Muzeum Mineral.cz 

Poznámka o cínu v Čechách

Výroba cínu, tohoto ušlechtilého kovu, byla v Čechách od pradávna velmi značná a - byť i byla během mnohých staletí až do naší doby velmi značnou újmu utrpěla - přece dokonce nevyhynula dosud.

Nejstarší památky dobývání českého cínu, kteréž namnoze s dobýváním i jiných obecných kovů spojeno bylo, sáhají až do 12. století. Výroba tato zavdala příčinu k založení a privilegování četných horních měst, utrpěla sice, jako vůbec všechen průmysl, velmi citelně, ano i z části nezhoj itelně v 17. století náboženskými nepokoji a třicetiletou válkou, avšak přece se opět vzmohla a - jak řečeno - posud nikterak zcela nevyhynula.

Není arci již dávno cín dle ceny tím, čím býval, když se ho zejména ku stolnímu náčiní i k různým jiným nádobám a předmětům velmi mnoho užívalo. Kromě toho český cín takép odléhá již dávno soutěži (konkurenci) anglické i mimoevropské velevýroby, avšak byl provždy a posud jest cín v Čechách vyrobený jakosti nejpřednější a v obchodě nejhledanější. Bohužel, že ho není již více přiměřené množství, vyrábíť se přítomně (v letech 90. 19. století - pozn. V.K.) cínu v Čechách asi 500 metrických centů, v říši Rakouské jest to v ýroba jediná.

Hory, v kterých se české rudy cínové odedávna dobývaly a částečně posud dobývají, nalézají se po různu v Českém Rudohoří a v jihozápadním jeho výběžku, v horách to t. zv. Karlovarských, tedy v Rudohoří po různu v celé téměř jeho délce a vůbec rozsáhlosti, - řekněme v Rudohoří ve smyslu širším, kteréž pak geologové dělí na Rudohoří pohraničné, jakožto část hlavní, a na hory Karlovarské, jakožto část vedlejší.

V rozsáhlém tomto horstvu shledali jsme již předešle proslulé doly Jáchymovské i jiné ještě doly, z nichž se těží aneb alespoň kdysi těžila ruda stříbrná. Seznali jsme tudíž částečně, - na některých totiž jeho místech. Zde - jednajíce o dobývání a výrobě českého cínu - uznáváme, že příhodno bude, pojednati o českém Rudohoří - pokud toho t řeba - dle povahy jeho v celku, a odůvodníme zároveň, proč právě v tomto místě tak činíme.

České Rudohoří, sídlo cínových vedle jiných rud

Rudohoří - dříve též “Krušné Hory” zvané - tvoří nejpestřejší část mohutného i lepého věnce horského, který v nevšední souměrnosti objímá zemi Českou. Pestrost tato jeví se nejen vnitřní stavbou horstva, ale též vnější jeho krytbou, kterou tvoří na temenech a svazích hor bujné a různorodé lesy (listnaté i jehličnaté), na úpatí jejich šťavnaté lučiny, úrodná role a o vocné sady, - hlavně pak (pro nás, českého hornictví dbající) vyniká tato pestrost převelikou rozmanitostí užitečných nerostů, které matka Příroda v útrobách dotčeného horstva byla uložila. Touto nevšední, ba téměř nikde jinde nevídanou štědrostí učinila příroda z celého českého Rudohoří jakoby celkově velkolepé ložisko a naleziště nerostů a zvláště i rud nejrozmanitějších. Právě tato rozmanitost jest našemu rozdělení, pro které jsme se v tomto pojednání o českém hornictví z vážných příčin rozhodli - rozděl ení to dle předmětů hornického dobývání - bohužel na závadu. Závadé této míníme uniknouti v ten způsob, že o Rudohoří souvisle a povšechně pojednáme na tomto místě, kde jest nám mluviti o kovu, který jest pro dotčené horstvo české opravdu specifický, jedna k že tu byl ode dávna hlavním předmětem hornické výroby, jednak že se ušlechtilého kovu toho v celé střední Evropě, ba téměř na celé evropské pevnině nikde jinde ve značnějším množství nenalézá, než právě v Rudohoří.

Jiné kovové rudy, které se na některých místech Rudohoří vedle cínu objevují, neopomineme zde uvésti. O hornických však místech, kde se jiné rudy o sobě dobývaly a snad posud dobývají, pojednáváme v těch částech tohoto spisu, do kterých dle předmětů výroby náležejí.

České (pohraničné) Rudohoří jest výsledkem velikolepého vyzdvižení, které nejstarší prahorní vrstvy ruly, svoru a pak i fyllitových břidlic vyvřením velikých spoust hlavně žulových a porfyrových byly utrpěly. Nynější zemské hranice česko - saské jdou skoro přesně podél hřebenu tohot o střechovitého vyzdvižení, které bylo podél ohromné trhliny, směrem týchž zemských hranic povstalé, jenom jednostranné, staloť se totiž pouze na straně saské, kdežto původní prahorní vrstvy na starně české buď (pokud možno) ve své původní poloze zůstaly, anebo dokonce (dříve nebo později) podél dotčené trhliny do hloubky sklesly. V této buď původní buď ponořené poloze nalézá se dotčený prahorní útvar pod nynějším zemským povrchem, který zaujímá podél celého Rudohoří velikolepá česká pánev hnědouhelná, - v hloubkách neznámých.

Tím se stalo, že nynější povrch zemský k straně saské (po způsobu jednostranně ploché střechy) nenáhle se sklání, kdežto na straně české strmí z roviny hnědouhelné roztržený průřez vrstev prahorních zároveň se spoustami žuly (i porfyru), které dotčenou velikolepou trhlinou vyvřely, ale zároveň nevyhnutelné množství jiných trhlin a rozsedlin větších i menších, různě směřujících, způsobily. Trhliny tyto, byvše ihned kamennými hmotami jalovými buď trváním dob látkami jinými, zejména též rudnatými (ať se stran, ať shora, ať zdola) vyplněny, jeví se jakožto přerůzné žíly a shluky, které horníka svým obsahem ode dávna poutaly a užitečně zaměstnávaly. Nejdůležitější a pro celé toto horstvo nejvýznačnější jsou právě žíly a shluky rudy cínové, různotvarná tato ložiska bývají převahou poutána k žule, která tu, jsouc živce skoro zcela zbavena, tvoří zvláštní odrůdu, nazvanou “Greisen”. Vedle této odrůdy žuly tvoří také vyloučený křemen výplň žil a shluků, výplň tato pak bývá cínovou rudou buď v žil kách protkána, buď v částkách nesouvislých, menších i větších protroušena. Žílovina tato cínovou rudu obsahující a tudíž horníkem vyhledávána jest místním jménem “Zwitter”, které v prosté mluvě přísluší samé cínové rudě, totiž cínovci. Zcela podobně, jako v Rudohoří pohraničním, objevuje se ruda cínová také v horách Karlovarských, které ve smyslu geologickém tvoří dotčený jihozápadní výběžek českého Rudohoří.

Sledujmež pak nejhlavnější místa pohraničného Rudohoří, kde se ruda hornicky dobývala, postupem od západu k východu, jak jsme již i v pojednání o dolech na rudu stříbrnou byli učinili. Některá tam uvedená místa budeme tu arci jmenovati opět, ta místa totiž, kde se vedle rudy stříbrné také ruda cínová dobývala. (Přidržíme se tu vedle Kašpara Sternberga i jiných také Dra Katzera Geologie Čech.)

Cín v Rudohoří pohraničném

Nejprve jest nám seznati doly nějzápadnější v okolí Neydeku. K nejstarším tu náležejí doly u jindřichovic, kde již v 15. století na cín se dolovalo, ale již dávno dolovati se přestalo. Severně odtud, blíže zemských hranic, leží stará hornická místa: Fribus, Sauersack a Hirschenstand, Přebuz, Rolava, Jelení - pozn. V.K.).

U Fribusu počalo dolování na cín asi začátkem 16. věku a jsouc velmi vydatné dalo podnět k zalžení města. Dle staré mapy hornické pracovalo se prý tu na 45 žilách, směřujících k severovýchodu a k východu o mocnosti šesti i více metrů. Po třicetileté válce zanikly tyto druhdy znamenité doly.

