Muzeum Mineral.cz 

O výskytu mědi v Čechách vůbec

Podobně jako v příčině zlata náleží v Čechách také v příčině mědi dobývání ve značném množství dosti dávné minulosti, nynější výroba mědi je zcela nepatrna.

Příroda obdařila zemi Českou arci i tímto kovem v celku dosti hojně, avšak jen na některých místech byla měď v té míře soustředěna, aby poskytovala o sobě hojného hornického výtěžku.

Měděné rudy nalézají se porůznu skoro ve všech pohraničních horách Českých, od Šumavy, na měď nejchudší - počínaje, přes Černé hory čili Smrčiny (Fichtelgebirge) a Rudohoří až po Krkonoše, ano i z česko - moravské Vysočiny lze sledovati měď od Jihlavy přes Německý Brod ke Kutné Hoře a k Čenému Kostelci. Z pravidla objevuje se měď jakožto průvodce jiných kovů a poskytovala v dřívějších dobách vedlejší výrobek českého hornictví, avšak na některých místech zvláště v Rudohoří dobývala se měděná ruda a z ní měď také samostatně.

Výroba mědi, kde byla vedlejší - hlavně při stříbrodolech - prováděla se v Čechách druhdy jen až k vytavení mědi “černé” čili surové, která se k výrobě mědi čisté z pravidla do ciziny posílala.

Tak bývalo za starodávna v Kutné Hoře, kde se zejména v dolech Kaňkovských dobývaly kyzy měďnaté a stříbrnté o velkém množství. Surová měď v tamních hutích z ní vyrobená prodávala se na základě zvláštních smluv kupcům z Norimberka i z Augsburgu, kteří z obchodu toho měli právně i pak neprávně veliký zisk.

Podobně bývalo to i při jiných dolech na rudu stříbrnou, a jest až posud, ač poměrně jen v malých částkách, i při dolech Příbramských, o čem jsme se na příslušném místzě dle potřeby byli zmínili.

Zde jest nám probrati doly na měděnou rudu více méně samostatné, tedy dobývání mědi jakožto hlavního výrobku na zřeteli mající, byť by i vedle mědi buď stříbro neb jiný kov byl současným - vedlejším výrobkem.

Doly tyto nalezneme vesměs v severních pohraničných horách českých, které budeme sledovati od západu k východu, tedy od Smrčin přes Rudohoří, jakožto nejhlavnějšího obsahovatele české mědi, až k horám Krkonošským - zvláště k jich jižnímu úpatí.

Pod Smrčinami, a vlastně již v severním výběžku Českého lesa odbudeme si dosti zkrátka první stanici svého putování, protože o ní velmi málo víme. Lépe nežli Smrčinami můžeme polohu místa označiti jako část prahor, která dělí severní výběžek Českého lesa od pohoří Tepelského, tam zároveň zabíhá jižní výběžek Českých Smrčin, složený z nejstarších břidlic - jméno místa “Dreihacken”.

Dreihacken (Třisekery) jest 12 kilometrů severozápadně od Plané nedaleko Bavorských hranic ležící vesnice panství Tachovského, jejímž okolí množství odvalů ze staré doby se nalézá. Panující horninou je tam rula, ku které nedaleko odtud na západ přiléhá svor. Doly ty povstaly prý roku 1538, císařem Rudolfem (roku 1607) dostalo se jim obvyklých hornických svobod, k teréž trvaly až po dobu císaře Josefa II. (roku 1783). Bližších zpráv o povaze a výnosnosti dolů těchto není.

V novější době pokusilo se soukromé těžařstvo o jich znovu otevření, ještě v úředním seznamu z roku 1890 zapsány jsou u Dreihackenu dvě dolové míry Západně-českému hornímu a hutnímu spolku (Westböhmische Bergbau- und Hüttenverein) a Štěpánskému těžařstvu, doly však nejsou v činnosti.

Přecházejíce ku vlastnímu Rudohoří, a to především k západnímu jeho výběžku, octneme se u nejhlavnějších druhdy dolů na měděnou rudu, u nichž tedy déle se pozdržíme, také již proto, že na osudech jejich sledovati můžeme zároveň osudy jiných dolů Rudohorských. Jsou to doly Kraslické.

Doly Kraslické v Českém Rudohoří

Město Kraslice leží severozápadně nad Falknovem a severovýchodně nad Chebem na jihozápadním výběžku vlastního Rudohoří při potoku, který, nedaleko odtud na saském území vznikaje, jakožto říčka Zvodov přes Bleistadt (Oloví - pozn. V.K.) k Falknovu se béře, kde do Ohře vtéká. Podél Zvodova vedena jest z Fal knova do Saska odedávna hlavní silnice, v novější době také železná dráha. Od hranic zemských je Kraslice asi 3 kilometry vzdálena.

Geologicky je tu zastoupen útvar starých fillitových břidlic, který východně nedaleko odtud k nejmohutnějšímu výtvaru žuly Rudohorské přiléhá, ve všech ostatních směrech prostírají se daleko široko dotčené staré břidlice.

Rozsáhlé druhdy doly jsou přečetnými zbytky, řadami to různých i velikých haled, označeny. Doly ty rozléhají se na levém (východním) březu Zvodova, - mezi tímto břehem na západní straně a mezi rozhraním břidlic i žuly na východní straně, - a to v pobočném údolí, kterým teče potok, zvaný “Schwaderbach”. Směr tohoto potoka je přibližně severní, na západní jeho straně vystupuje nevysoká “Zelená Hora”, na východn í straně pak vyšší “Tisová Hora”, 802 metry nad mořem. Na východním svahu Zelené Hory, ještě více pak na západním svahu Tisové Hory rozloženy jsou hlavně dotčené velmi četné a částečně velmi veliké odvaly (haldy), táhnou se však podél potoka i dále na seve r až k soujmenné dědině “Schwaderbach” blízko hranic saských. Délka celého tohoto hornického okrlšku činí skoro tři kilometry při šířce asi 750 m.

