Muzeum Mineral.cz 

Jiné kovy obecné

Pojednavše nejprve o kovech vzácných, zlatě a stříbře, pak o cínu a mědi, které jednak o sobě sličnými kovy býti se jeví, jednak vespolek slity odvěký bronz, ušlechtilou zvonovinu i nevyhnutelnou dělovinu poskytují, vezmeme nyní v úvahu ostatní kovy obecně užívané.

Vyjmouti tu arci musíme kov právě nejobecnější, který ohromností svého užívání, dobylou svou světovládou - mezi kovy ostatní vřaditi se nedá a zvláštního pojednání vyžaduje, totiž železo. Zbývají nám tudíž pro tuto kapitolu obecné kovy tři, totiž olovo, antimon a zinek.

Ostatní kovy, jejichž rud se v Čechách dobývá, buď vůbec nejsou obecné, anebo, stávají-li se za naší doby obecnějšími (jako například nikl), nevyrábějí se u nás v takovém množství, abychom je obecnými kovy nazvati mohli. Nad to se podobných různých kovů rudy zpravidla v Čechách na kovy nezdělávají, nýbrž jako rudy jinam prodávají.

Protož o nich povíme v pozdější kapitole pod nápisem: “Různé rudy”.

Zde tedy přiměřeně probereme pouze naznačenou trojici:

• I. Olovo
• II. Antimon
• III. Zinek

Olovo

Tento užitečný kov se v Čechách, jakož iv jiných zemích ve značném množství vyrábí tam, kde se stříbra dobývá, neboť při stříbrných rudách, zejména při tavení jich má olovo úlohu veledůležitou, ano, většína stříbra českého pochází právě z rudy olověné, totiž z olověného leštěnce stříbrnatého. V Čechách pak zvláště není téměř olova, které by přirozeně stříbra docela prosto bylo. Arci jest v některých místech olovo stříbrem tak chudé, že se tohoto z onoho jen jakožto vedlejší výrobek dobývá anebo dokonce ani nedobývá.

Hlavním vyrábitelem olova jsou v Čechách doly Příbramské, jejichž olovo obsahuje stříbra (zároveň ze stříbrných rud t. zv. pocházejícího) skoro celé jedno procento, Olovo tvoří tu, ač jest ho skorem 100 násobné množství, proti drahocennému stříbru, výrobek vedlejší. Vyrábí pak se v Příbrami přítomně asi 15 000 metrických centů olova vedle 19 000 metrických centů olověného klejtu (dílem červeného, dílem zeleného), z toho jest asi 2000 metrických centů olova t. zv. tvrdého, t. j. antimonnatého, ostatní jest olovo měkké, t. j. čisté.

Podobně jako v Příbrami vyrábí a hlavně vyrábělo se také v jiných dolech na stříbro založených přiměřené množství olova. Takž musilo druhdy také býti v Kutné Hoře, pokud se vydatně pracovalo v tamních dolech, t. zv. stříbrných (jižních), jejichž hlavní rudou byl olověný leštěnec stříbrnatý. Později, když se převahou z tamních dolů severních dobývaly stříbrnaté i měďnaté kyzy, nedostávalo se olova při tavení potřebného, které se >musilo odjinud - hlavně z dolů Stříbrských, a když ho tam nebylo, i z ciziny - kupovati.

Právě zpomenuté doly Stříbrské i sousední Křické, pak doly Bleistadtské jsou (vedle některých menších, ba nepatrných dolů pod Rudohořím) té povahy, že ode dávna poskytují olovo jakožto výrobek hlavní, po případě jediný - o kterých tudíž nám tuto pojednati jest.

Doly na olovo u města Stříbra

Královského horního města Stříbra (Mies) mán bylo již při stříbře zpomenouti, že se tam původně, a to prý již od 12. století, dobývalo (vedle olova) stříbro, odkud právě město své jméno vzalo.

V obnovené udělovací listině krále Václava IV. z roku 1410 mluví se již jen o novém “dolu na olovo”, který mincmistr Kutnohorský měl dáti vyměřiti.

Od té doby až k panování Ferdinanda I. nečiní se o dolech Stříbrských žádné zmínky. Je možno, že nepokoji Husitskými, které v západních Čechách velkých spoust způsobily, v záhubu přišly.

Král Ferdinand I. dal si na tom záležeti, aby doly Stříbrské opět povznesl, již proto, aby se pro Kutnou Horu nemuselo všecko olovo z ciziny kupovati. Od roku 1536 do 1540 utvořila se opět těžařstva a pak se olovo do Kutné Hory prodávalo - později (od roku 1558) prostřednictvím hraběte Morice Šlika (též pro doly Jáchymovské), což však vedlo k nespokojenostem těža řů i k nesprávnostem. Dalších zpráv - pokud by nás zajímaly - z té doby hrabě Sternberg nepodává.

Ve válce třicetileté utrpěly také doly Stříbrské, ač nebyly zcela zničeny, neboť ku konci 17. století počalo se opět dolovati. Roku 1743 pracovalo se na štole svatého Prokopa, roku 1774 pak na dole “Langenzug”. Od té doby dolovalo a doluje se tu již nepřetržitě. -

Horstvo u města Stříbra a v dalekém jeho okolí skládá se z nejstarších, t. zv. prahorních břidlic (fyllitů). Tyto břidlice jsou četnými žílami prostoupeny, které z větší části k severu směřují a k západu upadají. Žíly jsou od půl metru do čtyř i více metrů mocny a převahou křemenité, další výplň žil tvoří rudy olověné, hlavně leštěnec, vedle nichž vyskytují se četné, mnohdy krásně krystalované neros >ty (Pyromorfit i Cerrusit) také různé kyzy (železné i měděné), zinkové blejno a jiné sirníky, pak velkolepě krystalovaný křemen (převládající), sádrovec (Selenit), těživec (Baryt), Dolomit, řídčeji vápenec (Calcit), specifický Miesit, ba i Malachit, Azurit > a ještě jiné.