U Sauersacku vzniklo dolování v letech 1556 - 1560 a trvalo nepřetržitě až do počátku 19. století. Pracovalo prý se asi na 60 žilách, k severovýchodu směřujících, z nichto nejhlavnější byla do osmi metrů mocna. Roku 1810 zaražena tu k důkladnému prozkoumání dědičná štola svatého Antonína, která okolo roku 1860 prorazila 4 žíly, avšak rozhodného výsledku se nedošlo.

U Hirsechstandu velmi blízko hranic zemských jsou poměry i děje dolů předešlých podobny.

Neydek, střediště dotčeného hornického okresu, je staré horní město, již ve 13. století založené a v 16. století rozkvetlé tamními doly, které vedle cínové také větší množství stříbrné rudy vydávaly. Ruda cínová se tu původně také rýžováním. Hlavní rudné žíly mají směr jednak severní, jednak východní. Některé z nich chovají hojně rudy železné a také rudu manganovou. Bývaly tu i železá rny. Dobývání cínu trvalo nepřetržitě až do prvních let 19. století.

Severovýchodně od Neydeku leží městečko Perning, které v první polovici 16. století zároveň s tamními doly na rudu cínovou povstalo a za doby Ferdinanda I. asi nejvíce kvetlo. Na dolu hlavním (Nanebevzetí Panny Marie) po dlouhé přestávce počalo se opět pracovati, ale bez valného výsledku.

Veškeré cínorudné doly dosud jmenované založeny v oboru Rudohorské žuly. Doly následující náležejí břidličnatým prahorám Českého Rudohoří, ve kterých seznali jsme již dříve doly Jáchymovské. Žula vyvřelá, která rudy cínové napořád provází, objevuje se tu žílovitě. V příčině dobývání rudy cínové jsou tu nejdůležitější doly Blatenské, které leží blízko rozhraní obou dotčených útvarů (žuly a břidlic).

Město Blatno (Platten) (Horní Blatná - pozn. V.K.) zachovalo si vlastní kroniku rukopisnou i je tudíž o tamních dolech více známo, než o mnohých jiných. V krajině Blatenské dobývaly se porůznu železné a cínové rudy - tyto částečně rýžováním - již před založen ím horního městečka Blatna. V letech 1531 - 1532 nalezeno bylo na Blatenské hoře více ložišť cínovou rudou bohatých, načež se tu hornictvo soustředilo a osadu Blatno založilo. Již roku 1534, kdy také několik žil stříbrné rudy se objevilo, obdržela osada od saského kurfiřta Jana Bedřicha, jemuž panství tamní tehdáž patřilo, zvláštní horní řád, tištěný v saském městě Zwickau. Roku 1544 bylo již tu osm tavíren. Roku 1546 uzavřeno jest v Praze vyrovnání se saským vévodou, později kurfirstem Moricem, dle kterého jižní polovice jeho panství s Blatnem a nedalekým Božídarem připadla k Čechám, doly ostaly zatím ještě v držení vévody, avšak od roku 1556 dělily se o držebnost tyto obě strany.

O tehdejší výrobě uvádí hrabě Kašpar Sternberg pouze, že roku 1563 tři nejznačnější doly tamní krajiny, Blatno, Božídar a Hengst dobyly cínu 3725 centů v celkové ceně 78 224 zl.

Přes všechny výhody, kterých veškeré doly Rudohorské v 16. století užívaly, ubývala jich výroba již před válkou třicetiletou, která o sobě doly ty ani nepoškodila v té míře, jako stěhování se protestantského obyvatelstva do sousedního Saska.

Po válce třicetileté výroba dolů Blatenských znenáhla opět vzrůstala, vyrobiloť se od roku 1656 do roku 1661 sice jen asi 687 centů cínu, avšak o století později, od roku 1746 do roku 1755 7096 centů. Za celou tu dobu od roku 1656 do roku 1755, t. j. za 100 roků dobylo se asi 18 400 centů cínu.

U Blatna pracovalo se na rudu cínovou také ještě v 19. století, alespoň vykazují se tam úředně roku 1857 dva doly, výroba však není zvlášť vykázána.

Východně od Blatna leží ves Hengsterben (Hřebečná - pozn. V.K.), k Aberthamu příslušná, kde v dole svatého Mauricia až do nedávna na cínovou rudu se dolovalo. Doly prý povstaly roku 1545 a těšily se z počátku značným výsledkům. Roku 1559 byla šachta svatého Mauricia ohněm zničena a doly staly se nepřístupnými, i pořízena byla v náhradu pomocí vlády štola Blasiova, 720 metrů dlouhá, kterou celá soustava tamních rudných žil jest přehlednou učiněna. Jsou to jednak žíly půlnoční, jednak jitřní. Ze žil půlnočních, ve kterých se hlavně ruda dobývala, byla nejdůležitější žíla svatého Mauricia. Vyvřelá žula žíly provázející jest na více metrů cínovou rudou protroušena a protkána, takže prý se mohla v některých místech sama jako rudnatá žula po způsobu shluku dobývati, obsahovalať prý ta žula někdy (ale sotva často) 10 i 14 procent cínu. Ušlechtilost rud zjištěna prý tu na 200 metrů hloubky a sahá prý i ještě dále. Avšak přes všecko to vylíčené místní bohatství pracovalo se tu jen se střídavým štěstím. O velikosti výroby pak neudává se ničeho. - V 19. století se však doly Hengsterbenské objevují opětně v úředních výkazech. Tak se roku 1852 uvádí důl svatého Mauricia v Hengsterbenu s úpravnami a tavírnou, podobně také roku 1857. Tou dobou náležel y doly té krajiny v působnost tehdejšího horního hejtmanství Chomutovského, ve kterém se téhož roku 1857 vydobylo 253 vídeňských centů cínu, bez pochyby z dolu sv. Mauricia pocházejícího. Ještě později, v letech 70tých a 80tých dobývnaé tam rudy prodávaly se dle úředního udání až do Anglicka. Roku 1891 přestala činnost téhož dolu docela.

Do tohoto okršlku rud cínových náleží posléze (vedle některých podřízených dolů) Božídar a sousední Goldenhöhe (Zlatý Kopec - pozn. V.K.). O Božídaru jest pouze známo, že se tam v 16. století dosti cínu (vedle značného množství stříbra) dobývalo. Cínové tamní rudy musely prý se v cizích úpravnách zdělávati a v cizích hutích taviti. Božídar pojmuli jsme (hlavně v příčině dobývání stříbra) v okolí dolů Jáchymovskích. U Golden höhe byly do nedávna ještě dva doly v činnosti, nevniklo se však nikde do hloubky přes 30 sáhů. Roku 1864 i dále uvádějí se tam doly a tavírna jakémus cizozemci náležející, které pak později (okolo roku 1890) zanikly.

V další rozloze pohraničného Rudohoří na severovýchod shledáváme některá místa, u nichž se (jako u Vejprt a j.) vedle rudy stříbrné a častečně měděné také něco cínu dobývalo. O tom pojednáno jest na příslušných místech. Zde zbývá ještě - pominutím dotyčné mezery, Rudohorskou žulou vyplněné - promluviti o posledním dolovém okresu na severovýchod, který v příčině dobývání českého cínu jeví se býti nejzávažnějším, jest to okršlek horního města Krupky se sousedním Cinvaldem v nynějším politickém okresu Teplickém.

Doly Krupecké

Krupka (Graupen) , svobodné horní město severovýchodně nad Teplicemi, u paty a se svým příslušenstvím na svahu Rudohoří nedaleko zemských hranic malebně položené, jest střediskem druhdy rozsáhlého okresu hornického, jenž pojímá někulik pásem cínorudných žil, o nichž pozdě ji více odborného povíme. Zde budiž zatím jen naznačeno, že se žíly tyto prostírají různě v mohutném tamním rulovém praútvaru, že jsou prorvány namnoze porfyrem, a obsahují v množství podřízeném mimo cín též některé jiné kovy, zejména wolfram a měď.

Nynější město Krupka jest prastarého původu hornického, který - byv již kněžnou Libuší prorokován - klade se do století dvanástého, avšak historicky zjištěno je tamní dolování až ve věku třináctém.