Na východní straně vyznačeného okrlšku shledávávme od severu a severovýchodu tekoucí dvouramenný “Stříbrný potok”, mezi ním a Schwaderbachem pak “Olověnou horu”, kterážto jména tomu nasvědčují, že se tu kdysi dolovalo také na stříbro i olovo.

Město Kraslice děkuje, jako přemnohá jiná místa Rudohorská, původ svůj hornickému ruchu, který po celém rozsahu Rudohoří způsobil, že krajiny vysokou svou polohou a divokou hornatostí jinak drsné, neúrodné a vůbec nehostinné přece se zalidňovaly nad míru hustě, hornictví tu bylo velečinným kolonisatorem!

Počátek dolů Kraslických, jako skoro všech starodávných dolů, nelze jest historicky zjistiti. Dle jakési staré listiny byl by již král Přemysl Otakar II. roku 1272 statek a zámek Kraslici se všemi příslušnými doly na zlato, stříbro i jiné kovy udělil Jindřichovi staršímu, pánu na Plavně, listina ta však dle K. Sternberga ne ní zcela spolehliva, a není tudíž na jisto postaveno, zdali doly ty již v 13. století počaly, ač je to jinak pravdě velmi podobno. Alespoň je listinami stvrzeno, že roku 1370 Karel IV. povýšil Kraslici na horní městečko.

Z jiných historických dat, které o čilém již ruchu hornickém v Kraslici svědčí, je předně pamětihodno, že roku 1437 daroval císař Zikmund panství Kraslické svému kancléři, hraběti Kašparu Šlikovi. (Dle znění jiné zprávy přijal týž hrabě Kraslici v zástavu.) Za něho dostalo se tamním dolům zvláštního horního řádu, nařízeno řádné seznámení všech dolů činných, utvořeno právní hornické bratrstvo, i založena zákonná bratrská pokladna.

Jiný člen této, o hornictví Rudohorské velezasloužilé hraběcí rodiny, hrabě Jeroným Šlik dobyl si roku 1527 Kraslici koupí s touto podmínkou: “Protože však Kraslice jest lénem Koruny České, musí hrabě Šlik potřebnou záruku statků v ceně 3000 zl. ve dvorních deskách pojistiti, jak to v Koruně České zákonem a zvykem jest.” Z dotyčné právní listiny a z hornických výsa d, roku 1530 novému majiteli udělených, dá se souditi, že byly tehdáž doly Kraslické u velikému rozkvětu, dle hraběte Sternberga byl to rozkvět těch dolů vůbec největší. Avšak dle jiných zpráv dařilo se dolům těm i dále velice dobře, zejména též, když roku 1570 přešly v majetek Jiřího ze Schönburgu a jeho rodinných nástupců.

August ze Schönburgu udělil roku 1601 dolům Kraslickým nový horní řád, který se hlavně opíral o řád Jáchymovský, avšak ke zvláštním poměrům dolů Kraslických přihlížel. Dle I. článku tohoto řádu zřízeno jest v Kraslici, k hájení horní právomocnosti, úplné horní hejtmanství, záležející z horního hejtmana, hormistra a jednoho přísežného. Zřízení takového úřadu, jemuž podobný v celém Rudohoří pouze v Jáchymově - tam arci největší - sídlil, bylo sice také tím motivováno, aby se “zamezily dosud panovavší nepořádky, přehmaty a nezbednosti”, avšak přece zároveň tomu nasvědčuje, že se dolům Kraslickým přikládala veliká důležitost.

V příčině horního desátku ustanoveno jest, že se má ve smyslu vyrovnání z roku 1575 odváděti ze zlata a stříbra Jeho Veličenstvu polovina desátku a majiteli panství druhá polovina, z ostatních kovů, mědi, cínu, železa a j. pak že přísluší celý desátek panskému úřadu (majiteli panství).

Zavedení nového řádu horního při osvědčené bohatosti rudných loží přilákalo horní podnikatele i z cizozemska, jako z Norimberka, Lipska, z Freibergu, z Frankobrodu a j. v.

Asi 2000 horníků, hutníků, uhlířů a jiných dělníků, nad nimi pak přes 100 dozorců bylo prý tehdáž při velečetných dolech zaměstnáno.

Při tom byly v činnosti čtyři tavírny, tři hamry na měď a panská mosazárna (Schönburská).

Kromě mědi dobývaly se také jiné kovy, zejména cín a olovo, bezpochyby také zinek a dozajista stříbro, neboť v horním řádu Schönburském ze zřejmě vytčeno, že v dolech, ze kterých se stříbra dobývá, musí se čtyři dědičné podíly pro majitele panství a dva takové pro podílypro kostel a školu vyhraditi.

Doly na měděnou rudu byly rozloženy na Tisové a Zelené hoře, cínová ruda se dobývala (nepochybně rýžováním) v lesích u Silberbachu. Na olovo (asi stříbrnaté) dolovalo se taktéž u Silberbachu (v hoře Bleibergu), hlavně však v nejbližším, také jižním okolí Kraslice, kde na mapě podnes shledáváme lesní oddělení nazvané “Bleigrund”.

Daleko nejdůležitější bylo dobývání rud měděných, čemuž nasvědčuje velikost a množství pozůstalých haled na svahu Tisové a Zelené hory, proti nimž odvaly z jiných dolů jsou (pokud orbou nezmizely) jen nepatrny. V tom smyslu mluví také posavadní (byť i během dob snad poněkud pošinutá) hustota obyvatelstva, která v oboru dolování na měděnou rudu (na půdě vesnic Schwaderbach, Grünberg a Eibenberg) činí skoro 400 obyvatelů na čtver eční kilometr, v okrscích ostatních dolů však jen asi 106 obyvatelů. V ostatní části politického okresu Kraslického (kde se hornictví neprovozovalo) připadá na čtvereční kilometr pouze 67 obyvatelů, - výmluvný to důkaz, v jak vysoké míře hornictví k zalidnění krajin přispívalo a tudíž vydatným kolonisatorem se osvědčilo.

O vnitřním zařízení tehdejšího dolování, tedy o technickém jeho provádění, jsou některé poučné zápisky obsaženy v hlavní knize horního úřadu, která byla vedena o smlouvách a obchodech, jakož i v Kraslické lénní knize, kteréž obě knihy se chovají v Kraslickém archívu pozemkových knih.

