Muzeum Mineral.cz 

Muzeum Mineral.cz - povídání nejen o minerálech a historii jejich dobývání. Hornictví a hutnictví v království Českém - stříbro

Hornictví a hutnictví v království Českém - stříbro

Připomenutí

Stříbro, po zlatě kov nejušlechtilejší, vyskytuje se v přírodě a tudíž i hornicky se dobývá způsobem, jenž se od výskytu a dobývání zlata dosti podstatně liší.

Ač je stříbro v přírodě (arci v přemalinkých částkách) skorem všude, a zejména v mořské vodě - v celých oceanech - velmi hojně obsaženo, přece se ho nedobývá než z rudných žil, které (zejména v Čechách) hlavně útvary prahorní a nejstarší útvary naplavené - staré břidlice, vrstvy kambrické a spodní silurské - prostupují.

Stříbrné rudy těchto žil jsou pak původně velikou převahou sloučeniny stříbra a jiných kovů se sírou, tedy t. zv. sirníky, nejhlavněji: sirník stříbrnatý (leštěnec stříbrný, Argentit), sirník stříbrnatý a antimonatý (jasnorudek, Proustit), sirník stříbrnatý, antimonatý a jiné ještě sirníky obsahující (leštěnec plavý, Tetraedrit), sirník stříbrnatoměďnatý (leštěnec stříbrnoměděný) a ještě jiných více.

Z některých těchto rud stříbrných, zejména v první řadě uvedených, vytvořilo se přirozeným průkonem lučebním stříbro ryzí, a to někdy v množství značném, avšak vždy jen místně (lokálně), obyčejně v podobě více méně silných a různě skupených vlásků i proutků. Toto ryzí stříbro je tudíž výtvar podružný (nikoli původní, jako jsme shledali u ryzího zlata).

Kromě dotčených rud, v užším smyslu stříbrných, obsaženo bývá stříbro v kyzech, které se v rudných žílách objevují a podobně také v blejnech zinkových.

Nejhlavnější stříbrnou rudou však z pravidla bývá ruda olověná, totiž leštěnec olověný (Galenit), když obsahuje alespoň čtvrt procenta stříbra. Ano obyčejná výroba stříbra tavením rud (oproti výrobě lučební jen vyjímečně prováděnou) vyžaduje nevyhnutelně rud olověných, po případě čistého olova, aby se výroba bez velkých shodků stzříbra prováděti mohla. Stříbro totiž při tavení rud především lne k olovu, z něhož se pak (když je z rud vytaveno) snadno t. zv. “sháněním” odloučiti dá. “Shánění” toto jest prosté okysličování roztaveného olova stříbrn atého, kterémuž okysličování přiváděným vzduchem podléhá jen olovo, proměňuje se v klejt, stříbro ale více méně čisté zůstává na půdě dotyčné sháněcí peci.

Že olovo při tavení rud stříbrných tak důležitou službu koná, a když se ho v rudách domácích nedostává, dokonce i odjinud kupováno býti musí, jsou hutníkovi stříbrné rudy olovem bohaté vítanější, nežli rudy olovem chudé, i nazývá tyto (stříbrné rudy olovem chudé) rudami “tvrdými” (jinak “suchými”), protože je olovnými rudami, po případě samým olovem jak si “změkčiti” neb “otučniti” musí, aby se tavení dobře dařilo.

Po tomto výkladu, hlavně pro neodborníky zde podaném, jest nám ještě připomenouti, že oproti zlatu, jehož dobývání do hloubky více méně vázně, dobývání stříbra ze žil rudných i do velkých hloubek se dařívá, jako u př. z rudných žil Příbramských. Ba naopak pravidelně bývají žíly takové na povrchu více méně železité a horník tudíž říká, že mají “železný klobouk”, teprve v jakési hloubce dostavuje se pravidelná výplň rudná.

Arci u mnohých žil stříbrorudných netrvá ušlechtilost tak pravidelně a do veliké hloubky, jako u některých žil Příbramských. Mnohá žíla, v mírné hloubce ušlechtilá, “zdivočí” v další hloubce, avšak i bez takovéhoto “zdivočení” mnohé doly nedomohly se nijaké značné hloubky. Poměry rudných žil jsou právě velmi různé, různé pak jsou také poměry a osudy rudných dolů, jak v následujících odstavcích seznáme, ve kterých o jednotlivých českých dolech na stříbrnou rudu pojednáme. Odstavce tyto jsou jednak dle stáří, jednak dle rozsáhlost i dolů seřaděny.

Do pojednání o dolech Příbramských v “Průvodci po Příbrami a okolí” pojal spisovatel též popis o zařízení dolů těch na povrchu i pod zemí. Z tohoto popisu může se poučiti i neodborník, jak se hornictví vůbec provozuje, i jak se s dobytými rudovinami nakládá, až se z nich posléze čistý kov vyrobí.

Výroba olova a stříbra je v oboru celého českého hornictví a hutnictví (pokud jde o výrobu kovů vyjma železa) daleko nejdůležitější, a děje se v zásadě všude podobně jako právě ve Příbrami. Protož je dotčené pojednání všeobecně poučné, i doporučujeme k povšimnutí každému, kdož se o tomto předůležitém, velezajímavém a širšímu obecenstvu tak málo známém odvětví českého průmyslu poučiti chce.

 

Doly Jihlavské a Německobrodské

Město Jihlava leží sice blíže Českých hranic již na půdě sesterské Moravy, avšak staré doly Jihlavské zasáhají - prostírajíce se po obou stranách říčky Jihlavky, která tvoří hranice zemské - značnou částí do Čech. Doly tyto tvoří s bývalými doly Německobrodskými (Havlíčkův Brod - pozn. V.K.) a některými ještě sousedními geologicky souvislý okres, ba toho okresu pouhý jihovýchodní výběžek. Kromě toho bylo hornické město Jihlava, jakožto kolébka - lze říci “českého” zákonodárství hornického, nejen s Německobrodskými, ale také s ji nými doly českými vždy v jakémsi styku, takže z pojednání o českém hornictví Jihlavu nelze vyloučiti, ba v příčině stáří jest přirozeno, uvésti doly Jihlavské zároveň s Německobrodskými na prvním místě.

Dotčený hornický okres leží celek v prahorách Českomoravské Vysočiny, horninou útvarovou je tu všude rula, prorvaná na četných místech prahorní žulou. Východní hranice téhož okresu sledují asi hranice zemské od jihlavy až po Žďárské hory, jižně sahá okres ten (kromě Jihlavy) až k novému Rychnovu a Pelhřimov u, západně až k Humpolci a Ledči, severně pak poněkud až nad čáru, od Ledče přes Německý Brod na Žďár taženou. Středem okresu jest severní směr od Jihlavy na Německý Brod, rozloha jeho po obou stranách (východně i západně) tohoto hlavního směru.

Dle odbor né zprávy, kterou na slovo vzatý Lazarus Ecker, hormistr v Hoře Kutné v 16. století, po důkladném prozkoumání podává, nalézaly se na četných místech téhož okresu velmi hustě seřaděné obvaly (strže) zapadlých šachet, které byly již tehdáž mohutnými stromy >porostly a tudíž dosvědčovaly, že tu musely kdysi býti rozsáhlé doly, které ve válkách Husitských byly opuštěny. Že se to nestalo nedostatkem rud, soudil Ecker z toho, že ve všech šachtách, které se tehdáž k vůli prozkoumání otevřely, nalezeny jsou rudy do dvanácti lotů stříbra (na tehdejší cent) i více obsahující, nedostává se prý jen hornických podnikatelů, kteříž by na doly ty něčeho obětovali. Jakožto taková naleziště dřívější hornická to města, udává Ecker (vedle Jihlavy a Německého Brodu): Rychnov, Pe >lhřimov, Pavlov, Hlasovou, Skalici, Vrbici a “Schmelitz” (?).

V druhé své zprávě z roku 1598, kterou podal týž odborník z nařízení císaře Rudolfa, udává Ecker kromě již jmenovaných míst také humpolec a končí svou zprávu těmito slovy: “Nejzvláštnější doly České v té krajině jsou v okolí Německého Brodu až k Ledči, a pak směrem k Pelhřimovu, Rychnovu a Jihlavě až do desíti mil délky a šířky. Je zjevno, jak výborné a rozsáhlé pásmo rudných žil tu kdysi otevřeno bylo, a nyní opuštěno jest.”

Nejstarší chronisté kladou nejdůležitější tamní doly do horského pásma od kláštera Žďárského až po Lipnici na “Ostrém vrchu” (kde kdysi Hájek z Libočan svého stříbrného koně nalézti nechal). O Lipnici zvláště jedná též výměnná listina krále Jana Lucemburského z roku 1319.

Souhlasně s předešlým, že totiž četné doly v dotčeném hornickém okresu nejsou vyčerpány, že posavadní hloubka jejich jest nepatrna a jakost žil do větší hloubky mnohoslibnou, - mluví také ještě jiné zprávy zejména 16. století.

Peithner z Lichtenfelsů podal ve svém císařovně Marii Terezii věnovaném spisu o hornictví Českém a Moravském, ve kterém doly Jihlavské předem v úvahu béře, pilně sestavenou mapu o dolech Jihlavských a Německobrodských, na které jsou mimo jiné zvláště také obvaly (strže) starých šache >t v tom stavu, jak je Peithner roku 1774 byl nalezl, vyznačeny. Ze skupení těchto obvalů soudil týž na směry přečetných rudnatých žil. Směry ty jsou s převahou (jako jinde bývají) přibližně půlnoční, avšak také jinačí - velmi různé. Original této mapy Peith nerovy pochází prý ostatně od potomního hormistra Jihlavského, Jana Fischera, a jest v archívu horního revírního úřadu Kutnohorského snad dosud uschován. Z této mapy Peithnerovy (nebo Fischerovy) jde na jevo, že doly Jihlavské se rozkládaly po obou straná >ch pohraniční říčky Jihlavky, doly Německobrodské hlavně na jižním břehu řeky Sázavy, že však také v území mezilehlém pilně se dolovalo, nehledě k četným dolům nahoře zpomenutým, které leží mimo mapu po obou stranách jejich (na východ a západ).

Promluvíme nyní dle spisu hr. Kašpara Sternberga jednak o dolech Jihlavských, jednak o Německobrodských, hlavně ve směru historickém, na některých řádcích zvláště.

Jihlava

jest z nejstarších hornických měst českomoravských a zejména, jak jsme již podotkli, “kolébkou” hornického zákonodárství. Avšak tamní doly jsou z těch, o kterých se nejméně zpráv historických zachovalo. Vznik jejich ztrácí se v dobu bájek, dle kterých “Hory staré” byly začátkem tamní hornické činnosti.

Že jakýsi horní (přísežný) soud v Jihlavě již před vpádem Tatarů býval, jde na jevo z listiny moravského markraběte Přemysla (syna krále Přemysla Ottakara I.) z roku 1234, ve které se markrabě na výměr takového soudu odvolává. Dle toho musil tu již tehdáž v platnosti býti jakýs hornický řá >d. Jest pravdě podobno, že sám král Přemysl Ottakar, jenž prý v Jihlavě často se zdržoval a předměstí tam vystavěl, tamním horníkům jakési zákony dal, vpádem Tatarů však bylo to vše zničeno. Zdá se také, že hornictvo Jihlavské pod vedením Jaroslava Sternber ga Olomouc proti Tatarům slavně brániti pomáhalo.

Když byl opět pokoj zjednán, vrátili se asi horníci, - kteříž dle slov Sternbergových bývají svým podzemním dutinám vernější, než obyvatelé zemského povrchu své rodné půdě - opět ku své práci, a král Václav I. viděl se (asi roku 1250) pohnuta, dáti městu i dolům zákon nový. Dotyčná listina, kterou i Václavův syn (markrabě Přemysl Ottakar) podepsal, chová se posud neporušena v jihlavském městském archivu a jest v oboru horního zákonodárství listinou nejstar >ší.

O činnosti a výrobě Jihlavských dolů však nezachovaly se zprávy téměř žádné. Ví se pouze, že za krále Přemysla Ottakara razila se v Jihlavě mince. Smutné poměry, které po smrti téhož krále nastaly, pak požár, který roku 1353 velkou část města zničil, zhoubná povodeň z roku 1378, různé rozepře, tajnůstkaření Jihlavských hornícj přísežným i jiné asi ještě okolnosti zavinily, že se tak málo o Jihlavských dolech lze určitě říci.

Nepokoji Husitskými utrpěla Jihlava poměrně méně, než sousední Německý Brod, neboť Žižka z Trocnova nedostal se k Jihlavě.

Avšak proto přece od té doby doly Jihlavské klesaly, Jihlava, město katolické, protivila se nově zvolenému králi Jiřímu z Poděbrad a byla jeho synem obléhána. Toho použili Kutnohorští, kteří až do té doby k hornímu soudu Jihlavskému appelovati museli, aby se toho jha sprostili, což se královskou listinou z roku 1467 také skutečně stalo.

Od té doby provozovalo se hornictví velmi liknavě, k čemuž přispívala i ta okolnost, že po objevení Ameriky cena stříbra značně klesala. Město samo chovalo se v příčině dolování zcela netečně a jednotliví těžaři nemohli ničeho zmoci.

Známý odborník Lazarus Ecker sice důtklivě připomínal, že by se dolování chopiti měli bohatší těžaři, kteříž by na náležité otevření zanedbaných dolů více obětovati mohli, ale zůstal, jak hr. kašpar Sternberg dí, “volajícím na poušti”.

Z reskriptu krále Matyáše z roku 1614 je zřejmo, že tehdáž bylo činno již jen jediné těžařstvo, které své rudy ve vlastní huti na stříbro tavilo.

Ze všeho jde na jev o, jakž také Agricola, věhlasný hornický spisovatel ze 16. století dotvrzuje, že v dolech jihlavských bylo sice poměrně mnoho, avšak stříbrem nehrubě bohatých žil. Takž doly tyto jen při dřívější vysoké ceně stříbra mohly kvésti, avšak při poměrech valně z míněných - arci též nedostatkem vydatných pomůcek technických - znenáhla zcela zanikly.

Město Německý Brod

(Havlíčkův Brod - pozn. V.K.), původně “Brod Smilův” (od jeho hlavního zakladatele Smila z Lichtenburka) zvané, teprv od roku 1308 nazváno “Německý” Brod, šlať tudy odedávna hlavní cesta z německé krajiny jihlavské a další - přes mělčinu (brod) řeky Sázavy.

Město povstalo ve 13. století ze staré osady horníků, hlavně z Jihlavy prý tam přišlých, jimiž nabývala krajina rázu německého.

Nejst arší zpráva o dotčené osadě hornické, pocházející z roku 1234 (zmíněná to listina markraběte Přemysla) mluví již o královském urburéři, jenž zasedal též v horním soudu Jihlavském. Hornictví se tu musilo prováděti již mnohem dříve, a chronisté mluví již v d obách Boleslavů (v 10. století) o častých půtkách Čechů s Moravany a Uhry, kteříž prý odtud stříbro na mnohých vozech odváželi, až od Čechů vyhnáni byli. Zprávy tyto, byť i přehnané, jsou nepodstatny. Pravidelné, jakýmsi zákonem řízené dolování nastalo, j >ako v Jihlavě, začátkem 13. století. Doly (jakož i město) náležely v druhé polovici 13. století pánům z Lichtenburku, kteří dle tehdejšího zbožného zvyku část výtěžku (jakýsi desátek) stříbrných dolů dávali třem klášterům na rozdělenou. Že tento desátek neb yl nepatrný, vysvítá z listiny mincmistra jménem Henricus Avis (alias Pták) z roku 1258, ve které se mluví o právním údělu patnácti různých dolů. Roku 1278 obdržely doly od pánů z Lichtenburka (synů dotčeného Smila) zvláštní horní řád, kterýž podobně jako v Jihlavě byl v jakési souvislosti s právy městskými.

Doly byly tehdáž velmi rozsáhlé, o čemž svědčí přečetné odvaly (haldy) na různých místech až do dnešního dne. Stříbrná huť byla na “Horách Stříbrných”, kde ještě velké hromady strusek leží.

Ve 14. sto letí klesl sice výtěžek značně, ale doly se přece udržely až do válek Husitských. V těchto válkách přidrželi se horníci Německobrodští, většinou Němci, krále Zikmunda, který tu roku 1422 od Žižky na hlavu jest poražen a k Jihlavě se uchýlil. Město Německý > Brod bylo pohubeno a vypáleno. Dle pověsti byly i doly zničeny, což však se může týkati pouze dolů v blízkém sousedství města položených, ostatní byly jen opuštěny.

Spisovatel Agricola vyslovil domněnku, že horníci, když se ku králi Zikmundovi přidali, nejprve doly sami uzavřeli, aby je pro sebe zachovali, ale horníci ti prý se nevrátili více.

Jisto jest, že město Německý Brod válkami Husitskými zcela zpustlo. Dle některých bylo po nějakou dobu úplně neobydleno, doly pak byly zůstaveny zhoubě, která (i bez přičinění Husitů) pouhým zanedbáním je postihnouti musila (zatopením, zavalením atd.). Nicméně dle zprávy Eckerovy (ze 16. století), o níž jsme již z počátku pověděli, jednotlivé doly, když byly opět otevřeny, jevily v těch místech, kde se dříve bylo pracovalo, ušlechtilou rudu.

V 16. století podnikly se sice některé pokusy na obnovení dolů Německobordských. Byly to však pokusy málomocné. Císař Rudolf, jenž by byl dolům těmto rád pomohl, dal Německému Brodu roku 1588 privileje svobodného horního města, čímž je mínil k dolování ponoukati. Avšak městu velice schudlému nebylo lze - až na některé nepatrné a tudíž ničemné pokusy - ničeho kloudného podniknouti. Válkou třicetiletou zanikly u Německého Brodu a v jeho dalším sousedství i poslední zbytky dřívějšího dolování.

Peithner z Lichtenfelsu ku konci svých zpráv o dolech Německobrodských a sousedních v poznámce svého spisu z roku 1780 vyšlého (pod čarou) podotýká, že “před krátkou dobou staré zbytky a památky pilného v té krajině druhdy dolování vzbudily pozornost c.k. dvorní komory pro mincovnictví a hornictví a že skutečně se staly pokusy, aby se práce hornické opět obnovily, na t. zv. Stříbrné hoře mezi Německým Brodem a Jihlavou.”

Pokusy tyto v tom záležely, že předně se hloubila kutací šachta Karlova, která prý již roku 1772 přišla na rudné žíly dosti ušlechtilé, načež roku 1783 ražena jest z údolí potoka Šlapanického štola Marie Terezie, která dosáhla délky tisíc metrů a získala sto metrů hloubky v jižní krajině německobrodské. Na jiném místě založena >jest cv téže době štola císaře Josefa, asi 600 m dlouhá. Obě tato pokusná díla byla dobře vymyšlena, a zejména ze štoly Marie Terezie mohla se značná a důležitá část celého hornického okrsku v dotčené hloubce prozkoumati a po případě vykořistiti. Avšak začá tkem 19. století vzdal se stát další hornické práce, - nevíme, z jakých příčin. později (až do našich dob) pokoušeli se již jen privátní těžaři o znovuotevření obou dotčených i jiných štol, nemohli však svými nedosatečnými prostředky ničeho poříditi.

O po dobných pokusech se strany státu, aby se starým dolům, válkou třicetiletou zaniklým, opět pomohlo, bude nám ještě na více místech tohoto spisu pověděti, avšak v nejvíce případech minuly se podobné pokusy, i potomní malicherné, protože nedostatečné námahy privátníků (jakož i zde) kýženého trvalého výsledku.

Kutná Hora

Není snad města, jehož jméno by z dob minulosti tak slavně - a to slávou hornickou - zaznívalo, jako právě naše Kutná Hora.

Tak jako o mnohých jiných proslulých dolech (i mimo Čechy), jde také o Horách Kutných dávná zvěst, vlastně pověst, že byly odkryty pouhou šťastnou náhodou. Pověstný kronikář Kutnohorský, kněz Jezovita Jan Kořínek, který v 17. století do dějin Kutné Hory i do života hornického se vzácnou horlivostí se vpravil, a své “St aré paměti Kutnohorské” roku 1675 tiskem vydal, vypravuje se vší opravdovostí a zevrubností, jak především dle zpráv zasloužilého kněze, Václava Hájka z Libočan, již kněžna Libuše, jakož o jiných věcech a dolech, hlavně také o Horách Kutných skvělou pronáš ela věštbu, a jak konečně opět kněz, mnich Anton kláštera Sedleckého, to byl, jenž roku 1237, jda v modlitbách procházkou, v mejtině lesní tři stříbrné proutky ze země vyrůstající objevil, a tímto nálezem prvního počátku dolů Kutnohorských původcem se sta >l.

Netřeba sledovati podrobnosti tohoto bájivého a pověrečného vypravování, jakéž u lidové tradice vůbec oblíbeným bývá, a kteréž, co se Kutné Hory zvláště týče, i jméno její “kutně” šťastného mnicha Antonína, i domnělé přízvisko “Kapí Hora” jeho “kápi” původem přisuzuje. Jinak se jméno “Kutná Hora” správněji odvozuje ze slova staročeského “kutati”, t. j. rudy hledati.

Ostatně jest i s jiné a to s pověřené strany téměř zjištěno, že právě v té době, kterou P. Jan Kořínek početí Kutné Hory klade (1237), ano dokonce již o něco dříve tamnější hornictví svůj počátek vzalo, totiž za krále Přemysla Ottakara I., který 1199 - 1230 panoval. Dle jiné authentické listiny, kterou slovutný Fr. Palacký ve dvorní knihovně vídeňské vyhledal, a která od Přemysla Ottakara II. pochází, dal totiž Václav I., syn Přemysla Ottakara I., na Horách (Kutných) vystavěti nádherné město (urbem magnificam) což by byl (dle Sternberga) zajisté neučinil, kdyby za jeho (Václava I.) doby Hory nebyly již vydávaly značného výtěžku. Dle toho vzni >kly doly tyto buď začátkem 13. neb již ve 12. století.

Za panování Přemysla Ottakara II. ( v 2 polovici 13. století) byly doly Kutnohorské na jisto již velmi rozsáhlé, když týž kníže roku 1276 tamnější osadu hornickou (vlastně tedy již město) dává jí officielní jméno Kutná Hora (vlastně “Hory Kuttny”) na královské horní město povýšil, a již roku 1278 mohl celý tisíc horníků a 500 koní z Kutné Hory do osudného boje proti Rudolfovi Habsburskému povolati, s kterým pak v klášteře Sedleckém mír vyjednával. Válečným tímto bojem utrpěly doly, zejména t. zv. Kuklické (Gut-Glück) velice (i kdyby těch koní značně méně odvedeno bylo). Nad to pak král Václav II. ještě před sklonkem 13. století dal v Kutné Hoře vystavěti ku svému tam občasnému přebývání, hlavně ale k úče lům hornickým velikou budovu ve slohu tehdejších hradů, která roku 1300 odevzdána jest byla vlašským mincířům z Florencie povolaným, z čehož se jí dostalo pověstného jména “Vlašský dvůr”.

Ve svém zemském horním řádu jmenuje král Václav II. Kutnou Horu staroslavným horním městem, týž dal v dotčené mincovně raziti novou, těžší minci, pověstný čistý a úhledný Pražský groš.

Ve svém odkazu ustanovil král Václav II. roku 1305, aby po jeho smrti sedmina horního výtěžku státním věřitelům vyplácena byla, kterémuž požadavku vyhověl až přes míru jeho pozdější nástupce král Rudolf (rakouský), vypláceje prý v jediném roku svého panování (1306 - 1307) výhodně 1000 hřiven stříbra dotčeným věřitelům, a ještě prý mu tolik zbylo, že prý mohl velké náklady stříbra do Rakous >ka odvážeti, tak jako prý to činil jeho nástupce, povolaný ale neschopný Jindřich (1307 - 1310) do své vlasti Korutanské, kterýžto král dobrák a slaboch ostatně dle Palackého mnohem více rozdal, nežli užil sám.

Král Václav II. musil Kutnou Horu proti neopr ávněným nárokům německého císaře Albrechta hájiti, když tento z výtěžku stříbra Kutnohorského požadoval vyplácení desátku a konečně náhradou za tento nepatřičný a také nikdy nevyplácený desátek donutiti chtěl výplatu hotových 80 000 hřiven stříbra anebo zá stavu Kutnohorských dolů na 6 roků. Roku 1304 objevil se císař Albrecht se svým loupežným vojskem před Kutnou Horou, avšak České vojsko s Kutnohorskými horníky zvítězilo jednak svou udatností, jednak pověstnou ukrutnou lstí, kterou prý zbujnost a zuřivost vojska Albrechtova byla vyvolala. Horníci totiž otrávili vodu Kutnohorského potoka, na kterém vojsko německé táborem leželo a z něhož sebe i své koně napájelo, - utrejchem, totiž arsenikem, kterého z arsenových kyzů tamnmích dolů hojně se tvořilo, a který > až do nedávna jakožto “kutnohorská hlinka jedovatá” se prodával.

Po té nastala doba největšího zmohutnění dolů Kutnohorských i největšího výkvětu města Kutné Hory.

Po krátkém panování Václava III. (posledního Přemyslovce), pak jmenovaného již Rudolfa Rakouského a Jindřicha Korutanského nastoupil roku 1310 král Jan Lucemburský, za jehož panování týhodně prý 500 i 600 hřiven stříbra do královské komory se odvádělo. Týž král udělil roku 1329 “Horníkům” (tak vůbec jmenováni Kutnohorští, jakož i Kutná Hora zv >ána vůbec “Horou”) výsadu, aby od jejich horního soudu nebylo dalšího odvolání, a osvobodil Kutnou Horu od všeliké daně.

Neméně nástupce krále Jana, Karel IV. slavné paměti, o zvelebení Kutné Hory počlivým byl, jmenovitě když roku 1348 velkou živelní pohromou postižena byla, kterouž i znamenité budovy i hornické závody velice utrpěly, avšak milostí královskou brzy opět se zotavily. Karel IV. i dalších privilejí Horníkům udělil, a mezi jinými též ustanovil, že Kutná Hora od koruny České jest nedělitelna, a n ikomu věnem neb odkazem připadnouti nesmí. Rozkvět dolů Kutnohorských trval dále i za Václava IV.

Buď již za Karla IV. neb za Václava IV. založen jest v Kutné Hoře úřad nejvyššího mincmistra, jenž byl později pánem nejen nad mincovnictvím, ale zároveň nad veškerým hutnictvím českým, jehož byla Hora po dlouhou dobu nejhlavnějším těžištěm.

Z této doby rozkvětu za králů Jana, Karla IV. a Václava IV. pocházejí též nádherné a nákladné stavby chrámů svaté Barbory, svatého Jakuba, panny Marie (na Náměti) a j., kteréž podniknuty byly bohatými nákladníky, rudokupci a vůbec těmi, kdož z hor hojně těžili.

Na nynějším malém náměstí, “na Náměti” zvaném a pěkným chrámem panny Marie zdobeném, odbývaly se trhy na rudy. Těžaři tu své dobyté rudy ve hromadách uspořádali, z nichžto brány jsou “průby” (zkoušky), dle kterých rudokupci (“erckauféři”) rudy přijímali t. j. kupovali, a s velkým výdělkem do tavíren odváděli. Po trhu, když byly hromady rud odklizeny, zametalo se takové místo, i “nametlo” se dosti zbylé rudy. Tato “n áměť” se k huti zvláště odváděla, a za obdržené peníze pořídil se znenáhla kostel Panny Marie na témž místě, jemuž jest posud jméno “na Náměti”

Takovýmto z požehnaného hornictví plynoucím blahobytem a přízní králů, kteříž začasté na Vlašském dvoře pobyt vzali, ba i směny tu odbývati dali, povznesla se Kutná Hora k slávě velikolepé, a považována jest vůbec jakoby za druhé hlavní město země. Kromě jiného podepsán tu roku 1409 králem Václavem IV. pověstný “Dekret Kutnohorský”, rozdělení hlasů na vysokém učení Pražském se týkající. (Češi obdrželi hlasy tři, ostatní národnosti vespolek jen jeden hlas, čehož následkem pak Němci Pražskou universitu šmahem opustili.)

Dobytou slávou dostavila se však u Horníků též jakási nevázanost, kteráž vedla ku mnohým krutým výtržnostem, jako roku 1411 v Malíně, kterýž jen rozpustilostí Horníků vražedně vypálen byl, anižby “vyhejčkané” vinníky stihl zasloužený trest, vyjma toliko dva havíře, kteří popraveni byli.

Nejpříkřeji vyšla bujnost Horníků na jevo na počátku nepokojů Husitských. Obyvatelstvo Kutnohorské převahou německé, jakož i horníci vůbec již od počátku většinou přistěhovalí Němci byli, postavilo se příkře proti náboženskému, zároveň národnostnímu hnutí, a pronásledovalo vyznavače “pod obojí” (stavíc se po straně Sigm unda, jakožto odpůrce Husitů) s krutostí nesmírnou.

Horníci prý posléze Husity kdekoli i násilně chytati dali a doslovně kupovali, platíce za každého po jedné kopě, za kněze podobojí ale po pěti kopách, kteréž pak bez milosrdenství, ba zběsile do šachet vrhali, nazývajíce místo své vlastní ohavnosti (šachty za branou Kouřimskou) potupně “Husitským Táborem”. Tak prý bídně zahynulo přes pět tisíc Husitův.

Ký div, že pak Husité, když se později Kutné Hory brannou rukou zmocnili, odpláceli Horníkům stejnou měrou.

Toť asi krátký nástin dějů Kutné Hory v dobách předhusitských. Děje tyto jsou v různých tiskopisech vylíčeny s pestrými detaily, které do tohoto spisu pojmouti zapotřebí jsme neuznali, protože jsou příliš málo hornické. O poměrech hornických pak ihned dle možnosti povíme.

----------

O průběhu hornického dobývání rudných žil Kutnohorských jsou zprávy, které až do vypuknutí válek Husitských nás došly, v podrobnostech velmi nepatrny.