Český velezevrubný, ale také vynalézavý kronikář, Hájek z Libočan, jenž dotčené proroctví o hornické skvělé budoucnosti Krupky kněžně Libuši ve vševědoucí ústa vložil vypravuje, v důsledku toho proroctví a v neomezené ochotě, kterou ku svému miláčku - kněžně Libuši - povždy jeví, pod nadpisem “Léta 1146tého” doslovně takto:

“Téhož léta jeden starý muž, kterémuž bylo jméno Vnadek, ze vsi Lhotice, chodě po horách, kteréž leží od Teplice jako za jednu míli k straně půlnoční, nalezl prut dlouhý a světlý, an vyrostl ze země. Domnívaje se, že by to stříbro bylo, ulomil jej při samé zemi a přinesl kněžně Retrudě (Gertrudě, manželce knížete a potomního krále Vladislava) do Teplice, kteráž dala to mistrům a horníkům k ohledání, kteříž ohněm toho zkusivše, pověděli, že jest cejn. Kněžna za prut cejnový Vnadkovi tři hřivny stříbr a dáti kázala, žádajíc, aby to místo, na kterémž ta vyrostlina nazenena, ukázal. To když se stalo, rozkázala na tomto místě kopati, a tu jest velká toho kovu hojnost nalezena.”

Tak Hájek o roku 1146. Jakkoli je zpráva tato po způsobu věku jeho (16. století), jenž v podivnostech, ba i v čarodějství si liboval, velice a nepřirozeně přiozdobena, může býti čerpána z lidového povídání snad i napsaného a může v ní býti jádro pravdy v tom smyslu, že asi již v té době (1146) počalo se u Krupky rýžovati na rudu cín ovou, která tam na povrchu zemském - přímo pod drnem - přírodou přehojně bylo nahromaděno. Rudu tu v sypké zemi krupkovitě a bohatě obsaženou bylo lze lehce nalézti a pak (protože byla prostě okysličeným cínem) na pověstný cínový prut (odkysličením v uhlí) roztaviti.

Že se tak již v polovici 12. věku státi mohlo a se dále z cínorudných rozsypů ušlechtilého kovu dobývalo, jeví se pravdě podobným dle historicky zaručené zprávy, dle které král Václav II. (arci teprve ku konci 13. věku) doly na cínovou rudu v Krupce jal se považovati za promlčené a tudíž právu zeměpanskému připadlé, pročež je bez okolků klášteru Zbraslavskému darem propůjčiti hodlal. Tu se však hlásil Zvěst z Trmice jakožto oprávněný majitel těch dolů, i ustanovil král čtyřčlennou komisi, z cír kevních hodnostářů (opatů a pražských kanovníků) složenou, aby nároky Zvěstovy prozkoumala. Když pak Zvěst nevratně dokázal, že totčené doly právně byl zdědil, neváhal král, navrátiti mu je v nerušený majetek, vystaviv mu krátce před smrtí svou (1305) právní listinu, která je z té doby o dolech jediná.

Když doly ty ku konci věku 13. mohly se považovati za prospalé, musely tu zajisté dlouho před tím býti, a ještě mnohem, mnohem dávnější muselo býti dobývání cínové rudy z rozsypů, které bez dolování ve vlastním smyslu nalézalo tu zdroj ohromný, během jediného století zajisté nevyčerpatelný, - k čemuž ještě později poukážeme.

Ze 14. věku a z první polovice věku 15. nedopídil se hr. Sternberg historických zpráv o Krupeckých dolech nižádných. Jen tolik je sznámo, že v první polovici 14. věku po Zvěstovi Trmickému připadla Krupka rodině Choldicz.

Roku 1478 povýšil král Vladislav II. Krupku na horní město a potvrdil privileje, které Thymo z Choldicz tamním dolům udělil. Roku 1487 ustanovil (dle jiného pramene) Arnošt ze Schönburgu pro Krupku zvláštní hornický řád, který se již dřívějších podobných řádů dovolává a poskytuje obraz o zařízení dolů Krupeckých, založení totiž “hluboké štoly dědičné”, která prý až pod horu Mückenberg (Komáří hůrka - pozn. V.K.) sáhajíc délky bezmála 900 láter dosáhla a jsouc ražena bez užívání trhacího prachu, jeví se býti dílem přímo podivuhodným, které provedeno býti mohlo jen spolčením se všech tamních těžařů. Dle další domněnky byla asi stejnou dobou zaražena i druhá ještě dědičná št ola pro doly východní, t. zv. štola Martinecká (štola Starý Martin - pozn. V.K.), která ústím svým počíná hned nad Šejnovem, jinak Bohosudovem, jejíž délka však známa není. Dotčený horní řád Schönburgský mluví právě o současném ražení dvou štol dědičných, čímž se vysloveně obě domněnky opodstatňují.

Ještě za krále Vladislava II. nastaly dolům Krupeckým, ač v celku svému rozkvětu se těšícím, různé svízele. Mlýny, v nichto se dobyté kroupy cínovcové před tavením na jemno drobily, stály tehdáž vesměs na říčce Mohelnici, která z počátku na krátko zemské hranice sledujíc, béře se u vesnice téhož jména do Míšeňska a poskytovala teprve na tomto saském území dotčeným mlýnům néležité vodní síly.

Když král Vladislav vývoz cínu ze země zakázal, vznikly protesty, načež mletí rud cínových na mohelnici v Míšeňsku sice opět povoleno bylo, avšak proti placení mýta 5 1/2 groše za každý cent.

Po té nastaly opětné výměny majitelů, které se dle hr. Sternberga souvisle historicky zjistiti nemohou. Roku 1506 připadlo panství Krupka, k němuž tehdáž 24 vesnic náleželo, Albrechtovi Kolovratovi Liebštejnskému, brzo na to Janu Waldsteinovi, který roku 1522 s těžaři uzavřel v příčině odvádění cínu smlouvu, avšak záhy povstaly o panství Krupecké a zároveň o hranice sousedního Míšeňska s pory, které těžko a zde zbytečno je sledovati a které se posléze zakončily tím, že roku 1547 Krupka připadla komoře královské. Od té doby byl v čele zeměpanského horního úřadu kromě hormistra ještě královský správce. Prvním takovým se stal Jan Gramoser, kt erý do té doby byl královským hormistrem v Budějovicích a roku 1549 do šlechtického stavu povýšen jest.

Tato změna v hornické administraci byla velice ve prospěch dolů Krupeckcý. Již roku 1549 byla králem Ferdinandem I., jenž byl příznivcem hornictví vůbec, prohlášena (zároveň také pro všecky ostatní české doly, cínovou rudu dobývající) ustálená “výměna cínu” v ten smysl, že těžaři na Krupce po jistou dobu každý cent cínu bez zálohy za 18 1/2 zl. a kdyby vzali zálohu, za 18 zl. královským skladům a ne jina m budou odváděti.

Tyto příznivé poměry neměly však dlouhého trvání, neboť následkem nastalého zneužívání dotčené smlouvy král za nedlouho byl nucen dotčenou výměnu zase zrušiti a povoliti svobodný prodej cínu - arci proti odvádění desátku. Protože pak také ceny cínu klesly a hlavní jeho odběratelé, kupci Norimberští a Lipští, místo dřívějších 20ti i více zl. jenom 17 zl. ba později dokonce jen 13 a 12 zl. na cent cínu prodávali, utrpěly doly v té míře, že dle znění jedné zprávy z té doby (kolem roku 1560) horníci sotva se uživiti mohli. Ceny cínu později sice opět stoupaly, avšak zle zase bylo, když následkem prokázaného podloudného vývozu cínu (z něhož desátek odváděn nebyl) koncem roku 1572 prohlášen byl zákaz vývozu cínu do ciziny vůbec.

Roku 1581 poslá n jest do Krupky k vyšetření tamních neutěšených poměrů pověstný znalec hornický Lazarus Ecker, který prohlásil, že doly tamní valně jsou sešly, dle jeho mínění proto, že byli těžaři (povinnými dávkami) příliš utiskováni. I byla jim králem Rudolfem poskytn uta úleva zejména též v příčině výroby mědi, která (vedle stříbra) byla v dolech a hutích Krupeckých vedlejším výrobkem dosti závažným.

Když roku 1596 do Krupky zavítal nejvyšší mincmistr hrabě Bedřich Šlik s Eliášem Güntherem z Jáchymova, jevily se tamní hornické poměry opět nadějnější.

