Muzeum Mineral.cz 

Ostatní předměty hornické a hutnické výroby

Pod nápisem “Různé jiné rudy” jest nám pojednati o některých kovových rudách, které se pravidelně vedle rud kovů obecných, o nichž jsme až posud jednali, objevují, a tudíž v dotyčných dolech vedlejší - mimořádný výrobek poskytují.

Zvláštně v té příčině vyniká různost svých rud vůbec proslulé České Rudohoří a jeho výběžky. Protože však většina dolů Rudohorských vůbec trvá již po drahnou dobu na zahálce, může zvláště mimořádná výroba těch dolů býti arci jenom nepatrna.

Vyjímečně jsou anebo byly na tyto “Různé jiné rudy” také zvláštní doly založeny. Avšak i v těchto zvláštních dolech je výroba alespoň doposud nevalna, protože je nevalna jejich činnost.

V útrobách země České je zajisté těchto různých jiných rud, dosti vzácných, poměrně veliká hojnost, a něco se jich přece jen dobývá, a to většinou výhradně jen v Čechách - nikde jinde v Rakousku, protož nemůžeme této zvláštní, byť i nevelké výroby v zemi české pominouti.

V řadě dotčených “Různých jiných rud” bude nám ostatně promluviti též o rudách uranových, kterých se dobývá přece značnější množství, ještě značnější cenu mající, poskytujíť tyto rudy, jak jsme na příslušném místě již naznačili, překrásných a vzácných barev mineralních. Protože pak ve výkazy hornické výroby pojímá se vždy také výroba minerálních barev vůbec, povíme v krátké poznámce o těchto.

Předmětem této kapitoly budou rudy těchto kovů:

Nikl a kobalt, wismut, mangan, wolfram, uran (se zmínkou o výrobě minerálních barev vůbec), arsenik, rtuť.

Nikl a kobalt

Nikl a kobalt nalézají se valně v rudách Jáchymovských, z kterých se druhdy oba tyto kovy dobývaly. Ruda kobaltová až posud se odlučuje, avšak ročně sotva 4 metrické centy v ceně asi 300 zl.

Wismut

Wismut nachází se jakožto průvodce jiných kovů, v rudách Jáchymovských. U Jáchymova jsou také dva privatní podniky hornické výslovně na dobývání wismutu a stříbra založeny (Einigketis- und Schönerz Gewerkschaft), které však zaměstnávají pouze čtyry dělníky, ač objímají 21 a 7 dolových měr.

Podobně jest také u Seifenu v okresu Jáchymovském a u Untergramlingu v okresu Tepelském.

Výhradně na wismutovou rudu jsou založeny dvoje doly v Jáchymově, kteréž nyní zahálejí.

V chodu jsou značnější doly na rudu wismutovou ve Zwittenmühl u Breitenbachu (Potůčky - pozn. V.K.) v okresu Jáchymovském, pode jménem těžařstva “Božího požehnání”, které zaměstnávají mimo dozorstvo57 hornických dělníků a vyrábějí ročně přes 7000 metr. centů wismutových rud v ceně asi 18 000 zl., které do Saska se odvážejí.

Dále jsou v chodu dvoje doly menší v Breitenbachu samém, které zaměstnávají 10 horníků a vykazují nepatrnou výrobu.

Jmenované doly dobyly roku 1890 dohromady pomocí 71 dělníků celkem asi 8000 metrických centů wismutové rudy v ceně asi 19 000 zl.

Wismutu kovu dobylo se pouze 216 kilogramů v ceně asi 2000 zl.

Roku 1900 dobyto jest wismutové rudy v celkové ceně jen 6400 zl. a wismut kov nevyroben žádný.

Mangan

Manganová ruda, burel, dobývala se do nedávna v Sauersacku (Rolava - pozn. V.K.) a okolí, v okresu Kraslickém v dosti značném množství (roku 1865 ještě prý přes 1000 centův víd.), přítomně však dotyčný důl zahálí, jakož i nedaleké doly u Frühbussu a Neuham meru (Přebuz, Nové Hamry - pozn. V.K.)

U Breitenbachu v okresu Jáchymovském jsou dva podniky na dobývání burelu úředně zaznamenány, ale jen jeden z nich (důl Marie Terezie) jest ve slabém chodu, a nevykazuje přítomně značnější výroby.

Také u Blatna v Rud ohoří dobývala se až do nedávna (vedle cínu) manganová ruda.

V Podkrkonoší jsou úředně zapsány dva hornické podniky na dobývání burelu u Chváletic v okresu Pardubickém, a jeden podnik u Neudorfu v okresu Vrchlabském. Všecky tři podniky zatímně odpočívají.