Rudnatost žil není stálá, ale je celkem hojná, někde i skvělá. Na žílách těchto založeno (zapsáno) jest asi deset hornických podniků, z nichžto však jsou jen dva v činnosti a u výrobě. Dotyčné dva hlavní doly jsou: důl starší, jménem “Langenzug” a důl mladší, jménem “Frischglück und Reichensegen”. Každý z těchto dolů přístupen jest svou vlastní hlavní šachtou, málo přes 200 metrů hlubokou (204 a metrů), a vyrábí ročně asi 12 000 metrických centů rudy - oba celkem asi 25 000 metrických centů, při čemž je zaměstnáno asi 460 dělníků. Důl první (Langenzug) má ještě pomocný důl “Unterlangenzug”, jenž je přístupen štolou, na levém břehu (? - pozn. V.K.) řeky Mže založenou.

Část dobyté čisté rudy (asi pětina) prodává se jakožto ruda glasurová k polévání různého nádobí, druhá část taví se v tamní, dolu Frischglück příslušné huti, i vytaví se ročně asi 1000 metr. centů olova, jen nepatrně stříbrnatého. Ruda ostatní prodává se do ciziny, hlavně do Porýnska. Z části olova, ve vlastní huti vytaveného, pořizují se broky, které mají rychlý odbyt.

Oba doly jsou moderně zařízeny a potřebnými úpravnami, zejména válcovými mlýny (krušidly) a stoupami s příslušnými sázecími stroji a separačními splavy opatřeny. Těžení ze šachet, odvodňování dolů i pohánění úprave >n provádí se parními stroji.

Doly u vsi Křice blíže města Stříbra

Roku 1864 podařilo se privátním kutařům (tamním osadníkům) nalézti u vsi Křice (Kšice - pozn. V.K.) asi 5 kilometrů od Stříbra na sever vzdálené, žílu olověné rudy mnohoslibnou, kteréž dáno jméno svatého Prokopa. po přemožení obtíží, které činila z počátku mocně přitékající voda, založen jest utvořenou těžařskou společností v krátké době pravidelný důl, i objeveny jsou hnedle další tři hlavní žíly, kromě ještě jiných, takže u Křice konstat ováno jest, podobně jako u Stříbra, celá žílová soustava.

Velmi pravidelně a přímo krásně vyvinuta jest původní žíla Prokopská, na níž založena byla šachta téhož jména a do 192 metrů prohloubena. Žíla ta směřuje přibližně k severu (poněkud k severozápadu) a upadá k straně západní o 75 stupních, mocnost její dosahuje 0,67 metru, z čehož připadá 7 i 8 centimetrů na dvě vrstvy olověného leštěnce velkokrystalinického a značně stříbrnatého (obsahujího od 0,05 do 0,2 % stříbra). Podobně jako leštěnec jsou také o statní nerosty žíloviny vrstevně i pravidelně uspořádány a v četných dutinách (drusách) krásně krystalovány.

Tyto nerosty jsou (v seřazení podle mnohosti jich výskytu) tyto: Dolomit hrubo- i jemnokrystalinický, méně často krystalovaný, Calcit velmi hojný - hlavní to rozdíl proti žílám Stříbrským, ve kterých je vápenec řídký a křemen převládající, křemen Stříbrskému podobný, avšak jen v podřízeném množství se objevující, Pyrit (železný kyz) zvláštní tím, že je celek rozežraný - sotva že krystalový tavr na n ěm rozeznáš, Sfalerit (zinkové blejno), jediný minerál, který se tu neobjevuje v krystalech, ale v pravidelných polokoulích, na leštěnci přirostlých.

Prof. Hemlhacker ustanovil stářítěchto nerostů, totiž posloupnosti, dle které se v původní rozsedlině usadily, takto: Pyrit (nejstarší), Dolomit, Galenit (leštěnec), Sfalerit, křemen, Calcit, Pyrit (novotvar).

Podobně, jako na žíle Prokopské, převládá také ve dvou dalších hlavních žílách Křických Dolomit a Calcit, jenom jediná, t. j. čtvrtá z těch žil podobá se spíše žílám Stříbrským, že v ní převládá křemen. Mocnost Křických žil vůbec bývá nejméně čtvrt metru a dosahuje i 1,5 metru.

Důl Křický, dotčnému privátnímu těžařstvu “domácímu” příslušný, opatřen jest všemi technickými pomůckami ve příčině těžení, odvodňování i úpravy rud. Od roku 1872 do 1882 dobývalo se tu ročně 12 500 metr. centů olověné rudy, v níž 812 kg stříbra obsaženo bylo (t. j. 0,065 % stříbra).

Přítomně (1895) doly ty ve příčině výroby z technických příčin zahálejí, což však bohdá nebude trvati dlouho.

Doly Bleistadtské

Bleistadt (Oloví - pozn. V.K.), královské horní město v Chebsku mezi Falknovem a Kraslicí - jinak též mezi Karlovými Vary a Schönbachem ležící, bylo, jak již jméno jeho dosvědčuje, od pradávna a jest částečně až posud sídlem výroby olova velmi čistého, obsahujícího pramalé částky stříbra, jimž se druhdy téměř nijaká nevěnovala pozornost.

Geologicky leží Bleistadt na výběžku prahor čského Rudohoří, blízko na jihu spočívá na těchto prahorách hnědouhelná pánev Falknovská. Dotčené prahory skládají se tu hlavně ze svoru, k němuž severozápadně prahorní břidlice, severně pak prahorní žula přiléhá. Ve svoru prostírají se četné rudnaté žíly, obsahující hlavně leštěnec vedle některých olověných rud okysličených (zelenoby, běloby a j.).

Kdy doly Bleistadtské vzaly svůj počátek, nelze udati, že však již počátkem 14. století byly v činnosti, jest nejstarší listinou z roku 1314 dokázáno. Tehdáž náležely doly ty i s hornickou osadou k panství Hartenberskému, není však známo, kolik v té době doly vynášely, protože všecky spisy zanikly v soukromém archívu pánů z Hartenberků, rodu to dávno vymřelého.

V 16. století prodali dotčení pánové své panství i s doly hraběti Štěpánu Šlikovi, který, jsa hornictví velice dbalým, založil již roku 1524 nejstarší, posud zachovalou horní knihu. Zároveň s doly zvětšovala se tehdáž hornická osada, obdržela jméno “Bleistadt” i privilej horního města od hraběte Šlika, který též stavbu kostela započal.