Dle těchto zápisků obstarával hormistr hlavně jen representaci a účetnictví těžařstva, správu prací dolových, jakož i dohled při úpravě rud vytěžených vykonávali téměř výhradně důlní dozorci (Staiger - podolný). Tito za každý cent rudy, na nějakém místě dobyté, obdrželi jakousi akordem (úkolovou prací - pozn. V.K.) vyměřenou částku (obyčejně 6 ˝ až i 11 bílých grošů) ze které dotyčné dělníky vypláceli. Ruda arc i nesměla míti pod jistou částku mědi, obyčejně pod 5 %, rudy t. zv. odvalové přijímaly se však i se 3 % mědi.

Veškeré hornické náčiní bylo těmto úkolovým dozorcům (Gedingsteiger) inventárně odevzdáno, jakož i dolové prostory, ze kterých se ruda akordem dobývati měla.

Dobývání skály dělo se do roku 1627 bez užívání trhacího prachu, “šrámy” se dle možnosti v měkčích, břidličných vrstvách pořizovaly mlátkem a želízkem, ostatně se pracovalo nosáky, klíny a sochory. O sázení ohně je jednou prý jen zmínka.

Upr avování rud provádělo se z největší části ručně (klepáním a přebíráním). Co se ručně upraviti nedalo, roztloukalo se ve stoupách (“puchýrnách”) a pak na jakýchsi splavech se soustřeďovalo.

Jako v dolech “úkolní podolní”, tak měli i v hutích “úkolní taviči” všecku technickou práci v rukou. Tavič přijal rudy určité hodnoty (asi se pěti librami mědi v centu) a obdržel posléze 5 tolarů za každý vytavený cent mědi, z čehož nejen hutní dělníky vyplatiti, ale také všecken pomocný materiál (uhlí, přísady) zaplati ti a potřebné náčiní poříditi musil.

Na cent mědi vytavené roztavilo se asi 25 centů rudy, každý o 5 librách mědi, z nichžto se však jen 4 libry vytavily (pátá libra činila hutní schodek), tato ruda stála v dole a úpravně asi 9 tolarů, hutní výlohy činily 5 tolarů, tedy přišel cent mědi asi na 14 tolarů a prodával se za 22 tolarů tehdejších (po 2 zl. 34 kr. r. m.). Při každém centu mědi zbylo tedy asi 8 tolarů = 18 zl. 70 kr. na veškerou režii a čistý užitek.

Teprve roku 1627 byla v dolech Kraslických (původem prý z Uher) trhací práce prachem zavedena, bylo však již pozdě, neboť téhož času (1629) vyšel náboženský edikt Ferdinanda II., tu opouštěli horní podnikatelé, ba i sami horníci, valnou částí protestantské, doly Kraslické, které od té doby klesaly a k dřívějšímu stavu nikdy více se nezmohly.

Válka třicetiletá byla tudíž i v Kraslici zhoubcem blahobytu. Zejména pak od roku 1653, kdy vyšel druhý náboženský edikt, doly tamní úplně osiřely, a nevyhnutelně již nečinností svou v hloubce zatopením zanikly. Nahoře pak jen vybíráním rudných zbytků snadno přístupných doly jen bídně živořily.

Z toho zbídněného stavu zdálo se, že doly Kraslické opět se poněkud proberou na začátku 18. století. Roku 1704 potvrdil totiž hrabě Jan Nostic horní řád Schönbrgský, totéž učinil roku 1725 jeho dočasný nástupce, svobodný pán ze Schmidlina a roku 1734 opět hrabě jan Nostic, ujav Kraslici koupí návratnou.

Avšak hornické práce v té době podniknuté byly sice mnohé, ale vesměs jen malicherné, horničili tu jen těžaři drobní - podnikatelé na svůj vlastní vrub, štítící se každého poněkud většího nákladu, a pracující ode dneška na zítřek. O nějakém správném otvírání dolových polí pro pravidelné dobývání rudy nebylo řeči. Bralo se z dolů rozptýlených, co se kde lehce vzíti dalo: paběr kovalo se - “rabovalo” se. Ba i v samých panských dolech, kterých tu vedle drobných soukromých taktéž bylo, nevedlo se jináče. Když však se jevilo, že tímto malicherným a nemoudrým si počínáním doly jsou bezmála již v koncích, podniknuta jest ze strany maj itele panství - arci již pozdě - v posledních desítiletích 18. století pomocná práce velkého rozměru: založena jest totiž asi 30 metrů pod štolou Danielskou, která byla do té doby nejhlubší, nová, t. zv. “štola hluboká” (Tiefert Ort). Podniku tomu, liknavě a tudíž po dlouhánskou dobu prováděnému, však nebylo souzeno, aby byl zdárně dokonán.

Zatím se po celé téměř 18. století měděné rudy, jednak z dolů panských, jednak z drobných dolů soukromých - arci ve skrovném množství dobyté, tavily v panské huti svatého Jiří. Rudy tyto byly prý dosti bohaté, obsahujíce mědi přes 5 %, a z dolu “Boží vůle” prý až do 30 %, avšak bylo jich velice málo, konečně tak málo, že huť již velice sešlou roku 1801 majitel panství prodal dvěma průmyslníkům, kteří z bývalé huti pořídi li přádelnu.

Kraslickou mosazárnu, která prý dříve velmi jemnou mosaz na zhotovování hudebních nástrojů byla poskytovala, tehdáž však již po drahnou dobu byla zahálela, najal roku 1792 proslulý český průmyslník, Kraslický rodák David Starck a zařídil v ní první výrobu české kyseliny sírové (oleum). Tuto výrobu sice záhy přestěhoval do uhelných krajin Falknovské a Plzeňské, avšak zároveň zřídil u Kraslice továrnu na tkaní mousselinu, která v desíti letech měla 800 tkacích stavů a valně přispívala k obživě obyvatelstva celé krajiny, skleslým hornictvím schudlé.