Z dotčených dolů u Chváletic náleží jeden (o 4 dolových měrách) dědicům hraběte Jana Kinského, druhý (o 8 dolových měrách) České montanní společnosti, která kolem roku 1885 při pouhém kutání dobyla asi 7000 metr. centů rudy. Ruda tato není čistý burel, nýbrž ruda ferromanganová, obsahující asi 20 % manganu a 20 % železa. Doly tyto (8 měr) přišly roku 1888 k úřední propůjčce, a od té doby se dle požadavku zákona pouze udržují, až by pro činnost jejich nadešla doba příznivější.

Skutečná výroba rudy manganové nevykazuje se roku 1890 úředně v Čechách žádná, avšak ještě roku 1860 obnášela výroba tato přes 2000 vídeňských centů v ceně asi 1000 zl. Není vyloučeno, že se značná výroba časem ještě dostaví, což závisí jen na konstellaci v příčině poptávky a - konkurence.

Wolfram

Wolframové rudy dobývá se (vedle cínu) podnikem hraběte Morice z Lobkovic v Cinvaldu přítomně jen přebíráním starých odvalů a dolových navážek. Roku 1890 dobylo se 378 metrických centů rud v ceně asi 12 000 zl., roku 1900 pak 459 metr. centů v ceně 35 000 zl.

Kromě toho jest zapsáno na dobývání wolframových rud (vedle cínu) pět firem v Slavkově a Schönfeldu, kteréž však buď vůbec, buď jen v příčině dobývání wolframu roku 1890 nebyly v činnosti. Doly (pouze desíti dělníky činné), ale přítomně wolfram nedobývající, náležely Jos. Russovým dědicům a jsou pronajaty frankobrodské (Frankfurt nad Mohanem - pozn. V.K.) “Weiss et Beer”. Tyto doly jsou značně rozsáhlé, objímajíce 11 velkých, 21 malých měr dolových vedle čtyř měr vrchních (denních).

Ostatní čtyři - v nečinnosti trvající doly mají jen po dvou měrách, a jedny zaujímají 4 dolové míry.

Uran

Uranová ruda a uranové barvy tvoří v Jáchymově po nějakou již dobu (asi od začátku druhé polovice 19. století) důležitý předmět výroby. Dobývá se tam hlavně uranová ruda smolincová zvláštní čistoty - okysličený to uran.

Mimo rozsáhlé doly montanního eráru, v kterých se zároveň ruda stříbrná dobývá (viz doly na stříbro), jsou u Jáchymova a v sousedství dvoje privátní doly na dobývání rudy uranové, totiž “Sächsische Edelleutstollen Gewerkschaft” sídlem v Jáchymově, u kterého zaměstnáno mimo úřednictvo a dozorstvo 45 dělníků, a “Hilfe Gottes Gewerkschaft” v sousedním Dürenbergu (Suchá - pozn. V.K.) a Jáchymově , kde pracuje 14 dělníků.

Upravená ruda uranová jmenovaných dolů zdělává se v Jáchymovské erární továrně (dřívější huti na stříbro) na uranové preparáty, zejména pak na překrásné a drahocenné uranové barvy, kteréž ve všech odstínech od temně červené až po nejjasnější žluť dovedně i tajemně se vy rábějí a trhu evropskému panují. Prodávajíť se z velké části do Německa, Anglie i Francie, i dosáhly na různých výstavách příslušícího jim zvláštního vyznamenání. Uznáno jest všeobecně, že barvy tyto pro průmysl sklářský a pro malby na porcelánu jsou nenah raditelny. Padělky, které se v posledních letech na trhu objevily, nevystihnou s nijaké stránky Jáchymovský výrobek pravý, arci také přiměřeně drahý.

Od roku 1859 do roku 1876, tedy za 18 roků, vyrobilo se v Jáchymovské huti 67 207 kilogramů uranových barev v ceně 1,5 milionu zlatých, připadá tedy na jeden rok 3734 kilogramů po 22,33 zl. za 1 kilogram. V následujících letech cena těchto barev značně klesla.

Poznámka o výrobě minerálních barev

Kromě Jáchymovských barev uranových vyrábějí se v Čechách minerální barvy obecné, zejména leštící červeň. Roku 1890 bylo těchto barev vyrobeno v celku bez mála 7800 metr. centův v ceně 22 000 zl. Hlavní část této výroby (asi 90 %) připadá na známou firmu J. D. Starck, která tu výrobu pořizuje ve dvou svých závodec h, jednak totiž u své kamencárny Kahru a Bodenu, u Haberspirku v okresu Falknovském (1610 metr. centů v ceně 5150 zl.), jednak u Lipnice v okresu Loketském (5380 metr. centů v ceně 14 150 zl.). Výrobek tento, výhradně leštící červeň, odváží se z veliké čás tky do různých leštíren a skelných brusíren Bavorských, a částečně i Pruských, jen malá část (asi 10 %) prodává se v tuzemsku.