Avšak již roku 1547 propadlo panství Hartenberské se Šlikovými statky i doly konfiskaci, čímž přišly doly v úpadek, ale král Ferdinand I. nedal jim zaniknouti, i způsobil, že za podílnictví jeho vlastního roku 1552 sestoupilo se těžařstvo, které se uvolilo, poskytovati olova do Jáchymova o dva groše laciněji, než by odjinud nabízeno bylo (před tím se do Jáchymova k tavení tamních rud stříbrných, olovem chudých, dováželo olovo z německého Harce). Kdyby olovo Bleistadtsko více než tři loty stříbra v centu obsahovalo, mělo se těžařům zaplatiti i stříbro. Také bylo pan ství zavázáno, dodávati dolům i hutím potřební dříví za jistých podmínek atd.

Roku 1561 povýšen jest Bleistadt na královské horní město, kterému se dostalo znaku rázu veskrz hornického. Práva těžařů prodloužil roku 1574 král Maxmilián II., roku 1584 král Rudolf II., a týž ještě roku 1595 na dalších deset let - při podmínkách v celku nezměněných.

Roku 1597 prodal král Rudolf panství Hartenberské jakémus soukromníkovi, šlechtici, vymínil si však (pro těžaře) doly a potřebné pro ně lesní dříví. Z jakési listiny z roku 1616 jde na jevo, že byly doly v té době značně sklesly. Válka třicetiletá pak dovršila úpadek jejich.

Roku 1700 vyhořela Bleistadtská radnice a shořely i všecky listiny z té doby. Doly tamnější, které po válce třicetileté přece zase obnoveny byly, udržely se pak při velmi skrovném výtěžku a částečně i při ztrátě až na naše doby. Hlavně se o ně po drahnou dobu přičiňoval erár, který tam až do nedávna vydržoval zvláštní horní úřad, po jehož vyzdvižení připadla horní správa i tavení rud Jáchymovu.

Roku 1858 vyrobilo se olova jen 1500 q a zaměstnáno bylo asi 70 dělníků.

Ještě roku 1864 držel erár ve Bleistadtu 14 dolových měr s příslušnými úpravnami, kromě toho byly tu ještě dva menší doly privátní úředně vykázány, roku 1875 pak jen jeden důl privátní. Přítomně a již po delší dobu leží doly Bleistadtské ladem, nevykazujíce výroby žádné.

----------

Tím jsme odbyli výrobu olova v Čechách, vyjma Příbram a okolí Stříbra je výroba ta přítomně zcela nepatrna.

Některé malé podniky pod Rudohořím, které nijaké výroby nevykazují, a vlastně jen “na papíře” existují, jako u Dreihacken a Tannaweg v okresu Kynžvartském, pak u Plané na Plzeňsku a snad ještě jinde - nebudeme dále sledovati.

Jakožto vedlejší výrobek vykazuje těžařstvo “Všech Svatých” u Vrbice blíže Kladrub a pak těžařstvo Čarlovické u Staňkova (roku 1900) menší množství dobytých rud olověných vedle zinkových.

Antimon

Tohoto užitečného kovu vyrábí se v Čechách dosti značné množství. Nepřímým vyrábitelem jest, jak jsme na dotyčném místě již byli uvedli, také Příbram, poskytujíc ročně asi 2200 metr. centů antimonového (tvrdého) olova.

Podobně, jako v dolech Příbramských, objevuje se antimonová ruda, hlavně antimonit (leštěnec antimonový), ba částečně i ryzí antimon skoro všude, kde se na olovo a stříbro doluje. V Příbrami zvlášť nalézá se kromě toho také sloučenina antimonu s arsenem, Allemontit zvaná. Takové a podobné objevy nerostů antimonatých zajímají hlavně jen mineraloga a nebývají horníkem zužitkovány - leda že antimon v olověných rudách zbylý a k olovu přirozeně lnoucí posléze ve vytaveném olovu jest obsažen. Po náležitém zdělání tohoto olova, antimonem přiměřeně bohatého, a oblíbený materiál k pořizování literek tiskařských poskytujícího. Toť ona nepřímá výroba antimonu, které jsme se práv ě dotkli, a kterou jsme ve článku o dolech Příbramských blíže vysvětlili.

Na tomto místě jednati nám jest o dolech, ve kterých se antimonové rudy účelně, t. j. vyrábění antimonu, kovu, po případě nějakých prodejných antimonových preparátů (na př. antimonového skla a j.) hornicky dobývá.

Takových dolů jest v novější době již několik založeno na rudných žilách v oboru středočeského útvaru žulového - hlavně u Krásné Hory a v jejím dalším okolí.

U Krásné Hory dávní naší předkové dobývali zlata i shledali jsme na příslušném místě, že se toto dobývání zlata provádělo na rudných žilách, ve kterých již starodávný hornický odborník Lazarus Ecker roku 1592 konstatoval značné množství rud antimonových, zejména antimonitu t. j. antimonového leštěnce.

Tyto rudy po dl ouhou dobu zůstaly nepovšimnuty, až začátkem druhé polovice tohoto století utkvěla na nich pozornost hornická, když okolo roku 1850 na blízku Milešova (povltavského) směrem ke Krásné Hoře při orání pole náhodou ruda antimonová se vyskytla. Bylo tu hned kut áno a objeveny jsou tři žíly: nejvydatnější Václavská, pak Emanuelská a Marianská, na nichž prohloubeny byly tři stejnojmenné šachty: hlavní Václavská, pomocná Emanuelská a vedlejší Marianská.

Tím založen jest u Milešova obětavým podnikatelem Em. Kittlem první důl na antimon. Později povstaly podobně sousední doly u Proutkovic na Vletavě (severně od Milešova a západně od Krásné Hory) i u samé Krásné Hory. Ještě později počalo se pracovati v okolí Sedlčan i dále v oboru žuly středočeské.

Profesor Hemlhacke r prozkoumal důkladně tamní zajímavé poměry hornicko - geologické, zejména též dotčenou hlavní žílu Václavskou i žíly Milešovské vůbec, s jejichž povahou se zhruba shoduje zároveň povaha ostatních rudných žil této krajiny.