Hrabě Kašpar Sternberg ve svém slovutném spise o hornictví Českém na základě dokumentů v různých archivech vyhledaných, i jiných spolehlivých pomůcek, vypočítal, že výtěžek dolů Kutnohorských v době od roku 1240 až do roku 1620, tedy celkem za 380 roků, musil obnášeti 8 ˝ milionu hřiven stříbra. Cena této spíše podceněné ne ž přeceněné výroby ustanovuje týž svědomitý spisovatel přibližně na 169 milionů zlatých konvenční mince, t. j. asi 177 milionů zlatých rakouské měny.

Z této zajisté ohromné výroby připadá však na první polovici tohoto bez mála čtyřstaletého období, tedy na dobu počáteční až do vypuknutí husitských nepokojů (okolo roku 1420) daleko větší část, neboť v této první době byly veškeré poměry dolů Kutnohorských v každém ohledu daleko příznivější nežli v době druhé (1420 - 1620), což z následujícího na jevo vyjde.

Doly Kutnohorské dosáhly do té rozhranné doby, t. j. do válek Husitských rozsáhlosti znamenité. Vzniknuvše původně na straně kláštera Sedleckého, dle jiného udání asi prý tam, kde později chrám všech Svatých vystavěn byl (což konečně není právě závažno) rozšířily se záhy po celém okolí Kutnohorském, hlavně pak od Kutné Hory na sever, kde záhy založeno bylo zvláštní ještě hornické město Kaňk (Gang), částečně však také na jih. Celý tento prostor, na němž se doly rozkládaly, má od jihu k severu asi 5 kilome >trů délky a od východu k západu skoro 4 kilometry šířky.

Útvar tamnějšího horstva záleží výhradně z ruly, kterouž po různu diorit, diabas i serpentin prostupuje a na které v některých místech uložena jest opuka vedle ještě jiných hornin útvaru křídového, převahou však objevují se na povrchu prahory rulové, tvoříce krajinu mírně pahorkovitou, z které na některých místech větší návrší vyčnívají, totiž Kalvarie a Sulov (mezi nimi město Kaňk) na severní a severovýchodní straně Kutné Hory, Kuklický vrch na stra >ně skoro západní a Rovina, návrší to nevysoké ale rozsáhlé, na straně jižní.

Celá tato krajina jest jako poseta četnými i mohutnými řadami starých hornických odvalů č. haled, kteréž doposud zřetelně naznačují směr a částečně i délku přečetných rudných žil, kteréž bývaly ode dávna předmětem pilného hornického dobývání. Žíly tyto vystupují buď jednotlivě, provázeny jsouce tím kterým odžilkem anebo tvoří jednotlivá podélná seskupení č. pásma (“couky”). Žíly tyto i jednotlivé i v pásmu skupené, směřují více mén ě od jihu k severu (s odchylkou částečně k severozápadu, převahou však k severovýchodu) a vesměs příkře, úhlem zpravidla kolem 70 stupňů (převahou k západu) upadají.

Výplň těchto žil - žílovinu tvoří kromě obecných nerostů (jakož jsou křemen, vápenec, dolomit a j. - i pobočná hornina) kovnaté nerosty velmi různé: kyzy, hlavně železný, a velkou částí též měděný i arsenový, dále blejno zinkové, leštěnec antimonový a pod. Nejvydatnější rudou pak byl leštěnec olověný, hojně stříbra obsahující, vedle některých > sloučenin stříbra samého, jako jsou argentit, proustit, pyrargyrit (leštěnec stříbrný, jasnorudek, temnorudek) atd. i stříbra ryzího. Některé žíly obsahují v příčině rudnatosti převahou kyzy (vždy též něco stříbra v sobě mající), jiné převahou leštěnec se stříbrem, dle čehož lze (ač nikoli přísně a výhradně) rozeznávati žíly kyzové s příslušnými “doly na kyz”, a žíly leštěncové (stříbrorudné) s příslušnými “doly na stříbro” (protože se právě leštěnec za hlavní stříbrnou rudu považuje).

Nejhlavnější a dobýváním druhdy nejznamenitější z dotčených žil a žílových pásem jsou asi následující:

V severní části hornického obvodu dříve naznačeného, počneme-li na straně východní, pokračujíce ku straně západní:

1. Žílové pásmo Rejzske (Reussen- od. Reisen-Gangzug), vesnici Malínu nejbližší a ke klášteru Sedleckému směřující: bylo to jedno z nejbohatších pásem stříbrorudných, na kterémž hornické práce dosáhly prý největší hloubky, jmenovitě někteří mínili, že tam kdesi býval pověstný nejhlubší důl “Osel”, což však by lo mylné, jak dále uvidíme. V pozdější době (v 17. století) dostalo se pásmu tomu jména pásma Majdalenského (Magdalenen-Zug).

2. Turkaňské pásno (Tauerngang-Zug), ke Kalvarii přiléhající a skoro ke Kutné Hoře směřující. Na pásmu tomto bylo (na rudy převahou kyzové, avšak též stříbrné) založeno 7 hlavních šachet, z nichž dvě prý dosáhly asi 120 a 140 metrů hloubky, šachta pumpařská však značně přes 220 metrů. Doly tyto odvodňovala štola svatých Tří Králů, od severu pod ně ražená.

3. Niffelské pásmo (Niff er-Zug) mezi pásmem Turkaňským a městem Kaňkem, k jihu směřující a méně rozsáhlé i méně známé. Mezi pásmem Turkaňským a Niffelským jest ještě podřízenější pásmo Eliščino (Elisabethgangzug).

4. Staré České žílové pásmo (Alter Böhmischer Gang-Zug) nazýváno též pásmem Kaňkovským, že se po západním kraji města Kaňku a to směrem ke Kutné Hoře táhne. Pásmo to jest z nejmohutnějších, rudy jeho byly převahou kyzové, avšak stříbrem bohaté, obsahující hlavně také kyz měděný. Na žílách pásma toho bylo prý založen o 13 šachet, z nichžto jedna t. zv. Panská šachta přes 230 metrů byla hluboká, jediná to šachta do této hloubky svismo hloubená, t. j. stojatá, všecky ostatní byly ležaty. Ze spodního patra šachty Panské však šly do větší hloubky četné t. zv. “hašple”, > t. j. podzemní (slepé) šachtice po rudných žílách, takže tu vnikli do hloubky celkem asi 200 “dumplochů” (po 2,37 m), t. j. asi 475 m. Doly tyto podbíhala štola Skalecká.

5. Pásmo Hloušecké (Hlauschkauer Gang-Zug) na sever od Kutné Hory, teprv ku konci 1 6. století otevřené.

6. Pásmo Kuklické, prostě Kuklík (Gutglück) zvané, nejzápadnější z posud jmenovaných žílových pásem. Rozeznávalo se Kuklické pásmo hořejší, prostřední a dolejší, kteréž vespolek rovnoběžně k vrchu Kuklickému (od Kutné Hory severozápadně ležícímu) směřovaly. Doly Kuklické byly převahou stříbrorudné, do jakési hloubky podehnány jsou Kuklickou štolou, u vesnice Grunty se ústící.

7. Mezi Kuklík a Kuklickou horu s jedné a město Kutnou Horu s druhé strany vkládá se (skoro západně od Kutné Hory) žílové pásmo Grejfské (Greifer Gang-Zug), směřující od severovýchodu k jihozápadu. Na tomto pásmu stříbrorudném byly již za starých dob rozsáhlá hornická díla, která však, pokud dle četných ale nevelikých haled souditi lze, nikdy nesahala do z >načnější hloubky, jsouce značnými přítoky vody obtěžována. O dolech těchto zvláště jde pověst, že se tu (u sv. Martina) v době husitských válek hnusné páchaly vraždy (házení válečných obětí, nejprve Husitů, jindy zase jich protivníků do šachet), projevy t o fanatismu zároveň náboženského i národnostního, jichž jsme již dříve byli vzpomenuli.

Budíž ještě podotknuto, že v okrsku pásma Grejfského rulová hornina pokryta jest opukou. Polohou svou tvoří pásmo toto jaksi přechod neb spojení posud jmenovaných severních pásem s pásmy ostatními.

Tato ostatní pásma, v jižní části celého hornického okresu Kutnohorského, jmenovitě též jižně od města Kutné Hory, v oboru tamnějších vodních toků, zejména na březích Malešovského potoka (Vrchlice - pozn V.K.) a jeho přítoků položená, řadí se od východu k západu následovně:

8. Králické pásmo (Kralizer Gang-Zug) s haldami na návrší, jemuž jest jméno “Rovina” a které tvoří nad rulou rozložená opuka. Na pásmu tomto stříbrorudném teprv začátkem 17. století vydatně se pracovalo. Od potoku podbíhala i odvodňovala je zvláště zaražená štola.

9. Oselské pásmo (Esels-Zug) těsně u Kutné Hory blíže chrámu svaté Barbory počínající a bezpochyby pod městem i dále směrem severovýchodním se prostírající. Pověstný důl “Osel”, o němž se arci určitě neví, kde vlastně bývala jeho hlavní šachta, měl asi svou “Cechovnu” (hornickou sborovnu i úřadovnu) západně od chrámu svaté Barbory u přistavěné pak k němu Jezovitské koleje (později vojenské kasárny) i říkávalo se tam bezpochyby “na Cechu”. > Tento starohornický výraz přeměněn byl pro tamní Kutnohorské předměstí přímo nejapně na “Čecha”. Pravdě podobně přísluší předměstí tomu jméno “Cech” a nikoli nepřirozené přezvisko “Čech”. V “Pamětech” M. Dačického označuje se toto místo (v tisku) opětně j >ako “Čechovské předměstí”, snad jen v rukopise míněno “Cechovské”, totiž předměstí, kde byla “Cechovna”. C a Č vypadají v mnohém rukopisu skoro stejně. Možná též, ale pravdě méně podobno, že je míněn “Čechov” (bydliště horníků Čechů), ale nikoli “Čech”.

Přítomně se za jisto považuje, že důl Oselský se rozkládal pod jihozápadní částí Kutné Hory, tedy pod nynějším “Cechovským” předměstím, že býval přístupen štolou, jejíž ústí bylo na blízku (později tam vystavěného) chrámu svaté Barbory. Z této štoly (a nikol i s povrchu zemského) prohloubena byla bez pochyby po hlavní žíle pásma Oselského šachta Oselská. Byla to tedy šachta t. zv. “slepá”, ústí majíc podzemní, tedy skryté. Posud neotevřela, ba vlastně ani nenalezla se dotčená štola, tím méně pak šachta Oselská.

10. Nejzápadnější z pásem jižních jmenují se ještě pásmo Trojické (Dreifaltigkeit-Zug) a pochybné pásmo Kavkovské (Kavkaer-Zug), ostatních pásem méně důležité.

Na každém z těchto pásem založeno bylo množství hornických podniků, každý se svou šachtou, neboť i ještě po zavedení horního řádu Kutnohorského i Jáchymovského udělovaly se horní (dolové) míry jen asi 27 m dlouhé i široké, a ještě menší. Šachty se hloubily po žilách, tedy ležatě, s úklonem asi 70 stupňů, jen Panská na starém Českém (Kaňkovské >m) pásmu byla do hloubky asi 230 m stojatá (svismo hloubená).

Práce na skále konala se kromě nosákem a příslušnými prostými nástroji (klíny a pod.) převahou mlátkem a želízkem, hlavně pak také ohněm, což trvalo až do 17. století.

Z pravidla na útraty kr álovské vyvážela se ruda i voda, odváděla se tato štolami, roubily se šachty i opatřoval se průvan v dolech. Což pak který podnikatel (nákladník) řádně do práce přijatými horníky vytěžil, patřilo z polovice jemu, ostatní králi. Svou polovici rudy odváděl >každý k huti dle ustanovené výsady, ponejvíce zprostředkováním rudokupců (erckauféřů), kteří rudu od menších horních podnikatelů vykupovali a pak s velikým výdělkem k tavení do huti odváděli. Vyvážení rudy i vody z dolů dělo se zpočátku (z hloubek mírných) výhradně jen silou lidskou pomoví vrátků (“hašplí”, “rumpálů”), později vyvážela se ruda i jalovina a částečně i voda ze šachet koni. Že pak tyto hlavní šachty jen do jisté hloubky byly provedeny, z kteréžto na různých bohatých místech dále do hloubky se v nikalo, byly v každém dole četné t. zv. “hašple”, t. j. podzemní (slepé) šachtice někdy i v několika spodních patrech založeny, z nichžto se všecko (i voda) vělmi obtížně ručními vrátky na hlavní patro vytahovalo a k hlavní šachtě dopravovalo. “Hašple” by >la zvána šachtice a zároveň i ruční vrátek (rumpál), kterým se z této šachtice těžilo.

Teprve v 16. století táhla se voda z větších hloubek (pod štolami) částečně vodními koly, na kteráž velmi často vody hnací se nedostávalo, ač tu bylo (kromě vodních toků přirozených) více vodních nádržek umělých (rybníků) zřízeno.

Vody z Malešovského potoka používalo se hlavně pro huť na témž potoku založenou. Tavírny byly ostatně, jak tomu zbylé struskové hromady nasvědčují, ještě na dvou jiných místech u vody. K tomu třeba uvážiti, jak náramně nedokonalé byly tehdejší mechanické prostředky k zužitkování vodní síly se strany jedné, a ku zdvíhání dolové vody se strany druhé. Proto bylo v 16. století jen pro doly 300 koňů živeno.

Právě také z nedostatku vody na povrchu nemohly prý se chudší rudy, z dolů vytěžené, náležitě upravovati, t. j. co do hodnoty soustřeďovati. Příprava rud pro huť vykonávala se výhradně jen ručně roztloukáním a přebíráním, a protože se jmenovitě v pozdějších dobách dobývaly rudy velikou převahou ve lmi chudé, bylo také tavení jich velmi obtížno, jmenovitě s velkým nákladem (v příčině paliva) a při tom poměrně s velikými shodky spojeno, byť i hutnické práce docela správně byly před se brány bývaly, jakož alespoň v pozdějších dobách dle pozůstalých sp >isů skutečně prý bylo.

Jiná a zvláštní, pokračujícími dobami vždy citelnější nevýhodnost při hutnickém zpracování rud kutnohorských záležela v tom, že byly vůbec, a čím dále tím větší převahou kyznaté, olovem chudé - rudy to pro hutníka t. zv. “tvrdé” (jinak “suché”). Aby se tavení těch rud umožnilo, musilo se značného množství olova, jakožto přísady, při tavení užívati, a olovo toto musilo se odjinud - zejména též z Andreasbergu na Haarzu v Německu, ba prý i z Krakova za hotové peníze kupovati.

Další ještě těžkosti měly doly Kutnohorské s potřebným dřívím, které se z velké části bráti musilo z dalekých královských lesů podkrkonošských panství Trutnovského. V pozdějších dobách byla o toto daleké dříví velká nouze, neboť Kutná Hora ho potřebovala nejen pro d >oly (k výstroji vždy rozdáhlejších chodeb a přečetných šachet, pak i k dobývání skály pomocí ohně), ale též pro tavírny - v celku veliké a postupem doby vždy větší množství.

Z toho všeho jde na jevo, že práce v Kutnohorských dolech jen potud býti mohla a také byla velice výhodnou, pokud se konala v hloubkách mírných a to tím více, že dle všeho u některých dolů od povrchu vůbec byly rudy bohatší, a čím dále do hloubky, tím chudší. Kde však dobré rudy i do hloubky šly, překážela výhodnému jejich dobývání vžd >y více právě přibývající hloubka.

---------

Příznivé poměry dolů Kutnohorských trvaly hlavně a skvěle až do 15. století, zejména do vypuknutí válek Husitských, což také z blahobytu, v Kutné Hoře do té doby panovavšího, zřejmě se jeví. Avšak právě války tyto staly se pro doly Kutnohorské v pravdě osudnými.

O příkořích, které Horníci Husitům hned od počátku náboženského hnutí byli činili, zmínili jsme se již ku konci svého předešlého náčrtku historického, ve kterém nyní pro druhou historickou dobu dolů Kutnohorských nám toto pokračovati jest.

Roku 1420 odebral se král Zikmund, příznivec Horníků, po své porážce u Prahy nejprve bez vojska do Kutné Hory a začátkem roku 1421 utekl, se strachem před Pražany - Husity, do Uher. Tu se prý vyvalilo vojsko Husitské z Prahy na východ, aby pokořilo zejména Horníky, kteříž však - dříve přes všecku míru zpupní - rázem skroušenými se stali. Dne 25. dubna 1421 plazili se totiž blíže kláštera Sedleckého, jdouce v neslavném průvodu nepříteli vstříc, před Pražany, a přijali po >nižující čtyři “artikule” Pražské. Pražané zmocnili se Vlašského dvora, tudíž i Hory a - velikomyslně odpouštějíce - povolili Horníkům, kteří by víru jejich nepřijali, kratičkou lhůtu k vystěhování se z Hory.

Když pak za nedlouho Husité sami sebe potírati se jali, stalo se, že Jan Žižka, vůdce Husitů demokratických, již roku 1422 se Zikmundem, do Kutné Hory opět se navrátivším, tamtéž krutě, ale bez výsledku bojoval a posléze roku 1424 sesílen Hory brannou mocí na dobro dobyl. Odplatou za krutost, se stran >y Horníků dříve na Husitech spáchané, bezohledně a nemilosrdně prý si počínal, dada prý několik tisíc Horníků do šachet vházeti, a co prý jen mohl, na Horách zničiti. Nestranný Palacký béře tu Žižku, odevšad pomlouvaného, poněkud v ochranu, že je zpráva tat o, ajoo mnohé jiné, tendenčně přehnána, což však na věcech následujících ničeho nemění.

Kutná Hora po válkách Husitských

Po všestranném vítězství Husitů musili se dřívější držitelé hor a Horníci vůbec, pokud se na novou víru neobrátili, z Kutné Hory vystěhovati, kterážto se potom stala úplně ultrakvistickou a zároveň skoro vůbec českou.

Doly byly zatopeny i jinak zpustošeny, i bylo zapotřebí ohromných obětí, aby při tehdejších velikých obtížích, které dosažená již značná hloubka způsobovala, doly ty alespoň částečně opět otevřeny a v činnost uvedeny býti mohly.

Ke všemu panovaly tehdáž neustálé nepokoje a hádky, budící samé jen rozčilení a rozrušení myslí. I nebylo lze nabytí klidu, aby se s potřebnou rozvahou v dolech pracovati mohlo.

O to se usilovně přičiňoval již sám král a císař Zikmund, jemuž arci na tom záleželo, aby doly Kutnohorské opět se staly vydatným pramenem důchodů královských, jako druhdy bývaly.

Aby se tak stalo, musili se dle jeho mínění především staří Horníci, všech poměrů v dolech Kutnohorských povědomí a znalí, do Kutné Hory alespoň částečně opět navrátiti. I hleděl tudíž král Zikmund mezi oběma stranami, příkře proti sobě stojícími, totiž mezi Horníky starými (převahou Němci a katolíky) a Horníky novými (převahou Čechy a ultrakvi >sty) zjednati jednak národnostní, jednak náboženský smír.

Ujednány jsou (1435 - 1437) srozumněním obojích Horníků a sněmem i králem potvrzeny podmínky, pod kterými staří Horníci s novými se vyrovnati mají, zejména bylo ustanoveno, že staří Horníci, kteří by se do Hory v předepsané lhůtě navrátili, mají sami určiti cenu bývalých domů svých, noví jejich držitelé pak že mají buď polovici této ceny straým vyplatiti a za to dům dědičně podržeti, anebo polovici ceny od starého majetníka v penězích vzíti a jemu z >a to dům postoupiti. V příčině náboženské byl chrám svaté Barbory starým Horníkům postoupen a odevzdán pod tou podmínkou, že jejich kněží nesmějí proti přijímání pod obojí kázati. Kostel svatého Jakuba připadl novým Horníkům.

Takž se nenáhlým umírněním obou stran - druhdy tak příkře proti sobě stojivším -, hlavně pak péčí a konečně i vydatnou podporou českých králů veškeré nesnáze posléze tak dalece přemohly, že se za králů Ladislava a zejména Jiřího z Poděbrad v dolech Kutnohorských opět výhodně, avšak v >rozsahu proti jindy valné omezeném pracovalo.

Král Jiří, jenž vlastně již záhy po Zikmundovi správu země České na se vzal, a za nezletilého Ladislava (Pohrobka) sám byl panoval, potvrdil roku 1459 privileje města Kutné Hory i výsady mincířů, kterýmž v dobrém úmyslu povolil (bohužel) právo dědičné, což později velmi vadilo, a teprve za Ferdinanda I. odčiněno býti mohlo.

Pečlivý a šlechetný král Jiří sám mnohé doly převzal, ostatně pak téměř výhradně tuzemci, zejména také obec Kutnohorská a tamní zámožnější měšťané - arci také částečně navrátivši se staří Horníci - byly podílníky hornictví nově vzkříšeného.

Rozumí se, že obnovené doly, jakmile jakéhos užitku vynášeti počaly, musily k různým účelům, hlavně také k rukoum královské pokladny značně přispívati.

Mezi četnými dávkami, jimiž takto Kutná Hora - a vlastně mincovna Kutnohorská. za následujícího krále Vladislava II. obtížena byla, byl i týdenní příspěvek, který se na další stavbu královského hradu Pražského, králem Vladislavem podniknutou, odváděl, jeho ž velikost však hrabě Sternberg neudává, - nebylať vždy stejná.

Příznivé poměry hornické, jakéž se za vlády krále Vladislava v Kutné Hoře dostavily, lze snad případně označiti následujícím výpisem (citátem) z “Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova”.

Tam se uvádí (roku 1478): “Král český Vladislav šel z Vlašského dvoru ke Knejslovi, horníku, do jehož domu, jsa tam zván na hody od Horníkuov. Blaze bylo tehdáž Horníkuom.”

Tou dobou (Vladislavskou) dostavil se v Kutné Hoře mezi oběma stranami - jednak českou a ultrakvistickou, jednak německou a katolickou - již trvalo dávno kýžený (formálně již králem Zikmundem zahájený, hlavně pak králem Jiřím pěstovaný) národnostní i náboženský smír. Ve příčině národnosti jevil se tento smír pravidelně tím, že se přibylé něm >ecké rodiny ve druhém neb třetím koleně na dobro počešťovaly, ve příčině náboženství byly zachovány - ač s hůry nikdy opravdově neuznané - kompaktáty.

I pokračováno jest kromě jiného od roku 1483 ve stavbě velechrámu svatobarborského, která (ač se v původně vystavěné části chrámu nepochybně již před Husitskou dobou náboženské obřady odbývaly) po celou dobu Husitských nepokojů i ještě dlouho dále zastavena jest byla. Další tuto stavbu, k níž byl položen po druhé základní kámen, prováděl od roku 1489 slavný m istr Matěj Rejsek z Prostějova a po něm Beneš z Loun.

Avšak s opětným jakýms takýms (nikoli s dřívějším předhusitským, veleskvělým) blahobytem dostavily se bohužel záhy ve správě dolů a hutí Kutnohorských mnohé nepořádky, které v hornictvu budily nespokojenost.

Po opětných naléhavých prosbách jednak horních nákladníků, jednak a hlavně pracujících horníků - vydal král Vladislav roku 1486 před svým odjezdem do Uher v té příčině zvláštní nařízení, kterého však v jeho nepřítomnosti nehrubě bylo dbáno.

Násled kem trvajících nesprávností vypukly roku 1494 zjevné nepokoje a vzpoury havířské, které se roku 1496 opakovaly a odpravením desíti havířských náčelníků - jak se později dokázalo nevinných - v Poděbradech se zakončily. Mikuláš Dačický píše o tom: “Nebo se >potomně jináče vyhledalo, že se ti havéři zasadili a pozdvihli pro nevěrnost a nespravedlivist, která se dála od ouředníkuov horních atd. - a po stínání jich že teprve posel na poště poslán od krále s poručením, aby se jim po smrti nestalo, ale že bylo zmeškáno.”

Že byli dotčení havíři nespravedlivě popraveni, o tom svědčí listina krále Vladislava z roku 1503 v archívu Kutnohorském. Dle hraběte Sternberga král Vladislav teprve, když se po svém návratu z Uher (roku 1497) opět v Kutné Hoře dostavil, přesvědčil se , že vzpoura havířů byla nesprávnostmi úřednickými vyvolána a “proti svému zvyku na nejvýš rozčílen,” dal původce jímati a tři úředníky popraviti.

Jinak se tehdáž Kutné Hoře, která obnoveným dolováním valně oživla, dobře dařilo. Na důkaz, jak velice obec Kutnohorská ze živého ruchu hornického těžila a přes to, že město dvakráte vyhořelo, výborně prosívati musela, uvádí hrabě Sternberg seznam mýtských výsad, které král Vladislav roku 1489 ve prospěch obce Kutnohorské potvrdil. Seznam tento obsahuje 45 > čísel různých dávek, z nichžto mnohé více pražských grošů obnášejí a na konci seznamu stojí ještě “etc.”

V listinách, z doby krále Vladislava pocházejících, vidíme dle hraběte Sternberga, že byly doly, tehdáž činné, hlavně na dvě části rozděleny, neboť se neustále mluví o dvojích dolech, bez bližšího místního udání, leda toho, že se jedny doly jakožto staré a stříbrné, druhé pak jakožto novější a kyzové označují, hrabě Sternberg soudí, že první (stříbrné) byly Kuklické, druhé pak (kyzové) že byly Kaňkovské . V dalším průběhu pak soustředilo se za krále Vladislava dolování (ač se v “starých dolech” ještě pořád pracovalo) na vrchu Kaňkovském, odkud se i na blízkém žílovém pásmu Turkaňském usilovně dolovalo. Odvodňovací stroje pověstného hlubokého dolu “Osel” >prý byly nápomocny hornické práci na kyzy stříbrnaté i měďnaté, kterých se na žílovém pásmu Kaňkovském i Turkaňském hojně dobývalo.

Je těžko pochopitelno, jak tu (dle hořejšího udání hraběte Sternberga) se severními doly Kaňkovskými a Turkaňskými v příčině odvodňování může ve spojení přijíti důl Oselský, velmi daleko od nich jižně položený. Mělyť dotčené severní doly své vlastní odvodňovací šachty, totiž šachtu Pumpařskou, nejsevernější na žílovém pásmu Turkaňském (zároveň blízko pásma Rejzského), a na str >ojní zdvíhání vody zařízenou šachtu “Tirmandl” zvanou - nejsevernější na žílovém pásmu Kaňkovském (staročeském). Důl Oselský je tu docela mimo všecku kombinaci. Poznamenati však tu jest, že na žílovém pásmu Oselském, a to jižně od dolu “Osla”, bývaly dva d >oly, jejichž jména byla “Staré Rousy” a “Mladé Rousy”, a které se v komisních zprávách pode jmény “der alte und her junge Reiss” vyskytují. Nahodilá podobnost těchto jmen se jménem “Rejzského” žílového pásma, prostě “na Rejzích”, byla snad příčinou zmatku, že se důl “Osel” kladl od některých na blízko Rejzských a tudíž i Turkaňských žil, tedy na sever, kdežto ve skutečnostti byl na blízku starých a mladých “Rousů”, tedy na jihu hornického okresu Kutnohorského.

Dobývání kyzů měděných a výroba mědi byla tehdáž (vedle stříbra) vydatnou částí hornické a hutnické činnosti v Kutné Hoře. Prodej mědi byl královským povolením svěřen Kutnohorkému měšťanu Freyovi, ten se s jakýmsi kupcem Norimberským spolčil, který vědomím krále polovici mědi do obchodu převzal.

Král Vladislav, již od počátku svého panování finančně stěsněn, mnohdy k mimořádným velkým výdajům nucen, při tom přirozeně vládce štědrý a nákladného umění stavitelského velice milovný, byl v poslední době svého panování v té míře zadlužen, že se mu posléze o jeho dluzích již nedostávalo potřebného přehledu. I ustanovil celé své příjmy z Kutné Hory jakožto fond splacovací a svěřil zároveň Kostkovi z Postupic vyšetření všech svých dluhů, který ve spolku s Pánem Slavatou a se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu (hlavním to > věřitelem královým) veškeré dluhy královy na 200 000 kop českých grošů (asi 2 miliony zlatých) zjistil. Splácení tak velikého dluhu roku 1514 započaté do roku 1516 při sesláblém již výtěžku dolů Kutnohorských nevalně pokročilo, tu král zemřel a při nedosta tku královských důchodů Kutnohorských musily se o splácení dotčených dluhů starati čeští stavové a český sněm.

Z doby vlády krále Ludvíka (1516 - 1526) nevykazuje Kutná Hora zajímavých zpráv, leda že byly různé privileje obnoveny a že byla smlouva s Norimberskými obchodníky o prodeji Kutnohorské mědi uzavřena. Hrabě Sternberg dokládá, že měli Norimberští z této smlouvy veliký zisk.

K označení doby dodáváme z Mikuláše dačického “Pamětí”: “L. 1522. Mense Martii král Ludovicius s královnou Marií přijeli do Kutné Hory, oba jezdecky na koních, a od pánuov Horníkuov jsou přivítáni. A když na dvuor Vlaský přijeli, dáno jest jim ke dvoru pocty: jeden drejlink vína a čtrnáct sudův piva a chleba dostatek, havéři obojích hor dvě laky malvazi, erckauféři jeden drejlink vína. Potom na zejtří ve čtvrtek presentovali J. Milosti Královské páni šephmistří dva koflíky, jeden vážil 12 hřiven, druhý přes 6 hřiven, a grošuov tlustých stříbrných drahně. A královně dán koflík, vážil 12 hřiven, panu markraběti (prvnímu rádci králov u) též koflík, ten vážil přes 5 ˝ hřivny.”

Panováním krále Ferdinandda I., dle slov hraběte Sternberga: “dějiny Českého hornictví vlastně počínají býti dějinami v pravém smyslu”. Bohužel že v té době nejskvělejší hvězda hornictví českého, doly Kutnohorské, se jeví býti již hvězdou zapadající! Jasnosti té hvězdě arci již od samých dob Husitských valně ubávalo, neboť - abychom užili jiného obrazu - z dolů Kutnohorských nejtučnější vrchní smetana již před válkami Husitskými byla sebrána. Smetany této snadno d obyli a užili velkou částí cizozemci, zanechavše Kutné Hoře na památku podivně zkomolenou hornickou terminologii, kteréž v tomto spisu pouze v některých citátech nezbytně jest užito.