Přes všechen hornický úpadek poháněla se “hluboká štola” se strany panství i ještě v roce 1826 (kdy jí byl horním měřičem patřičný směr ustanoven) dále, avšak v celém hornickém podniku nejevila se nijaká vážná opravdovost, neřídilť ho věci znalý odborník, ale hospodářský úředník! Posléze i tato jediná práce hornická usnula a ukončila se veškerá hornická práce v celé krajině, hornictvím druhdy velicé čilé.

Začátkem druhé polovice 19tého století pokusilo se dvoučlenné společentvo na základě nově vyšlého rakouského všeobecného horního zákona (z roku 1854), doly Kraslické pravidelně otevříti, aby v obnovenou činnost vejíti mohly a krajině i podnikatelům užitečnými se staly. Práce počala roku 1858, a již po roce - 1859 - vyšel v Rakouském hornickém časopise (Oesterr. Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen) od samého redaktora, pověstného barona z Hingenau, na základě osobního místního ohledání fulminantní článek, jakožto dobrozdání, dle kterého by byla Kraslic i vzešla doba opětného probuzení ke zdárné hornické činnosti. Zdá se však, že ke znovuzřízení tak rozsáhlých a zanedbaných dolů poskytnutý náklad nedostačoval, neboť vniklý hornický ruch záhy opět zanikl.

Probravše v předešlém, pokud se učiniti dalo, historii dolů Kraslických, ze které o hornicko - geologických a technických poměrech jejich pramálo vysvítá, povšimneme si posléze v krátkosti těchto poměrů, jak z posledního pokusu znovuotevření těchto dolů na jevo vyšly.

Útvar fyllitových břidlic je u Kraslice dosti pravidelně a mohutně vyvinut. Jeho jinak rozmanité vrstvy mají směr vesměs přibližně od jihu na sever a upadají buď ploše (úhlem od 15 do 30stupňů), buď příkřeji (úhlem 45 stupňů) k západu, jsou tedy souklonny se západním svahem Tisové hory. Na východním kraji břidličného útvaru kladou se jeho (fyllitové) vrstvy na žulový massív, který skoro k západní patě Tisové hory (v údolí Silberbachu) dosáhá, a na jih pod pánví hnědouhelnou (zde na několik menších pánví rozptýlenou) s horami Karlovarskými souvisí.

Směr vrstev fyllitových, které se tudíž onou žulou pozdviženy jeví, souhlasí zároveň se směrem údolí Schwaderbachu i Silberbachu, - vše to směřuje od jihu na sever k hoře “Aschberg” na saských hranicích.

V tomto pravidelném uložení střídají se vrstvy přidlic jemných a lesklých (částečně pokrývačských) s vrstvami mdlé barvy a drsného povrchu, na žulu (po východním okraji) přiléhá vrstva břidlice křemenité.

V celém souvrství započítáno jest třinácte loží rudnatých, která mají směr i úpad s vrstvami břidlicovými společný. Jsou to skutečná lože, nikoli žíly, které jinak v Rudohoří převládají.

V jednotlivém loži bývají obyčejně dva pruhy anebo jest i více pruhů (vrstviček) rudnatých, které se střídají s pruhy břidličnými, - jalovými. V pruzích a vůbec ve vložkách rudnatých jest křemenitá, mdle zbarvená a jakoby rozervaná břidlice protroušena a protkána rudnými částkami v prodobě zrnek, šňůrek, plátků a čoček, dle tradice prý se však objevovaly také hnízda a závalky rudy celistvé.

Rudnatost loží se hubí, až i mizí v některých místech tím, že pruhy jalové mohutnějí, rudnaté pak stejnou měrou slábnou, až se i vytrácejí.

V rudách Kraslických převládá měděný kyz vedle kyzu železného a arsenového, vyskytuje se také měděná čerň, měděný indich (Covellin) a podružně malachit.

Z uvedených třinácti rudných loží udává se u sedmi mocnost dvou i tří metrů, z kteréžto na pruhy rudnaté připadá prý dobrá polovice. Ostatní lože mají mocnost menší, až i nepatrnou.

Jak daleko je lože od lože vzdáleno, není udáno, i není nemožno, že při rozptýlenosti jednotlivých přečetných dolů některé lože počítáno jest dva i snad vícekráte, neboť žádné z těchto loží nebylo souvisle na větší délku sledováno a soustavně dobýváno.

V souhlasu s velikým množstvím jednotlivých malých dolů - bylo raženo do Tisové a Zelené Hory u Kraslice také mnoho štol. Těch napočteno jest (bez pochyby venecháním některých zcela zaniklých) šestnácte, a sice: v hoře Tisové nahoře 3, v prostřední výšce 5 a v údolí též 5, celkem třinácte, pod horu Zelenou šly z téhož údolí (Schwaderbachu) 3 štoly.

Kromě toho byly na svahu Tisové hory nedaleko temene dvě šachty.

Bez ohledu na t. zv. “hlubokou štolu”, v pozdějších dobách založenou a vlastně nedodělanou, byla ode dávna nejhlubší štola Danielova, která prý prorážela skoro veškerá lože Tisové hory!

Asi 60 metrů (svisle) nad štolou Danielovou je štola Adamova, skoro ve stejné výšce, avšak severněji štola Gabrielova. Tyto štoly vycházejí více méně ze spodu údolí do Tisové hory, všechny ostatní štoly jsou mělčí, totiž výše na svahu založeny a více méně vyčerpány.

Naproti štole Adamově vniká na druhé straně údolí do Zelené hory štola Růžencová (Rosenkranzstollen) a naproti štole Gabrielově štola “Útěchy” (Reichen Trost Stollen).

Tím jsme pověděli asi, co jsme z pramenů nahoře udaných čerpati mohli. Soudíme z toho, že doly Kraslické až po štolu Danieluvu jsou z větší části vyčerpány, a co do té hloubky vyčerpáno není, bylo by - tušíme - horníkovi nesnadno vyhledávati s výhodou - alespoň je těžko, na býhodné paběrkování s jakousi jistotou počítati. Jinak by arci mohlo býti v další hloubce, která vyčerpána není, a k pěkné naději opravňuje.

V přítomné fobě (roku 1901) jalo se větší společenstvo doly Kraslické opětně otevříti a z nich později těžiti. Podrobnosti nejsou ještě známy - Zdaž Bůh!