Dle tohoto prozkoumání je panují cí tu hornina, středočeská totiž žula, zvláštního slohu porfyrovitého v tom smyslu, že v žulové hornině prostředního zrna (se živcem hlavně triklinickým - oligoklasem) velmi četně jsou vtroušena veliká zrna (krystaly) živce monoklinického (orthoklasu) pod >oby t. zv. karlovarských dvojčat. Tato žulová hmota zvětráním živce (oligoklasu) na vzduchu lehko se rozpadá a velká zrna dvojčat uvolňuje, která na zemském povrchu hojně lze sbírati. Do této panující žuly hrubě porfyrovité vloženy jsou mohutné pruhy a shlu ky žulové horniny zcela jinaké, totiž žulového porfyru, který záleží ze žulové hmoty velmi jemnozrnné, s nečetnými zrnky toho kterého nerostu. Tento žulový porfyr nehrubě větrá a tvoří tudíž vyčnívající hřbety a homole tamní krajiny.

Jmenované horniny žulové prostoupeny jsou kamennými žílami zvláštní vyvřelé horniny mladší, jednak minetě, jednak zelenokamenu podobné, která se skládá z temné slídy (Biotitu) a ze živce vápenatého (Labradoritu) a kterou Hemlhacker nazval biotitovým diabasem.

Tento zvláštní z elenokamen je tu průvodcem (ač nikoli stálým) rudných žil, dle vydatnosti různých a v daleké krajině, zvláště na sever a severovýchod, ba částečně i na jih (až ku krajině Příbramské) rozptýlených. Hlavně důležita je v té příčině posud krajina mezi Milešovem, Proutkovicemi a Krásnou Horou, nejnověji pak i další krajina odtud na severovýchod přes Sedlčany až po řeku Sázavu se rozléhající, ač posud jen částečně prozkoumaná.

Žíly rudné dalšího okolí Krásnohorského prostupují rovnou měrou i porfyrovitou žulu a minetu (biotitový diabas). Všude pak, kde rudná žíla se dotýká žuly, jeví se tato proměna tím, že její živec trojklonný až na několik decimetrů od doteku stal se neprůhledným a (z původního běla) zazelenalým, čímž žula sama na blízku rudné žíly do zelena z barvena bývá, a tím právě horníkovi na skále pracujícímu blízkost rudné žíly prozrazuje (Dle názoru poněkud jiného způsobila tuto proměnu žuly dotčená vyvřelá hornina minetová, nebo-li biotitový diabas, jakožto průvodce rudných žil).

Výplň žil rudných záleží hlavně z rozdrcené i jinak pozměněné hmoty žulové, v níž se nalézají slabé šňůrky i mohutnější pruhy rudy antimonové, avšak také jemně a skrovně vtroušené kyzy, pyrit (kyz železný) a arsenopyrit (kyz arsenový). Tyto kyzy pak obsahují částky zlata (3 i 4 setiny procenta). Kromě kyzů obsahuje také Milešovský antimonit něco zlata asi půl druhé setiny procenta, tedy sotva polovic toho, co ho obsahují kyzy. Zlato v antimonitu není čisté, ale stříbrnaté obsahujíc asi 1/3 stříbra.

Rudné žíly v bližším okolí Krásné Hory a též Proutkovic vykazují však jednak ve křemenu, který rudu antimonovou provází, jednak v této rudě samé také ryzí zlato, nezřídka i v částkách pouhému oku viditelných. Není pochybnosti, že staří horníci (v 16. století a před tím) právě toto z >lato vyhledávali, a antimonitu si hrubě nevšímali. Toto hledání bylo jim usnadněno tím, že rudné žíly v žule středočeské (jakž jsme již u Milešova shledali) až “po drn” - jinak až po ornici vycházejí a tudíž kutacími rýhami snadno nalezeny a na zlato prozk >oumány býti mohou.

To je zřejmo také tím, že všude, kde po výchozech žil i do nějaké nepatrné hloubky zbytky starých prací hornických - nejvíce u Krásné Hory - posud jsou viditelny, nalézá se v žilách těch kromě rudy antimonové také ryzí zlato. Jisto však jest, že toho zlata staří horníci blíže povrchu zemského nalézali a dobývali více, nežli ho v hloubce zanechali, jakož jsme to z příčin již pověděných u zlata všude shledali, že bývá, anebo vlastně bývalo blíže povrchu zemského značně soustředěno, a tudíž od starých horníků snadně nalezeno i vyčerpáno.

Na štěstí je na žílách v žule středočeské v dalekém okolí Krásné Hory kromě zlata také antimon, kterým staří horníci pohrdali, větší část těchto žil pak má v sobě téměř pouhý antimon a těch si staří horníci vůbec nevšímali. Důsledkem toho lze v dalekém okolí Krásné Hory rudy antimonové jednak na “panenské” (nedotknuté) půdě dobývati, jednak staré hornické práce stopovati, paběrky zlata od starých horníků zůstaveného poskytují tak mimořádný výrobek vedle antim onu, jakožto výrobku hlavního.

Žíly antimonové jsou ve středočeské žule sice velmi četné, avšak - jak se podobá - bývají ve své rudnatosti více méně omezeny, t. j. rudnatost jednotlivé žíly nesahá (směrem) velmi daleko, a snad také ne příliš hluboko, za to jest právě (na štěstí) těch žil v dalekém okršlku dosti veliké množství.

Všimneme si v té příčině nejprve zvláště rudných žil Milešovských.

Žíly tyto, nahoře již zpomenuté (a podobně i žíly u blízkých Proutkovic) mají směr převahou východní a více méně příkrý úpad jižní. Ze tří jmenovaných žil prostírá se hlavní Václavská východně, Emanuelská a Marianská pak západně od jakési žílovité rozsedliny nepojmenované, která má směr severozápadní a úpad jihozápadní, všecky tyto tři žíly sahají s obou stran až k > této rozsedlině a nikoli přes ní. Žíla Václavksá se soujmennou šachtou je tudíž v podloží, obě ostatní dvě žíly a jejich šachty pak jsou v nadloží dotčené rozsedliny rozloženy. Z těchto ale jest žíla Emanuelská proti Marianské (a také proti Václavské) žíl >ou severní. Šachta Emanuelská je od hlavní šachty Václavské na stranu západně severozápadní 200 metrů vzdálena.

