Stříbrné doly příbramské v plamenench
Pohřby
Den 2. června byl jedním z nejhrozivějších. Došlo
totiž ku hromadnému pohřbívání nešťastníků. Za
svrchovaně vlídného počasí scházeli se tisíce a
tisíce obyvatelů ku hřbitovům v Březových Horách i v
městě Příbrami. Přicházeli, aby vzdali poslední poctu
nešťastníkům, aby byli svědky neskonalého žalu. Od
počátku katastrofy jsou kostnice obklopeny davy lidí.
Ženy a děti pláčou, muži v něném bolu zírají na
mrtvoly svých soudruhů. Odpoledne byly první mrtvoly
pohřbeny.
Purkmistrovský úřad v Březových Horách vydal tuto
vyhlášku: "Městrský úřad v Březových Horách
oznamuje, že na rozkaz okresního hejtmanství mrtvoly
nešťastných dělníků od 3. června počínajíc vždy o
8. hodině večerní budou pohřbívány. V Příbrami dle
nařízení městského úřadu budou se pohřbívati vždy o
6. hodině ranní a o 7. hodině večerní."
Po celý den nepřestávaly zvony umíráčkem a hranami
vyzvánějící ve své smutné jednotvárné mluvě,
oznamujíce všem, že se blíží okamžik, v němž první
oběti nezměrného dosud neštěstí spuštěny budou opět
pod zemi, odkud před několika jen hodinami byly vytaženy.
A ti, kteří očekávali své živitele, své otce a bratry
s touhou a otevřenou náručí, kteří v zoufalém bolu
prosili o smilování, vztahovali k min své ruce a ručky,
dnes lomili jimi nad údy již ztuhlými. Sotva že po
dlouhých úmorných hodinách, plných muk a zoufalství,
dopřáno jim bylo konečně dotknouti se opět
nejdražších jim klenotů, byli nuceni chystati se, že
vhodí na ně poslední hroudu země, že vloží je tam,
odkud není návratu. Ó běda, co tu nadějí, co tu
štěstí a blaha rodinného zničeno!
pohrebni-vuz-s-rakvi.jpg
O 12. hodině polední zazněl z kostelních věží v
Příbrami a v Březových Horách umíráček za všechny
nešťastné. Těm, kteří si vzali domů mrtvoly svých
příbuzných, byly rozdělovány legitimace a poukázky na
bratrskou pokladnu.
O 3. hodině dál se v Příbrami ze soukromých příbytků
pohřeb čtyř horníků a dozorce Peška, jenž zahynul
včera při pracech záchranných.
Prvý pohřeb nešťastníků konal se o 5. hodině
odpolední na hřbitov v Březových Horách; dodáváme jen,
že se súčastnily městská rada z Březových Hor,
živnostenský a hasičský spolek, vysloužilci s hudbou,
horníci v krojích, horní úředníci a asi na 2000 osob.
Rakve s nebožtíky vyneseny byly z umrlčí komory a sneseny
do rozsáhlé šachty. Byli tam pochováni:
F. Nekolný, J. Nešvara, H. Boháč, J. Weiner, M.
Kockstein, Mt. Buchal, Pr. Slabyhoudek, E. Malý, V.
Vintíšek, Fr. Humml, Fr. Vondráček, Jos. Slabyhoudek, J.
Sladovník, Václav Kockstein, Hynek Jech, Jan Dubec, Ant.
Žlutický, Stanislav Dražan, Karel Petráček, Hynek
Hrubec, Václav Vítek, Jan Stoklasa a Mat. Štěpán. Celkem
23. Z těchto 13 bylo položeno do společného hrobu,
ostatní do hrobů jednotlivých.
u-hromadneho-hrobu.jpg
Obřady církevní vykonal farář P. Ant. Madeira. Cyrilská
jednota z Březové Hory zapěla pak některé smuteční
sbory. K pohřbu přišel také ministr hrabě Falkenhayn s
místodržitelem. Právě když přicházeli ku šachtě, v
níž rakve měly být složeny, omdlela Stoklasová. Ministr
pozastavil se a ukazuje na nebohou, dával na jevo přání,
aby se jí okolo stojící ujali. Po spuštění všech
rakví do jámy přistoupili ministr i místodržitel ku
okraji a pokropili hrob svěcenou vodou. Zástupy potom
zvolna se rozcházely.