Doly Kupferberg v Rudohoří

Ze západního výběžku pohraničního Rudohoří, kde jsme nejrozsáhlejším a druhdy nejvydatnějším dolům Kraslickým přiměřeně větší pozornost věnovali, protože totéž z příčin námi udaných i jiní učinili, jest nám učiniti po hřbetu Rudohorském značný skok, abychom se octnuli na nejbližším místě, kde se před časy dobývala ruda měděná. Přes významné znění jména - Kupferberg - (Měděnec - pozn. V.K.) pozdržíme se tu jen krátce, neboť jsou tu bývalé doly menší rozsáhlost i i menšího věhlasu proti dolům Kraslickým. Hlavně pak také skrovné jsou tu naše prameny.

Kupferberg, severovýchodně od Jáchymova a severozápadně od Klášterce na hřbetě Rudohorském v okresu Přísečnickém ležící horní městečko, dosvědčuje již svým jménem původ svůj hornický. Dolovalo se tam druhdy na blízkém vrchu “Kupferhübel” (Mědník - pozn. V.K.)zvaném mimo na měď též na stříbro. Vršek tento, na němž stojí kaple Marianská, je starými odvaly hustě pokryt.

Ferdinandem II. udělena místu tomu svoboda hornického dobývání proti odvádění dvaceti hřiven stříbra a dvaceti centů kamínku (Kupferstein) z tamních měděných kyzů vytaveného. Roku 1547 přišly doly tyto ve správu dolů Jáchymovských - neznámo, s jakým výsledkem. Třicetiletá válka i v tomto místě zahubila p odnik hornický.

Skoro stejně dlouhý skok, jako z Kraslice na Kupferberg, učiníme nyní ve směru severovýchodním na hranice česko - saské, abychom ohledali v Rudohoří poslední hlavní stanici, dobýváním měděné rudy důležitou. Jmenuje se “Hora svaté Kateřiny”.

Doly na měděnou rudu u Hory svaté Kateřiny v Rudohoří

Od Chomutova na sever ve vzdálenosti asi 16 kilometrů leží těsně na hranicích českých, a to na pohraničném potoku poblíž hřbetu Rudohorského malé město “Hora svaté Kateřiny” - původu hornického. Pověst dí, že tu kdysi služka jménem Kateřina žala trávu a srpem svým přeťala stříbrný drát. Toť se ví, že bez podobné, byť i nesmyslné pověsti skoro žádné hornické místo se neobejde.

Doly Kateřinské otevřeli prý v neznámé době horníci Míšeňští. Roku 1528 byla hornická osada králem Ferdinandem I. již na horní městečko povýšena, dolovalo se tu tedy zajisté již v 15. století hlavně na rudu měděnou, stříbro bylo výrobkem vedlejším. O dávném tom dolování svědčí řady šachetních strží a obvalů, i četné odvaly nev elkých rozměrů.

Kolik se tu před válkou třicetiletou kdy dobývalo, není známo. Válka tato doly valně poškodila a stát pak jim šel ku pomoci, převzav (v době neurčené) 24 podílů, které byly ostatně v rukou privátních těžařů.

V předešlém (18.) století zřízen byl v Horách sv. Kateřiny pro tamní doly v Niklasberbu (Mikulov - pozn. V.K.) (na stříbro) zvláštní c.k. horní úřad. K upravování měděných rud stříbrnatých byly tu troje stoupy a na stoku tamního pomezného potoku s potokem druhým (Zobelbach) stála zvlášt ní tavírna (Před tím se tamní rudy tavívaly buď v blízkých tavírnách saských buď v Jáchymově).

Od roku 1714 do 1766, tedy po dobu 52 roků pracovalo se v Hoře svaté Katřiny s užitkem. Ještě roku 1750 vykazuje se výroba z dolu Mikulášského 223 hřiven stříbra a 135 centů mědi. Následujícího roku (1751) vyrobeno v témž dolu 204 hřivny stříbra a 149 centů mědi.

Ku konci 18. století považovala se hlavní rudná žíla Mikulášská ve svých nejbohatších místech za vyrubanou, a když pokusná díla na jiných žílách nevedla k žádoucímu výsledku, vzdal se erár roku 1807 úplně svého podílnictví na dolech svatokateřinských. Od té doby se jen někteří zaujatí těžaři pouze o to postarali, aby oba tamní doly hlavní, totiž vedle již zmíněného dolu Mikulášského také sousední důl Kat eřinský, úplně nezanikly, ač úpravny a huť docela sešly, ostaly některé hlavní části dolů ponekud přístupny.

Roku 1870 horlivý geolog a horník Jan Grimm z rozkazu ministerstva doly Kateřinské navštívil a pokud právě byly přístupny, prohlédl. I vyslovil se o jejich minulosti, pak o poměrech a nadějnosti těch dolů tak, jak jsme posud pověděli, a jak krátce ještě povíme.

Panující prahornina v okolí Hory sv. Kateřiny jest rula, a to (převládajícím v ní červenavým živcem - orthoklasem) převahou rula červená, rula šedá tvoří tam jen jednotlivé, zvláštní vložky.

Tato rulová prahornina je žílami dvojí soustavy prostoupena, totiž jednak a hlavně žílami k severu směřujícími, částečně poněkud k severovýchodu se odchylujícími, hrubě tedy žílami půlnočními, - jednak, a jen podřízeně žílami směru východního, částečně s odchylkou k jihovýchodu, hrubě tedy jitřními. Tyto žíly jitřní považuje J. Grimm větším dílem jen za rozsedliny v rule, které žádnou zvláštní žílovinou vyplněny nejsou, i nejznámější z nich, t. zv. žíla Kateřinská měla pro horníky hlavně jen ten význam, že sledováním jejím žíly půlnoční pohodlně překřížili, a že na těchto křižovatkách rudy pravidelně bohatší se vyskytovaly - úkaz to u žil vůbec velmi častý.