Žíla Václavská byla od bezejmenné rozsedliny východním směrem asi na 250 metrů otevřena a prozkoumána, dále jest pouze asi 2 centimetry mocna a jalova. V západní části (poblíž rozsedliny) je však zejména ve směrné délce 80 metrů velice ušlechtilá, do hloubky alespoň přes 150 metrů. Mocnost a výplň její jest vůbec proměnliva, mocnosti však od východu k západu v celku přibývá. V proměnlivé mocnosti až asi do 2/3 metru obsahuje rudná žíla celistvou žilku rudy, která se k západu sesiluje, při čemž ostatní (jalová) žílovina, jakoby rudě místo postupovala, slábne, až se i zcela vytratí a čisté rudě v celé mocnosti místo učiní, což trvá arci jen na několi k metrů směrné délky a jest zušlechtění pouze místní.

Ve své největší, více trvalé ušlechtilosti, v západní rozloze (pořád ale ještě východně od rozsedliny, kterou vůbec nepřechází) vysílá žíla Václavská, sama jsouc přes Ľ i do ˝ metru v rudě mocna, četné odžilky až do 10 centimetrů mocné a celkem rudou vyplněné do nadloží (na jižní stranu). S těmi odžilky a s mezilehlou jalovou žílovinou (rozdrcenou žulou) i s průvodní minetou povstává takto jakoby na tři metry mocnosti rozšířená žíla, kterou možno hornic ky v celku dobývati a v nížto od podloží k nadloží (od severu na jih) po sobě následují (v metrech):

K rudě se částečně klade něco křemene neb vápence, rovněž i k odžilkům rudy. Dotčené kyzy pak jsou v jalové žílovině chudě roztroušeny.

Od Václavské žíly asi 56 metrů na sever jest (jen západně od rozsedliny) rozlořena žíla Emanuelská o směru skoro západním a příkrém úpadu jižním. Její ušlechtilost však trvá po směru sotva 80 metrů a od výchozu po úpadu do jakési hloubky, dále k západu vstupuje žíla tato do žulového porfyru a stává se jalovou. Její největší mocnost v rudnatosti činí asi ,5 metru, není však trvající.

Nejméně vydatnou okázala se žíla Marianská, jižně od žíly Václavské na západní straně od rozsedliny rozložená o směru taktéž západním a o úpadu jižním. Byla směrem jen na 50 metrů prozkoumána a pouze asi na 10 metrů r >udnatou shledána.

Na uvedených třech rudných žilách, z nichžto jsme shledali Václavskou daleko nejdůležitější, založený a s nejpotřebnějšími technickými prostředky opatřený důl Milešovský, ku kterému přistavena huť, počal roku 1850 těžiti.

Do roku 1871, tedy po třinácte roků těžilo se průměrně ročně 2200 vídeňských centů čisté antimonové rudy (přímo prodejné asi po 7 zl.) a vyrobilo se mimo to 1800 víd. centů rudy vyškvařené (antimonium crudum) asi po 11 1/2 zl. Od roku 1868 vyrábělo se také čistého antimon u (regulus) ročně 232 víd. centů po 33 zl. To činí cenu roční výroby asi 39 000 zl.

Roku 1872 vyzbrojil se závod všemi moderními technickými pomůckami, rozsáhlými (skoro až přes míru) úpravnami a rozšířena i huť. Tím se od roku 1874 výroba skoro zdvojnásobila a hodnota její (při tehdejších přehnaných cenách) více než ztrojnásobila.

Následujícího roku (1875) vykazuje se úředně výroba Milešovského horního závodu takto:

• antimonové rudy 3571,5 q v ceně 47 641 zl.
• antimonium crudum 649 q v ceně 23 160 zl.
• antimonium regulus 92 q v ceně 5 916 zl.
• celkem 76 717 zl.

Ceny výroby sklesla tudíž proti roku předešlému asi o 45 000 zl. V tehdejší peněžité velice velice pohnuté době bylo to arci možno. V dolech bylo tehdáž zaměstnáno 167 horníků (i s dělníky na úpravě rud), v huti pak 6 hutníků.

O pět roků později (1880) dobylo se v Milešově již jen 554 metrických centů antimonové rudy v ceně 11 000 zl. pracujícími 73 dělníky. Zároven však se objevuje u sousedních Proutkovic důl Milešovského podnikatele se šachtou Jindřiščinou, ve kterém 130 dělníků dobylo 14 565 q rudy v ceně 29 120 zl. Ve společné huti Milešovské vyrobilo se 1223 metr. centů antimon. crudum a 26,5 metr. centů antimon. regulus v celkové ceně 41 700 zl. 10ti dělníky.

O dalších pět roků později vykazuje úřední seznam z roku 1885 doly Milešovské s osmi dolními měrami v nečinnosti, v huti pak je zaměstnáno 22 hutníků s huťmistrem pro sousední doly u Proutkovic a Krásné Hory. Tyto v příčině dobývání antimonu novější doly náležely původně k hornímu závodu Milešovskému, připadly však později částečně jiným majitelům. Hornictví na antimon se tedy po vyčerpání rudných žil Milešovských odstěhovalo “o dům dále”.

V huti Milešovské pak se roku 1890 zdělalo 40ti dělníky 3285 metr. centů antimonových rud, z nichž se vyrobilo:

• 476 q antimonium crudum v ceně 15 061 zl.
• 915 q antimonium regulus v ceně 48 236 zl.
• 28,5 q antimonového skla v ceně 2 161 zl.
• 376,5 q antimového kysličníku v ceně 16 382 zl.
• 205 q antimonové moučky v ceně 1 745 zl.
• celkem 2 001 q antimonových výrobků v ceně 83 585 zl.