Král Ferdinand I., jenž byl asi o stavu věcí v Kutné Hoře dobře zpraven, jal se ihned v souhlasu s panskými stavy připravovati a pak prováděti tam potřebnou reformaci. Nejprve roku 1527 ustanovil pět komorních radů, kteříž by správu dolů Kutnohorských jakožto komisaři prozkoumali a žádoucích oprav provedli.

Nález této první k omise vyšel teprv roku 1530, dle hraběte Sternberga obsahoval shledané nedostatky: 1. při dolování, 2. při odvádění rud k tavírnám prostředkováním rudokupců bez náležitého (ač králem Vladislavem přísně předepsaného) zkoušení rud, a hlavně 3. nesprávnosti >v mincovně, kde prý dědičnosti mincířů (králem Jiřím ustanovené) velice se zneužívá, která tedy výkupem odstraněna býti musí.

Nález tento, jak se zdá, nedostačoval králi, který roku 1537 dal si navrhnouti pro další (druhou) komisi odborníky z různých jiných stříbrodolů, a sice dva z Jáchymova, dva ze saského Annabergu, jednoho z Krumlova, dva ze Stříbrných hor Nalžovských a ještě dva jiné od horního hejtmana z Gendorfů přidané.

Tato devítičlenná komise odborná podala o dolech Kutnohorských prostou zprávu, jak které dílo dolní v příčině rudy vydatno a kolika horníky osazeno jest. Když pak nejvyšším mincmistrem z Guttenštejna upozorněna byla, že král si přeje dobrozdání, jak by se dolům pomoci mohlo, vyjádřila se táž komise asi v ten smysl, že vinu chudičkého stavu kutnohorských pokladen nenesou pouze zchudlé již, ač nikoli ještě beznadějné, doly, ataktéž zchudlí, nedosti podporovaní nákladníci, ale hlavně různé nesprávné věci mimo důl.

I dal král roku 1540 zase jinou (třetí) komisi zkoumati zvláště účty a mincovnu. Tu shledáno jest mnoho nepřístojného, dána jsou pak různá nařízení, avšak z Copiaria Kutnohorského z let 1543 - 1547 je viditelno, že přes všecky komise a přes všecka nařízení nebylo lze ani v dolech ani v hutích ani v účtech zjednati žádoucí pořádek.

V té době sůčastnila se Kutná Hora, Prahy se přidržujíc, tehdejších nepokojů roku 1547, a byla proto všech svých privilejí zbavena, které jí však roku 1549 částečně opět navráceny byly.

Roku 1551 ustanovena jest opět nová (čtvrtá) komise, ze samýc h(jedenácti) odborníků záležející, od kterých se dle hraběte Sterberga, z jehož spisu vůbec tento výňatek neutěšených zpráv čerpáme, očekávati dalo, že pravý stav věcí v Kutné Hoře odkryjí.

Zpráva té komise, dvorní komoře podaná, obsahovala (ve všemožném zk >rácení) asi toto:

1. dle účtů hutních vyrábí se pražská hřivna čistého stříbra za 13 tolarů 14 gr. a vydává se za 9 tolarů 23 gr. pročež se jeví při každé hřivně shodek 3 tolarů 21 gr., oř činí při 1603 hřivnách, které se za poslední dvě čtvrtletí (bez pochyby jen z královských dolů) vyrobily, 5947 tolarů škody.

2. při tavení kyzů z Kaňkovských žil propálí se více než třetina stříbra, kterážto ztráta v posledních dvou kvartálech činí 1532 hřiven v ceně 14 780 tolarů (s předešlým shodkem tedy půlletně 20 727 tolarů škody), dle toho vyrobilo se za půl roku z kyzů zvlášť přes 3000 hřiven stříbra.

3. není prý k očekávání, že by se skleslé tyto doly opravami kdysi opět k dřívějšímu blahobytu povznesly, a přece prý je při nich tolik úředníků, jako v době největšího jich rozkvětu bývalo, přítomně prý jest havířů jen o čtyři více nežli úředníků, kteříž nad to nekonají své povinnosti, pročež se s opravami u těch začíti musí, a sice:

4. především s mincmistrem, kterýmž má býti muž, jenž darů něpřijímá a přestupky trestati dovede. Hofmistr prý musí býti, ale takový, který úřad svůj svědomitě vykonává, doly navštěvuje atd., k správnému vedení účtů musí se hlavně přihlížeti,

5. vypočítává se množství úředníků, podúředníků a jiných (kromě hornictva) pomocníků, jest jich mezi jiným pouze pro koňstvo: šedesáte vrchních a tolik též nižších maštaléřův, dvanáct pacholkův pro povozy a sto poháněčů (pro žentoury). Navrhuje se, aby se jich (zejména z úřednictva a dozorstva) velká část odstranila, dle potřeby jinými, h >odnějšími nahradila, a těm aby se daly náležité služební instrukce, těch dvě stě koní že se může uspořiti atd. Následují ještě mnohé výtky panujících zlořádů a příslušné návrhy.

Po těchto rozsáhlých jednáních komise byly by se daly očekávati veliké změny, ale změnilo se nesmírně málo.

Roku 1557 podal horní hejtman z Gendorfu Jeho Veličenstvu, králi Ferdinandovi I. zprávu o příčinách úpadku dolů Kutnohorských, ze které vysvítá, že doly ty po válkách Husitských vůbec již nemohly býti v patřičný stav přivedeny, že se z nich vybralo, co se mohlo, pak je menší těžaři opouštěli a posléze že zůstává král sám jediným těžařem s výsledkem, který i urbury (desátky a vůbec horní důchody královské) Příbramské a Budějovické požírá. Praví se v té zprávě dále, že posava dním způsobem nemůže se v Kutné Hoře pokračovati. Přes to všechno však že se nemůže králi raditi, aby se Kutné Hory docela vzdal: že by z toho povstal veliký povyk, zejména proti hornímu úřednictvu, kterému prý se dávala všechna vina, protože prý se o pra >vé příčině úpadku dolů nemůže nikdo přesvědčiti. Protož prý by bylo radno, aby se napřed stavové čeští povolali k společnému ohledání a zároveň k pomoci.

Stavové, které král skutečně svolal, uznali důležitost věci a věnovali ihned podporu 3500 kop č. gr., které si však zatím vydlužiti museli, nežli by je (po případě berněmi) splatili.

Roku 1561 byly udány šeredné podvody při tavení rud i svolána jest z různých míst nová (pátá) komise devítičlenná, ku které i stavové a sněm četných delegátů vyslali. Jednalo se tu zároveň o zavedení nového způsobu zdělávání rud v huti, které jakýsi Essen “se svým louhem” prováděl (tedy o jakousi lučební methodu - extrakci, odborně neoznačenou), i ukázalo prý se, že Essen (který byl do vyšetřovací vazby dán) jen šizením dokáza ti chtěl úspěch své manipulace, že však ve skutečnosti ještě s většími shodky pracoval, nežli když se rudy obyčejným způsobem tavily. Shodky pak byly obapolné - ať se louhovalo nebo tavilo - přes míru veliké, protože byly rudy (hlavně kyzy) příliš chudé.

Nežli se o dotyčné komisné zprávě a o dotčeném sporu hutnickém rozhodnutí stalo, zemřel roku 1564 král Ferdinand I. Jeho nástupce, král Maxmilián, pak neměl hned času, aby se tou věcí důtklivěji zaměstnával.

Proti očekávání zdá se, že se zatím poměry v Kutné Hoře poněkud zlepšily. Cizí podnikatelé ujímali se opět některých opuštěných dolů a v huti se pracovalo s lepším výsledkem.

Avšak již roku 1567 vyskytly se opět nové žaloby, které přivodily svolání opětné (šesté) komise s rozsáhlou instrukcí, která měla za následek ještě rozsáhlejší komisní zprávu (na 161 stránkách in folio). Ku konci a výsledkem té zprávy radí se králi, aby zakoupil aneb na věčnost najmul statek Malešov, do kterého prý nejlepší rudné žíly směřují, dále aby město Kutnou Horu zavázal, t ýhodně 25 kop obětovati na dolování, kromě toho aby se Židé z celého okolí dolů vypudili, posléze pak aby král užitky z dolů na 6 neb 10 roků pronajal, asi 15 neb i 20 000 tolarů prý lze obdržeti, neboť nájemci prý budou z dolů mnohem více těžiti, nežli při dosavadní administraci je možno.

Král prý přistoupil na většinu těchto návrhů, jen koupí Malešova a pronájem dolových důchodů si ještě rozmysliti umínil.

Král Maxmilián si vůbec záhy Kutné Hory důkladně všímal, seznámil se s návrhy i dřívějších komisí, a roku 1569 dal více dobrých nařízení na opravu poměrů Kutnohorských.

Roku 1571 přišla neočekávaně smutná zpráva, že na dolech Turkaňských (kde se tou dobou razila “hluboká štola”) vody rychle stoupají, a že hrozí z nedostatku koní a ovsa největší nebezpečí, nebude-li rychle zpomoženo. K této “rychlé” pomoci odeslána jest velmi četná (již sedmá) komise, jednak odborná pětičlenná (s nejvyšším mincmistrem z Biberštejna v čele), jednak stavovská osmičlenná (s nejvyšším purkrabím Vilémem z Rožmberka v čele).

Kdyby byli na Turkani čekali, až se tam všecka tato panstva ke komosnímu řízení dostaví, bylo by asi po dolech Kutnohorských (zejména severních) bývalo veta. Avšak na dolech Turkaňských, kde bez odporu místní úředníci nejlépe věděli, čeho je třeba, pomohl i si zatím sami, - “na komisní jednání bylo prý času dosti, bez toho se z toho, co se ujedná, sotva desátý díl provede.” (Doslovně dle hr. K. Sternberga)

Skutečně se dotčená slavná komise teprve následujícího roku 1572 na Horách Kutných sešla, obrala si však (mandátem královým) rozsáhlý obor své působnosti, totiž “reformování” dolů Kutnohorských. Při tom se mimo jiné ukázalo, že přes všecky stále prováděné opravy týhodně 300 hřiven stříbra do huti přijde, a dotud jen 230 hřiven do mincovny se dostane že te dy týhodně shodek obnáší 70 hřiven stříbra.

Tato velká komise byla ještě o dva nestranné znalce cizizemce - rozmnožena, proti nimž však byla značná opposice, protože navrhli, aby se k těžení ze šachet budoucně užilo vodní síly (vodních kol), čímž se velká část posud živených tří set koní uspoří. Král, jenž již před tím sám měl ten nápad a týž návrh (avšak bez výsledku) byl učinil, rád na to přistoupil a povolil ihned 5000 tolarů na pořízení potřebných vodních staveb.

Hlavní výsledek této komise, jejíž zpráv a návrhů vůbec si král velmi všímal, byl asi ten, že si král umínil, vydati pro Kutnou Horu nový horní řád, kteroužto myšlenku sledoval i jeho nástupce císař a král Rudolf II. Tomuto velice na tom záleželo, aby české hornictví vůbec, které do té doby z >načně bylo skleslo, opět pozdvihl, a to především Kutnou Horu.

K tomuto konci měly se oba horní řády, posavadní Kutnohorský a Jáchymovský spojiti v jediný pro všecky doly platný horní zákon.

Králem Rudolfem nově ustanovený nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu učinil návrh, a přednášel ve sněmu 1580 o témž pánům Stavům. Tito byli velmi ochotni a vyvolili si zvláštní komisi, která měla o tom s dvorní komorou jednati, a v budoucím sněmu zprávu podati.

Následujícího roku 1581 cestoval Vilém z Oppersdorfu s pověstným hornickým znalcem Lazarem Eckerem, aby doly české prozkoumali a horní úřednictva i nákladnictva pro návrh jednotného horního zákona získali, což se jim však nevalně dařilo, zvláštní privileje jednotlivých měst byly této novotě na závadu.

Mezi tím objevily se opět nepořádky, ba i podvody v Kutné Hoře. Vilém z Oppersdorfu podával rozsáhlé návrhy na různé opravy a úspory, avšak čím více bylo psáno, tím méně vykonáno.

Zároveň odbývala komise o novém horním řádu v Kutné Hoře své porady. Proti různým navrženým článkům protestovali úředníci, zejména též proti odstavci, dle kterého by horní úředníci budoucně z podílnictví na dolech měli býti vyloučeni. Ti se vyjádřili, než by se svých podílů vzdali, že se raději vzdají svých úřadů, které by pak lidmi dolů neznalých obsaditi se musely. (Z toho soudí hrabě k. Sternberg, že dolové podíly byly asi i v té době ještě dosti výnosné.)

Proti článku, dle kterého by připadla nejvyššímu mincmistrovi za všecko hlavní odpovědnost, ozval se opět tento, řka, že sám nemůže na všech dolech přítomen býti a za všecko státi, protože pak Jeho Veličenstvo i když se skutečně podvody oznámí, přece nikoho netresce, nemůže on vinu nésti, když by se cosi nesprávného stalo, každý úředník má prý míti svou instrukci a zodpovídati za své sám.

Když se zamýšlená reformace potkávala s tolikerými obtížemi, byla na čas odložena a jakýmisi zatímními nařízeními pro Kutnou Horu nahrazována, od roku 1586 však pomýšlelo se na sjednocení všech tří horních řádů, totiž Kutnohorského, Jáchymovského a Jílovského. Hrabě K. Sternberg o tom praví: “Vůle byla dobrá, ale doly byly slabé!” Jinak by se mohlo říci: “Daleká cesta, marné volání!”

Zatím byly téhož roku 1586 doly Kutnohorské opětnou komisí, jejíž hlavním členem byl vrchní hormistr Lazarus Ecker, prohledány. I ukázalo se, že v 57 navštívených dolech ještě sem tam dobré a prostřední rudy se vyskytují, že však kyzy Kaňkovské a Turkaňské (zejména t. zv. “tvrdé”) byly velmi chudy, že se proti danému zákazu ve velkém množství kyzy jen ˝- a 3/4lotové k hu ti odvádějí a při tom podvody provádějí, čímž se stává, že vyrobené stříbro krále mnohem více stojí, než zač by je kdykoli koupiti mohl.

Po té nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu, nade vším nezdarem rozmrzen, roku 1587 vyžádal si propuštění a protože se k tomuto druhdy tak zanmenitému úřadu ze stavu panského a rytířského nikdo propůjčiti nechtěl, byli k zastávání jeho povoláni dva komisaři, načež roku 1588 mincmistrem jmenován jest Karel z Biberštějna. Téhož roku byly na královský rozkaz doly cizími kom isaři opět prohledány (po osmé), kteří si stěžovali, že hormistři jim kladli překážky, aby se pravdy dopátrati nemohli. Ti pak po odjezdu komise zase tvrdili, že si počínala povrchně a lehkověrně, a vše zůstalo při starém.

Roku 1590 žádal tehdejší hofmistr Zikmund Kozel krále písemně o úřední instrukci, anebo o propuštění ze svého úřadu, dokládaje, že u žádného ze všech hospodářství, jakých od své mladosti byl seznal, tolikerých nepořádků neshledal, jako při horním hospodářství Kutnohorském, kterému prý m >usí býti učiněn konec, ať již jakkoli.

Téhož roku 1590 bylo králi podáno dobrozdání komorního účetního a vrchního hormistra (asi Lazara Eckera) o kvartalní zprávě mincmistra K. z Biberštejna, ku kteréž přiložen byl kvartalní výtah účetní toho obsahu:

Obsah stříbra

V tavírně přijato

Vydání

Obnáší tedy za 13 týdnů

Výkaz tento obsahuje množství nesprávností, a celá ostatní zpráva oplývá žalobami na špatné hospodářství.

Na to vyslal král roku 1591 opětnou (již devátou) komisi do Kutné Hory, která vypátrala, že na oba doly Kutnohorské musí král ročně připlíceti 20 000 tolarů a dluhy dolů že obnášejí 75 193 tolarů, protož prý se mělo dobývání chudých rud (zvláště na Kaňku) již dávno omeziti atd.

Když pak následkem toho několik dolů na Kaňku skutečně bylo zastaveno (asi tím, že se chudé jejich kyzové rudy k huti nepřijímaly), stěžovali si tamné horníci i chudí držitelé těch dolů, a vykázali po dobu dvacetiletou (1575 - 1595) roční výrobu z dolů Kaňkovských 4728 hřiven a z Turkaňských 790 hřiven, celkem tedy z dolů kyzových (severních) 5518 hřiven stříbra ročně. Na každou hřivnu pak připadalo prý asi 5 liber mědi. Bylo-li uvedených stěžeb horníků dbáno, není udáno.

O dvou v Kutné Hoře roku 1593 ještě odbývaných odborných komisích (desáté a jedenácté) sám trpělivý spisovatel hrabě K. Sternberg jen velmi krátce se zmiňuje, řka, že výsledky jejich neposkytovaly nic nového a vůbec nic jiného, než “co již často, ba až do omrzení (v dotyčných protokolech) byl četl”. My také o dvanácté velmi složité komisi z týchž příčin pomlčíme.

Roku 1595 jmenoval král nejvyšším mincmistrem hraběte Bedřicha Schlicka, jehožto rod veškerému téměř hornictví v severozápadních Čechách a zvláště hornictví Rudohorskému s nevšední znalostí a horlivostí až do té doby byl panoval. O působnosti jeho v Kutné Hoře ze spisu hr. Sternberga není však ničeho zvláštního zjevno.

Posléze roku 1603 povolána jest do Kutné Hory třináctá a to poslední i rozhodná vyšetřující komise, jejížto členové byli nejvyšší mincmistr a hormistr z Kutné Hory, účetní z Jáchymova, hormistr z Krumlova, horní přísežný z Rudolfova, horní přísežný z Jílového, štolový podolný (Stollensteiger) z Obory (Stromovky v Praze - pozn. V.K.) , někteří Kutnohoršťí hodnostáři.

Dle nálezu této komise především posouditi lze tehdejší stav i rozlohu dolů Kutnohorských, jak tuto, citujíce v nezměněném pořádku, uvádíme:

“Na žílových pásmech Kuklických (hořejším, středním a dolejším) bývalo druhdy 89 dolů, tehdáž (1603) jest jich ještě 35, kteréžto týhodně vydávají 65 centů stříbrné rudy, v níž obsaženo 20 hřiven stříbra.”

“Na Králickém pásmu bývalo 28 dolů, z nichž je 14 ještě v činnosti. Z hořejších pater (tedy asi při zatopené hloubce) dávají týhodně 30 centů stříbrné rudy a v nich 10 hřiven stříbra. (Král tu razí dvě štoly 360 sáhů, v t. zv. Štěpánských měrách objevuje se ruda 20- i 30tilotová.)”

“Na Grejffském žílovém pásmu bývalo 84 dolů a jest jich jen 11, ze kterých se týhodně dobývá 25 centů stříbrné rudy, v nichž 3 loty stříbra.”

“Na pásmu Hloušeckém bývalo 23 dolů, které vesměs zahálejí, ale nejnověji se strany města v činnost částečnou přivedeny býti mají.”

“Na pásmu Rejzském bývalo 41 dolů, jest jich jen 13, dávají týhodně 100 centů rudy s 15ti hřivnami stříbra.”

“Pásmo Niffelské mívalo 8 dolů, které zapadly.”

(Důl “Pokoj” v Malešovských horách prý míval dobré rudy, jest však zatopen.)

Dle toho by byly odhadnuty doly stříbrné na roční výrobu pouze asi 2500 hřiven stříbra.

O dolech kyz ových uvádí se v komisní zprávě toto:

“Na hořejším a dolejším pásmu Turkaňském jest ještě 20 dolů, ze kterých se týhodně dobývá 350 centů chudých kyzů s obsahem 40 hřiven stříbra, je tu ve stavbě hlavní šachta (Richtschacht).”

Staré Kaňkovské pásmo vykazuje dle komisní zprávy 35 dolových měr, která 1000 centů kyzů a v nich 100 hřiven stříbra poskytují.

Výroba dolů kyzových je tudíž oceněna celkem na 7280 hřiven stříbra. S výrobou dolů stříbrných (poměrně nápadně malou) by se bylo okolo roku 1600 vyrábělo ve všech dolech asi 10 000 hřiven stříbra (kromě olova při dolech stříbrných a kromě mědi při dolech kyzových).

Tak zní komisní zpráva z roku 1603, a vykládá pak mnoho o nedbalosti a nepořádku správy, - podobně jako nálezy četných a drahých komisí předchozích. Mnoho se tu jednalo, jako také již předešle, o manipulaci v tavírnách královských, které - ať povolán huťmistr kterýkoli, - pracovaly s velikými ztrátami. Nemožno přehlídnouti, že s rudami tak chudičkými, které se tehdáž do hutí dodávaly, nelze úspěšně - bez velikých ztrát - manipulovati ani nejlepšímu hutníkovi. Tehdejší hutníci arci nebyli nejlepší, alespoň se jim předhazují velké nesprávnosti. Zároveň i v samé minci děly se prý dokázané neplechy.

Od té doby (1604) dal si král Rudolf II. a pak jeho nástupce král Matyáš (od roku 1612) ještě několikráte o Kutné Hoře zprávu dáti, zároveň však, zejména od roku 1615 vystupovala v popředí již dříve vzniklá myšlenka, doly Kutnohorské dáti při podmínkách přiměřených do nájmu.

Hrabě Kašpar Sternberg ve svém slovutném spisu, jenž jest nám nejspolehlivějším ze starých dob historickým pramenem, praví téměř doslovně (pokud překlad doslovně zníti může):

“V přesmutném stavu, do kterého doly Kutnohorské byly upadly, bylo by i v dobách klidných jen vynaložením mohutné energie a velikých peněžních obětí snad možno bývalo, zlořádům Kutnohorským odpomoci. Avšak právě tehdáž povstalo bratrskou rozepří v jasném domu císařském všeobecné rozčilení, na druhé straně pak znovu zniklé, ba nikdy zcela nezaniklé náboženské svár y počaly vrhati stíny, v jejichž zápětí následovala válka pro zemi Českou nejzhoubnější!”

Tu arci pro zubožené doly Kutnohorské nastaly poměry, kteréž i při obětech sebe větších a poradách sebe četněji odbývaných tehdejšími technickými i administrativními prostředky vystiženy býti nemohly.

Když konečně po odkrytí i částečném již obsazení Ameriky a po zavedeném tam laciném dobývání drahých kovů o velikém množství - cena stříbra značně klesla, bylo to pro doly Kutnohorské přímo nemožno, aby ve svém tehdejším stavu dovedly s takou velevýrobou zdárně soutěžiti.

Takž stalo se, že královská komora po všelikém uvážení nucena se viděla králi raditi, aby svých dolů na Kutných Horách úplně se vzdal, čehož následkem roku 1626 (za Ferdinanda II.) všecky královské doly i huti se vším příslušenstvím obci Kutnohorské zatím na 10 roků do nájmu byly dány.

Doly Kutnohorské po válce třicetileté

Nebudeme líčiti útrapy Kutné Hory v osudné válce třicetileté. V “Pamětech” M. Dačického lze se jich až k přesycení dočísti - již v prvních letech té války.

Přes všecky té kruté doby obtíže bylo prý v dolech i hutích, ač se značnými přestávkami, dále pracováno. Po roce 1651 převzal král Ferdinand III. znova nákup rudy a hornictví opět poněkud obživlo. Pracovalo se na žílových pásmech hlavně starém Českém i Turkaňském, ale také na Rejzském, Grefském, Hloušeckém a Kuklickém, arci ponejvíce se škodou, neboť kromě jiného se k umožnění dalšího dolování čtvero štol nákladně udržovati a dále poháněti musilo. Celkem však po válce třicetileté hornictví jen bídně živořilo, byloť hlavně pouhým paběrkováním!

Roku 1733 otevřeny byly nové vydatné prý doly na Slakce, odkud se razila štola pod pásmo Nifelské. Doly ty až do roku 1813 prý trvaly, a dosáhly hloubky pouze asi 40 m pod štolou, i byly prý nepochybně pro nával vody opuštěny (hlavně však také pro nedostatek rudy, jak se později ukázalo).

Totéž stalose znenáhla i s ostatními doly, protože se nevyplácely, do hloubky snad ještě nadějné, ale zatopené, nedostatečnými prostředky vniknouti se nemohlo, a mimo hloubku byly kloudnější rudy od předchůdců všude vyrubány.

Hloubka Kutnohorských dolů vůbec udává se v některých spisech převeliká, což se vysvětluje tím, že v takových údajích sečítají se hloubky jednak hlavních šachet, jednak dalších šachtic podzemních, po žílách hloubených, bez ohledu na jich sklon.

Dle udání odborníků má se věc u dvou snad nejhlubších dolů asi takto:

Šachta Panská na žílovém pásmu Staročeském měla, jak již dříve řečeno, svislé hloubky 225, dle jiných 233 metrů, do další hloubky vnikalo množství (dle Kořínka 24) podzemních šachtic, jejich součetná svislá hloubka vypočtena jest na 236 metrů, takže by celková hloubka dotyčného dolu obnášela skorem 470 metrů.

V pověstném dolu Osel byla šachta (po žíle) 190 metrů hluboká, do další hloubky šlo 14 slepých šachtic, celková svislá hloubka vypočtena z toho na 613 metrů.

Přiznati jest, že i tyto doly na patřičnou míru uvedené, vpravdě podobné hloubky jsou na tehdejší poměry v příčině technických pomůcek převeliky, a že tyto hloubky jen nesmírnou, dnes zcela nemožnou lidskou prací zmáhány býti mohly, kteroužto práci by arci nynější technika parními stroji vystihla bez obtíže, ač nikoli bez značného nákladu.

Od začátku 19. století pracovalo se v dolech Kutnohorských již jen velmi skrovně a skorem jen pokusmo.

Na útraty státu, který se opuštěných dolů na zkoušku opět ujal, pokračovalo se otvíráním štol na Skalce a na Kuklíku. Mimo to nová nákladnická společnost razila od Malína směrem skoro západním štolu Čtrnácti pomocníků (14 Nothelferstollen) ku prozkoumání pásma Rejzského (Majdalenského) a dále i Turkaňského. Roku 1844 - 1846 zastavil stát své nedosti vydatné pokusné práce na Kuklíku a pracovalo se již jen ve štole 14ti pomocníků, která žílu Rejzskou prorazila a na obě strany sledovala.

Druhá nákladnická společnost založila na žíle Eliščině nový důl Františka Josefa na severním svahu vršku Kalvárie blíže pásma Niffelského. Obě jmenované společnosti, i když se v jednu spojily, neměly dosti prostředků, aby svůj podnik vydatně vésti mohly.

V druhé polovici 19. století vznikla myšlénka, že by záhodno bylo, velice zdokonalenými technickými pomůckami této doby doly Kutnohorské, druhdy tak slavné a v novější době pokusy jen velmi málomocnými obmyšlené, a přece ve svém lůně zajisté ještě převeliké množství kovu chovající, co možná řádně a vydatně otevříti a prozkoumati.

Úlohy této podjal se, jakož jinak býti nemohlo, stát, a to jakožto hlavní majitel horního závodu Příbramského, na jehož účet (útraty i výdělek) podnik provésti se měl a také skutečně se provádí. Při tom se vzalo hned z počátku na zřetel předně pokusné otevení dolů v severní části (u Skalky) okresu Kutnohorského, kde staří bez mála ještě netknuté žíly zůstavili. Za druhé pak vniknutí do starých hornických děl, otevření a pak p odhloubení jich na místech dle možnosti patřičně volených.

S oběma, svrchu jmenovanými těžařskými společnostmi “Čtrnácti pomocníků” a “Františka Josefa” uzavřena jest smlouva, že se proti pojištěným čtyřem ze sta na čistém budoucím výtěžku všeho svého hornického majetku ve prospěch nového podniku vzdaly.

I zaražena jest 1. června 1875 především nová šachta “na Skalce” a opatřena všemi moderními prostředky v příčině těžby i zdvíhání vody. Šachta byla postupně na 252 m prohloubena a v každých 60ti metrech, tedy ve čtyřech patrech prozkoumaly se překopy a slednými chodbami do náležité délky zevrubně všecky tamnější žíly - bylo jich patero - a na zkoušku dobytých 1000 metrických centů rud posláno do Příbrami, kde byly řádně vyprány a taveny - bohužel s výsled >kem nepříznivým. Vyšlo asi na jevo, že staří horníci na nejzazším severu Kutnohorského hornického okresu (na Skaleckém žílovém pásmu) buď nepracovali, buď záhy pracovati přestali, protože tam pamuje v žilách chudoba. První část nového podniku minula se tudí ž (příznivého) výsledku.

Jakmile se na Skalce jeviti počalo, že tam výsledek bude nepříznivý, přikročilo se k řešení druhé části vytknuté úlohy, totiž k vyšetření hornického okresu v těch místech, kde staří sami pracovali. Začalo se především tam, kde nejméně obtíží očekávati bylo, v severovýchodní části starého hornického okršlku, totiž na štole Čtrnácti pomocníků, která již roku 1803 od východu proti Rejzskému a Turkaňskému pásmu zaražena jest byla a dalším průběhem v 800 metrech délky Rejzskou hlavní ží lu již byla dostihla i částečně sledovala. Pokračovalo se po dotčené žíle směrem severním i jižním, jakož i překopem dále k pásmu Turkaňskému, při čemž i některé jiné štolou překřížené žíly se prozkoumaly. Ačkoli práce tyto provedeny byly v místech, kde i staří bez obtíže pracovati mohli a také skutečně pracovali, nalezly se přece (hlavně na žíle Rejzské) u značném množství rudy, dílem olovnaté, dílem kyznaté, které staří zůstavili a jichž zpracování nynějšími technickými pomůckami jakž takž prospěšným se o kázalo (arci bez ohledu na to, co pokusné jich dobývání peněžitě stálo). Větší částka, totiž 750 metr. centů těchto rud (ručně probraných a vypraných) obsahovala a v Příbramských tavírnách vydala 64,5 kg stříbra. Z části tohoto stříbra, jakožto prvního výt ěžku v Kutnohorských dolech novým podnikem dobytého, razil se téhož roku 1887 pamětní peníz.

