místech okolí Krásnohorského hlavním předmětem hornického dobývání, jehož vedlejší výrobou bývá ročně 10, 20 i více, někdy však také méně kilogramů ryzího zlata.
O dotyčných hornických podnicích u blízkého Milešova, u Proutkovic, u samé Krásné Hory a nejnověji u Sedlčan pojednáme zevrubněji (též v příčině hornicko - geologické) v kapitole o antimonu.
Jiné české zlatodoly - zaniklé
Dobývání zlata u města Knína
Město Knín (nyní Nový Knín) východně od Dobříše na říčce Kocábě ležící, bylo druhdy dobýváním zlata nemálo proslaveno, ač sláva tato bohužel netrvala dlouho.
Geologicky leží Knín, podobně jako Jílové, na rozhraní starých břidlic (fyllitů) a prahorní (nebo snad později vyvřelé) žuly. Počátek tamního dobývání zlata klade se v touž dobu, kdy povstaly doly Jílovské, a za Karla IV. byly prý tamní doly již ve značném rozkvětu, ač o tom podrobných zpráv dokumentárně zajištěných není. Příčinou toho jest, že roku 1423 svedena byla u Knína prudká bitva mezi Husity a vojskem královským. Když bylo vojsko královské por aženo, vítězové Husité obvyklým svým způsobem město zapálili a na dobro zničili, čímž arci také vše, co se zlatodolů týkalo, v záhubu přišlo.
Avšak právě požehnání zlatodolů Knínských bylo toho příčinou, že se záhy po válkách Husitských obyvatelstvo opět vzmohlo, aby město “Nový Knín” vystavělo, které již roku 1479 králem Vladislavem na královské horní město povýšeno bylo a příslušných privilejí dosáhlo. Tyto privileje potvrdili i následující panovníci, kteří pak i jinak zlatodolům Knínským nakloněni byli .
Že výroba zlata u Knína musila býti druhdy dosti značná, dosvědčuje se z více stran. Pravili jsme již dříve, že Krásnohorští byli se svými právy ku Knínským odkázáni a že své zlato odváděli do Knína, kde byla zařízena mincovna. Dále o tom svědčí zřetelné a dosti mohutné zbytky někdejšího pilného dolování a hlavně různé haldy a rozsypy.
Výroba zlata ve Kníně prováděla se hlavně rýžováním t. j. vypíráním tamních křemenových písků a štěrků, které arci ze žuly svůj původ měly. Komise, která roku 1592 Rudolfem II. do Knína vyslána byla, vyslovila se, že Knín vykazuje velké staré práce hornické, zejména při samém městě plochu 100 sáhů dlouhou, 20 sáhů širokou, která až do 7 sáhů hloubky se vykořisťovala, Knínské zlato pak že je neobyčejně čisté, jako se jinde jen zřídka nalézá.
Avšak do hloubky, jako souditi lze, byly dotčené písky a štěrky vždy chudší, takže se práce pořád méně vyplácela, jakož u zlata z poznaných již příčin obyčejně bývá.
Takž dobývání zlata u Knína již před válkou třicetiletou valně poklesko. Válka tato pak pohubila dobývání skoro docela, neboť roku 1639 bylo město vojskem Švédským loupežně přepadeno a zlatodoly se od té doby nezotavily více.
Teprve po roku 1800 staly se opět pokusy ve větším rozměru, z Knínských křemenů dobývati (úpravou mechanickou - vypíráním) zlata. Ač pokusy tyto s první větší dávkou křemenů vypadly příznivě a povolena roku 1817 dolům roční podpora, přece již po deseti letech ustálo se opět od práce, protože se nevyplácela.
Ještě Peithner z Lichtenfelsů ve svém spise roku 1780 vyšlém praví, že půda, na které je město Knín vystavěno, obsahuje tolik zlata, že se může i v ulicích mezi domy vypírati. To bude asi podnes pravda, ale hlavní otázka jest: co to vypírání v poměru k ceně čistého výrobku stojí? Na tuto otázku nebud e asi již nikdy příznivé odpovědi.
Zároveň s Knínem obdržela také jiná sousední místa v příčině dobývání zlata jakési svobody, ale nedosáhla trvalých výsledků, pročež o nich pomlčíme.