Poměry dolů u Proutkovic a u Krásné Hory jsou (dle laskavého podání c.k. vrchního správce - horního rady - H. Gröglera z roku 1890) následující:

Nejprve poměry hornicko - geologické shodují se s poměry Milešovskými. Tu i tam je panující horninou porfyrovitá žula hrubozrnná s velikými krystaly živce monoklinického. Ve východní části dotyčné krajiny, návrším “Kobyla” označené, zastoupena jest jemnozrnná žula červené barvy (granitový to porfyr), průvodcem rudných žil jest i zde mineta - biotitový diabas.

Důl Jindřiščin (s hlavní šachtou Jindřiškou - Henriettenschacht) založen jest na žíle kobylské, která směřuje od východu k západu a upadá o 75 stupních k jihu. Mocnost její proměnlivá dosahuje až i 3 metry. Výplň žíly tvoří rozdrcená a proměněná žula, ve které se objevuje jednak antimonit buď vtroušený, buď žílovitě celistvý, jednak křemen, který, jakož i antimonit obsahuje vtroušené zlato, částečně ve plátká >ch a zrnkách i pouhým okem viditelných. Vedle antimonitu vyskytuje se i něco ryzího antimonu.

Tato žíla Kobylská má tudíž celkem povahu Václavské žíly Milešovské, ale rudnaté její části jsou rozptýlenější, mocnost rudy činí průměrně jen 6,5 centimetrů a nejvýše 15 centimetrů, za to je však zlatem bohatší. Tím se také vysvětluje, že tu (na Kobyle) pracovali již staří horníci, vniknuvše v některých místech do hloubky 80 metrů.

Šachta Jindřiščina jde 120 metrů svisle do hloubky a odtud po žíle až na 8. patro do 227 metrů celkové hloubky, dále prohloubeny jsou slepé šachtičky (s 8. a 10. patra) na 50 metrů, tak že důl sahá do hloubky asi 280 metrů pod ústí šachty. V této hloubce je žíla Kobylská již zcela zdivočelá, tvoříc žilku vápencovou a křemenitou, jen asi 2 centimetry mocnou. Ušlechtilost rudných žil zdá se tudíž i v této krajině do hloubky omezenou.

Podivno však jest, že v dole Jindřiščině křemenitá žílovina, zlato obsahující, hlavně ve hloubce asi 200 metrů (pod 7. patrem) se objevuje. Bohužel není zlatnatost a a mnohost toho křemene tak značná, aby dobývání jeho o sobě (bez přítomnosti antimonitu) se vyplácelo.

Důl Jindřiščin u Proutkovic, do té doby (1890) bratřím Pollakům příslušný, je o sobě potřebnými pomůckami vypraven a zejména též úpravnami opatřen. Dobyté rudy sdělávají se v huti Milešovské.

Roku 1890 dobylo se v dole a v úpravnách dolu Jindřiščina asi 3500 metr. centů antimonových rud v ceně asi 44 000 zl.

U Proutkovic jmenovati jest (kromě dolu Jindřiščina) ještě důl Antonínský, v příčině majetenství k dolům Krásnohorským (do roku 1890 firmě Antonín Šrut, řízením Emila Kittla) příslušný. Týž jest (do roku 1890) jen částečně otevřen jednak Emiliinou šachtou, jednak štolou téhož jména.

Emiliinou šachtou dostižena jest již ve 14 metrech hloubky žíla antimonové rudy, která však zatím dále se nestíhala. Podobně Emiliina štola dosáhla rudné žíly do 1 metru mocné, která na 40 metrů délky a 20 metrů hloubky ušlechtilou se prokázala a z části vyčerpána jest. Další otvírací práci šachtou i štolou uzdá >lo se zatím zastaviti, aby se tamní hornické dělnictvo věnovati mohlo práci v dolech Krásnohorských.

U Krásné Hory jmenujeme nejprve Pavlinin důl, přístupný štolou Antonínskou, 250 metrů dlouhou, která ve 120 metrech délky dostihla rudnou žílu, mající v sobě kromě antimonitu i ryzí antimon. Od dalšího jejího otvírání zatím upuštěno, aby se především pozornost a práce věnovati mohla hlavnímu dolu Krásnohorskému, jemuž dáno jméno “Důl Felixův”, jenž však obecně se nazývá “dolem Marianským”.

Důl Marianský (Felixův), přímo u Krásné Hory (severozápadně) ležící, založen jest na třech rudných žilách, které souhlasně s žílami Milešovskými i Proutkovickými mají směr východní a úpad jižní. Nejdůležitější je prostřední z nich, t. zv. žíla Krásnohorská, která v různých místech obsahuje buď jen rudu antimonovou, buď zlatonosný křemen, anebo obojí zároveň. Průměrná její mocnost činí asi 80 centimetrů.

Důl jest otevřen šachtou Marianskou, ze které dotčené žíly ve dvou patrech, totiž předně ve hloubce 70 metrů a pak ve hloubce 110 metrů se dostihly a sledovaly. Na druhém patře otevřena jest hlavní žíla (Krásnohorská) od šachty západně na 235 metrů a východně na 290 metrů délky. Kromě toho zaraženy jsou na pěti rudnatých místech z téhož patra slepé šachtičky, kterými zjiště >na jest ušlechtilost této žíly i přes 110 metrů hloubky.

Jak daleko rudnatost do hloubky vůbec trvá, o tom rozhodne budoucnost, pro kterou dotčené rudné žíly arci rozsáhleji se musí otevříti, aby z nich pravidelně a vydatně čerpati bylo možno.

Po roce 189 0 ujmula doly Krásnohorské a Proutkovické zároveň s hutí a ostatním majetkem v Milešově akciová společnost pode jménem: “Milešovský akcijní spolek horní a hutní” (Mileschauer Berg- und Hüttenwerks Actien Gesellschaft).

Současně (1890) uděleny jsou na základě kuteb již dříve prováděných bratřím Pollakům (zatím) čtyri dolové míry u Dublovic a Příčova v politivkém okresu Sedlčanském. Tam založeny jsou nové doly i s antimonovou hutí.

Základem tohoto podniku jsou četné rudné žíly antimonové, které tu v oboru středočeské žuly v různých směrech četně již nalezeny jsou a zajisté ve množství ještě větším dále se naleznou.