Na štole 14ti pomocníků docílený výsledek opravňuje, ač o sobě nevalný, přece k naději, že staří horníci zajisté lepší rudy a větší jich množství zůstavili tam, kde pilně pracovali, ale pro překážky druhdy nepřemožitelné dále (do hloubky) pracovati nemohli. I uzavřeno dle vytčené úlohy, vniknouti do dolů Kutnohorských co možná ve hlavních bodech dřívějšího dolování. vyvoleny k tomu po všestranné úvaze body tři, a z araženy tudíž tři nové hlavné šachty, z nichžto by možno bylo prozkoumati rudné žíly bývalých dolů Kutnohorských v přiměřené a především nejméně asi v té hloubce, do které se staří horníci dostali. Pokusné ytyto tři šachty jsou rozloženy dle následujícího.

První je šachta severní, zatím “šachtou Turkaňskou” nazvaná, zaražená východně od městečka Kaňku mezi výchozy žílových pásem jednak Turkaňského, jednak Rejzského, asi uprostřed mohutných řad starých odvalů a strží, kterými dotčené výchozy posud zřetelně jsou vyznačeny. Ústí této šachty je blíže výchozu pásma Turkaňského, a tudíž dále od výchozu pásma Rejzského, tou měrou, že, až tato šachta dosáhne hloubky 250 metrů, dostihne se překopem západním, asi 180 metrů dlouhým, žílové pásmo Turkaňské a překopem v ýchodním, taktéž asi 180 metrů dlouhým, žílové pásmo Rejzské.

Prodloužením překopu západního dále na západ aneb jiným západním překopem bude možno, překřížiti v dotčené hloubce i pásmo Niffelské a dostihnouti po případě až i staré české pásmo Kaňkovské. Celkem prozkoumá se tedy od nové šachty Turkaňské v hloubce 250 metrů po případě celá téměř severní část starých dolů Kutnohorských, zároveň to ta část, která ze štoly Čtrnácti pomocníků nahoře se již otevřela, arci bez valného výsledku, protože v té mělko >sti staří všechny dobré rudy již byli vybrali. Šachta Turkaňská blíží se právě (koncem roku 1894) hloubce 200 metrů.

Druhá nová šachta jest západní a pro celý dolový okres Kutnohorský jihozápadní. Založena jest asi 1 kilometr západně od Kutné Hory na žílovém pásmu Grejfském a nazvána tudíž šachtou Grejfskou. Z této šachty mají zatím ve hloubce 300 metrů kromě žil Grejfských prozkoumány býti také blízké žíly Nišpulské a Svatotrojické, které v té hloubce snad již nedotknuty. Hloubce 200 m se šachta již blíží >. Bude-li se však z téže šachty chtíti dosáhnoti také žílové pásmo Oselské v těch místech, kde z něho rudy již staří dobývali, ale návalem vody odehnáni byli, bude se museti tato šachta značně ještě prohloubiti.

Třetí nová šachta Kutnohorská založena jest jižně a blízko města Kutné Hory, při předměstí (dle starého jména potoku Malešovského) Pách zvaném - na vyvýšené tamní pláni “Rovině”, pročež jí dáno jméno “šachty Rovinské”. Ze šachty této prozkoumati se mají jižní žílová pásma: Králické a Rovinské. Tato nová šachta byla (bezpochyby blízkostí Malešovského potoka) velice vodou obtěžována a musila se ve hloubce asi 100 metrů zatím zastaviti. Bude však buďto dále hloubena, anebo místo ní jiná šachta zaražena.

Prohloubení zvláštní šachty v těch místech je proto důlžito, že mezi ní a novou šachtou Grejfskou rozkládají se hlavně staré doly na rudy stříbrné, zejména také doly na dotčeném pásmu Oselském, na jejichž znovuotevření především záleží, má-li se provésti důkaz, že doly Kutnohorské buď dalších podniků hor nických hodny nejsou, aneb že jim kyne ve dvacátém století ještě jakás budoucnost.

O dalším průběhu obnovené činnsoti dolů Kutnohorských (od roku 1894) vyjímáme z “Účetní zprávy”, která poslednímu těžařskému sjezdu Příbramského horního závodu roku 1897 předložena byla, následující:

Štola Čtrnácti pomocníků byla koncem roku 1895 na celkovou délku 1666 metrů prodloužena, a překřížila do té doby žílu Alžbětinu, další dvě nepatrné žíly a posléze i žílové pásmo Nyffelské bez valného výsledku a bez nějaké naděje, pročež byla práce na té štole vůbec zastavena.

Místo zatopené šachty Rovinské zamýšlí se (jako již původně ustanoveno bylo) později na blízku zaražení šachty nové.

Šachta Grejfská dosáhla v červenci 1895 hloubky 300 metrů i bylo tu pro nové III. patro zařízeno náraziště, aby se odtud překopy na východ i na západ ku překřížení a prozkoumání tamních žil poháněti a provésti mohly.

Překop východní dosáhl koncem roku 1896 délku 150 metrů a překřížil již v 70. metru domnělou žílu Grejfskou. Žíla tato byla z počátku velmi rozrušena, až i přes celý metr mocna a velmi nepravidelně vyplněna, přece však dále sledována.

Překop západní na III. patře šachty Grejfské dosáhl v červenci 1896 délky 94 metrů a proniknuv téměř výhradně rulou bez všeliké rudy a s mnohými vložkami křemenitými, byl jakožto výzkumné dílo beznadějně zastaven.

Také naI. a II. patře razily se ze šachty Grejfské přiměřeně dlouhé překopy, ale bez valného výsledku.

Velmi vytrvale sledovala se, jak již naznačeno, na III. patře domnělá žíla Grejfská. Směrem severním (vlastně severovýchodním) jevila se žíla tato pravidelnou, částečně (asi na 10 metrů směrné délky) dosti úhlednou a do půl metru mocnou.

Směrem jižním byla sledovaná žíla z počátku roztříštěna dále se sice zcelila i zmohutněla, ale kyzový obsah její byl nečistý hojným křemenem a také smíšený se zinkovým blejnem.

Šachta turkaňská prohloubila se již během roku 1894 na 292 metry, i pořízeno jest v té hloubce (na III. patře) náraziště, aby se odtud výzkumné práce k rudným žilám i po žílách prováděti mohly.

Překopem východním překřížena jest ve vzdálenosti 105 metrů od šachty žíla Václavská a ve 140 metrech žíla k Rejzskému pásmu příslušná, kterážto jako “Rejzská žíla podložní” obojím směrem ve vyšetřování jest vzata. Překopem západním téhož III. obzoru přišlo se ve 155 metrech od šachty na žílové pásmo 5,5 metru movné, které lze považovati za pásmo Turkaňské. Jest velice rozrušeno a záleží z mnohých kyznatých a křemenitých žilek.

Dotčená “Rejzská žíla podložní” zkoumala se směrem severním o mocnosti 0,2 až 0,6 metru, výplň její byla převahou kyzovitá, obsahovala však také žilky leštěnce a zinkového blejna.

V březnu 1897 dostihla se překopem východním také oprvadová rudná žíla Rejzská o znamenité mocnosti 9,2 metru, v které vedle pěkných kyzů žilkovitě a hroudovitě také leštěnec se vykytuje. Tento výskyt opravňuje, jak se zdá, k “pěkné naději” (dle znění dotčené účetní zprávy).

Kromě těchto vyšetřovacích prací dle směru žil provedly se také některé dovrchní a prohlubné výlomy po žilách Turkaňských na štole 14ti pomocníků, při čemž dobyto bez mála 1000 metr. centů kyzových rud, které v celku 31 kg stříbra obsahovaly.

Od roku 1894 pracovalo se vesměs vrtacími stroji, i pořízeno jest za 3 roky (od roku 1894 do roku 1896) výlomů na chodbách, v šachtách, při vodojemech a větrojemech v celkové délce 1500 metrů, ročně tedy 500 metrů prací 29ti horníků.

V tříletém období předchozím (od roku 1891 do roku 1893) pořídilo se ručním vrtáním výlomů v celkové délce 960 metrů, ročně tedy 320 metrů prací 39 horníků.

Tak zní v možném zkrácení úřední zpráva z roku 1897.

Od té doby se poměry obnovených dolů Kutnohorských více méně v neprospěch změnily.

Pokusy, Rovinskou šachtu odvodniti, prokázaly se marnými, i chystá se výkupem pozemků jiné místo ku hloubení šachty náhradní.

Na Šachtě Grejfské přišlo se koncem roku 1898 dotčenou již výzkumnou prací v hloubce 300 metrů na stařiny, z nichžto se na horníky neočekávaně vyřítilo 1000 litrů vody za minutu trvale přitékající. Voda tato vyčerpala se sice usilovnou prací do října 1899, avšak již v březnu 1900 následovala druhá zátopa, kterou všemi přítomnými prostředky nebylo lze zmoci. Vzhledem k máloslibným rudovým výskytum v oboru šachty Grejfské byla tu práce zcela zastavena.

Také šachta Turkaňská zatopila se již v říjnu 1897, podařilo se ale konečně, zhoubné pro horníka vody zmoci. I pracuje se dále na Rejzském i Turkaňském pásmu žílovém. Avšak tamní kyzy jsou velice neúhledny a stříbrem chudy, obsahujíť na 100 kilogramů rudy pouze 20 ba i jen 15 grammů stříbra. > O rudách prostě stříbrných není téměř ani sledu, lešťenec olověný byl by tu sice stříbrem dosti bohat, objevuje se však jen sporadicky a v malých částkách.

Nějaké neveliké množství rudy se tedy ze šachty Turkaňské snad za nedlouho vytěží a z ní pak něco stříbra vyrobí, také kyzy o sobě svým obsahem síry i železa se přiměřeně zpeněží. Ale výsledek ten z daleka nebude odpovídati výlohám, tamnímu dolování obětovaným.

----------

Na opětné oživení dolů Kutnohorských věnováno, a vlastně obětováno bylo hlavně státem od roku 1875 do roku 1900 v celku 972 315 zl., tedy průměrem 37 400 zl. ročně. Zaměstnáno tu bylo průměrně 55 horníků, jeden, později dva dozorci a jeden úředník. Roku 1900 vydáno jest na Kutnou Horu okrouhle 60 000 zl. a zaměstnáno tam 61 horníků, 2 dozorci a jeden úředník (vrchní horní správce).

Jáchymov v Rudohoří a jeho okolí (Dürnberg, Božídar, Abertamy)

Staroslavné horní město Jáchymov (starý, Alt- Joachimsthal, pak St. Joachimsthal) leží na jižním svahu Rudohoří (Krušné hory - pozn. V.K.), severně od železniční stanice Ostrova asi 8 kilometrů a od hranic saských (blíže Božídaru, Gottesgab) asi 6 kilometrů vzdáleno, v mohutné úžlabině, kteráž se ústí do údolí, jimž říčka (vlastně jen horský potok) Bystřice ve směru jižním protéká. Z Ostrov >a jde nyní do Jáchymova železná dráha.

Ráz města a jeho okolí jest veskrz jednak horský, jednak hornický, tvoříť Jáchymov ode dávna střed a téměř těžiště proslulého okresu hornického, jenž zaujímá asi 75 čtverečních kilometrů plochy, zasáhuje na západ v doly Aberthamské, na východ v Dürnbergské (Suchá - pozn. V.K.), na severovýchod v Božídarské. Okolní horstvo, z různých hřbetů a homolí utvořené, skládá se z prahorních břidlic krystallinických, hlavně ze svoru, kteréž v oboru dolů Jáchymovských zvláštní jem nozrnností vynikají a “břidlice Jáchymovské” slovou. Právě pod městem Jáchymovem obsahují tyto břidlice mohutnou vložku pravápencovou.

Tyto horniny prvotně utrpěly vyvřením porfyrů a později čedičů značných poruchů ve svém uložení. Porfyry protínají původní prahorniny jakožto mohutné kamenné žíly, čedič pak vystupuje dílem též žílovitě, dílem kupovitě. Žíly čedičové jsou méně mocné a směřují skorem kolmo přes žíly porfyrové, kteréž mají směr severozápadní. Smíšené toto horstvo opírá se západně o žulový ma >sív a jest protkáno přečetnými rudnými žílami, na jichž výchozech celá pásma starých hornických odvalů čili hald se prostírají a o dávné vydatné činnosti hornické svědčí. Žíly Jáchymovské mají dílem směr od severu na jih (žíly půlnoční), dílem pak od východ u k západu (žíly jitřní), z nichžto první prostupují břidličné původní vrstvy skorem kolmo, druhé pak mají s břidlicemi směr společný. Žíly tyto vyznamenávají se ještě více, než Rudohorská ložiska vůbec, velikou rozmanitostí kovových rud a nerostů, které >se v nich objevují a které byly ode dávna předmětem hornického dobývání. Z dotčených kovů jmenujeme především stříbro, měď, kobalt, nikl, arsen, vismut, hlavně pak rudu uranovou, kteráž se od nějaké doby lučebně sdělává na překrásné uranové barvy, o čemž na jiném příslušném místě se jedná.

Na místě nynějšího města Jáchymova stávala kdysi uprostřed pustých lesů osada jménem “Conradsgrün”, kterou v 15. století chudobní horníci z Čech i ze Sas sem přišlí obývali a nepatrným dobýváním stříbra a mědi (při skrovných technických i peněžitých pomůckách) se živili.

V prvních letech 16. století chopili se pravidelnějšího hornického dobývání hrabata Šlikové, do jejichžto obsáhlého panství vesnice Conradsgrün náležela. Roku 1512 děje se zmínka o ražení štoly tamtéž. Zvelebováním hornictví vystavěno tu do roku 1516 již 400 domů, kterýžto počet vzrostl za dalších 10 roků na 1200.

Osada Conradsgrün stala se záhy městem, jemuž dáno bylo jméno St. Joachimsthal, počeštěný později na “Jáchymov” (dříve psalo se Jochmstál).

Hrabata Šlikové dosáhli prý již roku 1518 čistého výtěžku přes 60 000 zl. Z dobytého stříbra razily se v mincovně, kterou tu téhož roku 1518 hrabata Šlikové - majíce k tomu zvláštní privilej - zařídili, první t. zv. Jáchymovské (jinak též “tolské”) groše, kt eré později Jáchymovskými tolary (Joachimsthaler) a krátce “tolary” se nazývaly.

Taktéž již roku 1518 zavedli tu hrabata Šlikové zvláštní svůj horní řád. Okolo roku 1526 bylo prý v Jáchymovských dolech zaměstnáno 8000 horníků a město samo čítalo 20 000 obyvatelů.

Roku 1528 přešla hraběcí mincovna do rukou královských, a totéž se stalo roku 1545 se všemi hornickými podniky okresu loketského, kteréž před tím vesměs hrabatům Šlikům byly náležely. Posavadní město Jáchymov bylo zároveň králem Ferdinandem I. na královské horní město s příslušnými svobodami povýšeno, a obdrželo roku 1548 proslulý Jáchymovský horní řád, kterýž později i v jiných hornických městech platným se stal.

Hrabata Šlikové měli Jáchymovské doly v držení od roku 1517 do roku 1545, tedy celkem 29 roků, v kterých dle výpočtů hraběte Kašpara Sternberga doly tyto vynesly čistého užitku přes tři miliony tolarů, takže na rok připadá přes 109 000 tolarů.

Za pozdější správy královské od roku 1545 do roku 1576, tedy za 31 roků obnášel čistý výtěžek asi 1 1/3 milionu tolarů t. j. ročně asi 43 000 tolarů, tedy již značně méně, nežli za dob Šlikovských.

Dle dalšího přibližného výpočtu hraběte Sternberga musilo se v obou dotčených obdobích (1517 - 1576) asi 60 roků trvajících, vyráběti průměrem asi 27 000 hřiven stříbra ročně.

Již koncem tohoto dvojího v pravdě skvělého období počala výroba klesati za příčinou nastalých nepokojů a válek. Nejvíce však ublížila Jáchymovským dolům válka třicetiletá, ve kteréž jednak hornické stavby z velké části pohubeny byly, jednak hornictvo německé, valnou částí nekatolické, přinuceno tyto hory opustiti a do sousedního Saska se vystěhovati. Roku 1651 byla také mincovna v Jáchymově zrušena a do Prahy přeložena.

Po válce třicetileté odbývány jsou časté komise a porady, jak be se zpustlým dolům opět pomohlo, ale odvodňování zatopených dolů a opětné upravení jich vyžadovalo ohromných nákladů, a dřívějšího spořádaného stavu nebylo lze docíliti opět.

Takž se stalo, že výroba dolů velice klesla, obnášelať v 17. století a v první polovici 18. století jen asi 3000 hřiven ročně, v druhé polovici 18. století vyrábělo se pak střídavě od 4000 do 7000 hřiven do roka.

Částečně zavinila klesání výroby také přibývající hloubka dolů, kteráž s nedostatečnými tehdáž technickými pomůckami velmi obtížně se přemáhala. Při omezeném hornickém dobývání na jednotlivých (nedosti četných) místech působila nepříznivě i ta okolnost, že v žilách Jáchymovských neobjevují se rudy s nějakou stálostí, dle jakéhosi pravidla, nýbrž velmi přetržitě a nepravi >delně, takže nějaký určitý výtěžek nikterak zajistiti se nedá. Této nejistotě dalo by se arci důkladným, ač nákladným hornickým prozkoumáním veškerých slibných žil dle směru i do hloubky trvale odpomoci.

V první polovici19. století pracovalo v dolech Jáchymovských již jen asi 500 - 600 horníků a vyrábělo se sotva asi 1000 hřiven stříbra ročně, o čemž později ještě se zmíníme.

Vyznačená časem vždy skrovnější výroba stříbra nebyla ovšem v Jáchymově jedina. Vyrábělyť se tu kromě stříbrných vždy také ještě jiné rudy, zejména kobaltová, niklová, wismutová, hlavně pak uranová, kterážto v posledních desítiletích tvořila vlastně rozhodující část při hornickém dobývání.

Rudy v dolech Jáchymovských dobyté tavily se již od 16. století (za dob Šlikovských) ve zvláštních stříbrných hutích, z kterých počátkem 17. století ostala pouze jedna, v 18. století pracovalo se tu zároveň na stříbro i na měď, a ku konci téhož století zavedena též amalgamace. Od roku 1800 se hutní pece několikráte (jmenovitě na pece polovysoké) přes >tavovaly. Roku 1853 byla přestavěna celá huť na témž místě pod městem Jáchymovem u stoku obou potoků, které tvoří Bystřici.

Když pak později zěžení rud stříbrných (s leštěncem) tak velice kleslo, že se tavení jich zvlášť vypláceti nemohlo, byla práce na stříbro, jakož i na jiné kovy (kobalt, nikl a wismut), které se po nějakou dobu vyráběly, roku 1867 zastavena.

Zároveň však (zkouškami již od roku 1853) jmenovitě od roku 1858 upravila se huť Jáchymovská na výrobu krásných i vzácných barev uranových, kteréž až posud tvoří hlavní výrobu dolů druhdy stříbrem tak bohatých.

Od té doby (1867) odvádějí se (prodejem) rudy Jáchymovské, hlavně stříbrné, k tavení do Příbramě, rudy ostatních kovů pak do Freibergu v sousedním Sasku.

Aby se obyvatelstvu okresu Jáchymov ského, kteréž následkem výkvětu tamnějších dolů značně vzrostlo, klesáním jich pak na výživě valně utrpělo, poskytla nějaká náhrada, vystavěna tam roku 1857 - 1860 erárem velká továrna na tabák, kteráž zaměstnává asi 1000 dělníků, arci velkou převahou pohl aví ženského.

Město Jáchymov nepozbylo navzdor tomu, že doby slávy tamních dolů již dávno minuly, svého rázu naskrz hornického a hornictvo, ač dle počtu již velmi skrovné, zachovává bodrou mysl a dávné hornické zvyky, zejména náboženské.

----------

V novější době prozkoumaly se zevrubně složité geologické poměry okresu Jáchymovského a jeho rudných žil. Při tom poznáno, že žíly tyto nejen dle směru, jak již shora podotknuto, jsou druhu dvojího, dílem totiž půlnoční, dílem jitřní, nýbrž že se také v nejedné jiné příčině podstatně od sebe různí. Jsouť především dvojího stáří, ač vesměs mladší porfyrů, ale starší čedičů, tedy předtřetihorními. Žíly starší mají směr z pravidla (ač nikoli výhradně) půlnoční, žíly jitřní patří převahou k mladším, tyto pak (mladší ) jsou dílem půlnoční, dílem jitřní. Dále se různí žíly Jáchymovské způsobem svého utvoření (paragenesí), bylyť totiž dle všeho domyslu, jak Babánek dovodil, dvojím způsobem vyplněny, dílem totiž vyloučením pobočním (t. zv. laterální sekrecí), dílem ze spo du, kromě toho větší sice část žil pravidelně na povrch vychází, některé však žíly teprv v jakési hloubce počínají a jdou pouze do další hloubky.

Výplň žil půlnočních bývá z pravidla křemenito - dolomitická, obsahující částky vápence a různé rudy, žíly jitřní jsou skoro veskrz vyplněny látkami břidličnatými, jílovitými a křemenitými.

Zvláštní důležitost mají při dolování četné křižovatky žil půlnočních s jitřními, jsouce namnoze bohatými místy v příčině rud, hlavně pak, že těmi křižovatkami bývá omezena rudnatost zejména žil půlnočních. Převahou se právě jen tyto žíly půlnoční hornicky dobývají, žíly jitřní pak se sledují k vůli spojování těchto dobývacích děl, a jsouce obyčejně rudnaty jen tam, kde se žílami půlnočními se stýkají, tedy na dotčených křižovatkách.

Rozumí se, že mnohé Jáchymovské žíly, a to zvláště takové, které již na výchozech a v mírných hloubkách bohaté rudy obsahovaly, od starých horníků důkladně jsou vyčerpány, alespoň do nějaké hloubky, na př. žíla Schweizerova (Schweizergang), na jejížto výchozu pásmo nesčetných prastarých odvalů pozorovati jest. Podobně se to má se žílou sv. Ducha (Geistergang) a j. v.

Přítomně jest Jáchymovský okres hornický na dvě části rozdělen, na část východní a západní.

Oddělení východní přiléhá svými vrchními přístupy k severní části města Jáchymova, hlavně pod samým městem se rozkládajíc. Důležitější žíly tohoto oddělení jsou:

1. žíla Hildebrandova, půlnoční a starší, mocnosti nepatrné (sotva Ľ metru), ale ušlechtilosti namnoze značné, v žíle této kromě rud stříbrných častečně také rudy uranové se objevují.

2. žíla mladohavířská (Junghäuerzecher Gang), taktéž půlnoční a starší, v hořejších patrech neznámá, v hlubších patrech asi Ľ metru mocna a vyplněna hlavně vápencem a dolomitem, v kterýchž se jmenovitě nad 11. patrem vyskytoval jasnorudek i ryzí stříbro, na křižovatce této žíly se žílou čediče hlinného obsahoval tento čedič rudu uranovou.

3. žíla Prokopská, taktéž půlnoční, avšak stářím mladší, mocnosti sotva Ľ metru, vyplněná hmotou více vápenitou než křemenitou, v kteréž se kromě rudy wismutové a kobaltové vyskytuje i ryzí stříbro vláskovité i stříbrovec krychlený. Jiné žíly půlnoční dolu východního jsou buď nepatrnější, nebo od starých již vyčerpány, jako Evangelist, Geschieber a j. v.

Ze žil jitřních tohoto (východního) dolu byly druhdy ve vyšších patrech rudnaty žíla Geierova (Geiergang) ze žil mladších, a žíla Václavská, jinak též Kravínská (Kühgang) ze žil starších. Hlavně mezi těmito oběma žílami jsou půlnoční žíly dolu východního rudnaty. Žíl a Geierova, až do ˝ metru mocná, jest historicky znamenita tím, že jméno její pochází od havíře Geiera, jenž prý se soudruhem Oserem roku 1516 doly Jáchymovské otevřel.

Žíla Geierova jest dále zároveň se žílou Ondřejskou (Andreasgang), taktéž od východu k západu směřující, v té příčině znamenita, že se obě tyto žíly až do nynějšího západního oddělení dolů Jáchymovských prostírají, kdež tamní žíly půlnoční právě v rozloze mezi těmito žílami jitřními rudnaty bývají. V obou dolech se ostatně prostírá také, a to nejdůkladněji, žíla Václavská, po kteréž spojení obou dolů nejprve pořízeno jest bylo.

Oddělení západní dolů Jáchymovských leží arci západně od východního a sahá na západ až k údolí Eliášskému, které dělí od údolí Jáchymovského mohutný hřbet, prostě jen “Hřeben” zvaný, sasi 950 metrů (nad hladinou mořskou) vysoký (obě jmenovaná údolí jsou v těch místech asi 700 metrů nad mořem).

Žíly tohoto západního dolu jsou, pokud se z nich hornicky těžilo, anebo posud těží, převahou půlnoční jako v dolu východním. Jejich těžebnost, t. j. prospěšná dobyvatelnost jest v jižní části tohoto dolu, jak již řečeno, hlavně příčnými (jitřními) žílami Geierovou a Ondřejskou omezeno, kteréžto, jakož i žíla Václavská, z dolu východního až do západního zasahují. V severní části > dolu západního tvoří příčná (jitřní) žíla Eliášská se žílou “Georgen” asi nejzazší (severní) mez těžebnosti tamních půlnočních žil. Z jitřních oněch žil pouze Eliášská byla v hořejších patrech rudnata, jakž tomu stařiny nad štolou svaté Barbory nasvědčují >.

Jakožto důležitější žíly půlnoční dolu západního buďtež jmenovány:

1. žíla Schweizerova (Schweizer-Gang), kteráž náleží od pradávna k nejušlechtilejším a nejdůležitějším žílám celého okresu, a jest tudíž od svého výchozu až po nejhlubší štolu (Danielovu) téměř úplně vyčerpána. Výplň její jest při mocnosti ˝ metru i více hlavně dolomitická, vápenečná, ale též křemenitá, břidličná a jílovitá, obsahuje kromě různých rud stříbrných též rudy kobaltové, niklové a uranové. V další hloubce opravňuje žíla tato k nadějím do budoucnosti!

2. žíla svatého Ducha (Heil. Geist-Gang) neb žíla Duchů (Geister-Gang) pro přítomnost i budoucnost ještě důležitější předešlé, s kterouž má povahu podobnou, jest však místy mohutnější (do 1 metru) a v příčině rud rozmanitější, obsahujíc po různu kromě rud stříbrných, kobaltových, niklových a uranových též leště leštěnec olověný, blejno zinkové, kyzy železné i měděné, wismut i arsen. Žíla tato jest od výchozu, četnými starými odvaly označeného, až po štolu svaté Barbory (40 m etrů nad štolou Danielskou) vyčerpána, jestvšak těžebna do další ještě hloubky.

3. žíla hornokytelská (Bergkittel Gang) ve vyšších patrech starými horníky vyčerpána, v další hloubce nadějná, obsahuje při mírné mocnosti (sotva Ľ metru) čisté rudy uranové, částečně i leštěnec, ostatní výplň její jest dolomitická, vápenečná a křemenečná.

4. žíla protiklonná (Widersinniger Gang), teprve roku 1878 objevená, vyjímkou k východu zapadající (všecky ostatní žíly půlnoční zapadají směrem západním), pouze v hloubce částečně známá a mnohoslibná. Při mocnosti do 1 metru jest vyplněna látkami dolomitickými, vápenečnými a hlavně křemenitými, zejména též rohovcem a obsahuje po různu leštěnec i ryzí stříbro, rudu niklovou a uranovou i ryzí wismut.

5. žíla červená (Rother Gang), nejdále na sever sahající, jest v severní části západního dolu asi tím, čím jest žíla svatého Ducha v části jižní, považovala se do jisté doby jedna za pokračování druhé, což ale dle geometrické rozlohy není. Hlavní věcí jest, že žíla červená má v příčině výplně a rudnatosti s žílou sv. Ducha vlastnosti skoro společné, ač v míře poněkud skrovnější.

Jiné ještě půlnoční žíly dolu západního, jako žíla Hieronymská, žíla “nové naděje” (Neuhoffnungsgang) a j. mají přítomně méně váhy.

Východní důl Jáchymovský jest přístupen dvěma šachtami, z nichžto hlavní jest šachta Svornosti (Einigkeitsschacht), západně a těsně vedle města založená, skoro 500 metrů hluboká (až na 12. patro). Ústí její leží 736 metrů nad mořem. Asi 500 metrů jižně od ní jest šach ta císaře Josefa (Kaiser Joseph Schacht) 333 metry hluboká, kteréž se přítomně používá jen k větrání dolu. Šachrou Svornosti se zároveň těží i důl odvodňuje. Těžení obstarává parní stroj o 40ti koňských silách, voda pak se zdvíhá z hloubky dvěma vodními st roji sloupovými o 40ti a 60ti koňských silách, které jsou 168 metrů pod ústím šachty umístěny, na dědičnou štolu Danielskou (Danieli-Erbstollen), kterouž v hloubce 148 metrů pod ústím šachty vody dolové i hnací odtékají. Štola Danielská jest nejhlubší v J >áchymovských dolech vůbec a ústí se u bývalé jáchymovské huti, nynější továrny na uranové barvy. Vodu hnací pro dotčené stroje sloupové poskytují dílem staré (vyšší) štoly, dílem dva rybníky nad městem ležící s příslušnými vodovody až k ústí šachty Svornosti sahajícími.

Doprava těživa v jednotlivých patrech k šachtě koná se dílem po dolových železných drahách, dílem po prostých chodnících příslušnými vozy ručně.

Západní důl Jáchymovský má nyní jen jedinou činnou šachtu Wernerovu, jest však jmenovanou již štolou Danielskou a štolou Barborskou s dolem východním ve spojení. Starášachta Eliášova, ležatá, po klonu asi 70 stupňů (skoro 133 metry) hluboká, stala se po úplném zařízení šachty Wernerovy zbytečnou a úmyslně se zasypala.

Šachta Wernerova původně se nazývala šachtou Rudolfovou (dle císaře Rudolfa II.), teprve roku 1850 na památku stoletých narozenin saského horního rady A. C. Wernera, o vědu hornickou zasloužilého, překřtěna byla slavnostně na “šachtu Wernerovu”, a pořízena jest zároveň dotyčná památní deska, nyní na hlavním nárazišti těžné štoly zasazená. (v 50. letech 20. století byla šachta nazvána Rovnost II. - pozn. V.K.)