S mnoha domů v Březové Hoře vlají černé prapory.
O 7. hodině konal se pohřeb na hřbitově v Příbrami. Zde
v době té nastal neobvyklý ruch a šum. Kdo jen mohl,
spěchal na hřbitov, kde již dávno před započetím
obřadů nebylo místečka prázdného. Lhostejná nálada
posledních dnů ustoupil a zase mohutnému dojmu vzrušení,
jemuž každé citelné srdce musí podlehnouti. Toho dne
poznali jsme poprvé, s jakým zájmem k ohromnému
neštěstí tomuto místní i okolní obyvatelstvo
přihlíží. Nepřepínáme, podotkneme-li, že nebylo ani
jediného oka v Příbrami suchého.
Rakve s nešťastníky složeny byly dílem v umrlčí
komoře, dílem vedle této, neboť nikde nenalézalo se
tolik místa, aby rakve před vpuštěním do země byly
uschovány.
Před 7. hodinou přišli členové spolku vysloužilců,
dále střelci a hasiči příbramští k udržování
pořádku. Přišli pak kněží a když církevní obřad
byl ukončen, vyzdvihli vždy čtyři mužové rakev na
ramena a kráčeli ku předu.
Průvod tento byl neskonale dojímavý. Ani nejobratnější
péro nedovedlo by vypsati tklivost tohoto smutného
výjevu... Starci a stařeny, mužové, ženy a děti
ubírali se těsně za rakvemi, štkajíce, naříkajíce a
rukama lomíce. Smuteční sbor horní kapely v pláči tom a
nářku úplně mizel.
Rodičům odnášeli tu syny, rodinám otce, který byl mnoha
krkům jediným živitelem. Truchlící počínali si na
mnoze jako šílení. Brzo vznášeli ruce k nebesům a
dovolávali se spravedlivého boha za zmírnění těchto
neskonalých bolestí, brzo bez vlády k zemi klesali a brzo
zas rakve svých milých a drahých objímali.
Bylo to divadlo srdcelomné, zrovna zoufalé.
pohreb-hornika-vilema-hendla.jpg
Pohřeb zadušeného horníka Viléma Hendla
A pláč a nářek rozšířil se jako blesk, a když prvá
rakev snášena byla ku šachtě, celý ten zástup,
čítající několik tisíc hlav zaštkal a oči utíral...
Bolest byla všeobecná...
Vkládání rakví do společné šachty vyžadovalo víc
než tři čtvrtě hodiny. Mezi tím zadní rakve složeny k
zemi. Každá z nich opatřena byla jednoduchým křížem a
na tom konci, kde nalézá se hlava nebožtíka, opatřena
malým lístkem se jménem jeho.
Ženy na rakve ty klesaly, objímaly je a líbaly, a stále
naříkaly a modlily se. A nikdo jim v podobném ulevování
žalu nebránil, neboť i otužilí mužové byli bolem zcela
zdrceni.
Když spouštěna byla pátá rakev do šachty, přišli na
hřbitov opět ministr hrabě Falkenhayn a místodržitel,
kteří až do ukončení pohřbu setrvali.
A když poslední rakev spuštěna do hloubky a kněží
ukončili církevní obřady, lidé na černé rakve, na
nichž barva ještě ani neuschla, házeli po třech
hrudkách země, v níž budou nešťastníci odpočívati.
Posluchači učitelského ústavu zapěli smuteční sbor,
horníci provolali nešťastným soudruhům svůj pozdrav
"Zdař Bůh" a již tu byli hrobníci, kteří hrob
zasypávali...
Ve společné šachtě této byli pochováni:
Em. Sadil, Stočes, Pilousek, Vondruška, Havránek, Veselý,
Brož, Brožík, Mühlfeld, Mika, Kotek, Lukeš, Hrubý,
Sláma, Vintiš, Sýkora, Felsenberg, Humel, Kosan, Beer,
Sacher, Jech, Kašpar, Dupač, Matějka, Gayer, Bláha,
Gröger a Kliment. Do soukromých hrobů pochováni byli
Kalík, Seffel, Pešek a Renner.