Zlatodol “V Toku” u Bitíze na Příbramsku
Sledujíce české zlatodoly na rozhraní středočeského útvaru žulového s jedné a útvaru starých břidlic (fyllitů) s druhé strany, (kterémužto rozhraní také vlastně a to v první řadě nejpřednější české zlatodoly Jílovské náležejí, a na kterémž jsme dále seznali zlaté rýže Knínské), octn eme se hnedle u Dubence a u blízké samoty jménem Bitíz v okresu Příbramském. Blíže této samoty v lesním oddělení vůbec “V Toku” zvaném nalezneme na speciální mapě nápis “Staré hory”, tam jest se nám zastaviti.
Jsme tu již v žule, avšak velmi blízko břidlic Příbramských a zvláštních pískovců Dubeneckých. Nalézáme tu v několika řadách ještě polou otevřené šachtičky, z pravidla málo metrů hluboké. Tyto jsou v žule po příkrých žilkách, hlavně křemenitých, částečně však rozloženou (jakoby zvětralou) žulou vypl něných, asi severozápadně směřujících, které (jakož i poboční hornina žulová) obsahují málo kyzu a ještě mnohem méně zlata. Tloušťka těchto žilek jest jen několik centimetrů, i s poboční horninou, zlatem neviditělně protroušenou, obnáší mocnost asi 30 cent imetrů.
Dotčené žilky prostírají se ostatně zcela souhlasně se strukturními plochami žulové horniny hruboplotnaté a mohly by se tudíž považovati také jen za původní štěrbiny, do kterých se jmenované látky (hlavně křemen) matičné horniny vyloučily, obsahujíce zlata v některých místech trochu více, jinde však až příliš málo. Staří horníci, sledujíce tyto pohledem slibné žilky s povrchu, v bohatších místech prohloubili šachtičky a vybrali z nich po obou stranách, co poněkud za práci stálo. V některých místech pokusmo pracovali a zanechali je, když se v nich objevila chudoba. Do značnější hloubky nikde nevnikli, protože jim vadila voda. Jak staré jsou tyto původní a dlouho zanedbané práce, není známo.
Teprve okolo roku 1850 utvořilo se nové těžařstvo, které s prostředky velmi skrovnými své štěstí na starém zlatodolu “V Toku” zkoušelo z vydobytého tlučiva, částku zlata velmi čistého, ale také velmi drahého, úpravou vyrobilo, a z něho několik důkátů u c. k. výměnného úřadu v Praze vytržilo. Aby pak dolová voda ale spoň do mírné hloubky nevadila, ražena jest z tamního nenáhlého svahu štola, která vniknouti měla asi do největší (arci nepatrné) hloubky starých prací. Podnik ten, jemuž dáno jméno “Dolu svatého Prokopa”, nebyl vytrvalý (protože nedostatečně podporovaný) a zanikl, aníž by byl i jen svého prvotního cíle (dostati se do hloubky stařin) dosáhl.
Dotyčné pole dolové jest od roku 1890 opět k zadání, i nelze říci, mohl-li by se ho někdo zmocniti s výsledkem příznivým čili nic.
Také ještě na jiných místech okolí Příbramského, jako u Smolotel, u Milína, nalezeno bylo zlato, ale v částkách ještě skrovnějších, než “V Zoku”. O zlatu, ve starých naplaveninách (diluvium) té krajiny obsaženém, promluvíme ku konci této kapitoly.
Doly na “Zlatém rohu” u Vrajtu
Abychom o dbyli důležitější z některých zlatodolů českých, které, byvše svého času dosti vydatny, v pozdějších dobách zanikly, musíme z jižní polovice země české, zlatem druhdy požehnané, nyní odbočiti do krajiny Krkonošské. Z četných tamních zlatodolů - ponejvíce j en zlatých rýží bez pravého dolování, vynikají zvláště bývalé doly v krajině mezi Žacléřem a městem Vrajtem, kde se dosti mohutně vypíná horský hřbet nazvaný “Zlatý roh” (Golden Rehorn), nyní čteme v mapě speciální pouze “Rehorn - Gebirge”, na jehož svahu je vesnice Rehorn (Rejhary - dnes Rýchory - pozn. V.K.). Střediskem v příčině tamního dolování bylo ode dávna město Vrajt (Freiheit) (Svoboda nad Úpou - pozn V.K.) na Úpě nad Trutnovem, které císařem Rudolfem II. roku 1580 za horní město prohlášeno jest, a dotyčné privilegium potvrdili i pozdější vladaři.