Šachta Wernerova jest od šachty Svornosti dolu východního na západ 1367 metrů vzdálena a 417 metrů hluboka. Ústí její má 918 metrů nad mořem, leží tedy dno šachty wernerovy asi 260 metrů nade dnem šachty Svornosti. O tolik též leží spodek dolu západního (tamní patro III.)nad spodkem dolu východního (tamním patrem 12tým).

V šachtě Wernerově se z dolu západního zároveň těží i důl odvodňuje. obojí děje se moderními vodními stroji sloupovými (otáčnými, systém Mayer). Stroj k těžení asi 50tikoňový pracuje o tlaku pouze 34 metrů, stroj odvodňovací asi 20tikoňový však o tlaku 210 metrů (t. j. 21 atmosfér). Dolová voda zdvíhá se arci jen na štolu Danielskou (kde také odvodňovací stroj sloupový leží) kterouž zároveň s účinkovavší vodou hnací teprve k šachtě Svornosti a dále společně s tamními vodami k ústí té štoly (u huti) odtéká. Hnací voda stroje těžebního odtéká v hloubce asi 120 metrů pod ústím šachty samostatně zvláštní štolou Albrechtovou a vede se dlouhou cestou do města Jáchymova k turbíně, kteráž pohání stoupy úpravny Jáchymovské.

Malá tato úpravna záleží z válcového krušidla, zvláštním vodním kolem poháněného, kterým se veškeré bohatší rudy, úpravě podrobené, na hrubo drobí (u šachty Svornosti). Rozdrobení chudších rud na jemno obstarávají dotčené stoupy o 9 pěcholech, soustředění jejich děje se na sázecím stroji a na třech splavech.

Výroba dolů Jáchymovských obnášela za posledního pětiletí, velice kolísajíc, ročním průměrem:

V dolu východním asi 130 kilogramů stříbra, 540 čistých uranových preparátů vedle nepatrného množství olova, kobaltu, niklu a vismutu. Pracovalo tu (1891) málo přes 100 horníků.

V dolu západním vyrobilo se ročně asi 200 kilogramů stříbra, 2222 kilogramů čisté uranoviny, něco olova a vismutu. Zaměstnáno tu bylo (1891) asi 140 horníků.

Za celých sto minulých roků (až do roku 1891) bylo v Jáchymově vyrobeno:

38 144 kilogramů stříbra

16 172 kilogramů kysličníku kobaltového a niklového

13 212 kilogramů vismutu - kovu

8 022 kilogramů kysličníku vismutového

54 814 kilogramů olova

66 393 kilogramů barev uranových

24 880 kilogramů arsenu

Kromě toho 18 400 metrických centů rudy kobaltové, která se jinam prodala.

Že doly Jáchymovské ještě veliké množství vzácných rud ve svém lůně chovají, o tom jest každý prostý horník tamní svou věrou přesvědčen.

Město Jáchymov se svými druhdy proslavenými doly jest také tím pamětihodno, že tu založeno bylo první hornické učiliště nejen v Rakousku, ale v celé střední Evropě, o čemž více pověděno jest v Pamětní knize horní akademie Příbramské, roku 1899 sepsané.

Doly v okolí Jáchymova

V hornickém okresu Jáchymovském, zpředu hrubě označeném, promluviti nám jest o trojích dolech, které s doly Jáchymovskými mají jednak podobné geologické poměry, náležejíce vesměs v obor prahorního útvaru svorového, a které také ve příčině vrchní správy tvořívaly s Jáchymovem jamkýsi celek, v němž právě Jáchymov býval hlavním městem - střediskem.

Zejména sem náležejí:

1. doly u Dürnbergu (Suché - pozn. V.K.) v nejbližším, skoro východním sousedství Jáchymova.

2. Doly u Božídaru, severovýchodně od Jáchymova blízko hranic saských.

3. Doly Abertamské, poněkud vzdáleněji na severozápad od Jáchymova položené.

 

Doly u Dürnbergu

Hornické město Dürnberg leží skoro východně od Jáchymova ve vzdálenosti asi 3 kilometrů na začátku stejnojmenného údolí i potoka, který asi 1,5 kilometru pod Jáchymovskou hutí do Jáchymovského potoka (Bystřice) vtéká. Mezi údolím Dürnberským a Jáchymovem jest údolí Černého potoka, který právě nad hutí (nyní uranovou továrnou) do bystřice se vlévá.

V krajině Dürnberské a odtud na jih bývalo odesávna více dolů, jejichž štoly ústí dílem v údolí Dürnberském, dílem v údolí Černého potoka. Doly ty počítaly se a patřily více méně k dolům Jáchymovským, ač některé z nich držány byly zvláštními těžaři. Dolovalo se tu a posud doluje na skupině rudných žil, jejichž poměry jsou Jáchymovským velmi podobny.

Jsou to žíly převahou půlnoční - přibližně k severu směřující. Jejich rudný obsah je velmi různý, jako u žil Jáchymovských, ruda uranová i zde má zvláštní váhu. Nejdůležitější žíly jsou: žíla svatého Františka, žíla Zeidlerova, žíla Pomoci Boží a žíla kobaltová.

První z nich (sv. Františka) je velice podobna žíle Evangelisttské v Jáchymově, ve střídavé mocnosti několika až i 90ti centimetrů obsahuje kromě vápence, křemene, dolomitu a břidličných částek mnoho rudy uranové, ale též jasnorudek a ryzí stříbro, různé rudy kobaltové, wismut a j. v. Je však do nynější hloubky tamních dolů již valně vyčerpána. O povaze ostatních jmenovaných žil hnedle povíme.

Okrlšek těchto čtyř a jiných rudných žil Dürnberských dělí se přirozeně na pole jižní a severní (vlastně severovýchodní).

Pole jižní měl do polovice tohoto století v držení erár, od té doby usadila se v něm cizí - saská společnost, pracující tu na dvou dolech, první je “důl saské štoly”, druhý je “důl Pomoci Boží”, dle rudné žíly téhož jména zvaný.

Ústí saské što ly (Štola saských štolníků, Štola saských šlechticů, v 50. letech 20. století Bratrství - pozn. V.K.), hlavního to přístupu dolu stejnojmenného, je v údolí Černého potoka 665 metrů nad mořem. Štola ta ražena jest směrem skoro východním přímo pod Dürnberg, > kde křižuje svrchu vyznačené žíly a sleduje přítomně hlavně žílu Zeidlerovou, žíle sv. Františka velmi podobnou (jakoby pokračování její), na uranovou rudu bohatou, avšak s ostatními žílami též rudy stříbrné poskytující. Tyto rudy stříbrné odvážejí majitel é dolů (vymoženým povolením) do hutí Freiberských v Sasku, dobytou rudu uranovou však povinni jsou odváděti proti ustanovené výměnné sazbě do blízké továrny Jáchymovské. Roku 1890 odvedlo se 23 metrických centů rudy v ceně 3765 zl. Dříve však se dobývalo mnohem více.

Důl Pomoci Boží, téže společnosti těžařské příslušný, přistupen byl šachtou “Pomoci Boží”, z Dürnbergu prohloubenou. Důl tento, dosáhnuv celkové hloubky 400 metrů, býval na rudy stříbrné bohatší, avšak jest již z větší části vyčerpán a částečně zavalen.

Pole severní (severovýchodní) dolů Dürnberských náleželo do nedávna těžařům privátním. Od roku 1879 provádí tu erár pokusné dílo “Kutacím dolem Dürnberským”. pokračuje se totiž ražením štoly Dürnberské, již od oněch privátníků založené, která původně směrem západním žíly “Neuhäusel” dosáhnuvši, v dalším průběhu sledovala žílu Zeidlerovu, která tu, jako na saské štole, obsahuje rudu uranovou ve větších i menších závalcích, jakož i leštěnec olověný (stříbrnatý), kyz arsenový a niklový. - V 21 metr ech hloubky pod štolou otevřena jest říla kobaltová, severovýchodně směřující, v jejíž výplni nalézá se kromě rudy uranové také ruda kobaltová (zejména Smaltin). Ostatně jsou rudné žíly i tohoto pole vyplněny hlavně vápencem, křemenem a dolomitem. Práce v > tomto poli nevyšly ještě ze stadia kutby (roku 1894).

Doly u Božídaru

Božídar leží severně od Jáchymova na temeni Rudohoří, poblíž jeho nejvyššího bodu, Keilberg, neb Sonnenwirbel (Klínovec - pozn. V.K.) zvaného, 1244 metry vysokého, těsně na saských hranicích, v krajině velmi drsné. Město v Čechách nejvýše položené (1028 m.) děkuje vznik svůj i jméno své dolům, v nichžto se druhdy ve značném množství dobývalo stříbro vedle cínu a ještě jiných kovů.

Doly náležely dle Albinovy kroniky původně rytířům z Tetova. Roku 1537 koupil je od Anselma z Tetova kurfiřt Saský Jan Bedřich, který je ihned obdařil prvním horním řádem. Po vyrovnání s vévodou Moricem Saským (1541 - 1547) připadly mladé tehdáž doly koruně České.

Dolování hned z počátku velmi slibné a vděčné přilákalo záhy mnohých horníků a těžařů, kteří se tu usadili a při dolu “Božího daru” město téhož jména založili. (Dle spisovatele Mosche jmenovala se původní tamní osada “Wintergrün”.)

První práce hornické bylo vlasně rýžování cínové rudy, při čemž prý se částečně objevovalo i zlato. Ruda cínová odváděla se k dalšímu zpracování do ziziny (do Saska), a není o té výrobě dále nic známo.

Důležitější nežli původní rýžování na povrchu bylo později podzemní dobývání rudy stříbrné, hlavně leštěnce olověného - stříbrnatého.

Za krále Ferdinanda I. hornictví milovného dostalo se dolům Božídarským zároveň s doly Jáchymovskými nového horního řádu. Císař Rudolf II. pak roku 1579 povýšil Božídar na královské horní město, jehož hlavní výkvět trval jen asi do války třicetileté, která tu působila jako u většiny dolů rudohorských tím, že valná část horníků a hlavně těžařů protestantských doly opustila.

Po válce třicetileté pracovalo se tu již velmi liknavě. Přímých udání o tom nemáme.

Od polovice 18. do polovice 19. sto letí vyrábělo se u Božídaru ročním průměrem pouze asi 60 hřiven stříbra.

Ku konci této neutěšené doby ujal se zubožených dolů stát, vytěžil od roku 1841 do roku 1852, t. j. za 12 roků, úhrnem ne zcela 1000 hřiven stříbra při celkovém prodělku 82 600 zl. konv. mince. Roku 1854 prodal stát doly ty privátní společnosti, která z nich ještě po nějakou dobu paběrkováním těžila. -

Úpadek dolů přivodil v krajině, na povrchu neúrodné a pobytu lidskému hmotně vůbec nepříznivé, úplné zchudnutí tamního skrovného obyvatelstva. Všecko, ba i zakrnělé bylinstvo, jeví tu chudobu, jenom různé zbytky někdejšího dolování, zejména četné odvaly a sříceniny hornických budov hlásají pustým krajem svědectví, že tu kdysi musilo bývati dosti živo. -

Hornicko-geologické poměry dolů Božídarských jsou velmi zajímavy. Panující horninou je tu skoro stejnou měrou svor a rula, severně - na saské straně přiléhají k tomuto praútvaru staré břidlice (fyllity).

Svorem a rulou prochází celá soustava žil, jednak jitřních, podobně jako u Jáchymova, avšak žíly jitřní mají u Božídaru povahu Jáchymovských žil půlnočních, jsou totiž rudnaty, půlnoční pak žíly, které jsou známější jen dvě, podobají se Jáchymovským jitřním, nemají totiž valně rudy, ale byly vodítkem pro křižování a pak sledování rudnatý ch žil jitřních, které vesměs upadají v jižní stranu, jsou tedy se svahem horstva souklonny.

Poměry jsou tudíž příznivy pro zakládání štol od jihu na sever. I raženy jsou tu kromě jiných hlavní štoly dvě, a obě po nejdůležitější v tom smyslu žíle severní, kterou pokřtili jménem “Silberwäscher”, ač kromě něco wismutu jiných rud nemá.

Štolou “Krásných rud” (Schönerz - Stollen), otevřen jest důl stejného jména (Schönerz - Zeche), který na všech hlavních žílách, pokud toho byly hodny, pracoval, a nejdéle potrval.

Ze žil jitřních, rudnatých, byla nejbohatší žíla Hofmannova o úklonu 85 stupňů (k jihu), která v mocnosti do 30 centimetrů v žílovině vápencové, křemenité a dolomitové obsahovala jasnorudek, leštěnec plavý, olověný leštěnec stříbrnatý, kyz měděný a železný.

Podobně mocna i bohata byla také žíla Krištofská a v nejstarších dobách žíla Barborská, která vykazuje nejvíce zbytků (odvalů a strží) bývalého dolování.

Jiné žíly, jako “stará a mladá kurfiřtská”, “Děti Israele”, “Ondřejská”, “Svornosti” a “Římského orla” obsahovaly podobné rudy, jako žíly nejprve jmenované, ba i kobalt a wismut, ale byly m=ně vydatny.

Hlavní doly Božídarské prostíraly se jihovýchodně od města a sáhaly až skoro pod Sonnenwirbel (Klínovec - pozn. V.K.).

Na blízku dolů těch ke straně západní /blízko silnice z Jáchymova přes Božídar do Sas vedoucí) shledává se ještě důl a štola “Reichgeschieb” na žíle téhož jména, která jest jedinou žílou severní a při tom rudnatou.

Přímo u města Božídaru ústí štola Jordanská, o níž se ničeho neví, byla asi směrem svým pochybena, založenať je v podloží hlavních žil a dosáhla oklikou (jak se zdá) žílu Hofnannovu.

Doly Božídarské zadahují prý z části pod dotyčné otvírací štoly do jakési hloubky, což arci nevylučuje, že by další hloubka ještě úrodnou býti mohla.

Doly Abertamské

Abertamy, západně asi 7 kilometrů od Jáchymova vzdálené horní město, má velmi slavnou minulost. Polohou svou řadilo by se nejspíše ke skupení horních měst Blatno - Pernink, kterápozději seznáme, avšak svými hornicko - geologickými poměry i svou historií náležejí Abertamy k Jáchymovu. Jsmeť tu, ač blízko (jižního) rozhraní se žulou, přece ještě v oboru Jáchymovského svoru, a hlavní výrobou bylo tu ode dávna (vedle jiných rud) stříbro. Dějepisně pak jsou Abertamy s Jáchymovem v některém ohledu téměř srostly, stříbro Abertamské se společně s Jáchymovským do mince odvádělo atd.

Doly Abertamské vznikly počátkem 16. věku. Jejich první doba, dle hraběte Sternberga zejména od roku 1531 do 1558 byla nejskvělejší. První věhlasný spisovatel Agricola, jenž prý sám byl spolutěžařem, udává čistý užitek dolů v té době okrouhle na 300 000 zl. - Mathesius, jinak spolehlivý, vypočítal podrobněji skoro 360 000 zl., tedy za 60 roků z jediného dolu ba vlastně z jeniné rudné žíly (svatého vavřince) 66 000 hřiven stříbra s čistým výdělkem 290 000 zl. Ze všech dolů vytěžilo se prý tehdáž celkem přes 95 000 hřiven stříbra.

Byla to doba věhlasných Schlicků, jejichž jméno má také hlavní (dědičná) štola, která tehdáž doly odvodňovala.

Avšak záhy se dost avily různé svízele. První stroj odvodňovací, postavený roku 1540 již po 10ti letech se polámal a roku 1563 musil se stavěti nový. Štolu Šlikovskou prý touž dobou jakýs podolný (Steiger), Jáchymovský rodák, ze zlomyslnosti nechal zavaliti. Hrabě Sternberg > dokládá, že spíše z nedbalosti, což jest smutným svědectvím, jak tehdáž úřední dohled na doly musil býti nedostatečný, a celé technické vedení dolu ponecháno osobám podřízeným, nesvědomitým a nepoctivým.

Jisto je, že již před válkou třicetiletou blahobytu v Abertamech počalo ubývati. Válka tato ne-li jinak, což zajisté vystěhováním a vypovězením rodin protestantských k tomu přispívala, že byly doly vždy více opouštěny.

V 18. století výroba dolů Abertamských dále klesala, až konečně ještě v první polovici téhož století od dolování zcela se upustilo, což vždy znamená dolů záhubu.

Čím méně zpráv o minulosti dolů Abertamských vlastně se zachovalo, a čím kratší dle toho, co se ví, byla doba jejich úspěšné činnosti, tím více povždy za jisto se považovalo, že by doly tyto nového oživení byly velice hodny.

První v té příčině počátek učinil, jemuž to nejvíce příslušelo, sám erár, který roku 1753 doly Abertamské převzal a v držení měl až do roku 1806 - bohužel s výsledkem neuspokojivým, neboť doly se nevyplácely, a stát se jich správy vzdal.

V první polovici 19. století několik privátních podnikatelstev skrovnými prostředky alespoň o to se přičinilo, aby doly Abertamské zůstaly jaksi v evidenci, - aby zcela nezanikly. První společenstvo drželo důl na štole Albrechtově východně od samého města, druhé obralo si na západní straně města “důl Vzkříšení” (Auferstehungs - Zeche), třetí byl důl Svatých Tří králů (Dreikönig - Zeche), čtvrtý na štole Moricově a pátý na štole svaté Anny.

Podniky tyto bez všeliké výroby spoléh aly se pouze na bývalou slávu dolů Abertamských, doufajíce ve slávu ještě budoucí.

Tato naděje měla se skoro již vyplniti roku 1854, kdy ve valné schůzi “Montanního spolku Rudohorského” umluveno jest založení velkého spolku akciového, jenž by doly Abertamské opětně vzkřísil, a do nadějné zajisté ještě hloubky vedl. Bohužel nebyl tento pěkný podnik dosti podporován a nepřišel k uskutečnění. V té době počal se totiž velký kapitál u nás i všude jinde vrhati v jinou stranu - na výrobu železa a dobývání uhlí. N eboť od té doby kovy ušlechtilé se stříbrem v čele jsou z českých i jiných evropských dolů příliš drahé a z Ameriky i z Austrálie příliš laciny, a nemožno tušiti, kdy se to opět změní.

Přes všecky smutné osudy dolů Abertamských jsou jejich hornicko - geologické poměry zajímavy a povšimnutí hodny.

Podobně jako v Jáchymově a u Božídaru, jsou také u Abertam v dotčených již prahorninách svorových, ku kterým na jižní straně žula přiléhá, vyvinuty dvě soustavy rudných žil, totiž žíly půlnoční a žíly jitřní. Žíly půlnoční jsou tu počtem i rudnatostí řádu podřízeného, jitřní pak jsou jednak četny a pravidelně uspořádány, jednak svým obsahem hornicky důležity. Tyto jitřní žíly upadají vesměs na sever a obsahují ryzí stříbro, leštěnec stříbrný (argentit), jasnorudek (proustit), leštěnec olověný - stříbrnatý, blejno zinkové, pak rudy kobaltové a wismut. Vzácná to opravdu rozmanitost rud ušlechtilých! Jalová část žíloviny záleží hlavně ze živce, křemene, z částek pobočné horniny (svoru) a z jílu.

Důležitější ze žil jitřních jsou od jihu k severu (vynecháním žíly nejjížnější “Becken - Gang”) tyto:

1. žíla “svatého Vavřince” (St. Lorenz - gang), nejčelnější v dolech Abertamských, od 15 centimetrů do půl metru mocná a všecky téměř před tím jmenované rudy obsahující. Je to táž žíla, která v dotčeném šedesátiletí (1528 - 1588) vydala 66 000 hřiven stříbra.

2. žíla “Šesti bratří” (Sechs Brüder - Gang) od 10 do 25 centimetrů mocná, obsahující rudy kobaltové, něco stříbrných a kyzy, vydala v oněch 60ti letech 6500 hřiven stříbra.

3. žíla “Stříbrná růže” mocnosti i obsahem podobná žíle předešlé.

4. žíla “svatého Mauricia”, jinak “Burianská” (Mauritius- oder Buriani - Gang), skoro půl metru mocná, obsahující kromě jmenovaných rud také kyz arsenový.

5. žíla “Svatého Kříže” (Heil. Kreuz - Gang) dle pozůstalých mohutných haled, druhdy velmi vydatná olověným leštěncem stříbrnatým.

6. žíla “Malého Jeronýma” (Klein Hieronymus - Gang) s rudami různými.

Ze žil půlnočních, jen částečně dobývání hodných, buďtež jmenovány od východu (vlastně severovýchodu) k západu:

1. žíla “Pomoci Boží” (Hilfe Gottes - Gang), která v oněch 60ti letech vydala z jednoho rudnatějšího místa 2200 hřiven stříbra, nověji pak na štole Šlikovské něvalně hodnou postižena jest byla.

2. žíla “Velkého Jeronýma” (Gross - Hieronymus - Gang), všecky dříve jmenované rudy i ve třech patrech pod štolou Šlikovskou obsahovavší.

3. žíla “Všech Dušiček”, jinak též žíla “královská” (Allerseelen- oder Königs -Gang), jen asi do 10 centimetrů mocná, ale přece druhdy dobývaná.

4. žíla “svatého Matěje” (St. Mathias- oder Schustergesellschafts - Gang) poskytovala prý dobrých prádelných rud a vydala v dotčeném 60tiletí 7200 hřiven stříbra.

Veškeré doly na jmenovaných žílách založené prostíraly se pod městem Abertamy a severovýchodně od něho. Štola Šlikovská má však své ústí jižně nedaleko od města.

Podotknouti ještě dlužno, že jako jinde zelenokámen (diabas) tak u Abertamů felsitový porfyr žílovitě se objevuje, a kde se žílami rudnými se stýká, je zušlechťuje. Tento porfyr byl tudíž pro Abertamské horníky “saxum metalliferum”. Kéž by tak bylo ještě v budoucnosti!

Příbramské doly

Úvod historický

Původ a vznik světoznámých dolů Příbramských zahalen jest šerem dávné minulosti, přioděn jsa pestrým rouchem různých bájí. Pověstný český kronikář Hájek z Libočan klade v ústa slavné kněžny Libuše skvělou věštbu, kterouž, jsouc obrácena k západu, vyslovila ku svým vladykům prý takto: “Vidím vrch březový, který jest stříbra uvnitř plný, toho vy i váš rod budete užívati!”

Tu prý nejpr ve (léta Páně 755) jakýs Příbral, švakr Nezamyslův, dolovati počal a množstvím dobytého stříbra zbohatnuv, vystavěl si na blízku hrad, kterýž dle jména svého nazval “Příbram”. Dále praví Hájek: “Roku 844 Hory na Březovém, jinak Příbramské, mnoho stříbra ze sebe vydávaly ...mnozí tím valně bohatli ...ale chlebové hynuli, neboť v tom kraji zlata a stříbra pilnost, a vorání polí nedbanlivost byla.” V té příčině (zanedbávání orby) se pak k dolům Příbramským pojí známá bajka o Horymírovi Neumětelském, jenž, js >a pilným hospodářem polním, horníků Příbramských nenáviděl a práci jejich pohubiv, za to k smrti odsouzen jest, před smrtí však milost projížďky si vyprosiv, skok se skály vyšehradské na svém Šemíku vykonal.

Vše to jsou arci více méně pouhé bajky, které jsme dle Hájka z Libočan krátce uvedli, podotýkajíce, že se bajkám těm skoro obecně (ba i se strany některých německých spisovatelů) věří.

Vážně pak na základě pramenů historických klade slovutný historiograf českého hornictví, hrabě Kašpar Sternberg, počátek dolování u Příbramě do 14. století, aniž by však podrobnějších zpráv “kde a jak?” z té doby dosíci byl mohl, neboť příslušné staré listiny, nesoucí se hlavně k privilejím města Příbramě, dotýkají se buď jen mimochodem tamních dolů, anebo se o nich ani ne zmiňují.

Že doly Příbramské ve 14. století již v činnosti byly, soudí hrabě Sternberg dle dvou listin, které roku 1838 nalezl, avšak neuveřejnil. Snad jsou to ty listiny, ze kterých novější spisovatel, professor Josef Smolík, ve svém spise “Pražské groše a jejich díly” čerpá tyto dvě hlavní zprávy:

1. Že Mikuláš Ruthard, “urburae et monetae magister”, podepsán jest jako svědek na listu, kterým roku 1330 Mikuláš z Nových Dvorců daruje cisterciákům Zbraslavským svůj desátek z hor Příbramských.

2. Že Thomlinus Welfini, “magister monetae Chutnensis”, po roce 1342 přenechává svůj díl na horách Příbramských Bořutovi, měšťanu Pražskému.

Není arci vyloučeno, ba dle obou vytčených zpráv jeví se býti pravdě podobno, že v první polovici 14. věku doly Příbramské již jakési spořádané, tedy ustálené činnosti se těšily, a že tudíž jejich vznik hledati dlužno v době dřívější, ač (kromě Hájkových) nemáme o tom nijakých určitých zpráv.

Nejstarší zaručené zprávy o Příbrami, obci, znějí asi v ten smysl, že od neznámé doby až skoro do polovice 14. století byla Příbram korunním statkem, že za Jana Lucemburského povýšena jest na městys, který roku 1348 Karel IV. s 45ti okolními vesnicemi daroval nově zřízenému arcibiskupství Pražskému. Tehdejší první arcibiskup Pražský, slovutn >ý a zbožný Arnošt z Pardubic, oblíbil si Příbram velice, a dal si tu pro svůj častý, zejména letní pobyt vystavěti zámek, příkopy a zdmi opevněný, který později “Marienburg” nazván jest, a jehož některé částky v nynější budově c.k. horní akademie až posud j sou zřetelny.

Určité a podrobnější zprávy historické o dolech Příbramských zvláště máme teprve od roku 1527, a to již téměř nepřetržitě. Rokem tímto počíná totiž nejstarší “horní kniha” (Bergbuch), až posud zachovaná, dle kteréž bylo (zajisté již dávno) před tímto rokem 1527 v okolí Příbramském 33 dolů čili “cechů”. Doly tyto, rozměry arci délkou i hloubkou velmi skrovných, byly po celé širé krajině, která teprve za našich dob (jak později uvidíme) hornicky důkladně se prozkoumala, různě roztroušeny, a to > nejen v místech rudou stříbrnou hojně slynoucích, ale na mnoze též tam, kde se v žilách vyskytují hlavně jen rudy železné, stříbrem buď velmi chudé, buď zcela jalové. Vodítkem byl totiž tehdejším horníkům, jakož i horníkům téměř všech věků a míst, tak zvan ý “železný klobouk”, železitý to výchoz té které rudné žíly, jenž však, jak se později ukázalo, právě tam, kde nejzřetelněji se jevil, k výsledku v příčině stříbra nevalným anebo docela ničemným vedl. Majíť stříbrorudné žíly Příbramské “železný klobouk” z pravidla jen nepatrný, mnohé pak rudné žíly okolí Příbramského shledány byly pouze železorudnými, a čerpáno z nich později se strany železáren okresu toho, až i k Rožmitálu sahajícího.

Jednotlivé doly dotčené staré doby řídili “šichtmistři”, kteří měli týdenního platu od čtyř grošů do 1 ˝ zlatého - dle toho, jak byl důl vydatný. Některý šichtmistr spravoval několik dolů a byl od každého zvláště placen. Vrchní dozor nade všemi doly vykonával hormistr královský, jemuž byl přidělen královský horní písař. Tent o - ať tak díme - královský horní úřad udílel těžařům právo k dolování propůjčováním (tehdáž skrovných) “dolových měr”, a vykonával vůbec jakousi hornickou policii. Podroben byl nejvyššímu mincmistrovi království Českého.

Zejména v Bohutíně uděleno bylo již tehdáž (začátkem 16. století) právo k hornické práci ve “starých haldách”, které se hlednáním stříbrné rudy přebíraly, což je důkazem, že se tam již dávno před tím bylo dolovalo, ba že snad jsou Bohutínské doly ze Příbramských vůbec nejstarší.

Že doly Příbramské začátkem 16. století již značného rozkvětu se těšily a při nejmenším mnoho slibovaly, tomu nasvědčuje vzácná památka, kterou hornictvo Příbramsko - Březohorské roku 1530 od císaře Ferdinanda I. darem obdrželo, totiž stříbrné pečetidlo, které se posud v úctě chová.

Dle účtů mincovního úřadu z roku 1536 - 1538 odvádělo se tehdáž z Příbramě ročně 1400 hřiven stříbra do mincovny Kutnohorské. Výroba tato vyšinula se (neví se však, jakým postupem) do roků 1553 - 1555 okrouhle na 2000 hřiven stříbra ročně.

Tato doba Ferdinanda I. považována býti může v příčině výroby stříbra pro Příbramské doly za nejskvělejší dřívějších věků. Avšak skoro již začátkem druhé polovice 16. století (právě od roku 1555) počala výroba valně a stále klesati. Krátce před tím (asi uprostřed 16. století) vznikla myšlenka, i učiněn jest návrh, aby se v Příbrami také stříbro z dolů Budějovických, Nalžovských a Velhartických na minci zdělávalo. Z uskutečnění toho návrhu se však sešlo královským reskriptem z roku 1551, kterým ustano >veno jest, aby se zřídila ústřední mincovna v Praze, do kteréž by na dále též stříbro Kutnohorské, tedy i Příbramské a ostatní odváděno bylo.

Téhož roku 1551 sice četní ziskuchtiví těžaři u Příbramě na 44 místech “zamutovali”, tedy dolovati začali, ale radost neměla dlouhého trvání, neboť doly ty z velké části záhy byly opuštěny a zase jiné do díla vzaty. Takové přebíhání s dolu na důl trvalo pak dále v té míře, že roku 1571 na Březových Horách, nejhlavnějším to později stříbra zdroji, veškery doly ležely l adem. Pracováno tedy po různu na zdařbůh, bez ladu a skladu - arci z nedostatku pdborných vědomostí a vydatných technických pomůcek.