Doly tyto vykazují již jakousi výrobu, která je však jen zatímní, neboť dotyčný hornický podnik nevyšel ještě ze stadia příprav a začátků.

Není pochybnosti, že i ještě v dalším pokračování žulového útvaru středočeského v nedaleké budoucnosti nové podniky na dobývání rudy antimonové se vyskytnou.

Začátkem posledního desetiletí věku 19. - kdy toto píšeme - je toto odvětví průmyslu, k dobývání antimonu ve středních Čechách čelící, v neustálém rozvoji, pročež nelze jest látku této kapitoly dočista vyčerpati - jinak řečeno, musíme ji asi rokem 1900, tedy jaksi předčasně, ukončiti.

Dodatečně však (při tiskové korektuře) podotýkáme, že kolem roku 1900 doly Milešovské, Krásnohorské i Proutkovické, jakož i Milešovská huť přešly v majetek cizozemské společnosti “The Austrian Antimony Works Limited”. V huti té vyrobilo se roku 1900:

• 111 q antimonium crudum v ceně 3 052 zl.
• 610 q antimonium regulus v ceně 24 385 zl.
• 88 q antimonového skla v ceně 5 715 zl.
• 720 q antimonové moučky v ceně 3 958 zl.
• celkem 1 529 antimonových výrobků v ceně 37 110 zl.

----------

Připomenouti nám posléze jest dolů na antimonovou rudu v Čechách ještě dvou. První náleží již jen minulosti, druhý pak ještě i přítomnosti.

U vesnice Kříče (jinak též Chříč), východně od Kralovic, blíže řeky Berounky, dobýval prý se v letech padesátých antimonový leštěnec z rudného lože v tamních břidlicích (fyllitech) nalezeného. avšak zdá se, že výskyt rudy nebyl trvalý, a hornický podnik záhy zanikl.

Vážnější jest podnik následující. U vsi Boněnova (Punnau) blíže Chodové Plané v okresu Planském udržuje se skrovnými privátními silami již z let sedmdesátých důl o osmi dolových měrách v tamním prahorním útvaru, z ruly a amfibolové břidlice se skládajícím. Důl se právě jen, by prostě nezahálel, čtyřmi neb šesti horníky udržuje, při čemž je malá část rudy antimonové v ceně několika set zlatých ročně vyrábí. Nemůžeme o tom podniku bli žších podati zpráv, avšak zdá se, že by hoden byl přiměřené podpory k možnému čilejšímu rozvoji.

Zinek

Zinková ruda objevuje se v Čechách obyčejně v průvodu jiných kovů a jich rud na četných místech, avšak pravidelně v menším množství, než aby se ta výroba zinku na místě pomýšleti mohla. Protož se zinková ruda, kterou je na takových místech skoro výhradně zinkové blejno, dle možnosti vybírá a občas jinam odváží a prodává. Až do nedávna šla ruda ta pravidelně do Freibergu v Sasku a do Pruského Slezska.

Ve Příbramských dolech hraje zinek ve blejně, kteréž tamní rudy stále provází, úlohu arci značnou, avšak pro tamní poměry (dobývání rudy leštěncové) dosti nepříjemnou. V úpravnách nedá se totiž zinkové blejno pro svou značnou váhu specifickou od tamních ru d hlavních přesně odloučiti, a v huti je vždy nepříjemným hostem. Dosti velká část blejna Příbramského, od ostatních rud kde jen možno odloučeného, odvádí se, jak již prve naznačeno, jako vedlejší výrobek do cizích hutí.

Podobně jako v Příbrami, má se to se zinkovým blejnem ve Stříbře, v Jáchymově Rudohorském a vůbec skoro všude, kde se rud stříbrných a olověných dobývá. -

Jinde se objevuje zinek v průvodu cínu jako (dosti značně) v Goldenhöhe (Zlatý kopec - pozn. V.K.) a podřízeně i v jiných místech Českého Rudohoří i hor Karlovarských.

Také v Krkonoších objevuje se zinek, a to v průvodu arseniku, jako ve Velké Oupě (Riesenheinské doly), i jinde, avšak jsou to objevy nepatrné a vůbec neplodné.

Kromě jmenované podružné a v celku nepříliš valné výroby zinku, - vlastně jen zinkové rudy - dobývá se ruda tato samostatně v oboru nynějšího horního revírního úřadu Stříbrského na dvou místech málo od sebe vzdálených.

Z obou dotyčných podniků hornických jest jeden přítomně již nečinný, druhý pak téměř na začátku vydatnější (jak se podobá) své činnosti, jakož ihned povíme.

V Čarlovicích (Černovice - pozn. V.K.) mezi Horšovským Týnem a Stříbrem, kde geologická mapa vykazuje útvar starých břidlic (fyllitů), bylo uděleno právo dolování na zinkovou rudu nejprve (pokud známo) v letech šedesátých H. D. Lindheimovi, horlivému to hornickému podnikateli. Právo to připadlo jeho dědicům, Mantovské společnosti těžařské (na dobývání kamenného uhlí založené), na kterou po drahnou dobu úředně zapsány byly 3 dolové míry. Asi od rok u 1886 připsán jest tento podnik jiným privátním těžařům, avšak značnější výroba dotyčných dolů není vykázána po celou dobu nijaká. Ještě v úředním výkazu z roku 1890 jsou tam zapsány dvě dolové míry, avšak vždy jen se označuje závod ten jakožto nečinný. M ožná snad, že se po příkladu následujícím k živější činnosti ještě probudí.

“Last not least” - nejvydatnější ze všech podniků na dobývání zinkové rudy, ba i na vyrábění samého kovu zinku, povstává právě za nynější doby (na začátku let devadesátých) v Merklíně, druhém to dotčeném místě horního revíru Stříbrského.