Roku 1615 potvrdil král Matiáš Krupeckým všecky jejich privileje od listiny krále Vladislava počínaje, a postoupil zároveň darem město i zámek Krupku svému nějvyššímu purkrabímu Adamovi Sternbergovi, pánu na Sedlci, Bechyni a Zelené Hoře pod tou podmínkou, kdyby týž neb jeho dědicové panství to buď v celku, buď z části prodati měli nebo chtěli, že se přední právo koupě králi vyhrazuje.

Vypuknutím ihned na to zhoubné války třicetileté, končí se lepší doba dolů Krupeckých. Přes všecky nesrovnalosti, které v hornickém okresu Krupeckém před tím někdy nastaly, těšily se doly ty ke konci patnáctého a během šestnáctého století svému poměrně značnému rozkvětu, vyráběloť prý se tu tehdáž ve 150 dolech ročně až do 12 000 centů (přes 6000 metrických centů) cínu a město Krupka samo dospělo právě hornictvím, jemuž jedinému svůj vznik a rozvoj děkovalo, k valné důležitosti a zámožnosti.

Válka třicetiletá učinila tomuto blahobytu, jako všude jinde, nevyhnutelně přítrž, avšak s tím rozdílem, že kdežto mnohé jiné doly touto osudnou válkou úplně byly pohřbeny - doly Krupecké za trvání jejího pouze jen opuštěny jsouce zahálely, avšak po válce - v druhé polovici 17. století opět oživivati se počaly. Stalo se tak hlavně přičiněním hrabat ze Ste rnbergů, kteří i po válce pány na Krupce ostali a teprve roku 1710 toho panství se vzdali, prodavše je hrabatům a pozdějším knížatům Clary Aldringen, kterýžto rod je - vedle Teplice a jiných panství - také v držení Krupky až doposud.

I po celé 18. století trvaly doly Krupecké v dřívější, rozvoj jejich velmi tížící poddanosti (majiteli panství) bez značné změny, avšak při činnosti skrovnější, která v první polovici 19. století ještě více ochabovala. Teprve začátkem druhé polovice tohoto věku nastal jednak o becným vymaněním ze závislosti patrimoniální, jednak zavedením nového zákona horního rozhodný obrat, který - ač skleslost dolů rázem napraviti nemohl, přece opětný jejich rozvoj při daných podmínkách umožnil.

Podmínky tyto stanoveny jsou několikerými okolnostmi: Předně je nepochybno, že doly Krupecké ve své nejpožehnanější části, totiž na povrchu zemském (rýžemi) jsou vyčerpány nadobro, avšak pod zemským povrchem, na původním ložišti cínových rud jsou vyčerpány hornickými pracemi jen tak dalece, pokud toh o staré hornictví svými nedokonalými vědomostmi a pomůckami namnoze až i nemotorně dovedlo, i zbývá ještě k úplnému prozkoumání a pravidelnému vytěžení v útrobách tamního horstva zajisté veliké množství kovu ušlechtilého, arci možná příliš rozptýleného. Krá tce, doly Krupecké mohou míti, kdyby se osvědčila jejich hloubka, ještě svou, ač asi proti dobám tehdejšího bohatství méně požehnanou budoucnost. Není arci vyloučeno, že bývalou bohatost cínových rud možno snad nahraditi větším množstvím hornické těžby.

Že pak doly Krupecké - ač dosti malomocně - přece vůbec posud žijí, nechceme přestati na předešlém vypsání činnosti jejich (až do války třicetileté) hlavně jen povrchně historickém, ale povšimneme si poměrů těchto důležitých dolů a jejich vývoje zejména po válce třicetileté také poněkud odborně, pokud by totiž popis náš zájem všeobecný budil. Používáme k tomu popisu odborného pojednání, které jest jako přídavek obsaženo v německé monografii horního města Krupky,vydané roku 1868, jakož i pozdějších údajů úře dních.

Stoupajíce od jižní strany - buďsi od železniční stanice “Vrchoslav - Krupka” dráhy Duchcov - Podmokelské - směrem skoro severním do města Krupky, opouštíme (ve výšce asi 300 metrů nad mořem) pověstnou a požehnanou českou pánev hnědouhelnou, a vstupujeme do prahorního útvaru Českého Rudohoří, které z pod lemu dotčené pánve směle a příkře na sever vystupuje až do největší výše 800 metrů nad mořem, stoupá tedy asi o 500 metrů a to ve (přímé) vzdálenosti jen asi 2,5 kilometru, což činí přirozené, průměrné stoupání celého svahu Rudohorského skoro 1:5, t. j. bez mála 20 %. Stoupání toto jest míněno až na nejvyšší, severně nad Krupkou vyčnívající vrchol, nazvaný “Mückenberg” (Komáří hůrka - pozn. V.K.), který s věží “Mückenthurm” dominuje veškeré tamní kraj ině. Silnice, která nejprve táhlou hlavní ulicí Krupeckou směrem celkem severním, dále pak rozsáhlými oklikami k hornické osadě Horní Krupce a odtud dále pořád severně do Mohelnice (dnes zaniklé - pozn. V.K.) na hranicích zemských a do Saska vede, překraču je Rudohoří v horském sedle, poblíž řečeného Mückenbergu, o málo nižším, než je tato hora sama. S tohoto temene je k pohraniční Mohelnici a dále na sever do sousedního Saska zcela mírný svah - dle povahy Rudohoří vůbec.

Vytčená čára, z Krupky na sever přes Horní Krupku a Mückemberg do Mohelnice směřující, tvoří ústřední osu celého území, hornickým ruchem druhdy oživeného. Osa tato prochází veskrze rudohorskou rulou, a to rulou šedou, která odtud blízko na západ sousedí s mohutným tělesem porfyrů (kolem Cin valdu rozložených), na východ pak přechází v rulu červenou. Tato dosahuje až k Tysse, kde na ní spočívá velikolepé uložení křídového pískovce, jenž v dalším východním a severovýchodním rozložení tvoří t. zv. české a saské Švýcarsko.

Území Krupeckých dolů dělí se přirozeně na tři okresy: střední, západní a východní.

Okres střední, též Hornokrupecký (Obergraupener Revier) zvaný, prostírá se asi podél vzpomenuté ústřední osy nad městem Krupkou přes Horní Krupku ažna vrch Mückenberg. K žilám tohoto okresu vedou od jihu dvě staré štoly, “hořejší” a tak zvaná “hluboká” štola svatého Antonína, z nichž první je již dávno opuštěna a zbořena. Rudné žíly tohoto středního okresu jsou velice četny, mají směr skoro východní, tedy s pohořím společný a zapadají na sever ú klonným úhlem jen asi 16 neb 18 stupňů. Jsou tedy proti svahu pohoří protiklonny a k tomuto velice plochy. To ztěžovalo arci u vysoké míře přístup k těmto žilám v hloubce jen poněkud patrnější, neboť přístup ten umožnily by jen hluboké šachty, vysoko v hor ách založené, a nebo velmi dlouhé štoly z údolí na sever ražené. Obojímu se staří vyhýbali, a vykořisťovali dotčené žíly jen blíže povrchu zemského, v další rozloze jsou žíly ty až posud neprozkoumány, ba i zmíněnou “hlubokou” štolou Antonínskou, asi 500 m etrů dlouhou, nejsou žíly ty řádně dosaženy a sledovány. Mocnost žil, pokud jsou známy, bývá pravidelně jen několik až asi do 15ti centimetrů, někdy i více, výplň však je velmi ušlechtila, záleží totiž ze smíšení cínovce s křemenem, slídou, kazivcem, těživ cem (fluorit, baryt - pozn. V.K.) a tak zvanou “kamennou dření” (Steinmark), nerostem to chaolínu podobným, avšak pevnějším a různobarvým, ze živce asi povstalým. V některých místech tvoří skoro pouhá ruda (cínovec - Kassiterit - celistvý, řídčeji krystalo vaný) celou výplň té které žíly. Vedle cínovce objevuje se tu vůbec také wismut, jednak ryzí, jednak zrudnatělý, řídčeji pak wolfram. K hlavním žílám dolů těchto přidružují se četné žíly podřízené, t. zv. průvodčí, mnohdy dobývání hodné, avšak ve své ušlec htilosti méně vytrvalé.