Tyto oboje zejména v příčině hledání rud stříbrných nahrazovati měl kouzelný proutek - pověstná “virgule” hornická, dvouramenná to větev lísky neb jmelí, při měsíci přibývajícím atd. uříznuta. Ta pak, dovedným hledačem při pochůzce, dle určitého pravidla mezi oběma rukama držána, v těch místech, kde pod zemí ruda byla, sama sebou (prý) pohybovati (otáčeti) se jala, a tímto k >ouzelným způsobem hledané místo k založení dolu naznačovala. Toto nesmyslné a tak neb jinak podvodné kouzlo nalézalo pak ještě po celá dvě století, ba u některých blouzníků až skoro do polovice našeho “osvíceného” století pevně věřících.

Takž se stalo, že začátkem druhé polovice 16. století zmíněný, na 2000 hřiven ročně vystouplý výtěžek (z roků 1553 až 1555) velmi rychle, totiž rokem 1566 klesl až na nulu - doly Příbramské přišly téměř na mizinu.

Úpadek dolů těchto, dle všeobecného mínění přes všechen okamžitý nezdar mnohoslibných, nemohl arci tehdejší státní správě býti a zůstati lhostejným. Opravdová snaha vlády, aby se jim k novému rozvoji opět pomohlo, vysvítá z různých listin té doby.

Výsledkem těchto snah byl rozsáhlý privilej, který dekretem ze dne 20. listopadu 1579 císař Rudolf II. udělil královskému hornímu městu.

Privilejní listina záleží ze dvaadvaceti obšírných odstavců, jimiž se ustanovují různé svobody a výsady, jakož i podmínky, kterými se doly tamního okolí odevzdaly v pravomocnost městské obce Příbramské, jakožto vrchnosti. Za základ v příčině dolování položen jest horní řád Jáchymovský, jakož i před tím platným býval.

Rada i obec Příbramská jaly se tu ponejprv hornictví samy prováděti. I osadily z četných opuštěných dolů ty, které z minulých dob bohatstvím rud požívaly nejlepší pověsti. Přední z těch dolů byly: hlavní důl Matkobožský (Unserer lieben Frauen Fundgrube) na rudné žíle, která se Matkobožskou (Maria Fundgrübner - Gang) až posud nazývá, pak důl sousední (bez pochyby na téže žíle), dále důl Veselého rytířstva a ještě čtvrtý, nyní neznámý důl Na obecném štěstí, - doly to vesměs na Březové Hoře položené. Kromě toho vzata jest ve práci “hluboká štola dědičná” jakýmsi Michaelem Brüxelem již dříve založená, z údolí Litavského u Podles í pod Březovou Horu čelící. Dále zříditi bylo “puchýrnu” (stoupy) na západním svahu vrchu Strachenského u Německé štoly s příslušnou strouhou z Litavky, a vystavěti novou huť (tavírnu).

Vedle tohoto hlavního podnikatelstva Příbramského utvořila se roku 1580 ještě čtyři jiná těžařstva na různých, již dříve založených, ale tehdáž opuštěných dolech - dílem na Březové Hoře, dílem v okolí.

Nejvyšší mincmistr z Oppersdorfů vyslovil ve své zprávě z roku 1581 naději, že v následku uvedených podniků a jimi nastalým čilým ruchem skleské doly Příbramské opětně se vzmohou. Avšak tato naděje byla předčasna, a přes všecka doalší opatření (aby pro doly bylo dostatečně dříví a pod.) nevyplnila se, neboť již roku 1584 bylo více jmenovaných i nejmenovaných dolů opět opuštěn o, ba i sama obec Příbramská ustala valně ve svých hornických podnicích.

Zdá se ale, že město Příbram nikoli sice výrobou stříbra, přece však nepřímo svými výsadami z hornictva těžilo a bohatlo,neboť právě roku 1584 zakoupila Příbram vesnici Bohutín se dvěma mlýny a pět jiných vesnic, převzala pivovar v dědičný nájem atd.

Hornictví provozovalo se i na dále jen liknavě. Slovutný znalec, hormistr Lazarus Ecker, opětoval roku 1598 svůj, již dříve peonesený návrh, aby král i stavové čeští toho dbali, by získáni byli pro doly Příbramské těžaři zámožnější, avšak přes všecku dobrou vůli královu zůstal prý návrh Eckerův “hlasem volajícího na poušti”.

Příčina, že nadějným dolům Příbramským nedostávalo se náležitého účastenství, připisuje se velkou částí alchymistickým snům tehdejší doby. Kdož byli zámožnější, mysleli prý si, proč bychom v přišerných skrýších podzemních po stříbře se pachtili, když za nedlouho ze zázračné tinktury, kterou si za své peníze koupíme, poříditi si budeme moci hojnost zlata!? Hledání kovů pod zemí přísluší prý jen chudým - bohatých je nehodno! Chudí pak arci sami o sobě ničeho poříditi nemohli pod zemí, která zejména u Příbramě s povrchu lehce přístupného již za dob Ferdinandových byla vyčerpána, další pak vnikání do vnitřku země vyžadoval o právě značného nákladu, tedy těžařů zámožných.

Jakkoli se stalo, jisto jest, že roku 1607 všecky doly Příbramské byly opuštěny, vyjma jen jediný důl Bohaté útěchy (Reichen Trust - Grube) u Obecnice. Ba i tento důl byl roku 1610 od původního těžařstva opuštěn, avšak obcí Příbramskou ihned osazen. Roku 1624 zřekla se Příbram tohoto do té doby jediného činného dolu v celém revíru, zkusila však své štěstí ve vrchu Strachenském (u nynější Jarošovkyú na žíle Strachenské a Zaječí (Strachen- und Hasen - Gang). >Jediný tento důl udržovala obec Příbramská (bez pochyby prý jen, aby svých privilejí zbavena nebyla) i přes válku třicetiletou, která sice městu Příbrami citelně ubližovala, ale doly Příbramské valně nepoškodila - nebyloť tu právě co zkaziti.

Roku 1661 uja la se obec Příbramská opět dolu Obecnického, který (po opětném opuštění dolu Strachenského) od roku 1665 do 1675 byl jediným dolem obce Příbramské.

Když uvážíme, že oba dotčené doly, Obecnický a Strachenský, tehdáž po drahnou dobu jediné v činnosti udržované, okázaly se v pozdějších dobávh nejméně vydatnými, a že jádro Příbramských dolů, totiž doly Březohorské, tou dobou skorem napořád ležely ladem, máme dosti zřetelnou představu o neblahém stavu hornictví Příbramského po celé 17. století.

Teprve roku 169 3 založena jest na Březové Hoře opět jakás nová kutací šachtice, avšak bez valného výsledku.

Začátkem 18. století vrhli se Příbramští, aby zbídnělému lidu dělnickému poněkud pomohli, na dobývání železných rud, kterých v četných dolech okolních bylo dosti hojně, a postavili roku 1702 a 1703 vysokou pec železářskou, po které zbylá halda strusek až posud je viditelna.

V té době založena jest od strany Příbramské pod Březovou Horu nová dědičná štola, která nejprv později zcela provedena a na Karloboromejskou pokřtěna byla.

Dle jakéhos výkazu dolových útrat z roku 1720 měl tehdáž na dolech Příbramských také již erár velmi značného podílu, hradil však své útraty, na ty podíly připadající, z daně nápojové, v Příbrami placené. Měli totiž horních podílů (kuxů):

Jeho Veličenstvo 64 1/2

Město Příbram 55

Březohorští, Lazečtí a mlynáři 8 1/2

Celkem vykázaných podílů 128

Roku 1726 pořídil Jan Chr. Fischer jakous mapu Příbramských dolů, ze které vysvítá, že se tehdáž razila dědičná štola Karloboromejská (teprv roku 1830 tak nazvaná), i že se stavěla na Březových Horách kaple Svatoprokopská, kterou pak roku 1733 Příbramský děkan August Gross vysvětil. Na dotčené štole Karloboromejské se pracovalo se strany eráru a Příbramských, jiné pak těžařstvo dr želo důl Anenský. Zároveň pořízen byl na Březové Hoře odvodňovací stroj a založily se nad Březovou Horou (zatím o velmi nízkých hrázích) oba rybníky: Vokačovský a Vysokopecký (1731), k čemuž si musila obec Příbramská vypůjčiti 3000 zl.

Po dokonaných těchto a ještě jiných přípravách dostavil se roku 1736 opět jednou čistý užitek z dolů Příbramských, který obnášel za celý rok 3024 zl. Roku 1741 připadlo na každý těžařský podíl (kux) 50 zl. čistého užitku. Erár sám vyzískal téhož roku dolovým výtěžkem, desátkem a nápojovou daní 5081 1/2 zl.

Tento po dlouhém připlácení dosažený příznivý výsledek podobal se však jen slabému světélku, které po dlouhé době z neustálé tmy vykmitlo, aby rychle opět zmizelo. Hned v následujících letech dostavily se opět nehody hlavně z nedostatku vodní síly, který měl za následek zatopení toho kterého dolu, zároveň vznikly stěžoby na objevené ve správě nepořádky, úkaz to, s kterým jsme se při podobných poměrech již v Kutné Hoře setkali a ještě jinde se setkáme. Dolům Příbramským nastala tu kritická doba královských komisí.

Nejprve vyslán jest roku 1750 svobodný pán z Mitrovských, jemuž několik horních úředníků ze severních Uher, hlavně ze zkvétající tehdáž Šťávnice přiděleno bylo, - aby (vedle ještě jiných dolů v Čechách) také doly Příbramské prozkoumal, a jak by jim pomoženo býti mohlo, udal.

Zpráva, kterou pán z Mitrovských roku 1751 sepsal, podává smutný obraz tehdejšího stavu Příbramských dolů. Všude se jevily nedostatky a nepříslušnosti, ba nebylo ani slušné dolové mapy, která ihned zhotovena býti musila, aby se získalo především potřebného přehledu jednotlivých a veškerých dolů.

Další výtky, dolům Příbramským činěné, týkaly se jednak nedostatku vodní síly a nedokonalého zužitkování síly té, pokud jí bylo, dále shledána nedostatečnou úprava vytěžených rud, ba i hutní manipulace. Shledáno tedy v nepatřičném stavu téměř všecko, a činěny dotyčné návrhy opravné. Ku provedení oprav se však nedostávalo potřebného nákladu, neboť všude jevila se malichernost a chudoba se strany podnikat >elů.

Podobných komisí odbývalo se počátkem druhé polovice 18. století na dolech Příbramských ještě několik, avšak bez valného výsledku, leda toho, že se doporučené, převahou jen palliativné a přece dosti nákladné opravy částečně prováděly, čímž se nedoplatky těžařů množily, pročež tito - město Příbram nevyjímaje - nuceni byli svých podílů na dolech pořád u větší míře se vzdávati. Propadlých podílů ujímal se pak volky nevolky stát, který arci doly jen povrchně vyčerpané úplně padnouti nechati nemohl.

V této neutěšené době kolísavého štěstí, avšak převládajícího nezdaru, hlavně však všestranného nedostatku, která se přes valnou část 18. století prodloužila, dosáhlo se konečně přece jakéhos, ač zatím málo radostného výsledku. Vlastní zkušeností i dotčenými odb ornými komisemi, do Příbramě opětně povolávanými, dospělo se totiž k přesvědčení, že ve Příbramských dolech vůbec a na Březových Horách zvláště trvalá ušlechtilost rudných žil až ve větších hloubkách se dostaví, a že tedy s posavadními přečetnými a daleko > široko rozptýlenými “krcálky” - jakž tehdejší hloubkou i délkou malicerné hornické podniky právem nazvati jest, - ničeho kloudného dojíti nelze.

Zbytky těchto starých a jiných ještě straších děl hornických shledáváme na svých procházkách kolem Příbramě v nesčíslných, většinou lesem porostlých stržích starých šachtiček (obvalech),stržích štolových i rýhách (pokusných čili kutacích) nejen od Březových Hor přes Zdaboř a Řimbabu až k Bohutínu (doly to z nejstarších), ale i na mnohých jiných místech, jako u Tis ové a Vejfuku (méně viditelné), od Zdaboře Žežickým lesem až k Vojně, ano až i ke Střepsku (Třebsko - pozn. V.K.), od Brodu (trochu západně) přes Hatě, jakož i od Hájeckého lesa směrem k “bohaté” Květné a za Květnou, ano i u Sádku, Obecnice a jinde, kde v >šude staří horníci naznačená celá pásma žil vyslídili a po svémzpůsobu sledovali.

Roku 1775 povolán jest do Příbramě jakožto hormistr a huťmistr ze staroslavné (tehdáž svou slávu hornickou arci již přeživší) Kutné Hory Jan Anton Alis, jenž si pak o vývoj a rozkvět dolů Příbramských nevšedních zásluh vydobyl, ano i před úplným zaniknutím, kterému při jeho příchodu již velmi blízky byly, je zachránil. Jméno tohoto výtečného muže až do nedávné doby pamětníci Příbramští s velikou úctou vyslovovali. Jeho hlavně přičiněním stalo se, že k důkladnému (pro tehdejší dobu) otevření hloubky, především na Březových Horách založena jest 11. října 1779 první hlavní šachta a posvěcena svatému Vojtěchu - nynější to proslulá šachta Vojtěšská.

Podnik ten zároveň s jinými k vydatnému prozkoumání rudných žil čelícími pracemi vyžadoval značného nákladu. Nad to vzrostly nedoplatky z dostavivších se shodků do té doby (1778) na 66 000 zl.

Přirozený následek byl, že četní malí těžaři (podílníci), kteří částky shodků na ně připadající platiti nemohli neb nechtěli, z podniku hornického nadobro se eliminovali - vyloučili. Obec Příbramská se od roku 1751 opětně několika svých podílů byla odřekla. I byly roku 1780 horní podíly (kuxy) rozděleny takto:

c.k. erár 84 podíly

obec Příbramsk >á 4 podíly

měšťanstvo právovárečné 2 podíly

občané Březohorští 2/8 podílu

osadníci Lazečtí 1/8 podílu

těžaří Vídeňští 10 podílů

celkem 100 3/8 podílu

Ještě téhož roku propadlo 8 podílů těžařů Vídeňských, kteréž ujal c.k >. erár.

Založením šachty Vojtěšské nastal - oproti dřívějšímu neuvědomělému a malomocnému počínání (při čemž pověstná “virgule” hlavní úlohu hrála) pravý, soustavný a cíle vědomý vývoj dolů Příbramsko - Březohorských, kterýž pravidelným postupem trval až do let šedesátých našeho věku (19. století - pozn. V.K.) - řekněme do války prusko - rakouské (1866).

V tomto období 87letém opanován jest celý hornický okršlek od nynější Jarošovky (nad Lillkou) počínaje přes Březové Hory, jakožto hlavní těžiště, i přes drkolnov a Řimbabu až k Bohutínu, tedy v celé nynější rozsáhlosti.

I založeny a řádně zařízeny jsou po způsobu šachty Vojtěšské na přiměřených místech rozsáhlého okršlku další hlavní šachty: Anenská na Březových Horách (roku 1789), Jarošovka později na Strachenskou překřtěná (1799), severně od Březových Hor. Téhož roku 1799 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky 138 sáhů a Anenská 110 sáhů, i pracovalo při horním závodu úhrnem 300 horníků. Dále počaly se hloubiti: šachta císaře Františka na Březových Horách, po >zději Františko - Josefskou nazvaná (roku 1813) (Ševčínská šachta - pozn. V.K.), pak šachta Ferdinandská, od tehdejšího korunního prince Ferdinanda blíže Jarošovky osobně a “vlastnoručně” zaražená (roku 1820), šachta Marianská (1822) na Březových Horách, ša chta arcivévody Štěpána (1827) u Bohutína, šachta Prokopská (1832) na Březových Horách, šachta Augustská (dle knížete Augusta I. z lobkovic) u Drkolnova (1836), odtud dále k Bohutínu šachta Boží přízně (Řimbaba - pozn. V.K.) na Řimbabě, konečně roku 1857 šachta Lillova.

Dle toho dálo se zakládání nových šachet (a to veškerých, vydatnou službu jakožto hlavní šachty až do dneška konajících) na různých místech v různých dobách, jak to kázala potřeba.

Zároveň s hloubením šachet pokračováno v pohánění důležitých štol ostavením mnohých štolek zbytečných. Zejména rozvětvila se nová hlavní (dědičná) štola císaře Josefa II., do údolí Litavky u Dušník ústící, znenáhla ke všem hlavním šachtám, by dolové vody, hlavní to nepřátele všeho dolování, odevšad odváděla, záro veň však k vydatnému využitkování vodní síly sloužila.

K navrženému ražení hlubší, ale předlouhé štoly dědičné, která v údolí Vltavy u Štěchovic ústiti měla, z rozumných důvodů - že doba páry blízka byla - nepřišlo.

Aby se vedle nabytého spádu i většího množství vody pudné (hnací) pro tehdejší výhradně vodní stroje (vodní kola - kromě několika nezbytných koňských žentourů) dosíci mohlo, rozšířeny jsou především oba ryblíky, Vysokopecký a Vokačovský zvýšením i sesílením jejich hrází. Když i to pro stále ro stoucí horní závod nestačilo, založen jest roku 1822 nový velikolepý hlavní rybník na pramenech Litavky u Lázu, kterýž jménem arcivévody Františka Karla, tehdáž doly Příbramské navštívivšího, nazván jest. Nezbytným doplňkem k tomuto důležitému podniku vys >tavěn jest od Lázského rybníku velikou nevyhnutelnou oklikou až k Bohutínu vedený důkladný, 1 míli, t. j. 7,5 kilometru dlouhý vodovod, který vodovody ostatní (mezi Bohutínem a Březovými Horami) v té míře doplňoval, že bylo umožněno i docíleno úplné využitk ování celého vodního spádu od paty Lázského rybníka (620 metrů nad mořem) až po dědičnou štolu císaře josefa II. (450 metrů nad mořem), tedy celkového spádu 170 metrů. Spád ten se stupňovitě a rozvětveně rozděloval na různá vodní kola, k těžení ze šachet i ko zdvíhání dolových vod sloužících, kteroužto službu (v příčině zdvíhání vod) později vykonávaly a dosud vykonávají také některévodní stroje sloupové.

Část této vody i část jejího spádu vyžadovala nutně úprava rud, kteráž postupem dolování stejnou měrou se rozšiřovala i zdokonalovala na výši tehdejší vědy hornické.

Neméně než úpravny bylo potřebí zvětšovati a zdokonalovati k dolům Příbramským příslušnou huť, ve kteréž neomeškáno zavésti zvláště v druhé polovici dotčeného období veškeré doporučující se novoty.

Ku konci vytčeného období (1867) dosáhla šachta Vojtěšská (o sedm roků později též šachta Anenská) znamenité, tehdáž jen jednou šachtou na Haarzu pro Brockemen přestižené hloubky 400 vídeňských sáhů (759 metrů), což zasvěceno bylo skrovnou domácí slavností.

Výsledky onoho obdoví klidného vývoje dolů Příbramsko - Březohorských (od založení šachty Vojtěšské roku 1779 až do let šedesátých 19. století) v příčině výroby a vyplývajícího čistého užitku byly následující:

V prvním pětiletí vyrábělo se ročně asi 200 kilo stříbra, a kllem 300 metrických centů olova i klejtu, avšak pracovalo se důvodně (za příčinou perných prací přípravních) se schodkem v průměru asi 12 000 ročně.

Ostud stoupala výroba pravidelně a dosáhla roku 1820 výši ročních 2500 kilo stříbra a kolem 4000 metr. centů olova i klejtu (kteréhož i dále vyrábělo se asi v stejném poměru), dostavivší se trvající čistý užitek dolů vzrostl roku 1820 na ročních 80 000 zl.

V následujícím desítiletí (až do roku 1830) vzrostla výroba na 5000 kilo stříbra a dostavil se výdělek asi 200 000 zl. ročně.

Dále vyvíjel se závod až do let šedesátých systematicky k pravidelné roční výrobě 15 000 kilo stříbra při čistém užitku od 200 000 do 300 000 zl. ročně (dle velikosti mimořádných výloh na stavby a j.). Těžařům (podílníkům) vyplácelo se tehdáž čistého užitku rok po roce pravidelně 200 000 zl., kterážto výplata zatímním zadržováním čistého výnosu na dlouhá léta pojištěna byla tím více, že pravidelným otvíráním rudných žil trvalost jejich ušlechtilosti do hlou >bky byla zřetelna.

Počet veškerého hornického i hutnického dělnictva i s dosorstvem vzrostl do roku 1857 na tři tisíce, do roku pak 1866 na čtyři tisíce.

Pokročilosti dolů Příbramských tenkráte nasvědčovala i okolnost, že roku 1849, když nastalými nepokoji neuherší navštěvovatelé c.k. horní akademie Šťávnické v Uhrách ze Šťávnice nutně se vystěhovali, zřízeno jest v Příbrami (a zároveň též ve Štyrském Lubnu - Leoben) vyšší učiliště hornické (K. K. Montanlehranstalt) o dvou ročnících, kterému později názvu > c.k. horní akademie se dostalo.

Roku 1859 - 60 uspořádán jest působením slovutného hornického odborníka P. Rittingera v Příbrami zvláštní strojnický kurs, k němuž šestnácte mladých horních úředníků na útraty státní z celé rakouské říše povoláno bylo, aby se na vzorných dolech Příbramských (kromě přednášek proslulého pak professora Gustava Schmidta) také názorně o strojích, zejména hornických a hutnických, poučili a vzdělali.

Byloť již tenkráte na hornických závodech Příbramských několik parních strojů, zejména na šachtě Marianské těžný parostroj vahadlový již od roku 1846 a stoupací stroj parou poháněný od roku 1849, mimo několik jiných. Převahou však vládla až do let šedesátých síla vodní, i trvala “doba vody” až asi do polovice let šedesátých.

Toho času nastal v horních závodech Příbramských neobyčejný vzruch a vzmach, jenž se jevil i dále, podporován jsa hlavně tím, že rychle za sebou u jednotlivých dolů zařizováno bylo jak těžení, tak i zdvíhání vody na páru. Neméně také u všech úpraven a na huti posta veny jsou pohánění stroje parní, k tomu vystavěna jest vedle veliké ústřední kovárny na Březových Horách velmi slušná strojní dílna, kde se pak kromě všeho jiného i menší parní stroje domácně zhotovovaly, jen stroje větší jednaly se z jiných továren. Zkrát ka: zavládla ve všem všudy pára, nastala vůbec “doba páry”.

Dřívější omezenosti vodní síly a z toho plynoucím nesnázím učiněn tím rychlý konec, Vody pak se užívalo hlavně jen pro úpravu a k napájení parních kotlů (jako až doposud).

Že ušlechtilost rudných žil do hloubky stále trvala, ano že jí hloubkou v celku přibývalo, umožnilo působení páry rychlé vzrůstání i výroby i čistého užitku, což se také u vysoké míře skutečně stalo, jak hnedle povíme.

Mezi tím roku 1875 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky tisíc metrů - největší to (relativné) hloubky na celém zemském světě. Údálosti této (pro budoucnost Příbramských dolů vlastně nepříliš příznivé, ač jinak zajímavé) použilo se k odbývání velikolepé tisícimetrové slavnosti, ku které se mimo jiné také zvláštní pamětní mince (zlatníky) s nápisem českým a německým razily. Sepsán a tiskem vydán i pamětní spis, z něhož historická data k tomuto historickému úvodu hlavně jsou čerpána.

Hned následujícího roku (1876) vystoupila výroba na 24 000 kilo stříbra a čistý výnos na okrouhlý jeden milion zlatých. Aby se tato ohromná cifra čistého užitku i po celých následujících 13 rok§ (až do roku 1889) držeti mohla, musila se výroba (pro přibývající obtíže velikánské hloubky) stupňovati až skoro na 100 kilo čistého stříbra denně, > t. j. 36 000 kilo stříbra ročně. Dále to však s tím milionem již nešlo, ač se metrický cent stříbra denně i potom ještě v huti vyráběl a až posud vyrábí.

Tak se stalo, že v dotčených třinácti letech milionových asi týž úhrnný čistý užitek se docílil, kterýž v předcházejících padesáti letech (1825 - 1874) klidného rozvoje samočinně se dostavil, totiž čistý užitek třinácti milionů zlatých.

V roce 1891 vyrobilo se okrouhle:

36 000 kilo stříbra

23 000 metrických centů klejtu

10 000 metrických cen tů olova obyčejného

3 000 metrických centů olova antimonového

Celková cena této již po několik roků skoro stejné výroby byla asi tři a 1/2 milionu zlatých. Za kilogram stříbra platil stát až do té doby (určitě až do roku 1893) 90 zl. Čistý výdělek roku 1891 byl asi 700 000 zlatých (před tím asi 800 000 zl.).

Hornictva a hutnictva bylo 5756 osob (při tom 175 dozorců).

Jmění bratrské pokladny obnášelo okrouhle jeden a čtvrt milionů zlatých.

Podíly (kuxy) těžařstva byly již po dávnou dobu rozděleny >takto:

c.k. erár 92 1/32 podílu

Příbramský fond kostelní 2/3 podílu

Příbramský fond chudých 2/3 podílu

Příbramský fond školní 1/3 podílu

Březohorský fond školní 1/3 podílu

dědičné podíly erární 2 podíly

Příbramská obec 4 podíly

Měšťanstvo právovárečné 2 podíly

Březohorští občané 8/32 podílu

Lazečtí osadníci 3/32 podílu

jiní spolutěžaři 2 podíly

celkem 104 3/8 podílu

Rok 1892 stal se pro hory Příbramsko - Březohorské ve dvojí, a vlastně trojí příčině osudným: předně dolovým požárem, který 31. května neopatrností a nešťastným shluknutím zlých náhod vzniknuv, dolejší polovici šachty Marianské zničil a 319 lidských životů v oběť vzal, za druhé ohromn >ým a náhlým úpadkem, který ušlechtilé stříbro na své dříve pevné ceně utrpělo a kterým cena (zpeněžní) výroby dolů Příbramských (stříbra) velice klesla, takže od roku 1896 pracuje Příbram se shodkem, za třetí neočekávanými a ničím neodůvodněnými vzpourami n ěkterých, bohapustými buřiči svedených horníků. - Bůh to naprav!

Od roku 1875 podniká velkozávod Příbramský na svůj vrub pokus o opětné vzkříšení zaniklých dolů Kutnohorských a obětuje na tento velevzácný podnik ročně asi 30 000 zl. i více. Bližší zprávu o tom podali jsme v pojednání o Kutné Hoře.

Rozdělení dolů Příbramských

Z rozlohy Příbramských rudných žil, jednak v lůně Březové Hory, jednak v severním a jižním jejím sousedství, udá se přirozeně rozvrh Příbramských dolů ve příčině jich správy na několik okresů. Především sama Březová Hora pro velikou četnost a vydatnost tamních rudných žil rozdělena jest na správní okresy dva, doly od Březové Hory na jih a jihozápad až k Bohutínu v oboru Příbramské droby roztroušené pojmuty jsou v okres třetí, doly p >ak v černých břidlicích (severně od Březových Hor) tvoří správní okres čtvrtý.

Každý tento okres pojímá v sobě několik dolů a příslušných šachet, jimiž doly ty jsou otevřeny a přístupny, i jmenován jest dle hlavních svých šachet, jak následuje:

I. okres Anensko - Prokopský v severní části Březové Hory se šachtou Anenskou, nyní 995 m hlubokou a šachtou Prokopskou, 1020 m hlubokou, oba tyto doly těží společně ze šesti hlavních žil, z nichž jsou nejvydatnější Eusebská a Matkobožská.

II. okres Vojtěšsko - Marianský, na jižní části Březové Hory se šachtami Vojtěšskou a Marianskou do téže hloubky 1100 m sahajícími (z toho asi polovice pod úrovní hladiny mořské), pak se šachtou Františka Josefa, přibližně 1090 m hlubokou. tyto tři nejhlubší doly těží z nejvýte čnějších žil Březohorských, z obou Vojtěšských, ze Ševčínské a jiných, v celku ze dvanácti rudných žil, a přispívají nejvydatněji k ohromnému výtěžku dolů Příbramských vůbec.

III. okres Augusto - Štěpánský, jihozápadně od Březové Hory, pojímá až k Bohutínu rozptýlené tyto tři doly: důl Drkolnovský u Zdaboře se šachtou Augustskou 404 m hlubokou, důl Boží přízně (Řimbaba - pozn. V.K.) u osady Vysoká Pec zvané, se šachtou 270 m hlubokou a pouze výzkumnou, důl Štěpánský (Bohutínský) se šachtou Štěpánskou 4 50 m hlubokou a pomocnou šachtou Korunního prince Rudolfa, asi 440 m hlubokou, nedávno založenou.

IV. okres Lillsko - Ferdinandský, severně od Březové Hory, za jílovou rozsedlinou, v černých břidlicích, se šachtou Lillovou 423 m hlubokou, šachtou Ferdinandskou 315 m hlubokou, a šachtou Jarošovskou (Strachenskou) 200 m hlubokou.

Pokusmo pracovalo se v poslední době kutací šachticí u Střebska, 8 km od Březových Hor, vyjímečně v prvním pásmě břidlicovém (v sousedství žuly), avšak bez výsledku.

Do nedáv na zkoumalo se další okolí Příbramské a Březohorské pokusnými šachtami přiměřeně rozloženými, kteréž jsou tyto:

1. šachta na Květné, severovýchodně 3 km od Březové Hory vzdálená.

2. šachtice u Nové hospody, východně od Příbramě asi 1 km, od Březové Hory as >i 3 km.

3. šachta Svatohorská na jižním svahu svaté Hory, jihovýchodně od Příbramě 1 km.

4. šachta Švarzenbergská u Žežic, jižně 3 km od Březové Hory.

5. šachta Kozičínská, jihozápadně asi 3 km od Březové Hory.

6. šachta Sádecká, severně asi 4 km od Březové Hory v Třemošenském pásmu drobovém.

Veškeré tyto kutací práce, většinou až do hloubky 300 m obezřele ptovedené, minuly se kýženého výsledku, neboť nalezené rudné žíly, z větší části železité, ukázaly se neušlechtilými, dobývání nehodnými. Tím dokázáno, že bohužel veškeré další okolí Příbramské (vyjma snad jih) pro horníka více méně jalovým jest, a že hlavní bohatství i pro budoucnost Březová Hora v sobě soustřeďuje, jak to (dle Hájka) již kněžna Libuše prorokovala!