Kdy a jak tamní doly svůj původ vzaly, není známo. Pověst dí, že městečko Vrajt již kolem roku 1000 hornictvem založeno bylo, a po dlouhou dobu “Horním městečkem pod Zlatým rohem” se nazývalo.
První hist oricky známé právo ve příčině dolování a s ním spojených výsad udělil král Ferdinand I. roku 1556 jakémus Christofovi Silberovi ze Silberštejna, pánu na Vlčicích. Právo znělo na “doly na Zlatém rohu” a neslo se předně k dobývání zlata, s povolením, že se i do ciziny prodávati může, proti odvádění jednoho groše z každého lotu zlata, aby prý velikost výtěžku poznána byla. Kromě toho dobývalo se stříbro, které však se za určitou cenu do královské mince odváděti musilo. V dolech potřebné dříví dodávati povinny byly královské lesy Trutnovské, avšak jen do té míry, pokud by nejprve potřeba dolů Kutnohorských kryta byla.
Těmi a ještě jinými výhodami vzmohly se záhy doly, i zvelebovalo se hornické městečko “Freiheit”, které jak již řečeno, hnedle (1580) královským horním městem se stalo.
Hrabě Kašpar Sternberg dodává jen ještě, že doly ty později návalem vody a nedostatkem dříví (protože lesy Trutnovské ani dolům Kutnohorským dodáváním dříví nestačily) valně utrpěly, že se však přes ty nesnáze udržely do války třicetileté.
Peithner z Lichtenfelsů praví ve svém spise z roku 1780, že v jeho době doly ty i jiné sousední (hlavně zlaté rýže a doly na jiné kovy) ladem leží, však prý je naděje, že zaniklé zlatodoly u “Freiheitu” a na “Zlatém rohu” ještě obnoveny budou.
O velikosti výroby a jiných odborných podrobnostech nedovídáme se - jako u českých zlatodolů skorem vůbec - ničeho.
Mohli bychom jmenovati ještě jiná místa, kde se druhdy zlata dobývalo, jako Arnoltice, Žacléř, Vrchlabí a j. v., avšak zprávy tyto neměly by pro jich nedostatečnost a pro nepatrnost předmětu žádné váhy. Dobývání zlata na takých podřízených místech bylo hlavně na rýžování, a leda snad na nějaké pokusy dolování omezeno, kterých staří horníci, jsouce velice zlatachtiví, podnikali velmi mnoho, ale brzo opět zanechali, když se minuly lepšího výsledku. O rýžování zlata pak, jehož pěstiteli - rýžovníky - po celých téměř Čechách (arci jen na vodách z prahor vznikajících) jen se hemžilo, promluvíme, pokud se dá, v odstavci následujícím.
Zlaté rýže české
Mimo na místech uvedených, kde se zlato nejen svrchně vypíralo (rýžovalo), ale i pod zemí hornicky dobývalo a z části arci nepatrné až posud se dobývá, je zjišzěno bývalé zlatodolství ještě na mnohých jiných místech v Čechách.
Dobývání toto dělo se ponejvíce jen rýžováním, t. j. vypíráním zlatonosného písku, po březích menších i větších vod naplaveného v t. zv. sejpech.
Jak již víme, jsou to náplavy předpotopní (diluviální), pocházející ze zvětralých prahornin, zejména ze žuly, která bývá mnohdy buď vůbec zlatem protroušena, buď žilkami křemenitými prostoupena a protkávána, které chovají v sobě zlato. V těchto náplavech pak bylo zlato po drahné věky přirozeně soustřeďováno. Zbytky zlatých rýží pozorovati lze, pokud arci vzděláním půdy pro polní hospod ářství nebyly odstraněny, any se prostírají v celých pásmech, sledujících vedotoky, které v českých prahorách vznikají.
Nejhlavnější a jak se podobá též nejstarší z těchto pásem jest především z prahor Šumavských původ svůj mající pásmo na Otavě a jejich přítocích, počínající v okolí Kašperských hor, táhnoucí se přes Sušici, Horažďovice a Strakonice až k Písku a k Čížové. Město Písek má ve svém znaku obraz horníka, a protože se tam pravé hornictví nikdy neprovozovalo, může se znak ten týkati jen rýžování zlata.