Kromě dotčených žil nevalně mocných, ale rudou dosti pravidelně bohatých procházejí šedou rulou tohoto okresu mohutné žíly felsitu porfyrového, obyčejně více metrů mocné, v nichž bývá vtroušený cínovec mnohdy v množství tak značném, že ho lze s prospěchem dobývati. Kamenné ty žíly přecházejí nerušeně z ruly do porfyrů, ve východním sousedství uložených, jsou tedy mladší těch porfyrů, t. j. rozsedliny, z kterých dotčené kamenné žíly vyplněním pošly, nepovstaly již při vyvření porfyrů, ale později, avšak zdá se, že právě oby porfyry poskytovaly hlavní látku k vyplnění rozsedlin.

Tyto různé rozsedliny a povstalé z nich felsitoporfyrové žíly vtroušený cínovec obsahující, vycházejí nepochybně ze společného bodu, jímž jest asi právě hora Mückenberg, tam se také vtroušený cínovec značně soustředil a zavdal starým horníkům příčinu k dobývání. Velice rozsáhlá prohlubeň v tom místě je zbytkem tohoto shlukového dobývání, které se tu provádělo ještě začátkem 18. století. Z toho jde, že i dotčené žíly porfyrové, cínovcem protroušené mohou býti i na dále ještě předmětem dobývání rudy, obsahujíť mnohdy celé jedno procento, ba i více cínu. Anglické rudy cínové (dobyté, neupravené) jsou prý zřídka cínem bohatší.

Krupecký okres západní hraničí celkem s porfyry sousedního dalšího západu. Poměry jeho jsou málo známy, ač tu v přečetných stržích malých šachtiček a haldičkách, jimiž je tu zemský povrch jakoby poset, shledáváme výmluvných svědků někdejšího pilného dobývání rudy cínové. Ruda ta musela býti zv láště čista, což lze souditi dle Lukášské žíly, která je v tom oddělení nejdůležitější. Žíla ta, jakož i některé ještě jiné žíly, má směr skoro polední a zapadá ke straně západní s úklonem 35 stupňů. Výplň žíly Lukášské, i přes půl metru mocné (a bezpochyb y i jiných žil tohoto revíru), záleží jen z křemene, cínovce a kamenné dřeně, přimíšeno je místy něcowolframu, i slída se objevuje jen podřízeně, kyzy a sirníky vůbec chybí, není tu tedy žádných látek cín znečisťujících. Mluví se tradičně ještě o mnoho jin ých žilách, určitého se však nedá pověděti, neboť i některé zbylé staré mapy vyznačují hlavně jen meze dolových polí četných těžařů, nikoli směr a povahu rudných žil.

Pro oba dolové okresy, o kterých jsme krátce pojednali: pro okres střední (zároveň severní) a pro západní (Steinknochener Revier) založena byla bez pochyby již v 15. století předešle vzpomenutá “hluboká” štola asi 1800 metrů dlouhá, která prý však, nežli náležitě mohla býti využitkována, zanedbáním jejího vydržování opět zapadla. Dle poznámk y na jakés mapě pomýšlelo s roku 1704 štolu tu znovu zříditi, což však, bohužel, nebylo provedeno. Velké množství různých a často se střídajících malých těžařů a nesjednocenost jejich byla toho příčinou, že k dokončení velikého a mnohoslibného toho díla vl astně nikdy nepřišlo.

Zbývá ještě krátce promluviti o revíru východním, jinak též Knötelském (Knöteler Revier). Rudné žíly této části Krupeckých dolů upadají souklonně se svahem tamního pohoří a zavdaly starým horníkům příležitosti, že tu prováděli o závod pravé “rabování”. Dosáhliť té které žíly buď mělkou šachtičkou, buď kratinlou štolou, a vybravše rudy, cose právě namanulo, šli hnedle o dům dále, zarazíce novou šachtici neb štolu, pobrali opět, co bylo po ruce. Tak byl celý zemský povrch nemilostně rozr yt, ale další vnitřek horstva zůstal nepovšimnut. Důkladnější prozkoumání přečetných rudných žil tohoto revíru je zůstaveno budoucnosti.

Jakožto nejzváštnější úkaz tohoto okresu v příčině hornicko - geologické považovati jest shluk, jehož dobýváním povstala prohlubina, nazvaná “Zwickenpinge” asi v polovýšce tamního horského svahu. Výplň tohoto shluku, od něhož vycházejí žíly až do 60 centimetrů mocné, podobá se pískovci křemenitému, jest to však metamorfisovaná žula, zdánlivě beze slídy a bez živce, jehožt o někdejší přítomnost se prozrazuje četnými konkrecemi kamenné dřeně. V této základní shmotě shlukoviny a žíloviny objevuje se celistvý (nekrystalovaný) cínovec a značně wolframu. Dotčený shluk, na povrchu nevalné rozsáhlosti, a jeho žílovité výběžky byly svrchně starými horníky prospěšně dobývány, ve hloubce jsou však až dosud nepoznány.

Pro tento východní okres Krupeckých dolů byla v staré době (snad již ke konci 15. století) založena svrchu zpomenutá štola Martinecká, jejíž je známé pouze jméno a ústí (nad Šejnovem v místě zvaném “Galgenrachel”). -

Že se na území Krupeckém, a to v oboru všech tří žil dotčených okresů nejpůvodněji, a to již v dobách, ze kterých není písemných zpráv, provádělo pilné rýžovnictví na cínovou rudu, dá se snadno souditi, neboť se s obtížnějším dolováním dříve nezačalo, než pohodlnější rýžování do jisté míry pokročilo, než totiž rýže do jakési míry byly vyčerpány. Rýže ty musely býti přebohaté a velmi mohutné a rozsáhlé. Jednak jest terrain ve všech třech dotčených okresích k usazování se látek specificky těžkých z písku a štěrku, které horské vody odnášely, velice přízniv, jednak to lze pozorovati dle mnohých zbytků, z někdejších rýžovišť až posud pozůstalých. Přes to, že ruka lidská po četná století se namáhala, aby zůstavenou půdu vyrovnala a zúrodnila, tedy pozůstatky ty co možná zmizeti nechala, nedovedla toho, a mohutné zbytky starých rýžovišť nalézají se v různých místech nad Krupkou a Šejnovem, ale i doleji až po dědiny Marschen a Hohenstein.

Po době pouhého rýžování nastala doba současného, již méně vydatného rýžování i dolování - totiž vyhledávání cínové rudy v původních ložištích - v žilách a shlucích.

O dolování starodobém nelze arci mnoho říci. Práce na skále prováděla se, jako všude jinde, kladívkem a želízkem, i většími klíny, pak také ohněm. Ruda se z počátku asi jen vyklepávala i vybírala, záhy však počalo také i s vypíráním. O tehdejším tavení rud se dokonce ničeho neví. Hutnické pece byly zajisté velmi primitivní, jako všechny ostatní technické pomůcky.

Avšak t aké v dobách po válce třicetileté byly veškeré pomůcky na dosti nízkém stupni, a pracovalo se vůbec “malicherně a tudíž nemotorně. Jednotlivých arci nejvíce nepatrných dolů bylo veliké množství, jediná mapa z roku 1704 vykazuje v okresu středním a západním 150 dolů! Úpraven bylo jen několik a tavíren ještě méně a oboje byly po celé krajině až k Saským hranicím rozlehlé. Menší těžařstva musela tedy dávati své rudy jiným upravovati a zase jiným taviti - obapolně při nemírném platu a kontrole velmi nedostatečn é. Rudy se dovážely s hor dolů a opět nahoru až k Mohelnici pro rozptýlenost úpraven a hutí již naznačenou. Bližších zpráv odborných i z dob po válce třicetileté je málo, protože koncem předešlého století téměř všecky mapy a účty zlovolně prý byly zničeny.

Dle jedné pozůstalé knihy účetní z roků 1724 - 1734 “dolu žentourového” (Göppelwerk) na Mückenbergu byl závod ten jakýmsi těžařstvem najat od tehdejšího majitele panství, hraběte Claryho,který sám podniku účasten byl celou čtvrtinou a kněžna šestnáctinou. Těžařstvo odvádělo mu (jako již za dřívějších dob zákonem bylo) desetinu z hrubé výroby a pak ještě desetinu čistého užitku. Majetek toho těžařstva záležel z dotčeného dolu na Mückenbergu se žentourem o čtyřech koních, ze trojích mlýnů stoupových (“puch ýren”) a ze tří hutí: jedné k tavení cínové rudy, druhé k tavení strusek a třetí k tavení mědi (s louhovárnou na měděný vitriol).