Zařízení jednotlivých dolů Příbramských hlavně na povrchu

Každý důl Příbramský má nad ústím své šachty (nad ohlubní šachetní) věžovitou budovu (šachtovou věž), v níž přímo nad šachtou stojí šachetní stolice, záležející ze šesti sloupů (dřevěných neb železných). Na této stolici umístěny jsou zcela nahoře dva lanové kotouče, rýhované to mohutné kladky, přes kterou každou těžné lano z bubnu stroje těžného do šachty svedeno a na svém konci s tak zvanou “klecí” spojeno jest. Klec tato, v šachtě arci dvojmo, každá ve svém vlastním oddělení, na la >ně zavěšená, jest podstavec, ze železa i ocele sestrojený, do kteréhož v dole těživem naplněné vozy (železničné) se vsouvají, a ze kterého se nahoře vozy ty vystrkují i prázdnými (opět dolů jdoucími) nahrazují. Tohoto těžení klecemi užívá se v náhradu za někdejší prosté okovy a tuny již asi pětačtyřicet roků, i byla Příbram v Rakousku první, kteráž se tohoto velevýhodného způsobu těžení chopila. Že totiž dotčená klec po celou hloubku šachty přiměřených vodidel (ohoblovaných to silných latí) se dotýká, umožněno tímto vedením těžení s rychlostí až i do desíti mětrů za sekundu (takže jede klec dle potřeby tak rychle, jako na dráze obyčejný osobní vlak), kdežto někdejší okov urazil půl metru a nanejvýš celý metr za sekundu!

Do klece vstoupiti mohou (na místě vozu) také horníci, aby na laně buď dolů sjeli, anebo nahoru vyjeli, což se děje vždy s rychlostí umírněnou (nejvýše 3 metry za sekundu). U některých dolů jsou v užívání také klece o dvou patrech, pro dva vozy nad sebou, v každém patře (na místě vozu) nastoup iti může šest, tedy dvanácte horníků.

Každá klec Příbramská jest nahoře, kde s lanem se spojuje, opatřena “samochytem”, přístrojem to, který, když by se lano přetrhlo, působí k tomu, aby se klec mezi vodidly zachytila a tudíž do hloubky nespadla. Toho se docílí tím, že při strhání se lana (působením zpružených per) z klece po obou stranách okamžitě vyčnějí mohutná zubatá chytadla, která do dřevěných vodidel svými zuby vniknou a padající klec rázem zastaví. Takový samochyt málokdy selže, a to jen v případec h mimořádně osudných, jakéž tě nehodou stihnouti mohou i v klidné ulici i v útulné komnatě, a dokonce na některých domovních schodech. Těžné lano o sobě pak má proti přetržení více než šesteronásobnou bezpečnost při těžení materiálu, a bezpečnost asi deva >teronásobnou při jízdě horníků v kleci. Sděláno jest ve vlastní provazárně Březohorské ze 42 a pro klece dvoupatrové ze 56 drátů, tažených z nejvýtečnější lité oceli. Drát ten zkouškami vykazuje při strhání úžasnou únosnost 180 kilogramů na čtvereční milime tr. Pro mělčí šachty užívá se lacinějšího drátu o únosnosti 120 kilogramů na čtvereční milimetr. Veškerá těžná lana zdejší jsou, aby se jich váha při ohromných hloubkách šachet co možná omezila, do hloubky ujímána, t. j. tloušťky drátu do hloubky stupňovit ě ubývá v celku asi o 3 neb 4 desetiny milimetru při střední tloušťce asi 2 milimetrů. Navzdor tomu váží lano tisícimetrové asi 1500 kg a pro klece dvoupatrové značně přes 2000 kg. Toť příčinou, že pro nejhlubší šachty Březohorské potřebí jest těžných str >ojů třistakoňových i ještě silnějších.

Stroj těžný (vytahovací) umístěn jest ve zvláštní strojovně (strojové budově), která ke věži šachetní buď těsně přiléhá (jako u Marianské šachty), anebo v nevelké vzdálenosti postavena jest (jako u ostatních šachet Březohorských). Těžný stroj jest na Příbramsku vůbec parní stroj sdružený, dvojčitý, o dvou stejných parních válcích, kterýž lanovým bubnem dvojitým (dvoudílným) dle libosti řidiče stroje obojím směrem točí tak, že obě klece v šachtě střídavě nahoru a dolů s e pohybují. Lanový buben je totiž dvojitý neb dvoudílný v tom smyslu, že se při otáčení bubnu jedno lano na svůj buben navinuje a příslušná klec v šachtě vystupuje, druhé pak lano zároveň se svého bubnu se odvinuje a příslušná klec v šachtě sestupuje. V Příbrami jsou vždy oba bubny na témže hřídeli, ale možno jest provedení i jinaké. Pohyb tento má strojný neustále v evidenci, patře na přístroj (indikator), který celou šachtu i pohyb obou klecí v měřítku zmenšeném představuje, a když se konec výtahu blíži >i nastane, pronikavým zazvoněním samočinně to oznamuje. Kromě toho jest strojný s řidičem těžby (jenž u šachty stojí) v stálé korespondenci jednak zvonítkem, jednak (nevidí-li strojný k šachtě) dalekomluvem.

Mimo stroj těžný jest u některých dolů, zpravidla u jednoho a někdy u dvou dolů toho kterého okresu dolového, upraven stroj odvodňovací, t. j. stroj k čerpání dolové vody. Čerpání toto děje se pumpami výtlačnými, jejichž písty (pistony)přidělány jsou k tahadlům, t. j. k železným tyčím, které celou hlou >bkou šachty, pokud k ní voda přitéká svedeny jsou, a dotčeným strojem odvodňovacím střídavě nahoru a dolů se pohybují. Hyb tahadel obnáší pravidlem něco přes metr, jen vyjímečně něco přes dva metry, a stojí průměrně asi v 80 metrech pumpa nad pumpou. Stroje odvodňovací (tahadla pohybující) jsou buď stroje parní, anebo stroje vodní, a to v druhém případě stroje tak zvané sloupové, t. j. stroje válcové, na jichž písty působí voda o vysokém tlaku, tedy o velkém spádu. Po celou hloubku spádu svedeny jsou šachto >u k stroji takovému vodní trouby stojaté, čímž povstává vodní sloup, jenž dle známého zákona tlaku vodního na strojový píst působí a tahadla vzhůru táhne, kterážto pak svou vahou dolů jdouce, pumpovými písty vodu (před tím nassátou) nahoru vytlačují (do pum pových trub výtlačných). Vodní stroj válcový (sloupový) postaven jest pravidlem na štole, ku které jednak spád vody pudné (hnací) sáhá, a na které zároveň voda z hloubky čerpaná odtéká. Platí tu tedy staré hornické heslo: “Voda musí vodu zmáhati”. Takový s troj sloupový stojí ve Vojtěšské šachtě na štole dědičné a odvodňuje okres Vojtěšsko - Marianský. Dva jiné takové stroje v šachtě “Boží přízně” a v šachtě Štěpánské (u Bohutína) odvodňují rozsáhlý okres Augusto - Štěpánský.

Pro okres Anensko - Prokopský p ostaven jest mohutný odvodňovací parostroj (systém Woolf) na šachtě Prokopské, a pro okres Lillsko - Ferdinandský parostroj (systém Rengier - Compound, první to exemplář této nejdokonalejší a nyní panující - moderní soustavy) na šachtě Lillově.

Kromě strojě těžného (a po případě stroje odvodňovacího) má skoro každý důl Příbramský také ještě úplné zařízení ku převodu síly do dolu stlačeným vzduchem. Předůležité a sice novověké to zařízení má se takto: V té které strojovně, sousedící se šachetní budovou, po >staven jest kompressor, dmychadlo to vysokotlaké o dvou nořných pístech, které jsou ve přímém spojení s pístem příslušného stroje parního. Do kompressorových (stlačovacích) obou válců střídavě vzduch ssáním vstupuje a pak se stlačuje i z válců vytlačuje, především do vzduchojemu, parnímu kotli podobné to nádoby, z kteréž se pak vzduch stlačený trubicemi do šachty svádí, a po těch místech dolů, kde ho potřebí jest, rozvádí. Vzduch tento se hned při stlačování studenou vodou ochlazuje, t. j. veliké teploty, k >teré by jinak při stlačování nevyhnutelně nabýval, zbavuje, protože jest to theoreticky i prakticky výhodnější, než kdyby se teprve ve vzduchovodu přirozeně schlazoval. Stlačeného vzduchu tak nabytého a vzduchojemem na stálém tlaku (asi 4 atmosféry nadtlaku ) udržovaného užívá se v dolu k pohánění menších strojů asi tak, jako se na pozemí užívá páry. Jsou to přede vším stroje vrtací, jimiž se díry k trhání skály pořizují mnohem rychleji nežli obyčejným vrtáním ručním, pročež se vrtání strojního užívá právě ta m, kde jde o rychlý pochod havířské práce, tedy u hloubení šachet i u ražení důležitých dolních chodeb (podobně jako u ražení tunelů u dráhy železniční). Dále se stlačeným vzduchem pohánějí malé dolové stroje vytahovací, t. zv. vrátky, pohánějí se i pumpy, jakož pověděno bylo o šachtě Vojtěšské. Užívání stlačeného vzduchu má v dolech i tu výhodu, že se čistým vzduchem, který z dotčených strojů opět vystupuje, vzduch dolní čistí, t. j. že se důl v jakési míře mimochodem větrá.

Pro oba okresy Březohorské zřízeny jsou k vůli veliké hloubce jejich šachet ještě dva zvláštní stroje za tím účelem, aby přečetné hornictvo co možná rychle a pohodlně dolů sestupovati a nahoru vystupovati mohlo. Jsou to stroje stoupací, z nichžto jeden má šachta Anenská a druhý pak Ma >rianská. Stroj stoupací podobá se stroji odvodňovacímu v té příčině, že záleží také z tahadel, které však jsou tu dvojmo (asi půl metru jedno od druhého) na úhlová vahadla zavěšena a vespodek spřažena tak, že při každém hybu stroje jedno jde dolů a druhé současně nahoru, při hybu následujícím arci naopak jedno jde nahoru, druhé dolů. Na obou tahadlech pak upevněna jsou stupátka, jedno od druhého tak daleko (dvakráte tolik, co jen hyb obnáší) vzdáleno, že se ku konci každého hybu dvě stupátka obou tahadel v >roveň sejdou, při čemž každý stoupající z jednoho stupátka na druhé přestoupí, a tak při každém hybu právě o tolik, co hyb obnáší, dále nahoru neb dolů se dostane, tudíž stoje do hloubky se sveze neb z hloubky se vyveze pouhým přestupováním. Při hybu 4 m mu sí tedy horník na hloubku tisíce metrů přestoupiti 250kráte, t. j. učiniti 250 kroků v rovině. Na žebřících by musel vykonati přes tři tisíce kroků. Rozumí se, že jedna strana stupátek jest ustanovena pro vystupující, druhá pro současně sestupující. Stoup >ací stroj Příbramský (jak Anenský tak Marianský) pohybuje se parním strojem asi o 80 koňských silách a převodem ozubenými koly tak, že konají tahadla za minutu asi 4 hyby, hyb jest průměrně 3,5 m. Sestup neb výstup na tisíc metrů vykoná se tudíž skoro za ho dinu. Mnohem rychleji se jede ovšem na laně, tu trvá výjezd neb sjezd na tisíc metrů sotva deset minut. (Na stoupacím stroji Anenském upraveny jsou též pumpy, na dotyčných devíti místech musí se s tahadel vystoupiti a jíti po žebřících kousek cesty pěšky.)

K pořizování páry pro dotčené dva neb tři parní stroje postavena jest na každém dolu Příbramském společná kotlovna. Výhřevná plocha kotlů na každém hlavním dolu Březohorském činí asi 400 metrů čtverečných.

Mluvili jsme posud hlavně o strojním zařízení, kteréž jest arci téměř duší každého hlubokého dolu. Zbývá ještě promluviti o budovách a místnostech manipulačních, tedy čistě hornických.

Jest tu především “zápisna”, prostorná to síň, zbožně vyzdobená, v kteréž odbývá se “zápis”, t. j. hornictvo před sestupem se shromažďuje, zapisuje, i rozkazy ku práci přijímá a hornickou modlitbu, částečně zpěvnou, vykonává.

Jest tu dále, taktéž poblíž šachty, “klepárna”, vulgo “prejtovna”, do teré přichází bohatá rudovina, částečně již v dolu, hlavně pak ve “přebérně” (o níž hned povíme) vybraná a čistou rudu v té míře obsahující, že se prostým kladívkem ručním, tedy klepáním odraziti dá. Jest to ruda “dolová”, na rozdíl od rudy upravené (mechanickou úpravou dobyté). Někdy se klepání rudy již ve přeberně vykonává, t. j . klepárna jest s přebernou spojena. Ruda dolová se přímo do huti k tavení odvádí.

Dále jest u každého hlavního dolu dotčená již “přebérna”, prostorná to místnost, do které se dopravuje veškeré těživo hrubokusé, vyjma jalovinu, která se dopravuje od šachty přímo na odval.

Těživo drobné (dolová droboť, drobnina) těží se šachtou zvláště, a dodává se přímo k úpravně.

Do “přebérny” se tudíž dovážejí rudoviny hrubokusé, t. zv. rudnaté hroudy k ručnímu roztloukání a přebírání, při čemž se zvláště odděluje:

1. rudovina bohatá, na Příbramsku t. zv. “odrážka silná”, kteráž jde do klepárny.

2. rudovina prostřední, t. j. rudou hrubozrnně protroušená neb rudou prorostlá, které hornický lid žíká “odrážka suchá”, protože jdouc k úpravě podrobuje se především rozdrobení na sucho (válcovými mačkadly či krušidly).

3. rudovina chudá, t. j. rudou jemně protroušená, kterouž lid nazývá prostě “mokrou”, protože při úpravě podléhá rozdrobení na mokro (ve stoupách).

4. jalovina, kteráž se odváží na odval (na haldu).

Kde se v žilách vyskytují kromě rud leštěncových také stříbrné rudy t. zv. “tvrdé” (olovem chudé), což hlavně v dolu Anenském u valné míře jest, posléze se i v přebérně tvoří z týchž rud zvláštní (pátý) výrobek, který se ostatně, jako ruda vůbec, na dva i tři druhy dle bohatosti rozděluje.

Ruční roztloukání velikých hrud (kusů co lidská hlava i větších) nahrazuje se někdy drcením v mačkadle tlamatém (čelisťovém drtiči - pozn. V.K.) na kusy as obyčejného štěrku silničního, v kteréžto asi velikosti vycházejí.

Nevyhn utelná droboť z přebérny podrobuje se obyčejně na místě t. zv. sázení na prostém přístroji ručním, čímž se něco rudy získá, ostatní jde k mechanické úpravě.

Jiné doly na rudy stříbrné

Kromě dolů, o kterých jsme ve příčině dobývání rud stříbrných předešle pojednali, a které svou rozsáhlostí a vydatností buď v minulosti vynikaly, buď i za naší doby ještě valnější činnosti se těší, jest ještě jiných, četných v Čechách míst, kde se v dřívějších dobách na rudu stříbrnou dolovalo a částečně i posud doluje, a však u míře méně velkolepé, nežli jsme u dolů předešlých, jakožto hlavních, byli shledali. Rozsáhlostí svou více méně podřízenější tyto doly jsou velice četně po celých téměř Čechách rozptýleny, i probereme je v přiměřené krátkosti asi v tom pořádku, který jsme u dolů hlavních zhruba zachovali.

Jest nám v úvahu vzíti:

1. jižní Čechy od Českomoravské vysočiny až po Šumavu,

2. západní Čechy až po Rudohoří,

3. severozápadní Čechy podél Rudohoří,

4. severovýchodní Čechy s Krkonošemi, část v té příčině dobývání stříbra nejpodřízenější,

5. střední Čechy.

Jižní Čechy

V jižních Čechách, a to ve vysočině českomoravské zvláště vynikají Hory Ratibořické (Ratibořice, Bergstadtl), severovýchodně od města Tábora, i sousední Mlado-Vožické (jinak též “Smilovy Hory”) a pak Táborské, jižně od Tábora zvlášť. Četné starodávné obvaly (pinky) a odvaly (haldy) svědčí tu o značné prastaré práci hornické, která již počátkem 16. století dobývání stříbra, ale též zlata za účel měla. Dobývání zlata na Táborsku datuje se arci z dob >y mnohem starší (na jisto ze 13. století), o čemž na příslušném místě promluveno bylo. Dolování na stříbro v Ratibořicích povstalo asi roku 1514 a to snad na již na místě starých šachet. První účty o těchto dolech jsou z roku 1515. Doly byly tehdáž v rukou jakýchsi pánů z Ratibořic a Podolí (údělem krále Ludvíka). Dobývané rudy tavily se asi v Krumlově se strany pánů z Rožmberka. Hrabě Kašpar Sternberg vypočetl výrobu za prvních 38 roků (do roku 1552) ve zlatě na 460 hřiven a ve stříbře asi na 27 000 hřiven >, což by činilo ročně vedle 12 hřiven zlata přes 700 hřiven stříbra. Téhož roku 1552 za Ferdinanda I. přešly doly ty, jakož i sousední hory Táborské ve správu státní, roku 1586 pak udělil je král Rudolf II. jednomu z pánů Rožmberků na dobu 30 roků. Zpráva L azara Eckera z roku 1592 mluví u Tábora o štole 909 sáhů dlouhé a o šachtě 70 sáhů hluboké, v Ratibořicích pak o štole 500 sáhů dlouhé. Petr Vok z Rožmberka postoupil koncem 16. století polovici podílů Ratibořických hor jistému privátníku ze Solnohradska, > jménem Wolfgang Hölzel, s kterým společně skoro po 30 roků (až do roku 1610) z nich těžil. Rodina Hölzelova usadila se v Krumlově a náležela tam i v Rudolfově k nejčelnějším těžařům. Hrabě Kašpar Sternberg vypočetl přibližně výrobu stříbra dolů Ratibořický ch a Táborských od roku 1515 do roku 1610, tedy za 96 roků asi na 96 000 hřiven v ceně skoro dvou milionů zlatých, vedle neznámého množství zlata.

Po smrti Petra Voka, posledního to Rožmberka, přišly dotčené Hory v majetek krále Rudolfa II. Nežli však se tehdejší poměry hornické urovnati mohly, nastaly nepokoje a válka třicetiletá, kterouž mimo mnohé jiné také doly Ratibořické a Táborské v záhubu přišly.

Horní rada F. Pošepný udává (pro Českou výstavu z roku 1891) výrobu hor Ratibořických za dobu od roku 1596 do roku 1690 dle Přibila na 61 400 hřiven stříbra.

Roku 1728 (dle jiného udání již roku 1717) ujali Hory Ratibořické knížata ze Schwarzenbergů a docílili roku 1778 největší výrobu 8000 hřiven stříbra. Ještě roku 1790 bylo prý tu zaměstnáno přes 600 horníků. Od roku 1721 do roku 1850 udává Pošepný výrobu dle Přibila na 256 800 hřiven. Rudy se zdělávaly do té doby ve vlastních úpravnách a tavily se pak ve vlastních hutích. Od roku 1850 se dolování pouze udržovalo.

Doly tyto péčí knížat Schwarzenbergů nejsou dosud nadobro opuštěny a zasluhovaly by dle náhledu odborníků důkladného ač také nákladného prozkoumání do hloubky.

Ruda dolů Ratibořických (a podobně i Táborských) jest hlavně stříbrem dosti bohatý leštěnec olověný, objevuje se však dosti hustě ryzí stříbro i jiné ještě rudy stříbrné, mnohdy velmi vzácné a krásné. Rudy tyto vyskytují se vedle různých jiných nerostů na pravidelných žílách, kterými tamní prahory, hlavně rula a žula prostoupeny jsou.

Hory Táborské zvlášť (jižně asi 3 kilometry od Tábora) byly, jak již svrchu naznačeno, během 16. století v činnosti dosti čilé. Ze 17. a z první polovice 18. století není o nich žádných zpráv, roku 1767 bylo prý tu kromě šichtmistra a písaře již jen 12 lidí zaměstnáno, a roku 1770 přestalo se pracivati doc ela. Teprve roku 1832 počali dolovati privátní těžaři na novo a brzo potom bral na dolování hlavního podílu též stát, kterýž ale roku 1854 následkem nevýnosnosti dolů od podniku toho opět ustoupil. Zbylé privátní těžařstvo nezbavilo se však vší naděje, a >naděje tato, že doly ty opět oživnou, trvá doposud.

Druhé místo v jižních Čechách, které dolováním na stříbro druhdy značně vynikalo, jest okršlek, v němž se nacházejí městečka Rudolfov (Rudolfstadt) a Malé Hory (Adamstadtl) (dnešní Adamov - pozn. V.K.) u Budějovic (severně) a Budějovice samy.

Tam vzniklo dobývání stříbra ve 14. století za krále Václava IV., který roku 1385 udělil právo dolování jakémus Václavu Klaricovi, potomku mincmistra Klaritia, u vsi, tehdáž Wesce zvané (asi na místě pozdějšího Rudolfova). Od té doby mlčí historické zprávy o tamním hornictví skoro po dvě století.

Roku 1542 objevuje se tu více těžařů cizích, kteří záhy značných výtěžků stříbra se domohli. Město Budějovice samo dobylo si pak práva dolování roku 1547.

Od té doby, tedy v druhé polovici 16. století, spěly doly tyto ku svému nejlepšímu rozkvětu, přes to, že jim bylo v následujících letech, když se v jakés hloubce octly, s valnými přívaly vody bojovati, a že různé nesrovnalosti mezi těžaři, ba i četné nepořádky v hornické >správě se vyskytovaly. Pročež tu odbývány opětné úřední komise, vyšetřování a napravování, o nichž hrabě Sternberg obšírně se rozpisuje. Aby se obtíže dolových vod alespoň do nějaké hloubky přemohly, zarazila se v pozdější době vodní štola svatého Eliáše, k terá měla celkem 1500 sáhů délky dosáhnouti, skutečně jen délky asi 1200 sáhů se domohla a svému účelu při velikém nákladu přece jen nevyhověla.

Mezi tím roku 1569 dal císař Maxmilián II. pro zmáhající se tamní výrovu stříbra v Budějovicích vystavěti zvláštní mincovnu.

Do té doby (1569) odvádělo se stříbro Pražské mince. Horní rada F. Pošepný z Pražského mincovního archívu vyšetřil, že od roku 1561 do roku 1569 do Prahy odváděno bylo rok co rok střídavě do 3000 do 5000 hřiven stříbra. (Dle písemné zprávy, nalezené za naší doby v makovici staré kostelní věže Budějovické, sepsané roku 1577, vytěžilo se z dolů na půdě Budějovické založených od počátku až do téhož roku 1577 v celku 108 567 hřiven stříbra.)

Brzo po zřízení mincovny Budějovické nastala dotyčným dolům doba největšího rozkvětu. Pošepný udává výrobu od roku 1587 do roku 1596 průměrem na 5800 hřiven stříbra ročně.

V té době císař Rudolf II. povýšil město na jeho památku Rudolfov nazvané, roku 1585 na svobodné horní město, a Malé Hory roku 1595 na horní městys.

Hrabě Kašpar Sternberg soudí, že tehdáž muselo u Budějovic a v Rudolfově zaměstnáno býti asi 4000 horníků kromě dřevařů a uhlířů, kteříž doplnili počet dělnictva snad na celých 5000. Celou výrobu těch dolů až do prvních roků 17. století páčí hr. Sternberg nejméně na 200 000 hřiven stříbra.

Po uplynutí 16. století počaly doly klesati. Nesjednocenost a nevědomost hornických podnikatelů, obtíže hloubkou dolů vzrůstající, následkem toho nedostatek důkladného otevírání a prozkoumání rudných žil, v nichž se stříbrná ruda jen přetržitě vyskytovala, hlavně však nepokoje za císaře Ferdinanda II. vzniklé byly toho příčinou. Když pak roku 1619 dokonce obě horní města, Rudolfov a Malé Hory, za svou vzpouru proti Ferdinandovi II. královským vojskem jsou d >obyta a popleněna, nastal dolům těm úplný úpadek - téměř na všecky další doby.

Teprve roku 1818 učiněn opět soukromými silami pokus na otevření těchto nadějných dolů, které však dle všeho by vyžadovaly velmi značných obětí na potřebné přípravní (otvírací) práce zejména co se prozkoumanosti žil ve hloubce dotýče, aby daly, co dáti mohou. Tomuto úkolu ani pozdější výzkumné práce horního eráru (asi do roku 1866), ani pokračování v nich privátním těžařstvem nevyhovovaly.

Na třetím místě v jižních Čechách povšimnouti si jest bývalých dolů pánů z Rožmberka u Krumlova. Že se na tom panství již za starodávna na rudu stříbrnou dolovalo, dokazuje udělovací listina z roku 1475, ve které se již o “starých” haldách mluví. Touto listinou bratři Jindřich a Vok z Rožmberk >a povolují několika těžařům dolovati po deset roků na pěti místech proti odvádění desátého okovu rudy.

Roku 1519 dali pánové z Rožmberka dotčeným dolům jakýs “hornický řád”, obsahující některá ustanovení (dle horního řádu Šlikovského), která si Petr z Rožmberka od tehdejšího horního hejtmana v Annaberku vyžádal. Následovaly pak ještě jiné úděly horní. Roku 1520 dobylo se ze tří šachet 432 hřiven stříbra vedle 10 hřiven zlata.

Rudy stříbrné tavily se ve zvláštní huti Krumlovské. Vytavené stříbro bylo, jak hrabě Sternberg soudí, z části zlatnaté.

Další četné zápisky hraběte Sternberga z listin 16. století dokazují, že pánům z Rožmberka velmi na tom záleželo, hornictví na svém panství co možná podporovati, a to nejen dolování na rudu stříbrnou, ale také rýžování zlata, což trvalo po celé téměř 16. století. Těžiliť z hornických podniků, nevelkých to sice, ale četných, nejen přímo (vybíráním desátku), ale též nepřímo (v ohledu národně hospodářském).

Po dlouhou dobu mělo tamní horniczvo zvláštní, od pánů z Rožmberka zjednaný horní řád, teprv za Petra Voka z Rožmberka roku 1582 bylo poukázáno na horní řád Jáchymovský.

O velikosti výroby z dolů Krumlovských jsou údaje listin velmi nedostatečné. Od roku 1530 do 1541, tedy za 11 roků, rozdělilo prý se desíti těžařům čřistého výtěžku 12 951 kop a 26 grošů. Roku 1543 vyrobilo prý se měsíčně 50 i 60 hřiven stříbra.

Také zprávy o tavení rud neposkytují žádných určitých výsledků, protože se na Krumlově tavily nejen rudy domácí nýbrž též cizí, zejména také Ratibořické. Roku 1606 udává se 3097 hřiven stříbra z ratibořic, roku 1609 za celý rok 2170 hřiven - není však pověděno, odkud. Z toho nelze dovoditi nic určitého.

V té době - počátkem 17. století - ostatně hornictví na Krumlovsku již značně ochablo. Roku 1602 jmenují se v činnosti již jen dvě štoly, 30 a 40 sáhů dlouhé. Jiné byly zatopeny, jakož vůbec voda bránila vnikání do značnější hloubky. Nastavší válka třicetiletá pak učinila všemu konec.

Hory Nalžovské (Elischau), jinak též Hory Stříbrné nazvané, leží od spojovací čáry Táborsko - Budějovické na západ, v politickém okresu Klatovském, a řadí se k dolům jihočeským, o kterých jsme právě jednali, nejen geografickou polohou, ale i geologickými poměry, náležejíce ještě do útvaru jihočeských prahor. Rula se tu střídá s žulou, a nedaleko odtud na sever hraničí dotčené prahory s proslavenou českou pánví silurskou. V blízkém sousedství s Horami Nalžovským jsou na jihozápad staré doly Velhartické o těchže geologických poměrech.

První ze starých listin známý hornický úděl vydal král Vladislav Jaggelonský roku 1511 v Olomouci Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu. Zní na Velhartice, na všecky staré i nové doly a na všecky kovy. Bylo-li na základě této údělní listiny hned dolováno, nedá se zjistiti. Avšak již roku 1521 za Ludvíka krále uděle no jest právo dolování na stříbro (a pokud by se našlo i na zlato) panu Svojšovi z Velhartic na panství Nalžovském. Téhož roku obdrželi těžaři u tvrze a vsi Svojšice takovétéž právo. Při tom se bylo říditi dle horního řádu Jáchymovského. Dotčený Svojše ne >chtěje se asi sám hornictvím obírati, postoupil dolování svému sousedovi Janovi Rožmberkovi, převoru Maltesů ve Strakonicích, ustanovenými podmínkami.

Doly tímto založené dle všeho dobře prospívaly, pročež pánové z Rožmberka toho dbali, aby co možná v rukou jejich zůstaly. Avšak král Ferdinand I., byv o zkvétání dolů těch zpraven, umínil si, po vypršení lhůty horních údělů (které byly před tím vždy na několik roků prodlouženy) dolování si vyhraditi, tedy dalšími úděly nepropůjčovati. K tomu cíli začátkem ro ku 1533 vyslána byla do Nalžova královská komise, která - ana lhůta horního údělu vypršela - doly přijmouti a hornictvu naříditi měla, že nemá nadále žádného než jen krále samého poslušno býti. Tehdejší pán Lev z Rožmitálu, který již před tím dolovací právo Svojšova i jiných skoupil, činil různé právní námitky a zejména požadoval poloviční desátek a dědic Svojšův činil nároky jakožto majitel půdy i proti Rožmberkům i proti králi - jakožto dolujícím. Vzniklá z toho právní rozepře byla teprv roku 1535 jakžta >kž vyřízena, doly mezi tím částečně zahálkou a nepořádkem značně utrpěly.

Roku 1539 král opět propůjčil právo dolování jednotlivým těžařům, ti však se vespolek nepohodli. Pánové z Rožmberka prý jim (zastavením odvodňovacího žentouru) doly vytopili, ačkoliv prý bylo rudy všude dostatek. Pročež se králi se strany znalců radilo, aby panství Nalžovské koupil a mnohoslibné doly opět zařídil a pozdvihl. To se však nestalo a doly přišly později úplně v úpadek.