Zbývající, asi desetiprocentová část celé výroby mineralních barev připadá na dvě firmy v oboru horního revírního úřadu Kutnohorského, a sice jednak na firmu Frant. Vítek a spol. v Horoušanech, jednak na dědice Jos. Kleina v Ouvalech. Obě tyto firmy vyrobily (ze železné rudy drnové) roku 1890 úhrnem skoro 800 metrických centů mineralních barev v ceně 2840 zl. - vyráběly však v dobách lepšího odbytu ročně více.

Roku 1890 vyrobily závody dříve Jan David Starck ve Stupné a Hromicích (okres Plzeňský) 13 538 metrických centů barev v ceně 38 000 zl. (z Kyšických krevelů a kyzových výpalků), v Prokopském závodě Kahrském 2050 metr. centů Pottée v ceně 9300 zl. Oba dříve jmenované doly revíru Kutnohorského nebyly (také již před tím) v činnosti. Naproti tomu vyrobil nejmenovaný závod v horním revíru Budějovickém 7113 metr. centů okrových barev v ceně 13 160 zl.

Celková výroba minerálních barev v Čechách roku 1900 činila 26 821 metr. centů v ceně 69 400 zl.

Arsenik

Arseniku d obývalo se značnější množství v Krkonoších pod Sněžkou až do roku 1865, ač roku 1860 není úředně vykázána výroba žádná. Dotyčný podnik hornický, Riesenhainský závod ve Velké Úpě, jest až posud s příslušnými úpravnami a hutními pecmi úředně zapsán jakýms Ru fferovým dědicům ve Vratislavi, avšak ode doby naznačené snad za příčinou nepříznivých poměrů odbytu není v chodu.

Ostatně se v Čechách ještě roku 1870 dobylo přes 2000 metr. centů arsenikových rud (hlavně arsenových kyzů), v létech posledních však se tu opět nevykazuje skutečná výroba žádná.

Kyz arsenový a jiné sloučeniny arsenu objevují se zhusta vedle jiných rud v různých dolech, hlavně pak vedle rud (kyzů) měděných zejména Rudohorských. Zastavením činnosti dotyčných dolů zastavila se ovšem i vedlejší v ýroba rud arsenových.

Druhdy také Kutná Hora ze svých dolů kyzových (hlavně Kaňkovských) těžila vedle kyzů měděných také velké množství kyzů arsenových, kterých však hrubě si nevšímáno, bylyť dle možnosti odkládány do jalových haled, kde zvětráním způsobily tvoření se t. zv. Kutnohorské hlinky na arsenik velmi bohaté a tudíž k otravě hmyzu a pod. zhusta užívané.

Rtuť

Rtuťová ruda, rumělka (sirník rtužnatý) dobývala se v Čechách jakožto průvodce rudy železné, do nedávna v pásmu železných rud silurských na dvou místech: Na Jedové hoře u Komárova - Hořovic, kde se druhdy hlavní částka železné rudy pro železárny panství Hořovického těžila, objevovalo se rumělky značné množství, takže se v Komárově zařídila i výroba rtuti ve zvláštních k tomu účelu zřízených pecech. Tato těžba rudy železné Jedohorské však v nové době českého železářství přerušena jest, čímž i vedlejšího výrobku, rumělky a z ní rtuti dobývati se přestalo.

Druhé místo, kde se rumělka vyskytuje, jest u Svaté nedaleko Zdic. Tamní ložisko železné rudy provázeno jest v podloží přílepkem rumělkovým, jehož dobývání však zastavením těžení železné rudy, jednak konkurencí rtuti Idrianské bylo přerušeno.

Podobně objevuje se rumělka také při železné rudě u Svárova nedaleko Unhoště.

Není nemožno, že k dobývání rumělky a k vyrábění rtuti tu i onde kdysi zase dojde, přítomně však nevykazuje se dotyčná výroba v Čechách žádná.

Kyzy a zužitkování jich

Dobývání kyzů - hlavně kyzu obecného (železného) po případě měďnatého - a zužitkování jich k výrobě skalice (zelené i modré), kyseliny sírové, kamence i síry jest v Čechách prastaré a může se v mnohém ohledu za průmyslové odvětví specificky české považovati.