Ze žil půlnočních, hornicky více méně úrodných, uvádí a popisuje Jan Grimm, od západu (od stoku obou tamních potoků) počínaje, a k východu (vlastně k jihovýchodu) pokračuje, následující:

1. “Žíla veselé mysli” (Frölicher Gemüthgang) asi 15 centimetrů mocná, štolou od potoka Zobelského dostižená, obsahovala prý dle doslechu vedle jílu, křemene a živce něco kyzu měděného. Asi 80 metrů dále na východ následuje:

2. “Žíla Bohumírská” (Gottfriedgang), do 30 centimetrů mocná, obsahovala prý kromě jílu, křemene a kazivce (fluorit - pozn. V.K.) kyz měděný a leštěnec olověný (arci stříbrnatý). Po té následuje asi ve 130 metrech dále na východ nejdůležitější celého okršlku žíla půlnoční:

3. “Žíla Mikulášská” (Nikolaigang), směřuje poněkud severovýchodně a upadá úhlem 70 stupňů k západu, prostírá se přímo pod městečkem Horou svaté Kateřiny a přetínajíc potok přechází na saské území, kde se z ní posud ruda dobývá. Žíla tato je i do dvou metrů mocna, obsahuje (vedle různé jalové žíloviny) měděný leštěnec, měděný kyz, zinkové blejno i železnou rudu. Dotčené její rudy měděné jsou stříbrnaty, ve starých spisech mluví se o obsahu 20 i 28 liber mědi a 2 i 4 lotů stříbra v centu rudy. V odžilku žíly Mikulášské, hornicky nejvíce pěstěné, nalézal se také olověný leštěnec stříbrnatý.

Na žíle Mikulášské založeny a téměř až ke konci předešlého století v činnosti byly dva doly: důl Mikulášský, severovýchodní, se šachtou Palmskou neb Papežskou, a důl Kateřinský, jihozápadní, se šachtou Kateřinskou. Obě šachty ústí se v samém městečku. Šachta Palmská je až na dědičnou štol u asi 100 metrů a pod štolou ještě asi 80 metrů hluboka. Důl Kateřinský byl odvodňován dolem Mikulášským.

Od žíly Mikulášské asi 200 metrů dále na východ uvádí J. Grimm ještě žílu Janskou, stejně směřující, hornicky sledovanou, avšak méně vydatnou. Odtud asi 300 metrů dále na východ jmenují se ještě dvě jiné půlnoční žíly, ze kterých se vedle stříbrnatých rud měděných také olověný leštěnec (taktéž stříbrnatý) dobýval a těžil.

Ještě dále asi 500 metrů na východ bývalo na jiných ještě žílách půlnočních dolováno, avšak doly ty označují se na mapách z předešlého století jakožto zcela zavaleny.

Hora svaté Kateřiny vykazuje tudíž velmi znamenitou soustavu žil, rudami měděnými a stříbrnatými více méně obdařených. Ředitel J. Grimm dovozuje, že i žíla Mikulášská je pouze jednostranně vyčerpána a ve hloubce že všecky žíly jsou celistvy, neboť starým horníkům bránil všude nával vody, vniknouti do další, poněkud patrné hloubky. Kromě toho nedostávalo se dobrých úpraven ba i potřebného nákladu.

Z čehož soudí týž zpravodaj, že Hora svaté Kateřiny jakožto hornické místo může a bohdá bude ještě míti svou lepší budoucnost.

Rudy měděné v horách Krkonošských a v Podkrkonoší

Krkonoše, které ze všech pohraničných hor Českých rudami kovů vzácných nejméně, alespoň nejřídčeji jsou obmyšleny, chovají ve svém lůně, jakož i na svém úpatí poměrně nejvíce toho kovu, který, řadě se ušlechtilostí svou k cínu, českého horníka ode dávna jen skrovně zaměstnával, tím kovem je naše měď.

Rudy měděné máme v krajinách Krkonošských v celku dosti veliké množství, jestiť po krajinách těch valně rozptýlena a skorem ve všech geologických útvarech, ze kterých se jednak Krkonošské horstvo, jednak jižní jeho úpatí skládá, zastoupena. Při všelikém rozptýlení jest rudy té na četných místech přece tak hojně, že dotyčná rudná lože pozornosti a činnosti horníkovy u valné míře jsou hodna.

Vedeme-li čáru skorem rovnou od západního okolí Broumovského dále k západu přes Trutnov a Jilemnici až k Semilům, tedy shledáváme lože měděných rud Krkonošských jednak po té čáře, jednak v celé krajině, která od téže čáry severně se prostírá a téměř až k hřebenům Krkonošským dosahuje.

V této rozsáhlé krajině panují (nehledíme-li k mohutným výtvarům křídových pískovců u Adersbachu, které v obor našeho nynějšího zkoumání již nenáleží) hlavně tři geologické útvary, totiž útvar prahorní v oboru hor Krkonošských, útvar Huronský (břidlic fyllitových), k těmto prahorám jižně přiléhající, a útvarPermský (červenopískovcový), v oboru dalšího kraje Podkrkonošského ještě jižněji ulož ený.

Všecky tyto tři hlavní útvary, prahorní, fyllitový i Permský chovají v sobě lože měděných rud. Lože tato vesměs nikoli nejsou žílami, které by vrstvy útvarů protínaly, nýbrž jsou to právě lože, po případě vložky i shluky, s vrstvami těch útvarů souhlasně, tedy ve vrstvách samých se prostírající.

Hlavní z těchto loží měděných rud jsou, pokud je ředitel Jan Grimm dle vlastního názoru i dle skýtaných mu pomůcek v Ročníku horních akademií 1857 popsal - dle stáří, od starších k mladším, a zároveň od severu k jihu seřaděny - následující.

Rudná lože v okolí Rokytnice (Horní i Dolní) na západ až k Pasekám a k Havírně (severně nad Pasekami) jsou uloženy v prahorninách, zejména v tamním svoru (Glimmerschiefer), kterým probíhá několik pruhů krystalického pravápence. V těchto pruzích a mezi nimi jest vlastní sídlo rudných vložek, obsahujích pěkné rudy stříbrnaté, místy také rudu olověnou, ba částečně i zinkovou. Hlavní rudou jest však přirozeně ruda měděná, velice různotvarná.