Dotčené tavírně na strusky prodávali (což podivné) i všickni ostatní těžaři krupečtí strusky ze svých vlastních hutí. Těchto bylo v celém okresu šest (výhradně k tavení rudy cínové), a to čtyři na Mohelnici (na hranicích Saských) a dvě pod městem Krupkou. Dle množství strusek, k dotčené huti odváděných, lze souditi, že se tehdáž v Krupeckém území vyrábělo v celku asi 1100 - 1200 centů cínu ročně.

V tavírně na měď pracovalo se jen občas, když se větší množství mimochodem dobývaných rud měďnatých bylo sešlo.

Podáváme z dotčené účetní knihy vzorek závěrečného účtu jednoročního v zkráceném doslovném překladu:

Od 21. června 1727 až do 23. června 1728 udělalo se:

Od téhož roku (1727) za 7 roků vykázáno jest pro dotčený důl Mückenberský čistého užitku 2468 zl., desátku (dvojnásobného, jak nahoře praveno) zaplaceno jest 2822 zl., těžil tedy majitel panství z dolů již desátkem více, nežli horní podnikatelé, a mimo to připadlo mu (knížeti a kněžně) z čistého užitku ještě 771 zl. na vyhrazené podíly. V té době těžil kníže od ostatních dolů Krupeckých ještě 4000 zl. ročně.

Od té doby není o dolech Krupeckých písemných zpráv až do roku 1794, kdy doly ty znenáhla zanikati počaly. počátkem 19. věku byly tu ještě 11tery stoupy a v činnosti 3 huti. Od roku 1795 do roku 1856, t. j. za 62 roky činila úhrnná výroba 19 375 centů cínu, ročně tedy v průměru 313 centů.

Z roku 1831 zní zvláštní zpráva, že tu zaměstnáno bylo 325 horníků a vyráběno ročně 500 - 600 vídenských centů cínu.

Ke konci dotčeného údobí, t. j. začátkem druhé polovice věku 19. vymaněny jsou horní závody z dřívější odvěké patrimoniální poddanosti, a vešel v platnost nový horní zákon, vydaný roku 1854. Doly Krupecké vesměs skoupil roku 1856 privátník (zámožný kupec z Halle). Výroba sice (ze 132 centů roku 1855) vystoupila roku 1859 na 412 centů cínu, ale různé okolnosti byly rozhodnému vývoji dolů v cestě. Roku 1864 přešly doly v majetek p osavadních držitelů P. Lewalda a Ph. Schillera, kteří si předsevzali, doly přivésti správným otvíráním a zařizováním do náležitého stavu, a při tom vělikost výroby zatímně podřizovati dotčeným zájmům hlavním.

Výsledky tohoto chvalitebného podniku v příčině prozkoumání rudných žil (především hořejší štoly Antonínské pro okres střední a štoly Martinské pro okres západní), jakož i naděje pro budoucnost z nich kynoucí, naznačili jsme (pokud možno) již v předešlém popisu. podniku dařilo se v příčině výroby záhy dobře, z okrouhlých 300 a 400 celních centů (metrických půlcentů) cínu roku 1866 a 1867 vystoupla výroba do roku 1875 na okrouhlých 1500 metrických centů a udržela se v té výši až do roku 1877, při čemž zaměstnáno bylo v dolech kolem šedesáti horníků a v h uti asi 12 hutníků.

V té době (roku 1877) nastala českému cínu soutěž velevýroby cínu australského, jejížto následkem sklesla výroba Krupeckých dolů již roku 1878 pod 300 metrických centů a počet zaměstnaných dělníků změnšil se na 20 (asi 12 horníků a 8 hutníků).

Od té doby zvýšil se počet dělnictva do roku 1890 znenáhla jen asi na 27 osob a výroba vystoupila na okrouhlých 500 metrických centů cínu. Avšak poznamenati jest, že tato výroba v letech 80tých pochází jen menší částí z vlastních rud Krupeckých, větší část její taví se v huti tamní z rud amerických (zejména z rudohojné Bolivie) a z různých odpadků cínem bohatých.

Zdali se naděje dolů Krupeckých v opětný rozvoj jejich přece ještě kdy vyplní, nemožné říci. Rozhodně by k tomu potřebí bylo především značné obětavosti nějaké buď fysické buď morální osoby velmi zámožné.

----------

K dolům Krupeckým řadí se jednak polohou, jednak svou historií doly Cinvadské (Cínovec - pozn. V.K.).

K šedé rule území Krupeckého přiléhá na západ - blízko Krupky samé počínajíc - mohutné uložení porfyrů, sahající až ke Hrobům a k Mikulovu, jižně vystupují tyto porfyry skorem přímo zpod útvaru hnědouhelného, na sever pak sahají hluboko do Saska. Z této spousty porfyrů, asi 7 km (od východu k západu) široké, vystupuje právě n a hranicích zemských po způsobu ostrova (do Saska více než do Čech zasahujícího) žulový shluk Cinvadský, sotva 1 kilometr široký, a v Čechách o málo delší. Žula tohoto shluku je částečně obyčejná rudohorská, hlavně pak jeví se jakožto žula bezživcová, nazv aná “Greisen”.

V této zvláštní žulové odrůdě, hlavně z křemene a slídy se skládající a pro Rudohoří charakteristické, objevují se po různu zrna cínovce, wolframu a jiných ještě nerostů. Mnohem vydatněji a pravidelněji se však vyskytuje cínová ruda (cínovec - kassiterit) v četných, prazvláštních vrstvách, které jakoby pánvovitě dotčeným žulovým shlukem bez mála vodorovně procházejí a dle této své rozlohy vrstvám uloženým - flecím - se podobají. Tak se také prostě nazývají, flecemi však nikterak nejsou, tak j ako nejsou žilami, neboť v obojím případě musely by se od průvodní (sousední) horniny (ruly) zřetelně po obou stranách děliti, což však není. Také mocnost těchto “pavrstev” je velmi nestejná a hmota jejich přechází nenáhle ve hmotu mateřské horniny na obou stranách. Jsou to tedy vyloučeniny zvláštního druhu bez pochyby hned po vyvření dotčené horniny při jejím tuhnutí z ní a v ní povstalé, a slovem “pavrstvy” (Pseudo - Flötze) snad ještě nejpřiměřeněji označené.

Takovýchto “pavrstev” poznáno na straně české (v nevelké vzdálenosti vrstvu nad vrstvou) asi šestnácte, mocnost jejich bývá několik centimetrů až i několik decimetrů. Na stranu saskou se některé z nich k sobě přibližují a v jedinou “pavrstvu” přecházejí.

Rozloha Cinvadského shluku označena jest na zemském povrchu množstvím obvalů a odvalů z dávné činnosti hornické, kteréžto stará osada a pozdější městečko Cinvald původ svůj děkuje.

V 16. století dolovalo se prý tu na stříbro i měď s nevalným úspěchem. Mnohem lépe se pak dařilo dobývání rudy cínové, s kterou zároveň také wolfram se vyskytoval, od starých horníků však stranou pohazován býval. V pozdějších (nedávných) dobách pak byl právě wolfram hlavním předmětem hornického dobývání - zejména také ze starých odvalů.

Ze staré historie dolů Cinvaldských známe pramálo.Před válkou třicetiletou vzmohly se k valné - v poměru ku své omezené rozsáhlosti - výrobě. Vydobyté rudyvšak dodávány prý byly k tavení do ciziny. Dotčená válka udusila tam ruch hornický na dlouhou dobu. Mezi tím připadl Cinvald s větší čá stí svých dolů k panství Krupeckému, a osud dolů dotčených srostl s osudem dolů Krupeckých. Ostatní část dolů Cinvaldských náleží od jakés doby knížeti Lobkovicovi, pánu na Bílině. Roku 1852, kdy u Cinvaldu dle úředního výkazu zaměstnáno bylo ve dvanácti d olech 111 horníků.

Obnovené dolování v 19. století směřovalo hlavně k vyrábění wolframu, jak již svrchu naznačeno.