Kyzy se dobývají a dobývaly buď jakožto vedlejší výrobek při dolování na rudy kovové, jako ode dávna v Kutné Hoře i jinde bylo a jest, anebo se hornicky těží zvláště, a to zase buď z ložišť (žil neb vrstev) kyzových anebo z břidlic kyznatých, kyzem protroušených.

Chemický průmysl na zužitkování kyzů a kyzových břidlic je vůbec a zejména v Čechách prastarý. Provádělť se dlouho již před válkou třicetiletou na různých místech v severozápadních Čechách, podél Rudohoří, ale i na Plzeňsku (u Liblína, u Radnic atd.) v té míře, že vidělo se sněmu českému roku 1586 činiti opatření, aby nenastala v Čechách nouze o dříví. Dle dalšího udání “Kroniky práce” - (kde zpomenuto také povolené výroby kamence a zelené skalice z dolových vod Kutnohorských roku 1544 a 1587), jakož i pokusného louhování tamních kyzů na výrobu mědi (i stříbra) z tamních kyzů, nezdařeně prováděného Šeb. Essenem, vzal dotyčný rozsáhlý průmysl hutnický za své v bouřích třicetileté války a protireformace. S exulanty odešly (dle téhož pramene) i mnohé tajemné výzkumy ducha českého za hranice, aby se staly cizině ozdobou a pramenem bohatství. A takž i tat o výroba (zejména “české” kyseliny sírové) přenesla se do Saska a rozmohla se zvláště v okolí Nordhaus (při harci, v pruské provincii Saské).

Koncem 18. a začátkem 19. století provedlo se opětné vzkříšení toho průmyslového odvětví v Čechách se skvělým výsledkem. Původcem této obnovy a zakladatelem, po případě rozšiřovatelem a zdokonalovatele skoro všech dotyčných závodů byl Jan David Starck, narozen v Kraslici v západním Rudohoří roku 1778 jako syn chudého obchodníka (kramáře). Tam - ve svém rodišti - pro vedl pozdější milionář svou první dílnu toho druhu, jak jsme již v předešlém pojednání o dolech Kraslických byli zmínili. Záhy však, obávaje se v Kraslici nedostatku paliva, přeložil zvětšenou již lučební dílnu (huť) do okolí Falknovského, hnědým uhlím boh atého.

Počátkem 19. století zmocnila se v brzce proslulá firma “Jan David Starck” znenáhla téměř veškěré dotčené výroby v západních Čechách, a zvelebila ji u vysoké míře. Zakladatel firmy téhož jména byl roku 1837 za své zásluhy o povznesení dotyčného průmyslu do stavu šlechtického povýšen. Syn jeho Jan Anton, vědecky vzdělaný technik, přivedl pak závody firmy k rozsahu a rozkvětu ještě znamenitějšímu. Závody tyto nalézají se na mnohých místech v západních Čechách a to ve dvou skupeních, z nichžto první nál eží útvaru hnědého uhlí, v okolí Falknova, druhé pak útvaru kamenného uhlí a jeho podloží v krajině Plzeňské a Kralovické.

Závody na zdělání kyzů v okresu Falknovském

Nejstarší závod toho druhu jest ve Starém Sedle mezi městy loktem a Falknovem (Sokolovem - pozn. V.K.), datuje se prý již ze 16. století a dojista ze 17tého. Jak se zdá, dobýval se tam původně jen kamenec z tamní kamencové břidlice, vlastně z břidličné žíloviny, později začalo se dolovati na kyzy, které jsou obsaženy ve zvláštním ložisku břidličném či lupkovitém, asi půl metru mocném, od nímž leží hnědé uhlí.

Přes to, že tu bylo hnědé uhlí přímo po ruce, topily se pece, v nichž se kyzy pražily, až do začátku 19. století dřívím, tehdáž arci laciným v té míře, že si hnědého uhlí hrubě nevšímáno.

Od té doby zavedeno je J. D. Starckem a jeho synem pravidelné dolování též na uhlí a vyrábění různých látek z tamních kyzů, i rozšířeny jsou “Starckovy závody” na další okolí.

Přítomně jsou, co se dobývání a zužitkování kyzů dotýče, pod firmou “Akciová společnost horních a průmyslových závodů dříve Jan David Starck” v činnosti dva velké závody v horním revíru Falknovském.

Předně doly na dobývání kyzu a kamencové břidlice (vedle hnědého uhlí) v Starém Sedle, zaměstnávající asi 90 sělníků. Jest tu mimo prádelnu na kyzy huť k vyrábění zelené skalice se čtyřmi pánvemi a kamencárna s pěti pánvemi i příslušenstvím.