Merklín, západně od Přeštic, a jižně od Stoda asi stejně vzdálený městys, leží na soujmenném potoku a na patě žulového vrchu Hůrky. i jinak (rytíři Merklínskými již ze 14. století a jich nástupci až po Hanuše hraběte z Kolovrat - Krakovských a nyní hraběte Pálffy-ho) historicky proslulý Merklín byl již na začátku našeho století svědkem hornického podniku na dobývání rudy zinkové, - snad i olověné (jest jí tam také, ale jen po skrovnu), avšak podnik u se nechtělo valně dařiti, pracovalo se liknavě a přetržitě, až pak roku 1845, když se byla dotyčná rudná žíla ve hloubce asi 30 metrů roztříštila, od dolování se upustilo (lde dra Katzera “Geologie von Böhmen”).

Roku 1853 ujal se opuštěného dolu v hornických kruzích z té doby známý, dotčený podnikatel H. D. Lindheim, jehož dědici (Mantovská společnost těžařská) byli dle úředních výkazů roku 1860 i dále v držení dolů na zinek v okresu Merklínském a Stříbrském, jakož i hlavně kamenouhelných dolů Mantovskýc h u Chotěšova. V té době vykazoval důl Merklínský jakousi skrovnou výrobu, avšak již v letech 70tých a 80tých přicházel vždy více v zapomenutí. V úředních výkazech po celou tu dobu objevuje se důl ten (pode jménem svatého Jana Křtitele - Johann Baptista Ze che), ač jakožto majetek Mantovské společnosti vykázaný, stále s neutěšenou poznámkou, že je nečinný.

V úředním výkazu z roku 1890 pak tento důl Merklínský zcela pohřešujeme, dle čehož se ho Mantovská společnost (jakož i dolu Čarlovického) úplně vzdala.

Začátkem nynějších let devadesátých přišel řečený důl v držení firmy “Breslauer”, která ho v činnost dříve nevídanou přivádí, ročně již asi 10 000 metrických centů rudy v ceně asi 20 000 zl. dobývá, a dokonce i stavbu příslušné huti na výrobu zinku podnik >á. Z té příčiny vývoz i jinakých rud zinkových (zejména též Stříbrských) do ciziny přestává, a rudy ty se zatím deponují pro novou huť Merklínskou - v Čechách svého druhu (pokud se pamatujeme) první a jedinou. Až do nynějšího roku 1894 nemůžeme o průběhu n >ového podniku více udati, i zbývá nám jen, o poměrech hornicko - geologických za pomoci Dra Katzera “Geologie” něčeho poučného dodati. -

Panujícím geologickým útvarem v krajině Merklínské jsou staré břidlice, vroubící na západ Čekou pánev Silurskou.

U sam ého Merklína vystupuje z břidlic svým jižním cípem ostrov žulový, který se na sever ve trojúhelník rozšiřuje a sáhá až Stodo.

Západně od Merklína leží na břidlicích fyllitových neveliká kamenouhelná pánev Merklínská, ve které se dobývá uhlí.

Město Merklín samo leží na žule, která odtud na severovýchod vystupuje, tvoříc vrch Hůrku, nad Merklínem 86 metrů povýšený. Žula je tu prostoupena zelenokameny a kromě toho rudnými žílami, které na jihozápadním svahu Hůrky na povrch vycházejí.

Hlavně jsou tu žíly dvě, z nichžto první zavdala příčinu k založení dotčeného dolu sv. Jana Křtitele. Žíla ta směřuje k východu (poněkud k jihovýchodu) a upadá velmi příkře k jihu. Je tedy se svahem Hůrky (k Merklínu) souklonna. Žíla jest od 1/3 do ˝ metru mocna, a vyplněna hlav ně křemenem, trochem vápence a pak zinkovým blejnem, částečně se objevuje také kalamín křemičitý (křemičitan zinkový), ba prý i burel, který povstal z manganového obsahu blejna zinkového. Blejno je tu barvy temné až do černa a objevuje se celistvě (nekrys >talovaně) v menších i větších částkách buď zrnatých, buď lupenatých skoro vždy s křemenem, jen někdy s vápencem.

V hloubce asi 30 mertů roztříštila se (jak již nahoře podotknuto) zdánlivě žíla, což prý roku 1846 zavdalo příčinu k zanechání práce, avšak při obnovení jejím roku 1853 shledalo se, že již ve 35 metrech se zušlechťuje, ba ve 44 metrech objevila se tu ve východní části dolu dokonce i olověná ruda.

Přítomně je důl šachtou asi 100 metrů hluboký, avšak, jak se zdá, ještě nedosti vyzbrojený, ač prý se již na čtyřech patrech pracuje.

Druhá hlavní žíla vychází severně od šachty sv. janské, je 35 i 40 centimetrů mocna a vyplněna skoro výhradně křemenem, v němž se skrovně znikového blejna vyskytuje, snad ho bude dále více.

Důl a celý závod Merklínský je v novém rozvoji, o němž není posud literárně nic zveřejněno. Protož nám jest přestati na tom, co jsme pověděli.

----------

Pozdější dodatek (při korektuře tiskové):

V “Oesterreich. Montanhandbuch für das Jahr 1900” jsou dotčené dva hornické podniky v oboru horního revírního úřadu Stříbrského zapsány takto:

Číslo 15. Horní závody na zinkovou a olověnou rudu, důl Charlotte v Čarlovicích a důl Germania ve Staňkově, příslušné těžařstvu Čarlovickému (Gewerkschaft Czarlowicz), 11 dolových měr v obcích Čarlovice a Staňkov, kromě úředníků a dozorců 212 dělníků.

Číslo 33. (v nečinnosti) Horní závod na zinkovou rudu Františka Josefa a Marianská huť v Merklíně, příslušné těžařstvu Čarlovickému, 7 dolových měr v obci Merklíně, huť na zinek o dvou pražírnách, dvou tavírnách s jednou pecí destillační.

Ve “Statistisches Jahrbuch des k.k. Ackerbau - Ministeriums” pro rok 1900 jest uvedeno v příčině výroby dotčených závodů:

“Oba závody (Číslo 15) dobyly 19 838 metrických centů zinkových rud v ceně 218 218 korun.”

“Ve dle podřízené (vedlejší výroby) výroby dolu Frischglück ve Stříbře (1110 metrických centů v ceně 14 374 korun) jest to nynější celková výroba zinkových rud v Čechách.”

“Těžařstvu Čarlovickému příslušná huť na zinek v Merklíně byla též roku 1900 v nečinnosti.”