Ředitel Jan Grimm popisuje kromě jiného poměry rudného lože u Horní Rokytnice, které poskytují obraz uložení rud v Krkonošských prahorninách vůbec, asi takto: Ve svorové tamní hornině leží dvě vrstvy prahorního vápence, z nichžto spodní se k účelům stavebním dobývá. Mezi oběma těmi vrstvami vápencovými jest asi 30 metrů mocná vrstevná hmota břidličná, v nížto velmi četně obsaženy jsou vyloučené buď čočkovité, buď plástovité, buď i jinotvárné kusy křemene, které ve hmotě břidličné souhlasně (dle směru i úpadu vrstev) jsou rozptýleny. Vyjma ty to křemenné vložky obsahuje veškerá ostatní hlavně břidličná hornina, mezi oběma vápencovými vrstvami uložená, přerůzné rudy měděné, a sice převahou malachit, lazur (azurit - pozn. V.K.), měděnou zeleň a čerň i ještě jiné sloučeniny mědi. Vedle těchto rud okysličených ukazují se však, ač posud méně četně, také měděné rudy sirníkové, jako: měděný leštěnec a kyz, leštěnec plavý a pestrý a j. v. Všecky tyto měděné rudy, hlavně pak sirníkové, jsou značně stříbrnaty, rudy olověné tu jsou však řídky.

Mohutné tot o lože měděných rud lze dle Grimma považovati jakožto mocný a rozsáhlý shluk ložný, jehožto rudnatost (dle směru) sahá až do délky přes 60 metrů, při mocnosti přes 25 metrů a při rozsahu do hloubky (dle úklonu asi 40 stupňů) posud neznámém.

Toť příklad uložení měděných rud v prahorách Krkonošských.

Na tyto různé rudy dolovalo se již před stoletími (kolem roku 1600) dosti vydatně, o čemž svědčí jednak některá posud zachovaná místní jména (dotčená již “Havírna”, “Hutní potok” a pod.), jakož i více zřetelných starých odvalů a provalin šachetních u Horní Rokytnice. Hlavně pak máme o dotyčném pradávném dolování také písemné - ač skrovné zprávy, které jsme stručně podali v předešlém pojednání o dolech na rudy stříbrné v severovýchodních Čechách a ku kterým se t u odvoláváme.

Připomínáme jen ještě opětně, že starodávní dolování u Horní i Dolní Rokytnice a odtud na západ až k Pasekám mělo na zřeteli téměř výhradně jen stříbro, k rudám měděným, hlavně jen sirníkovým, připoutané, a nehrubě si všímalo mědi samé vůbec a měděných rud okysličených zvláště. Těmto rudám okysličeným, které blíže povrchu zemského právě převládaly, staří horníci se přímo vyhýbali, neboť byly tehdejším hutníkům, neumějícím s nimi zacházeti, valně na závadu, a proto nemělo dotčené původní dolov ání žádoucích výsledků a tudíž také netrvalo dlouho.

Jinak by bylo, kdyby se k dotčeným rudním ložím, jen částečně a povrchně vyčerpaným, hledělo z přirozeného stanoviska rud měděných, arci i stříbrnatých.

Z tohoto pravého hornického stanoviska skládá ředitel J. Grimm v dotčená rudná lože v okolí Rokytnice až k Pasekám ještě velké naděje pro budoucnost, jakož jsme na dotčeném místě (ve stati o stříbře) po něm i my slovem byli učinili.

Jan Grimm vyslovuje také ještě přirozenou domněnku, že měďnaté rudy okysličené, které starým hutníkům veliké nesnáze způsobovaly, hlavně jen blíže povrchu zemského se nalézají, a že ve větších hloubkách, vlivům atmosféry nepřístupných, rudy tyto přecházejí v sirníky, s kterými by bylo i v naší době hutnicky pohodlněji manipulo vati, nežli s rudami okysličenými.

Není vyloučeno, že v oboru Krkonošských prahornin krystalicky břidličnatých (zvláště ve svoru) také ještě jinde rudy měděné jsou uloženy, zejména asi také staré doly u sv. Petra blíže Spindelmühle (Špindlerův Mlýn - pozn. V.K.) jsou bez pochyby východním pokračováním téhož výskytu rud, který jsme seznali v okolí Rokytnickém.

Druhý útvar Krkonošský, ve kterém lože měděných rud umístěny jsou, jest útvar břidlic fyllitových, tedy útvar t. zv. Huronský, na prahorách přímo spočívající. Tyto břidlice tvoří na jižní (české) straně Krkonošského prahorstva dosti široký pruh, na který se ještě jižněji ukládá pruh vrstev Permských.

V břidlicích fyllitových (dle dřívějšího i Grimmova označení “přechodních”) popisuje ředitel J. Grimm lože měděnými rudami protroušené, na kterém založen jest byl starý důl v krajině mezi dlouhou vsí Ruprechticemi a osadami Rybnicí i Příkrým položené (severovýchodně od Semil).

Mezi tamními vrstvami břidličnými, asi k východu směřujícími a k severu příkře upadajícími, tedy pozdviženými, jest jedna vrstva různě přeměněna, zejména jest v ní její křemenný obsah valnou částí vyloučen, a v různotvarné i různě veliké hnízdovité kusy křemene, neb páskované částky buližníku sloučen, které s ostatní hmotou břidličn ou, buď chloriticko - hlinitou a jemnou, buď křemenito - hlinitou a tvrdou, tvoří pestrou směs. Ve všech trhlinkách a dutinkách této směsi nalézá se blíže zemského povrchu malachit a měděná zeleň, v hloubce asi 15 metrů pak také měděný leštěnec a jiné sirn íky mědi.

Toto rudné lože je celkem asi 5 metrů mocno, na něm založena byla stará šachtice, sotva 15 metrů hluboká, a v hloubce asi 30 metrů pod ústím té staré šachtice stará štola, která však nebyla až k loži dohnána. Starým horníkům se tudíž toto rudné lože buď nezamlouvalo, nebo byli od další práce násilně zdržováni.