I jméno “Písek” samo odvozuje se od písku na zlato bohatého. Založení města klade se do 8. století. Ve 14. a 15. století bylo tu rýžování ve velkém rozkvětu a ještě roku 1604 zaveden tam císařem Rudolfem nový řád rýžovnický.
K tomuto pásmu Otavském u druží se od jižní strany zlaté rýže na Blanici Šumavské, kteráž vzniká nedaleko Volarů, teče přes Záblaty, pojímá u Bavorova t. zv. “Zlatý” potok a pak přes Vodňany i Protivín do “zlatonosné” Otavy spěje. Posavadní svědkové bývalého rýžování (homolky neb hrbolky to z písku a štěrku po březích různých potoků a potůčků rozložené) roztroušeny jsou ostatně skoro po celých jižních Čechách na vodách i nejmenších, které ze Šumavy pocházejí.
S druhé (severní) strany připojuje se k pásmu Otavskému podružné pásmo rýží na obou potocích (Lomnice a Skalický potok) vznikajících jižně pod Třemšínem a tekoucích jednak přes Lnáře, Blatnou a Mirotice, jednak přes Březnici a Mirovice, směrem ke Zvíkovu, nad kterýmž, sotva se spojivše, do Otavy vtékají.
Druhé hlavní pásmo z latých rýží náleží řece Sázavě a jejím přítokům. Pásmo toto zakončuje se důstojně nad vtokem Sázavy do Vltavy nejmohutnějším slavné paměti rýžovištěm Jílovským, o kterém jsme arci pojednali zvlášť.
K tomuto pásmu řadí se zlaté rýže na dolejším toku Vltavy, kde mezi Kamýkem a Zbraslaví horní rada Pošepný konstatoval rýže ve dvou stářích, odpovídajících dvěma dobám diluviálních naplavenin.
Třetí pásmo náleží řece Lužnici od Třeboně přes Soběslav na Tábor a Bechyni. (Bechyně značí skladiště rud)
Čtvrté pásmo sleduje rozhraní středočeského prahorního útvaru žulového se starými břidlicemi, podklad české pánve silurské tvořícími, a prostírá se od Jílového přes Knín a východní krajinu Příbramskou, pak přes Březnici k Nepomuku. V krajině Příbramské shledáváme v údolí Litavky u Bohutína jakési a to dosti znamenité zbytky bývalých rýží na půdě podsilurské (kambrické), od nichž je nejbližší žula až u Rožmitála. Je nesnadno vysvětliti, kde se tu rýže zlaté vzaly, nejsou-li to však bývalé zlaté rýže, jest ještě nesnad něji vysvětliti, co by to tedy bylo.
Také hořejší tok Vltavy vykazuje někdejší dobývání zlata rýžováním. Mimo jiné je zjištěno, že za dob Rožmberských u Krumlova se dobývalo kromě stříbra také zlato.
Severní polovice Čech je proti jižní na zlato vůbec a na zlaté rýže zvlášť chuda, a nejchudší tu jest rudami jiných kovů v příčině jejich různosti přebohaté Rudohoří (Krušné hory - pozn. V.K.) K výběžku Rudohorskému, t. zv. horám Karlovarským přiléhající hory Tepelské vykazují rýžování zlata historicky počátke m 14. století i dříve. Dotyčnému lesnímu oddělení je až posud jméno “Gold-Hay”, t. j. “zlatý háj”. Protože tam bylo hlavním výrobkem stříbro, promluvíme o tom určitěji ve článku o stříbře.
V krajinách Krkonošských měly své zlaté rýže i hořejší tok Labe (u Vrchlabí a v sousedství) i divoká Úpa (v krajině Trutovské).
Pouštěti se o zlatých rýžích v Čechách do bližších podrobností, bylo by zbytečno, neboť ty nejdůležitější odbyli jsme si již při pojednání o dolech Jílovských, Kašperských atd. Tam, kde se na zlato pouze rýžovalo - což bylo v oboru označených pásem arci na nesčetných místech zejména jižní polovice Čech - tam není obyčejně více známo, než právě, že se rýžovalo. Kdy a jak, i kolik zlata se vydobylo, to známo není.
A tak zůstává velikolepé to zlatodolství České starých dob, co se podrobností týče, velikým tajemstvím.