Ve východním sousedství Cinvaldu dolovalo se ještě na Preisebergu v žulovém porfyru, cínovec po různu obsahujícím, a to dobýváním svrchním, roku 1862 obnoveným, ale pro rozptýlenost rudy hnedle zase zastaveným.

Jiných ještě podřízenějších míst částečného dobývání cínové rudy můžeme pominouti.

----------

Tím jsme dokončili svou pouť po Rudohoří pohraničném ve příčině dolování na rudu cínovou. Zbývá nám v té příčině povšimnouti si přiměřeně ještě jednoho okresu, dobýváním cínu druhdy proslulého. Okres ten se prostírá v jižním sousedství pohraničného Rudohoří - v oboru hor t. zv. Karlovarských.

Doly na cínovou rudu v horách Karlovarských

Sledujíce podél českého Rudohoří, jehož pestré horstvo jsme již dříve v příčině rud stříbrných, nyní pak v příčině rudy cínové byli probírali, směr západní (poněkud jihozápadní) a odbočíce posléze na západním konci pohraničného Rudohoří (u Bleistadtu - Oloví - pozn. V.K.) ku straně jižní, octneme se u měst: Karlových Varů, Lokte a Falknova (Sokolov - pozn. V.K.), v jejichž jižním sousedství shledáváme nejzazší území rud cínových. Dotyčná hornická města jsou: Slavkov (Horní Slavkov - pozn. V.K.), Schönfeld a L auterbach (Krásno, Čistá - pozn. V.K.).

Jsme tu - překročivše od dotčeného západního konce Rudohoří pochodem jižním třetihorní Falknovskou pánev hnědouhelnou - opět v prahorách z ruly, žuly a svoru hlavně se skládajících, a celkem povahu horstva Rudohorského majících. Jsou to hory t. zv. Karlovarské, které za příčinou dotčeného jejich příbuzenství geologové k Rudohoří v širším smyslu počítají, dělíce pak toto na Rudohoří vlastní (pohraničné) a na hory Karlovarské, jak jsme opětně již byli naznačili. Úzký h řbet svoru a prahorní břidlice, jenž odděluje Falknovskou pánev hnědouhelnou od pánve Chebské, spojuje zároveň západní konec pohraničného Rudohoří s horami Karlovarskými. Hory tyto hraničí východně s rozsáhlým vulkanickým horstvem Doupovským, jižně s bžidl icovými prahorami Tepelskými, jihozápadně pak orograficky souvisí jednak se Smrčinami, jednak se severním výběžkem Českého lesa.

Hory Karlovarské, z nichž se na jih severní části proudí světové Vary, otci vlasti posvěcené, jsou i pro horníka velezajímavy a důležity a to hlavně cínovými rudami, jimiž jsou a zejména bývaly dosti hojně obdařeny. Rudy ty jsou více méně poutány k tamní žule, která se tu jeví vůbec jako hornina vyvřelá a to buď jako žula obyčejná, buď jako zvláštní žula drobnozrnná. Tato pak žu la drobnozrnná je právě průvodcem i obsahovatelem rud cínových. Z ní se v některých místech převládáním křemene a vyloučením živce vyvinula zvláštní odrůda, zvaná “Greisen”. Ruda cínová, zejména to cínovec objevuje se tu vůbec způsobem dvojím: jednak jest do žuly samé na jednotlivých, více méně rozsáhlých místech jako mimořádný příměsek vtroušena, jednak jest ruda cínová obsažena v četných hlavně křemenitých žilách, jimiž jest žula i rula různě prostoupena.

Dotčená žula (zvláště “Greisen”), cínovou rudou protroušená a hornického dobývání hodná tvoří v ostatníhornině, zvláště v rule, více méně mohutné shluky, z nichžto nejvydatnější jest, a hlavně býval shluk Hubský (Huberstock) v okresu Schönfeldském, maje v hloubce asi 100 metrů obvod přes 550 metrů. Jiné shluky jsou objemu menšího.

Z četných žil křemenitých byly jen některé cínovou rudou dosti bohaty, a dobývání jich dělo se celkem později, když na dotyčném místě bohatší části shluků byly již vyčerpány.

Shluky i žíly rudu cínovou obsahující nalézají se kromě u Schönfeldu také v okolí Slavkova a Literbachů.

Dorčené území (s městy Slavkovem, Schönfeldem a Litrbachy) v horách Karlovarských tvořilo ode dávna zvláštní hornický okres, v němž jako předmět hlavní výroby měl nadvládu cín - vedle podřízené výroby stříbra a některých jiných kovů, o kteréžto vedlejší výrobě na příslušných místech se zmiňujeme.

Jako jinde v Rudohoří, dobýval se i v tomto okresu cín původně - již v pradávných dobách - rýžováním, které částečně trvalo ještě v té době, kdy se rudy cínové ze skály (v dolech) těžiti počaly a těžily. Zbytky tohoto rýžování na cín, četné to nasypané hrbolky (sejpy) sáhají tu jednak až k Chebu, jednak až ke Karlovým Varům.

Kdy dobývání cínu v dotčeném hornickém okresu počalo, nedá se historicky zjistiti. Dle souhlasných zpráv různých chronistů bylo prvním středištěm tamního hornictví město Schönfeld. Tam se již začátkem 13. století (dle jiných již ve 12. století) nalézal první horní soud, jehož právomocnosti v příčině dobývání cínu podléhaly veškery doly cínoru dné. Určitějších, listinami pověřených zpráv domohl se hr. Kašpar Sternberg teprve z 15. a částečně z druhé polovice 14. století. Zprávy tyto týkají se kromě Schönfeldu také Slavkova a Litrbachů, zejména pak panství Bečovského, k němuž dotčená hornická mís ta náležela. Tam vládli až do konce 14. století pánové z Riesenburgu a po nich jacísi pánové (purkrabí) z Míšně. Těmto udělil roku 1480 král Vladislav II. jakési hornické svobody s doložením, že práva ve věcech hornických jediné v Schönfeldu se dovolávati a vyhledávati jest, kde prý “od starodávna o právech hornických se jedná a rozhoduje”. Bylo tedy zde (až po dobu výkvětu dolů Jáchymovských v 16. století) těžiště českého hornictví severozápadního ve příčině horního zákonodárství.

Z druhé polovice 15. sto letí nedostává se taktéž podrobnějších zpráv. Teprv začátkem 16. století mluví se, že roku 1525 v Slavkově založena byla mincovna (o čemž však hrabě Sternberg důvodně pochybuje), že roku 1531 obcím Slavkovu a Schönfeldu předepsáno bylo 2000 centů cínu (odv ádělyť obě města z každého dobytého centu dvě libry cínu), že se v létech následujících až do roku 1535 prováděly rozsáhlé stoky (náhony) od pěti rybníků, které tamní hornické úpravny vodou zásobovaly a později se ještě rozšiřovaly.

V té době (okolo roku 1535) založena byla též zvlášními těžaři hluboká (dědičná) štola u Slavkova s oprávněním, rudy stříbrné, cínové, měděné i jiné dobývati. Štola tato, která dosáhla později délky 2754 sáhů, měla jméno tehdejšího ředitele a majitele dolů Kašpara Pfluga, a ved la ku značným výtěžkům hlavně cínu, výroba stříbra byla jen vedlejší a nepatrná.

Již předchůdce dotčeného Kašpara Pfluga, Jan Pflug byl uzavřel roku 1531 s městy Slavkovem a Schönfeldem vyrovnání, dle kterého mu obě města jakožto urburu odváděti měla za každý cent cínu 1 Ľ zlatého kromě dvou liber cínu (o čemž již dřívě učiněna zmínka).

Náboženské hádky roků následujících zapletly tu zámožnější rodiny do krutých rozepší, malé válce podobných, a zejména pro hornické podniky neblahých. Dotčený Kašpar Pflug, přijav jakés náčelnictví ve vojsku stavovském roku 1545 podlehl, utekl se do ciziny a veškeré jeho zboží propadlo konfiskaci. Všecky doly té krajiny připadly pak koruně a král Ferdinand I. neváhal, dolů se ujmouti i zavésti v nich (roku 1547) patřičný řád až do podrobnosti (v příčině vyplácení horníků, doby pracovní atd.), horní soud ponechán jest v Schönfeldu, musel však souditi dle nového horního řádu, roku 1548 vydaného a tištěného (řádu Jáchymovskému podobného, avšak dolům cín dobývajícím přizpůsobené ho).