Druhé slou doly téhož způsobu u Kahru a Bodenu, Haberspirku a Littengrünu, zaměstnávající asi 120 dělníků. Při těchto dolech jest mimo prádelnu na kyzy dílna k vyrábění leštící červeně, huť na vyrábění zelené skalice s třemi pánvemi, dvě kamencárny s osmi pánvemi i s příslušenstvím, pak sírárna o čtyřech pecech (vedle dvou pecí čistících).

Závody na zdělání kyzů v horním revíru Plzeňském

V hor ním revíru Plzeňském, severně a severovýchodně, z části pak i západně od Plzně uloženy jsou hlavně u Hromic ale také v jiných nedalekých místech politického okresu Plzeňského a Kralovického ve známých “Plzeňských břidlicích”, které v té krajině českou páne v silurskou lemují, zvláštní temnošedé břidlice, t. zv. vitriolové a kamencové, pojmenované dle výrobků, které přiměřeným zděláním poskytují.

Tyto zvláštní vrstvité vložky jsou v některých místech sotva půl metru, jinde však i mnoho metrů mocny, a částkami kyzovými buď v zrnech a krystalech, buď v kulovitých shlucích protroušeny, a byly již ode dávna předmětem výroby lučebných látek, kterážto výroba později nalezeným kamenným uhlím v nedalekých Břasích a v Kaznějově valně došla podpory.

Dobývání a zužitkování oněch kyznatých břidlic u Hromic začalo prý se již v 16. století. Určité zprávy o tom pocházejí teprv z konce 18. století, kdy se z břidlic těchto vyráběti počal kamenec, což však se valně nedařilo, protože se z nich tvoří příliš málo síranu hlinitého . Začátkem 19. století přešlo Hromické břidličné ložisko, apostupem času přešly i ostatní označené závody (zejména též Kazňov, před tím k Plaskému panství naleževší) v majetek Jana Davida Starcka. I nastalo pravidelné dobývání dotčených břidlic i vyrábění z nich především (louhováním a odpařováním) tak zvaného vitriolového kamene a z něho potom dílem zelené skalice, hlavně pak zvláštní kyseliny sírové, které jest jméno “Nordhausský vitriolový olej”, protože v Nordhausích (Nordhausen) dříve se vyráběla. Jina k se kyselina tato zove prostě “oleum” a může se u nás právem označiti jakožto specificky “česká” kyselina sírová.

Jedeme- nebo jdeme-li označenou krajinou Plzeňsko - Kralovickou, východně až k Břasům u Radnic sáhající, shledáme na více místech opodál nějaké šachtice neb štoly urovnané rozsáhlé hromady rozdrobené břidlice, po kterých se ve dřevěných žlábcích voda rozvádí, která po celém povrchu pravidelně do hromad vniká a, nasytivši se zvětralinami, na spodku každé hromady vytéká do uchystaného koryta jak ožto vitriolový louh.

Ještě nápadnější jsou v té krajině prosté, z dálky viditelné, zasmušilé budovy, z jejichž střechy po celé délce se valí hustý kouř. Přiblížíce se, shlédneme při každé té budově ostře červenou hromadu. Toť česká olejna (dílna na oleum) s příslušnými výpalky, které se v zápětí odvážejí k rafinování na Břasy.

Nynější “Akciová společnost montanních a průmyslových závodů, dříve Jan. Dav. Starck” má v horním revíru Plzeňském na četných místech břidličné doly, ponejvíce svrchní lomy, zejména v okolí následujících míst: mimo u Hromic a Žihlic, též u Vražného a Litého, blíže Manětína, pak u Čivic nad Liblínem. Doly a lomy tyto jsou (kromě dotčených již louhováren) opatřeny příslušnými hutěmi k odpařování vitriolového louhu na vitriolový kamíne k. Další spracování vitriolového kamínku děje se v lučebních dílnách hlavně na Břasích a v Kazňově upotřebením tamního kamenného uhlí, jakož v četných té krajiny olejnách, jichžto však bylo více než je jich posud.

Na Břasích je též zmíněná rafinerie na výrobu hlacící červeně a mineralních barev z výpalků.

V témž horním revíru Plzeňském jest ve Weissgrünu (severně od Radnic na hranicích politických okresů Plzeňského a Kralovického a soudního okresu Zbirovského) podobný průmyslový závod knížete Františka Josefa Auersperka, ve kterém se roku 1890 vyrobilo 6943 metrických centů kyseliny sírové v ceně 29 000 zl.

Na vyrábění a zužitkování kyznatých břidlic v Plzeňském horním okresu jest ještě více podniků zapsáno, které však vesměs nejsou v činnosti.