Hrabě Kašpar Sternberg vypočetl přibližně výtěžek dolů Nalžovských a Velhartických od roku 1528 do roku 1540 v celku na 40 806 hřiven, připadá tedy na jeden rok průměrně 3138 hřiven. Největší výtěžek roku 1536 obnášel 8676 hřiven, kterýž následkem dotčených rozepří slkesl do roku 1541 na 882 hřivny. Jest to však jen stříbro, které v tamní Rožmberské huti bylo vytaveno, část rud tavila se jinde (též na Krumlově), ano i v cizině (v Bavorsku).

Odborníci kladou v doly Nalžovské, jakož i Ratibořické (a částečně i Budějovické) velkou naději, kdyby se otevřely do větší hloubky, míní se, že doly ty, jsouce mladší a tudíž mělčí, nejsou v míře vyčerpány, jako mnohem sztarší (ač daleko mohutnější) doly Kutnohorské.

Západní Čechy

K podřízeným dolům na stříbrnou rudu v západních Čechách náležejí především - a vlastně jen náležívaly doly u města Stříbra (Mies) na řece Mži. O dolech těch bude, - protože se tam hlavně, a později téměř výhradně jen olovo těžilo a posud těží, - na příslušném místě pojednáno, zde však musí o nich učiněna býti přiměřená zmínka. Již jméno měst a “Stříbro” tomu nasvědčuje, že se tu kdysi v starých dobách vedle olova dobývalo též stříbra, slovem, že tamní olověné rudy byly kdysi stříbrem bohatší, nežli byly později. Pověstný Hájek z Libočan neváhá vyprávěti, že se tam při kopání základů zdí městsk ých nalezlo stříbro (stříbrná ruda), odkud prý město své jméno vzalo.

Dle hraběte Sternberga kap skutečně tomu, že se ve Stříbře kdysi větší množství stříbra dobývalo, nadvědčuje listina (G. Dobnerem uvedená) z roku 1186, dle které Bedřich, syn krále Vladislava, potvrdil úmluvu, že řádu Maltesů ročně 12 hřiven stříbra z tamních dolů odváděti se mělo. Jest-li tato listina věrohodna - praví K. Sternberg, - toť náležejí doly Stříbrské k nejstarším v Čechách, ačkoli od té doby až po dobu krále Václava IV. neděje se o nich nikde zmínka a v dotyčné listině Václavově již jen o dobývání lova se mluví. Protož na tom zde zůstaneme.

Další stříbrorudné doly západních Čech tovří od města Palné až skoro po Loket statečnou skupinu, která se dílem v Plzeňském, dílem v loketském kraji rozkládá a dle toho také o nich pojednává.

Jižní část dotčené západní skupiny sahá od Plané na sever až asi po čáru geografické šířky, která spojuje Cheb s Prahou. V tamních dolech dobývalo se vůbec kromě stříbra také jiných kovů, zejména olova, cínu, mědi i j. Tak jako ve příčině kovů jeví tento okres dolů zvláštní rozmanitost a pestrost již ve svém geologickém složení: máme tu žulu, rulu, svor a různé břidlice, pak i vápenec, vesměs prahorní to výtvary, v nichž dotčené rudy žílovitě se objevují.

Místa hornická (druhdy), jichžto zde zpomenouti jest, jsou hlavně: Planá, Chodova Planá, Michalovice (Michalovy Hory - pozn. V.K.), Třísekery, Teplá a Sangerberg .

Planá jest staré hornické město, nad vchodem domu č. 12 je zasazen kus rudy stříbrno - olovnaté. Tu dle pověsti bývalo ústí jakési znamenité štoly. Na věži dolejší brány je tak zvaný hornický zvon, na němž se až do nedávna třikrát denně (dle bývalého rozdělení hornické práce na denní tři střídy) vyzvánělo. Tamní pivovar jest starožitné st >avení, v němž prý hrabata Šlikové (asi v 16. století) razili stříbrné peníze, a kteréž “Münze” se jmenuje.

Ostatně zmizely všecky panátky bývalého dolování, ba i odvaly a propadliny dolové byly orbou skoro úplně vyrovnány.

Hrabě Kašpar Sternberg soudí dle starých listin, že doly na stříbro a olovo v Plané, jakož i v Michalovicích na panství Planském teprve začátkem 16. století v činnost přišly. Hrabata Šlikové založili tam okolo roku 1576 hlubokou štolu, která oboje doly odvodňovati měla. Podobně byla z dr uhé strany z okolí Teplé ražena 1000 sáhů dlouhá štola, která tehdejší doly o 56 sáhů podhloubila. Dle nejstarších horních knih bylo nejvíce dolů propůjčeno v druhé polovici 16. století. Dle staré hornické mapy, uschované v městě Plané, lze souditi, že tu > bývaly doly velmi rozdáhlé, kolik se však v nich vydobylo, o tom nikde není ani zmínky - snad proto, že hrabata Šlikové dobyté stříbro (nebo i rudy) do Jáchymova dováželi a v tamní své mincovně na čisto zdělávali, stříbrné mince z něho razíce. V dotyčných listinách se tvrdí, že rudy jdou pod štolami do hloubky, a že přitékající vodu nelze zmoci.

Michalovické doly vznikly prý dle udání chronistů již ve 13. století, dosáhly svého nejlepšího rozvoje v 16. století a udržely se ještě přes rok 1600. Třicetiletá válka učinila tamnímu dolování konec. Teprve roku 1721 stal se utvořeným k tomu cíli spolkem těžařským opětný pokus k otevření Michalovických starých dolů. Nalezeny jsou sice rudy, stříbro, olovo i měď a jiné kovy obsahující, i pracovalo se dlouho, ale nev ydatně, k nějakému značnějšímu rozvoji dolů již nedošlo - leda že se tu až do naší doby něco kobaltové a niklové rudy dobývalo.

Německé jméno “Kuttenplan” (Chodova Planá - pozn. V.K.) a blízkost bývalých dvojích rozsáhlých dolů (u Plané a u Michalovic) k tomu poukazuje, že i tu se kdysi dolovalo, avšak historickcýh zpráv není o tom ze staré doby nižádných. S ploché, orbou vzdělané tamní půdy zmizeli i svědkové někdejšího dolování.

V Třísekerách propůjčeno roku 1538 první právo dolování na stříbro i měď, obnoveno pak roku 1607 císařem Rudolfem. Bližších zpráv hr. Sternberg nepodává.

O dolech na panství Teplá, kterých jsme se již shora dotknuli, podává hr. Kašpar Sternberg někdejší bližší zprávy. Dolovati se tu počalo již asi začátkem 14. století, jednotlivé rýže na zlato i cín však bezpochyby již dříve byly v činnosti. Roku 1342 král Jan odevzdal jakési tamní zlatodoly v lese “Hay” úplně v majetek kláštera Tepelského na vždy. byly asi v tom místě, kde se posud (při silnici do Bečova) nalézá les “Goldhay”. J iž roku 1346 propůjčuje opat kláštera, jménem Beneda, jakési rodině Tullinger-ovské “staré doly na cín” i právo, dolovati na jiné kovy, zlato, stříbro atd. avšak s jakousi výhradou kromě odvádění desátku ve prospěch kláštera. U oněch dolů na cín založena j est opatem Benedou vesnice Rauchenbach, i vystavěna jakási huť. Tu seděli pak Tullingerovci, jakožto dědiční nájemníci. Později se nájemníci s klášterem nepohodli, i pořízeno roku 1397 vyrovnání v ten smysl, že Tullingerovci doly na cín zcela pro sebe v n >ájmu podrželi, všecky ostatní rudy však pro klášter se vyhradily. Když roku 1456 nájem ten (po 60ti letech) byl zrušen, dotčené doly i hutě ještě tu byly.

Po válce husitské vyskytují se v držení kláštera přízní králů a zejména propůjčkou krále Vladislava z roku 1486 doly na rudu stříbrnou u Sangenbergu, severozáapdně od Teplé. Z dobytého tu stříbra dal opat Zikmund v nejbližší době ulíti dvě stříbrné sochy a dvě monstrance. Jak se dolům těm dále dařilo, není známo. Mnohem později, roku 1568, poskytl král Ma xmilián “těžařům na hluboké štole” výpomoc týhodních dvou zlatých - doly v té době znenáhla zanikly. Za to však v téže době na panství Tepelském otevřeny jsou jiné doly stříbrorudné u vsi Kramolína, mezi nynějšími Marianskými Lázněmi a Planou, které byly v geologické souvislosti s doly Michalovickými. V kronice kláštera Tepelského čte se, že se tam dobývala též ruda měděná, že však doly ty již ke konci 16. století málo vynášely, neboť objevující se občas šťastné nálezy neměly nikdy žádoucí stálosti. Roku 16 03 jmenuje se mezi těžaři se čtyřmi podíly i sám císař Rudolf, pak opat Strahovský a jiní. Od války třicetileté nečiní se již zmínky o dolech těchto, které ostatně z jakýchsi značných a trvalých výsledků asi nikdy se netěšily.

Severní část svrchu jmenované západní skupiny dolů stříbrorudných prostírá se od území právě v úvahu vzatého na sever až k lokti u Falknova (Sokolov - pozn. V.K.), a objímá jakožto hlavní místa hornická: Slavkov, Schönfeld (Krásno - pozn. V.K.), Litrbachy. Tamní horstvo náleží k prah orám Karlovarským, které (pod pánví hnědouhelnou Karlovarsko - Falknovskou) geologicky souvisí s českým Rudohořím, tvoříc jihozáapdní jeho výběžek.

V dotyčných dolech dobývaly se rudy stříbrné druhdy sice občas ve značnějším množství, a byly k tavení odváženy do hutí Jáchymovských: rudy ty však bývaly vždy jen výtěžkem vedlejším, hlavní výrobou býval tu ode dávna cín, který se jednak z rýžovaných jednak z dolových rud ve vlastních hutích vytavoval. Protož bude o dotčených místech hornických vhodněji pojedn áno ve článku o dolech cínorudných.

Severozápadní Čechy

Pod hlavním nápisem “Jiné doly na stříbro” přicházíme označenou cestou k dolům na českém severozápadu. Předmětem pojednání je tu české Rudohoří v příčině dobývání rud stříbrných, jakož v té příčině hlavní těžiště - Starý Jáchymov i s okolím - jsme již seznali.

Kromě tohoto staroslavného města hornického dobývala se druhdy ruda stříbrná na četných místech Rudohoří, ale všude bylo toto dobývání výrobou více méně vedlejší. V pestré směsici kovových rud, jimiž horstvo toto oplývá, byla ode dávna nejhlavnější ruda cínová, pročež důkladnější pojednání o Rudohoří odkládáme ku příští kapitole, právě o cínu jednající, zde pak jenom krátkými poznámkami uvedeme řadou od západu k východu ta místa, kde se (vedl >e jiných) také ruda stříbrná dobývala.

Nejprve jest nám jmenovati staré doly na panství Neydeckém, v jejichž jižním sousedství bývaly doly panství Falknovského. Oboje tyto doly jsou prastaré, - původu neznámého, a náležívaly hrabatům Šlikům, známým to horlivým pěstitelům hornictví, zvlášť na českém severozápadu. U Neydeku pracovalo se hlavně na cín a olovo, u Falknova hlavně jen na olovo. Oboje olova obsahovala však také něco stříbra. Nejstarší horní kniha dolů Neydeckých začíná roku 1556 a sahá přetržitě >až ke třicetileté válce, která i tu záhubně působila.

O dolech Falknovských praví hrabě Kašpar Sternberg, že o nich zprávu dávají pouze jejich dosud viditelné zbytky, že byly otevřeny jen do nepatrné hloubky.

Podobně, jako v předešlých dolech, dobývalo se podřízené množství stříbra také blízko hroního městečka Fribus (Přebuz - pozn. V.K.) vedle cínu a u Kraslice vedle mědi.

Do téhož seskupení dolů, jimž na sever vévodí starý Jáchymov, náležejí doly panství Ostrovského u míst Bäringer a dále na východ Kupferberg (Měděnec - pozn. V.K.), onde dobývalo se stříbro zároveň s olovem, tuto pak, jak již jméno svědčí, se mědí. Oboje tyto doly kvetly v 16. století (za hrabat Šliků) a zašly třicetiletou válkou, připadše již před tím ve správu starého Jáchymova.

Poslé ze uvádí tu, jižně a jihovýchodně od okresu Jáchymovského - hrabě Sternberg doly na stříbrnou rudu Hauensteinu, Himmelsteinu a Lichtenstadtu. Zprávy o nich znějí právě tak jako o předešlých, odborných vědomostí o nich a předešlých vůbec není.

Severozápadn ě od hornického okresu Jáchymovského shledáváme stará hornická sídla Blatno (Horní Blatná - pozn. V.K.) i Abertamy, severo - severo - východně pak blízko samého města Jáchymova Božídar.

V Blatně dolovalo se druhdy pilně na rudu cínovou a vyrábělo se i železo, jen podřízeně objevovalo se i stříbro, i pojednáme o tamních dolech na příslušném místě - hlavně při cínu.

Abertamy a Božídar vřadili jsme přirozeně do okolí Jáchymovského. Jest nám ještě sledovati doly na stříbro ve středním a východním Rudohoří pohraničném, počínaje od Přísečnice na západě až ke Krupce na východě.

V příčině původu stříbrných dolů Přísečnických uvádí hrabě Kašpar Sternberg privátní listinu (zápisky to asi nějakého přísečnického úředníka z roku 1583), dle které doly ty vznikly asi roku 1340 za Jana Lucemburského velikým prý množstvím nalezeného tu stříbra. Týž král prý tu dal vystavěti mincovnu, ve které se razily české groše s nápisem “Johannes primus Dei gratia rex Bohemiae.” Dle jiných chronistů založeny byly doly Přísečnické za K >arla IV., který ve svém životopise o bohatství těchto dolů se zmiňuje.

V Husitských válkách doly ty prý (roku 1424) velice utrpěly, ale zkvetly opět za krále Jiřího, který roku 1459 Mikuláši Lobkovicovi na Hassensteinu rozsáhlé privileje k dolování udělil. Privileje tyto byly roku 1490, 1500 a 1514 potomkům Mikulášovým králem Vladislavem obnoveny (posledně na čas života čtyř členů rodu Lobkovického). Později uzavřena jest roku 1545 králem Ferdinandem I. s Lobkovici smlouva na 18 roků, ze které vysvítá, že t ehdáž doly Přísečnické několik tisíc hřiven stříbra ročně dávaly.

Zároveň (roku 1546) koupil král Ferdinand panství Přísečnické a povýšil Přísečnici na horní město, doly však přišly (špatným prý hospodařením královského správce, jakéhos Matyáše ze Scharffenbergu) záhy v úpadek, takže při těžařském sjezdu roku 1556 dostavily se shodky, i žádána podpora na štolu svatého Václava. Doly připadly pak zcela králi, pracovaly se ztrátou, a zařizovány později na jich místě železárny.

Ještě pozdější pokusy ve prospěch znovuzřízení těchto starých dolů byly překaženy třicetiletou válkou.

Západně od Přísečnice na hranicích saských vznikly v 16. stoleti, u věcech hornických vůbec podnikavém, dvoje doly na rudu měděnou a stříbrnou, které k povstání dvou horních městeček, Vejprty a Wiesenthalu daly podnět. Ta pak obě v prvních létech 17. století (1607 a 1612) králem Rudolfem II. na horní města povýšena byla. Ve větší hloubce povstal boj s dolovými vodami, který vedle drsného podnebí v obou místech dolování velmi obtížným činil. Při těchto nepříznivých poměrech a při střídavém štěstí udržely se oboje tyto doly až do války třicetileté, kdy Švédově i do těchto zákoutí vnikli a obě města vypálili, kterážto sice později hornickou vytrvalostí opět z rumů svých povstala, ale dřívějšího poměrného blahobytu hornického už se nedomohla.

Východně a severovýchodně od Přísečnice leží v Rudohoří pohraničním horská města Sonnenberg (Výsluní - pozn. V.K.), Sebastianberg (Hora svatého Šebestiána - pozn. V.K.) a Hory svaté Kateřiny, která v hornické udělovací listině císaře Rudolfa II. z roku 1597 svobodnými horními městy jsouce nazvána, všech příslušných výsad užívala, aniž by však o dolech tamních nějakých bližších zpráv bylo podáno. O Horách svaté Kateřiny se povídá (dle slovníku Othova), že již počátkem 14. věku byly v rozkvětu dolováním hlavně na stříbro, ale také na měď, ba že na sklonku 15. věku byly sídlem horního úřadu. Jisto jest, že tam byla také slušná tavírna a že roku 1528 prohlášeny jsou za město.

Bližších zpráv o dotčených (a podobně o mnohých jiných) dolech Rudohorských není proto, že veškeré dotyčné listiny při vpádech Švédů a Sasů za třicetileté války byly zničeny neb jinak ztraceny.

Sledujíce pohraničné Rudohoří dále na severovýchod přicházíme posléze k horním městům Klostergrab (Hroby) a Niklasberg (Mikulov) nad Teplicí a nad klášterem Novým Osekem. Původ dolů Hrobských není znám, avšak soudí se, že pozdější město Hroby horníky založeno bylo. V udělovací listině Ferdinanda I. z roku 1542, znějící Zdislavovi Berkovi z Dubé >a oběma jeho synům, není udáno, že to byly doly nové, i stanoví se prodejná cena pražské hřivny stříbra na 10 zl. rýnských.

Roku 1594 bylo město Horby císařem Rudolfem II. na horní město povýšeno, a roku 1600 pro tamní doly dosažena jest volnost prodávati stříbro z vlastní tavírny kamkoli. Kolik stříbra se dobylo, o tom není žádné zprávy. Že však doly tyto byly kdysi stříbrem vydatny, lze souditi z toho, že se dlouho udržely. a že i po třicetileté válce, až do roku 1848 pak pod ochranou blízkého kláštera Ose ckého se tu stříbro dolovalo, ano i za našich dob činěny opětné pokusy na vzkříšení dolů těch.

Doly Mikulovské byly založeny pány Lobkovici, obdrževše jméno své - jak se zdá - od pána Mikuláše z lobkovic, o němž při horách Přísečnických byla zmínka. Roku 1543 obdrželi bratři Lobkovicové od krále Ferdinanda I. na doly ty obvyklé tehdáž výsady. Roku 1554 stal se mikulov horním městečkem i obdržel tištěný horní řád, spočívající na řádu Jáchymovském.

Výměnná cena stříbra tam dobývaného ustanovena jest byla na 8 zl. za pražskou hřivnu.

Avšak již roku 1556 vázla prý výroba rud stříbrných v tamních dolech pro značné množství přitékající vody, ač byla dosažená hloubka jen nepatrná. Počátkem 17. století nastalé nepokoje občanské a válka třicetiletá potlačily pak téměř úplně další vývoj dolů Mikulovských. O velikosti výroby stříbra, jakož i o zařízení těchto dolů vůbec není známo ničeho, ač se pokusy o nové jich otevření až do poslední doby činily. -

Tím jsme dokončili svou pochůzku po krásném Rudohoří ve příčině dolů na rudu stříbrnou. Podané zprávy o přečetných místech bývalé hornické šinnosti odborníka nikterak neuspokojí, neboť poskytují látku jen povrchně historickou. Refrain těchto zpráv je téměř všude týž. Dolovalo se a stříbra dobývalo rozptýleně po celém Ru dohoří, na některých místech již ve 14. věku, všude však nejpilněji v 16. věku. Pánové ze Šliků a Lobkoviců byli tu nejúčinnější hornictví pěstitelé, různými překážkami ruch hornický ve věku 17. povážlivě vázl a byl válkou třicetiletou zcela utlumen. pozdější pokusy vzbuditi jej opět okázaly se skoro veskrz malomocnými. Dnešního dne pak veškeré hornictví v požehnaném druhdy Rudohoří - vyjma skrovnou činnost proslavených až do nedávna dolů Jáchymovských - leží ladem.

Severovýchodní Čechy

Dle předešlého rozvržení jest nám dále promluviti o dolech na stříbrnou rudu v severovýchodních Čechách s Krkonošemi, kteréžto jsou v příčině dobývání stříbra nejpodřízenější.

Jakožto bývalé hornické město jeví se nám tu především Vrchlabí. První historicků úděl stal se za krále Ludvíka dle K. Sternberga roku 1520 - 1523 a potvrzen byl králem FerdinandemI. roku 1534. Obě listiny znějí na “Giesdorf oder Wrchlab”, vesnice to, která majíc se státi horním městem, přistěhovalci se zvětšovala a jméno Hohenelbe přijala. Král kl >adl dle znění udělovací listiny velkou naději v doly Vrchlabské, které byly založeny na dobývání stříbra i zlata, a měly obdržeti zvláštní horní řád na způsob Jáchymovského. Značnější rozsáhlosti doly ty sice nedosáhly, o tom svědčí listina krále Ferdinanda I. z roku 1558, znějící těžařům dolu “Pomoc Boží” na panství Vrchlabském. Zápisky o způsobu dolování a výrobě se z té doby nezachovaly nijaké, kovy prý se odváděly do některé mincovny Královské, zejména také do Pražské (roku 1590). Pokusy na opětné zbuzen í těchto dolů děly se i v dobách pozdějších, avšak bez trvalého výsledku.

Druhé místo bývalého dolování na stříbrnou rudu v krajinách Krkonošských jest město Freiheit (Vrajt) (Svoboda nad Úpou - pozn. V.K.) na řece Úpě. Je to město starobylé, založené prý jako hornická osada již roku 1009. Historicky zjištěný hornický úděl, týkající se dolování na stříbro i zlato, stal se však teprv roku 1556 za krále Ferdinanda I., o němž jsme již v pojednání o Zlatodolech se byli zmínili. Tam jsme i dále o dolech u Freih eitu tolik, co nám známo, pověděli.

Posléze jest nám při “severovýchodních Čechách” promluviti o stříbrodolech zvláštního druhu, které v krajině Podkrkonošské druhdy v činnosti bývaly. Jsou to doly Rokytnické nad Jilemnicí.

U Horní i Dolní Rokytnice býva lo za starodávna (zajisté již v 16. století) více dolů, z nichžto jeden, zvaný “Beschertglück - Zeche” (asi “důl Hojného štěstí”) dával prý na každý podíl 28 tolarů čistého užitku, a byl šachtou sotva 60 metrů hlubokou, nejhlubší. Ostatní doly Rokytnické o tevřeny byly štolou asi 150 metrů dlouhou a šachtou asi 40 metrů hlubokou, která jen několik metrů pod štolu sahala.

Roku 1630 vydaly doly Rokytnické asi 490 centů rud, obsahujících 204 hřivny čistého stříbra a kromě toho 33 centů mědi. Rok před tím vyrobilo se mědi 68 centů.

Současná výroba mědi s výrobou stříbra prováděla se v ten způsob, že se tu z dolů dobývala vlastně ruda měděná, stříbrnatá, a sice stříbrem dosti bohatá, olovem však velice chudá. Při hutnickém zdělání těchto rud brán jest zřetel téměř jedině ke stříbru a nich obsaženému, k výrobě mědi zvlášť nebylo přihlíženo, největší část mědi zůstala v hutních odpadcích, a s touto mědí šla ve ztrátu i větší část samého stříbra.

Z toho vysvítá (jakž to i vrchní hormistr Zachariáš Vogelhaubt ve své zrpávě roku 1636 králi Ferdinandovi II. podané sám doznává), že dotčené rudy Rokytnické a podobně i jiné rudy Krkonošské, jichžto staří horníci jakožto rud stříbrných dobývali, byly povahy zvláštní, a to povahy takové, že s nimi tehdejší hutníci v Krkonoš ích zacházeti neuměli.

Byly to totiž rudy měděné, jen z části sirníkové (měděný leštěnec a kyz), k tehdejšímu tavení způsobilé, z velké části však také rudy okysličené, zejména karbonaty (malachit a lazur - azurit - pozn. V.K.), k tehdejšímu tavení naprosto se nehodící a tudíž hutníkům veliké nepříjemnosti a ještě větší schodky způsobující. Schodky tyto jeví se zřetelně převelikou měďnatostí struskových odvalů poblíž někdejších tavíren, - nehledě k tomu, že množství mědi vězí i ve hmotách, které jednak v d olech (do zavážky), jednak nahoře (do haled) jakožto jalovina odloženy byly.

To bylo příčinou, že doly Krkonošské jakožto stříbrodoly se nevyplácely a poměrně záhy zanikly. My pak o hornicko - geologických poměrech těchto dolů promluvíme na příslušném místě - při mědi. Zde budiž jen krátce podotknuto, že ložiska dotčených měděných rud stříbrnatých v okolí Rokytnice i jinde nejsou nijaké rudné žíly, nýbrž že to jsou shlukovité vložky v tamních krystalinických (prahorních) břidlicích, které jsouce geologicky jaksi vázány k tamnímu prahornímu vápenci, a nejsouce dosud vyčerpány, ještě veliké množství kovu, - avšak převahou ve stavu okysličeném - hlavně mědi, pak i stříbra v sobě chovají. Tohoto ušlechtilého obsahu hornicky a hutnicky se zmocniti, je arci dobám budoucím - vzejdou-li ještě příznivě - zůstaveno.

Střední Čechy

Posléze uvésti nám jest “Jiné doly na rudu stříbrnou” (kromě dolů již odbytých) ve středních Čechách.

Protože jsme v pojednání o dolech v jižních a západních Čechách již poněkud do středu Čech vnikli, jak toho geologické poměry těch dolů žádaly, zbývá nám na střední Čechy dolů na stříbro již velmi málo.

V pojednání předešlém vnikli jsme totiž odevšad až asi ke hranicím středočeského útvaru žulového. Tento mohutný útvar tvořený shlukem žulovým, v Čechách nejrozsáhlejším, rozkládá se mezi jihovýchodní obrubou české soustavy silurské (na které leží Nepomuky, Rožmitál, Knín a Jílové) a mezi spoustami rulovými jednak šumavskou, jednak českomoravskou. Rozhraní mezi těmito rulami a dotčenou žulo >u středočeskou jsou velmi klikaté, i lze je jenom hrubě naznačiti městy Horažďovicemi, Pískem, milevskem, Táborem, Voticemi a Sázavou.

V oboru této rozsáhlé žuly středočeské leží (kromě některých menších) tři velké ostrovy starých břidlic (fyllitů): první z krajiny Mirotické a Mirovické až ke Kamýku se táhnoucí, druhý asi mezi Krásmou Horou a Sedlčany ležící, třetí východně od Knína - na Vltavě skoro až k Neveklovu a Netvořicům sáhající.

V okršlku středočeském, geologicky i topograficky tímto označením - rozumí se uvnitř něho - je dobývání stříbrných rud velmi skrovné, omezujíc se asi na následující doly nevalné.

Jihovýchodně od Příbramě nedaleko řeky Vltavy mezi Smolotely a Nepřejovem jsou na několika místech zbytky starých hornických prací, o jejichž povstání ničeho se neví, a u tamní vsi Horní Líšnice podniklo roku 1811 privátní těžařstvo pokus o dobývání rudy stříbrné, leštěnce to stříbrnatého, založením dolu “Dobrého štěstí”. Panující horninou jest tam prahorní žula, sousedící se starými břidlicemi (f >yllity). Dotčeným dolem z několika krátkých štolek a mělkých šachtic záležejícím, přišlo se na několik žil, které však jen přetržitě rudnatými se ukázaly, a náležitě ani prozkoumány nebyly, ač později tu ražena byla poněkud delší “Štola dobrého štěstí”. Pra covalo se tu přes polovici našeho století, aniž by se bylo nějakého lepšího výsledku docílilo. Vrchní horní rada Jan Grimm, dobrý a svědomitý geolog, věnoval tomuto okršlku zvláštní pozornost, a v obšírném pojednání, které jest obsaženo v “Berg- und Hütten männ. Jahrbuch der k. k. Bergakademien” (1861) vyslovil mínění, že by dotčené tamní žíly dle svých prazvláštních a posud hornicky nevyšetřených poměrů byly hodny důkladnějšího prozkoumání. -

Západně od Milevska, u vsi Velké, prochází tamní žulou několik křemenitých žil, z nichžto jedna, skoro celý metr mocná, obsahuje závalky a hnízda olověného leštěnce stříbrnatého i zinkového blejna. Nesouc povrch (na výchoze) t. zv. “železný klobouk” je v hloubce méně železita, a v dutinách obsahuje krystalované křemeny (též amethyst). Kdysi se tam dolovalo, voda však nedala prý hluboko vniknouti. Nověji počalo se tu opět na hornické dobývání pomýšleti. -

Třetí podnik hornický, který zde jmenovati chceme, jest asi ze všech nejslabší.

U Mirovic, jižně od Příbramě, na geologickém ostrově, který tu tvoží staré břidlice (fyllity) v oboru středočeského útvaru žulového, před několika roky zkoušelo se dolovati na rudu stříbrnou, avšak následkem chudosti její - hlavně pak, že jí příliš málo bylo, ustalo se záhy od podniku dobře míněného.

Něco leštěnce, více méně stříbra obsahujícího, nalézá se leckde na některé žilce zejména útvarů prahorních (i mimo střední Čechy), a vábilo zvláště v dřívějších dobách nadeji horníkovu. Avšak není každé žíle dáno býti dosti rudnatou a v rudnatosti stálou, aby se dobývání rudy z ní vyplácelo. Zejména obsahují mnohé žíly, ba i lože rud železných nezřídka patrné částky stříbra, které se mnohdy při bourání vysoké pece železářské ve spodku jejím vyloučené objevuje! Takové výskyty rud ušlechtilých sv >ádějí a zejména sváděly horníka, jehož naděje nemá mezí, k podnikům, které se pak ukazují marnými!

• Hornictví
  • Jiří Agricola
  • Technika dolování
  • Březové Hory
  • Štěpánovký revír
  • Zlatý důl Roudný
  • Dubnické opály
  • Hornictví a hutnictví
    • Zlato
    • Stříbro
    • Cín
    • Měď
    • Jiné kovy obecné
    • Ostatní předměty
  • Lukavický pyrit
  • Havířské písně
  • Obrázky a fotografie
  • Dolování v datech
• Mineralogie
• Vápenictví
• Staré a krásné fotografie
• Minerály