Tehdáž se dobývalo asi 6 neb 7 tisíc centů cínu ročně a zaměstnávalo se hornictvím dle úsudku K. Sternberga jistě přes tisíc lidí. V té době povstalo horní město Litrbachy, kteréž ve svém prvním privileji z roku 1551 nazváno jest městem novým a podřízeno hornímu hejtmanství Slavkovskému.

Od roku 1557 do 1559, tedy za tři roky vyrobilo se cínu (dle udání dra Katzera) v Slavkově a Schönfeldu společně 15 034 centů a u Litrbachů zvlášť 6373 centů, celkem 21 407 centů, ročně tedy přes 7 tisíc centův.

Také ještě ve druhé polovici 16. století byly doly v okresu dotčených tří měst v dobrém chodu, protože se částečně i stříbro dobývalo, povolilo Jeho Veličenstvo Maxmilián II. roku 1571 královské dvorní komoře vystavěti v Pečově tavírnu na stříbro.

Roku 1568 z řítil se strop vyrubaného shluku Hubského, a zasypav množství horníků zůstavil velikou strž (prohlubeň).

Ku konci 16. století klesla celková výroba cínu v tom okresu, takže od roku 1601 do roku 1608, tedy za 8 roků vyrobilo se:

Z toho je viditelno i jinak známo, že se v hornictví Slavkovu nejlépe a nejdéle dařilo, k čemuž přispěla i ta okolnost, že v té době dotčená Pflugova štola dědičná dokončena byla a doly značně odvodnila. Slavkovu se tehdáž celé panství Pečovvské (Bečov nad Teplou - pozn. V.K.) (vyjma Schönfeld) zástavou od Jeho Veličenstva dostalo. (Po bitvě na Bílé hoře připadlo však panství to opět koruně.)

V té době - koncem 16. a začátkem 17. století bylo do okresu toho vysláno více úředních komisí (vedením Lazara Eckera, hraběte Šlika a j.), aby dostavivším se nepravidelnostem ve správě dolů přítrž učinily. Ještě roku 1622 uveřejněn ve Slavkově a v Schönfeld u iniciativou koruny nový služební řád hornický.

V příčině dalšího průběhu, praví hrabě Kašpar Sternberg, opouštějí nás listiny - nadešlať osudná válka třicetiletá.

Těžařstvo na Pflugově ětole později se obnovilo i dolovalo se ve Slavkově a Schönfeldu dále, ač s menší již výrobou.

Dobývání rudy cínové dělo se ještě v 18. století převahou sázením ohně. Rudy druhdy cínem velmi bohaté, později - když se po vyčerpání hlavního shluku pracovati muselo na různých žilách a žilkách vedlejších - více méně zchudly. Povždy však se z nich vyráběl - byť i nedokonalými prostředky v příčině upravování a tavení rud - cín zvláštní čistoty, který s proslulým cínem anglickým závodil.

Po všeobecném úpadku, který válka třicetiletá v Čechách vůbec a v hornictví českém zvlášť způsobila v té míře, že mnohé druhdy výnosné doly nadobro zahubila, bylo to arci s velikými obtížemi spojeno, aby se doly v horách Karlovarských, když bez toho v příčině nejbohatších rud již před osudnou touto válkou byly vyčerpány, k nějaké výrobě vůbec op ět vzmohly.

Není tudíž divu, že doly ty v době všeobecné ochablosti - po válce třicetileté skoro půldruhého sta let z největší části jen bídně živořily.

Avšak naděje horníkova je neudolatelna a nedá si překážeti obtížemi sebe většími i když jí kynou výsledky proti dřívějším velice oslabené a nejisté.

Tak vidíme, že doly v horách Karlovarských, svými cínovými rudami druhdy proslulé, ale později velice zanedbané v 19. století opětně byly jevištěm živějšího (pokud možná) ruchu hornického.

Především ujal se hlavních dolů Slavkovských v první polovici tohoto století (19. století - pozn. V.K.) sám erár, kterýmž zřízen byl ve Slavkově zvláštní horní kommissariat, podřízený hejtmanství Jáchymovskému.

I uvádí se roku 1847 v dotčeném horním kommissariatu kromě dvou dolů erárních ještě sedmnácte dolů privátních, které tou dobou vyráběly ročně celkem asi 400 centů cínu.

Roku 1852 jsou tam úředně vykázány (kromě erárních) sedmery doly (hornické podniky) u Slavkova, dva doly a tavírna s Schönfeldu, důl Hieronymus u Literbachů, jeden důl v blízkosti Sangerbergu a dva doly u nedalekého Kynžvartu.

Roku 1857 byly dle téhož výkazu v Slavkově (kromě erárních) jen dva doly privátní, zaměstnávající pouze 5 dělníků, za to však bylo v Schönfeldu v pěti dolech a tavírně zaměstnáno 41 dělníků a v dole u Litrbachů 10 dělníků.

Roku 1864 spravoval “c.k. horní úřad” ve Slavkově (vrchnímu hornímu úřadu Jáchymovskému podřízený) tamní hlavní doly pod jménem “Kaspar Pfluger - Stollen” s příslušnou tavírnou, na nichž měl erár 98 podílů, privátníci 30. Kromě toho byly ve Slavkově ještě 4 doly čistě privátní a v Schönfeldu 6 dolů s tavírnou.

Roku 1867 vzdal se erár, jemuž hlavně na prozkoumání poměrů tamních dolů, a jen prodřízeně na dobývání rud bylo záleželo, svého hornického podniku ve Slavkově. Privátní těžaři pracovali sice tam a v Schönfeldu dále, prodávali však cínové rudy do Thalgau v Solnohradsku. Roku 1888 dobyli 43 dělníci rud již jen v ceně 3600 zlatých - výsledek to arci zcela nepatrný.

Rokem 1890 končí se výroba cínu tamních dolů vůbec, ač úředně vykázáno a oprávněno jest ještě čtvero dolů privátních na dobývání cínu a wolframu, z nichžto jedny jsou najaty firmou Frankobrodskou (Frankfurt a. M.).

Zakončujíce kapitolu o dolech na cínovou rudu a vyrábění cínu v Čechách, podáváme dle statistických výkazů ministerstva orby stručný přehled hornické té činnosti od té doby, co se výroba v 19. století opětně poněkud vzmohla, t. j. od roku 1875.

Protože cín (kov) vyráběla skoro výhradně jen Krupka (v poslední době arci převahou z rud jihoamerických), a ostatní doly prodávaly své rudy(pokud jich vůbec dobývaly) k tavení do jiných zemí, udámě roční průměrnou výrobu cínu jen pro Krupku (jeť to výroba cínu bez mála zároveň celková), průměrný počet zaměstnaných dělníků (horníků a hutníků) p ak povíme pro Krupku zvlášť a pro ostatní doly také zvlášť:

Ke skokům čísel mezi prvním a druhým řádkem opětně podotnouti jest, že roku 1878 následkem nastalé soutěže cínu australského dobývání rudy v Krupce velice se omezilo, v ostatních dolech (hlavně ve Slavkově a Schönfeldu, pak i v dole sv. Mauricia v Hengster benu) právě tou dobou začalo se usilovněji pracovati (rudy však již jinam se prodávaly).

Od roku 1892 pracuje se dolech Krupeckých, jako již dříve, jen velmi slabě (rudy cínové dobývá se ročně pouze asi 300 metrických centů v ceně sotva 3000 zl.) a výroba cínu pořizuje se hlavně z rud a cínových hmot cizozemských.

Veškeré ostatní doly (mimo Krupku) jsou od té doby (1892) zcela nečinny.

Mohli bychom připojiti o českém Rudohoří v příčině dobývání cínu úvahu podobnou, jako se stalo dříve v příčině dobývání stříbra.

Obapolně - ba i ve příčině mnohých ještě jiných užitečných nerostů shledává pouhý geolog v celém téměř Rudohoří jakoby jediné ohromné a různotvaré ložiště, horník odborný však tu spatřuje za nynější doby - přes posavadní bez toho jen položivot, jevící se v Jáchymově, Krupce a na málo jiných místech - své někdejší vydatné činnosti smutné pohřebiště.