Jaksi dal ší avšak méně patrná část této výroby připadá též na horní okres loketský a Chomutovský (jakožto vedlejší výrobek při dobývání hnědého uhlí a minerálních barev), zejména vyrobeno roku 1890 na Humboldtově dolu v horním okrese Chomutovském 2150 metr. centů k amence v ceně 14 840 zl., k čemuž spracovalo se 35 000 metr. centů kamencem chudého materiálu.

Kyzy u Velké Lukavice v Železných horách

V příčině dobývání kyzů a zužitkování jich zbývá nám ještě pojednati o závodě knížete Františka Josefa Auersperka ve Velké Lukavici u Chrudimě a zejména příslušných dolech na dobývání kyzů, z kterých se tu druhdy dobývalo nejrůznějších látek lučebních, nyní však se vyrábí pouze kyselina sírová.

Doly Lukavické jsou zvláště v příčině geologické velice zajímavy. Ležíť v oboru t. zv. “Železných Hor”, které prahorní Česko - moravskou vysočinu ve východních Čechách na sever asi podobně omezují, jako to činí středočeský útvar žulový v jihozápadní části země České, kde přechází dotčená vysočina ve prahorní vysočinu Šumavskou.

P roti středočeskému žulovému pásmu velice širokému na západě tvoří Železné hory na východě jen úzký, nanejvýše asi 10 kilometrů široký pruh, za to však orograficky mnohem zřetelněji jsou vyznačeny.

Tvoříť Železné hory od Labské Týnice přes Ronov asi souběžně s řekou Doubravkou směrem jihovýchodním až ke Krucemburku a k hranicím Moravským souvislý horský hřbet, který od jihozápadní (prahorní) strany dosti příkře vystupuje, ke straně severovýchodní však nenáhle se sklání. V tuto stranu severovýchodní vysílají Železné hory v příčině geologické své výběžky přes Nasavrky až k Žumberku, a k Velké Lukavici, jakož i ke Skutči.

Železné hory mají zemětvarnou skladbu velice složitou, jakožto na rozhranní dvou útvarů skoro vždy bývá. Protož hory tyto poskytují geologům bohaté látky k různému rozjímání. Nám zatím stačí věděti, že hory Železné se skládají vedle jihočeské ruly, k níž přiléhají, hlavně ze žuly a z fyllitu, že se tu i objevují spodní silurské vrstvy, že tyto horniny jsou valně prostoupeny a pozměněny vyvřelý mi porfyry a zelenokameny. Hlavní pak jest, že v těch horninách - nehledíme-li k železným rudám, které jim jméno daly, a nás na jiném místě zajímati budou - Velká Lukavice byla až posud jediným místem hornickým, které nás zajímá právě na tomto místě.

U Ve lké Lukavice jsou téměř všecky jmenované horniny Železných hor zastoupeny a skoro vesměs železným kyzem více méně protroušeny, nejvíce však prazváštní břidlice, jejich vrstvy, majíce v nadloží felsitový porfyr slohu jakoby břidlicového, upadají velice přík ře (mnohdy i pod úhlem přes 70 stupňů) k jihovýchodu. Dle Halmhackera jsou to metamorfisované drobové břidlice, které by se mohly označiti jakožto “nehotové břidlice talkové”. Dr Katzer je jmenuje “pyrofyllitovou břidlicí”.

Tyto záhadné břidlice jsou vlastní mateční horninou železného kyzu (pyritu), kterým jsou jednak protroušeny, hlavně pak jest v nich pyrit ve vrstevných vložkách vyloučen a soustředěn, které nazvati lze vrstevnými shluky. Tyto četné kyzové vložky jsou nevelkého rozsahu a mocnosti různé, někdy i půl i celý metr dosahující. Protože zároveň s vrstvami břidličnými upadají dosti příkře, dobývají se hornicky po způsobu rudných žil. Mocnosti těchto kyzových vložek shora do hloubky v celku ubývá.

Toto Lukavické složité lože kyzu železného bylo prý již začátkem 18. století náhodou (při kopání studně) odkryto a přešlo roku 1732 v majetek knížat Auersperků, jimž až posud náleží.

Z počátku se z dobývaného kyzu vyráběla síra a zelená skalice, pak také česká kyselina sírová a z výpalků anglická červeň vedle ještě jiných lučebních látek.

Roku 1808 zřízena byla (dle “Kroniky práce”) v Lukavici v Čechách první olověná komora pro vyrábění sírové kyseliny anglické, která se tu od roku 1868 vyrábí výhradně.

O Lukavických dolech na dobývání kyzu především podotknouti jest, že zejména od začátku 19. století se považují jen za prostředek vždy více vedlejší pro lučební dílny, zde i ve Slatiňanech, a tyto že jsou věcí hlavní, zdělávajíce kromě kyzů Lukavických také surový materiál odjinud přivážený.