Pozdější částečné otevření téhož lože (v létech padesátých) zdálo prý se k tomu poukazovati, že jeho ušlechtilosti do hloubky přibývá. Ředitel J. Grimm dal rudy odtud tehdáž (1857) v Příbrami zkoušeti. I ukázalo se ve 100 librách rudy 2 1/2 libry mědi a 21/2 kventlíku, tedy něco přes 1/2 lotu stříbra. Dle Grimmova výpočtu byla by tudíž hrubá cena jednoho centu rudy asi 2 zl. 30 kr., dovývání a dovoz její páčí se jen asi na 36 kr. Zbylo by t edy na upravování a tavení bez mála 2 zl., z čehož by zajisté značný šistý užitek vyplýval.

Zbývá ještě promluviti o výskytu měděné rudy v třetím útvaru Krkonošském, vlastně již Podkrkonošském, totiž o útvaru Permském.

Útvar Permský, jinak útvarem Červeného pískovce zvaný, je na jižní straně horstva Krkonošského dosti mohutně vyvinut. Klade se tu dosti pravidelně na fyllitové břidlice, o nichž dřívě pojednáno - po případě na vrstvy kamenouhelné.

Ředitel J. Grimm líčí poměry Červeného pískovce Podkrkonošského a jeho měděných rud ve svém pojednání, jak tuto zkráceně povíme.

V úplném svém rozvoji záleží útvar Červeného pískovce ze tří oddělení.

První (spodní) etáže obsahují skoro veskrze hruboznné konglomeraty, je zřetelně zastoupena jednak severovýchodně od Žacléře k Wernersdorfu (Vernéřice - pozn. V.K.), jednak západně u Semil a nechová v sobě žádných rud.

Druhá (prostřední) etáže obsahuje převahou vrstvy pískovců drobnozrnných a břidličných i skutečné břidlice, je tedy vůbec obsahu různějšího, a zejména pro nás zajímavého.

Ve třetí (vrchní) etáži panují mocné vrstvy vlastního červeného pískovce, částečně i jinak - šedě, žlutavě, zelenavě zbarveného, které žádných hornicky zajímavých nerostů neobsahují.

Užitečné nerosty rudnaté chová výhradně druhá (prostřední) etáže Krkonošského Permu. Ve spodních vrstvách této etáže leží několik nepatrných loží kamenného uhlí, dobývání sotva hodných, nad nimiž jsou uloženy bituminosní břidlice hořlavé, značnější mohutnosti. Na těchto břidlicích spočívají vrstvy jednak pískovcové, jednak břidličné, které jsou měděnými rudami více méně prostoupeny. Tyto rudnaté vrstvy nám představují a vlastně jen zobrazují v malém měřítku velikolepý a světoznámý výskyt měděných rud jednak v ruské gubernii Permské, jednak v německém horn ickém okresu Mansfeldském (provincie “Sasko”).

Nejvýznačnější a také ještě nejvydatnější je tento český Perm mědirudný vyvinut v krajině Jilemnické a sice jednak na severním svahu návrší Kozince, jednak u Hrabačova. Na obou těchto místech záleží lože měděných rud z několika vrstev břidličných v úhrnné mocnosti jednoho až i do tří metrů, které jsou buď v jednotlivých, užších a širších pruzích, buď v celku měděnými rudami, zvláště malachitem, méně lazuritem, jemně protroušeny. Tyto jemné částky rudy jeví se mnohdy co pouhé nádechy na všech plochách vrstevných a rozdedlinných, hlavně také na povrchu různých zkamenělin rostlinných, které jsou v dotčených vrstvách bohatě zastoupeny. Tu objevují se kromě rudných částek okysličených také vložky rud sirníkových, ze jména měděného leštěnce.

Lože měděných rud (zároveň s vrstvami celého útvaru) směřuje na obou místech skoro k východu a zapadá k jihu, a sice na Kozinci úhlem 10 i 15 stupňů, u Hrabačova úhlem asi 30ti stupňů, průměrná jeho mocnost je asi 1,5 metru.

Kovna tost těchto rud udala se zkouškami částkou 5 1/2 libry mědi a přes půl lotu stříbra ve 100 librách rudy.

Dle úsudku ředitele Grimma je rozloha těchto rudnatých loží veliká, a tudíž naděje, že se měděná ruda z nich svého času ve značném množství se zdarem dobývati bude, nepochybná.

Podobně, jako v krajině Jilemnické, objevují se měděné rudy též v krajinách jihovýchodně a hlavně východně od jilemnice ležících, zejména u Lhoty Zálesní, u Dolního Lanova, u Sejfů Hermanových i ještě dále na východ přes Radvanice až k Broumovu. Krajiny tyto by se musely nejprve důkladně prozkoumati, nežli se posud stalo.

----------

Přes všecky odůvodněné naděje, které vážný odborník, ředitel Jan Grimm skládal v budoucnost měděných rud Podkrkonošských, leží celý ten zajímavý okršlek hornický až posud bez mála úplně ladem.

V úředním seznamu z roku 1885 zapsáno jest v témž okršlku na různých místech shora uvedených celkem šest hornických podniků. Mezi nimi vyniká “Horní a hutní těžařstvo na dobývání mědi” v Hermannseifen s dvaceti dolovými měrami, avšak jen se čtyřmi dělníky. Ostatní menší a malé podniky patří princi Vilémovi ze Schaumburg - Lippe, Janu Liebigovi a spol. v Liberci, pak jednotlivcům cizozemcům. Při těchto menších podnicích zapsáno jest (roku 1885) po dvou dělnících aneb dělnictvo žádné.

V úředním seznamu z roku 1890 neobjevuje se více dotčené horní a hutní těžařstvo, zapsány jsou již jen tři menší podniky s poznámkou, že jsou v nečinnosti.

Doly pokusné na kyz měděný i arsenový a ještě jiné nerosty založeny byly pod Sněžkou na straně Velké i Malé Úpy, avšak nedosáhly většího významu.

Některé podniky ještě menší důležitosti pomineme.

---------

A takž zakončujeme tuto svou stať o dobývání mědi v Čechách pro přítomnost velmi neutěšeně, avšak pro budoucnost přece nikoli bez naděje.

jen