Doly Lukavick é otevřeny a přístupny jsou jednak štolou, ad Chrudimky pod ně raženou, přes 1,5 kilometru dlouhou a 23 metry hloubky vyzískající, za druhé pak třemi šachtami, z nichžto hlavní, Bartolomějská, zřízena jest uprostřed vesnice Velké Lukavice pro těžení. Kromě této jest jedna šachta pro větrání a šachta třetí pro odvodňování dolů. Pumpy i výstupné vodní trubice jsou jsou ulity z olova.

Doly tyto objímají osm pater asi po 20 metrech, hloubka dolu jetedy něco přes 160 metrů. Dobývání rud kyzových provádělo se z dotčených příčin zcela podobně, jako se z pravidla provádí na rudných žilách (rubáním výstupným).

Dobyté rudy, pokud nebyly čisty, soustřeďovaly se v malé úpravně drobením a vypíráním (v t. zv. proudových apparatech).

Druhdy prý tu bylo zaměstnáno až i 200 dělníků, roku 1874 již jen asi 70 dělníků (z nich 43 horníků). Od té doby jest jich ještě méně.

Od roku 1861 do 1874 dobývalo se ročně v průměru 853 krychlových metrů rudovin, z nichžto se pořídilo asi 20 000 metr. centů rudy kyzové.

Roku 1890 dobylo se u tohoto závodu dle úředního výkazu 40ti dělníky 4179 metr. centů kyzu, z těchto a z přikoupených Uherských rud kyzových vyrobeno bylo ve vlastní továrně 14 000 metr. centů kyseliny sírové v ceně asi 28 000 zl.

Doly Lukavické blíží se (roku 1890) svému vyčerpání, lučební továrna však bude trvati dále.

Grafit

Tento užitečný nerost záleží (čistý) z pouhého uhlíku ve známém i prudkými žáru neroztavném stavu velejemné, kovolesklé černi, čímž se výborně ku psaní hodí a z čehož i jméno své vzal (“tuha”).

Grafit objevuje se v Čechách na více místech, nejhlavněji ale - a to ve světoznámé nejpřednější jakosti - v rulovém pásmu, které, přiléhajíc k rulám jižní Šumavy, tvoří podél hořejší Vltavy, tam kde se k Budějovicům zatáčí, mohutný pruh, kterým se horstvo Šumavské připojuje k vysočině Českomoravské.

Hlavní pásmo ruly grafitové počíná dle Krejčího u Schwarzbachu (Černé - pozn. V.K.) a Hůrky, a táhne se přes Mokrou na pravý břeh Vltavský. Grafit je tu provázem zrnitým vápencem prahorním a tvoží v rule vložky různých rozměrů, které nejsou a nemohou býti uloženy pravidelně jako sloje uhelné, ale porůznu počínají, více méně se vzmáhají a opět se vytrácejí.

Ač není posud jasně vysvětleno, jak se grafit do ruly dostal, nemúže se alespoň za to míti, že by - při uznaném ohnirodém původu ruly a při uznaném jejím stáří, jakožto nejstarší a nejprvnější horniny na celém povrchu zemském - grafit byl mohl do ruly uložen býti nějakým podobným způsobem, jako bylo uloženo do pískovců a lupků nynější kamenné uhlí. Ba vůbec těžko jest si domýšleti, že by byl grafit organického původu, a že by byl v pozdějších dobách, kdy již ústrojenstvo a zejména bylinstvo na zemi bylo, do země nějakými štěrbinami vnikl, v tom případu by se musil v rule objevovati žílovitě, on pak se objevuj e ve vložkách jakoby vrstvitých, s břidličným slohem ruly souhlasných. Z toho nutně se soudí, že je grafit původu neorganického, že se utvořil snad z uhličitanů. Že se uhlík může vyloučiti i ve velikém žáru, tomu nasvědčuje vyloučený grafit v černošedé sur ovině železové. - Po stránce technické je arci genesis grafitu vice méně lhostejna.

Největší a nejdůležitější z horních podniků na grafit jsou “Grafitové doly knížete ze Schwarzenbergů” u Schwarzbachu, v Hůrce, v Mokré, v Hodňově a druhdy ještě na některých jiných místech krajiny Krumlovské. Závody tyto zaměstnávají přes 600 dělníků mimo dozorstvo a úřednictvo.

Dobývání surového grafitu děje se pravidelně od více jednotlivých šachet v patrech, které se v každém dvanáctém metru hloubky zakládají, zak, že se vždy nové patro otvírá, dokud se z předchozího hořejšího patra, neb i ze dvou pater těží. Dolová výroba je nyní soustředěna hlavně na Hůrce, v Moké a Hodňově.

Grafit se tam dobývá z části celistvý a v té míře čistý, že bez další přípravy jakožto přírodní grafit do obchodu přichází a nejdráže se platí. Dělají se ostatně dva druhy, z nichžto první (Prima) vyniká zvláštní jemností, vzácným leskem a mastností na ohmat. Tato “Prima” jest specialitou dotčených závodů a rozváží se nejen do celé Evropy, ale též do Ameriky. Hlavně se z ní pořizují nejjemnější tužky proslulé firmy “Hardtmuth” v Budějovicích. Jakostí poněkud slabší je přirozeného grafitu druh “Secunda” zvaný, z něhož se pořizují nejjemnější t. zv. “blocky” v Anglicku. Tak se dostává českému výrobku anglického obalu a nápisu.

Ke zužitkování dobývaného grafitu méně čistého, s jinými mineralními látkami smíšeného, a tudíž k vyrábění třetího druhu (Tercia) obchodního grafitu, musí se dobytá hmota dolového grafitu plaviti. K tomu účelu zařízeny jsou v Hůrce a Hodňově dvě raffienrie, t. j. přiměřeně rozsáhlé úpravny, ve kterých se původně znečištěný grafit především na jemno rozmílá a to osmi kutálecími mačkadly (kolovými mlýny - pozn. V.K.) na mokro.

Rozmačkaná hmota se pak, dostatkem vody rozdělaná, plaví usazováním ve 13ti kalojemech.

Dobyté kaly se odvodňují, potom devíti lisy přiměřeně na určité formáty stlačují, a posléze vysušují, což se děje nejprve v prostých vysušovacích komorách a pak v sušírnách topených. Pro odběratele, kteří si žádají grafit v podobě moučky, rozmílá se vysušená raffináda.

Roku 1890 vydobylo se v těchto závodech knížete Schwarzenberga zpomenutými 600 dělníky 78 253 metrických centů grafitu dílem přirozeného, dílem rafinovaného v celkové ceně 398 800 zl. Cena metrického centu jest velice rozdílna, obnášíť dle čistoty grafitu od 1 zl. do 20 zl. Průměrná cena metr. centu jest 5 zl. 10 kr.

Druhý značný podnik v jižních Čechách na dobývání grafitu jsou “Krumlovské grafitové doly bratří Poráků” (Krumlauer Grafitwerke der Brüder Porak) v Krumlově a sousedství.

Grafit z těchto dolů vytěžený upravuje se v raffinerii v Krumlově, kteráž obsahuje potřebné mlýny, prosevadla, prací prístroje, kalojemy, lisy a sušírny - podobného zařízení jako u dolů Schwarzenberských.

Závody tyto zaměstnávají celkem 135 dělníků a vyrobily roku 1890 asi 35 000 metr. centů grafitu v ceně 45 000 zl. Průměrná cena metr. centu činí tu 1 zl. 75 kr.

Třetí činný podnik k dobývání grafitu na Krumlovsku jest “Těžařstvo majitelů polního hospodářství” (Dorf Mugrauer Wirthschaftsitzer) v obci Mokré, které zaměstnává asi 130 dělníků a vyrábí ročně (1890) přes 30 000 metr. centů grafitu v ceně 63 500 zl.

Několik jiných malých grafitových dolů v okresu Budějovickém není v přítomné době v činnosti.

Totéž platí i o několika závodech, roztroušených po horních okresech: Plzeňském, Stříbrském, Falknovském a Kutnohorském.

Úhrnem se v Čechách a to pouze v krajině Krumlovské (vzhledem k roku 1890) vyrábí ročně asi 144 000 metrických centů grafitu v celkové ceně asi 524 000 zl.

P řes polovic tohoto českého, zejména Schwarzenberského grafitu vyváží se do ciziny, a to do Německa, Francie, Belgie, Švédska, Anglie i do Ameriky.

Z menší poloviny, která v Rakousku a zvláště v Čechách ostane, spotřebuje nejvalnější a nejlepší část dotčený již věhlasný závod Hardtmuthův (v nejnovější době akciový spolek) v Budějovicích k vyrábění všeho druhu (obyčejných, velmi dobrých i nejjemnějších) tužek a jiných předmětů. Podnik tento jest v této příčině, jakož i v příčině svých výrobků v oboru veškeré keramiky (od žáruvzdorných stavebních cihel a všech druhů dokonalých kamen až k velejemnému porculánu) jednou z prvních ozdob průmyslu českého.