Jen velmi zvolna rozcházely se zástupové a dlouho po
pohřbu slyšeti bylo nejen na hřbitově, ale i v městě
hlasitý pláč žen a dětí.
Úterní katastrofa teprve dne toho v nejděsnější své
míře se objevila. Prvé zprávy, nanejvýše klidné,
vzbuzovaly nevěru, zdály se být nepravdivými, ale
skutečnost nyní poučila, že katastrofa převyšuje
všechny i nejhrůznějšími barvami vylíčené zprávy.
Nyní se bude pohřbívati v určitých hodinách neustále.
Dle sdělení starosty z Březových Hor pana Josefa Šembery
díti se budou nyní pohřby každodenně za účastenství
celé kapely hornické; ježto jest nedostatek rakví,
hotoví se v truhlárně báňské i v dílnách všech
příbramských truhlářů o překot dnem i nocí rakve
zcela prosté, jen aby hnijící mrtvoly horníků nemusily
se pochovávati ve slámě po skladištích i rovech
hřbitovních.
pohrebni-vuz-s-rakvi-a-mary.jpg
Ministr Falkenhayn vrátil se 3. června odpoledne do
Vídně.
Všem vdovám po hornících, kteří v šachtách zahynuli,
vyplacena byla celoměsíční mzda mužova, a budou
dostávati 8 zl. provise měsíční, každé osiřelé
dítě pak po 2 zl. Stát věnuje k zmírnění bídy
pozůstalých rodin 90.000 zl., bratrská pokladna hornická
pak taktéž stejnou částku.
- - - - - -
Ze šachty Anenské nebylo možno pro dým a výpary
vytáhnouti nežli tři mrtvoly, a sice horníky M. Běklu z
Vysoké, A. Štefla z Podlesí, prvního z pohřešovaných
pěti žáků školy hornické, aj. Soukupa z Příbrami.
První dva vytaženi byli z obzoru desátého a Soukup z 26.
Spouštěni byli dolů vždy napřed horníci, kteří měli
pouze vypátrati a oznámiti počet a polohu mrtvol, druhá
expedice pak teprve měla mrtvoly vynésti. Tak oznámeno
bylo, že dva mrtví a sice Havelka František a Bayer Jan
leží na plotnách u Prokopského důlu ve 22. obzoru. Na
udání to spustili se dolů horníci Kunz, Hlinovec a
nadlezec Bouška. Avšak dole puchem jsouce zmámeni Hlinovec
a Bouška omdleli. Kunz pak dav zvoncem znamení k návratu,
byl rychle ze šachty vytažen. Jeho oba druhové zůstali v
pustém důlu ve smrtelných mrákotách. Brzy však
přihlásili se horníci Aksamit a Dvořáček, že se
pokusí o jich osvobození.
Na pokyn horníka Aksamita z Bohutína sjela klec
bleskurychle až k 22. obzoru, kde Bouška i Hlinovec se
smtrí zápasili; Dvořáček chopil se Hlinovce a naložil
jej do vozíku, v témž ale okamžiku ale umírající
procitl z omámení a počal křečovitě trhati drátěným
lanem, následkem čehož nahoře zazněly falešné zmatené
signály a vůz počal klesati, tak že Hlincovi ochránci
byli nuceni se jej zachytiti a dát se proti své vůli
unášeti do hlubin. Hlinovec zavěšen na lano, zvonil
neustále dávaje znamení opačné, až jej konečně
Dvořáček od provazu odtrhl jsa v hrozné úzkosti, že
vůz dopadne až na dno šachty, kde hrozila jistá smrt v
kotoučích zhoubných výparů. Aksamit dal potom kvapně
správný signál, a vůz s ochránci a zachráněným vyjel
ze šachty. Jásot davu obecenstva uvítal hrdinné
dělníky. Když pak Dvořáček s horníky Karasem a
Schneiderem spustili se ještě jednou dolů a zachránili
také nadlezce Boušku, stali se předmětem bouřlivých
ovací. Bohužel nebylo možno Boušku dlouho k vědomí
přivésti, ježto v šachtě při nárazu o břevno lešení
hlavou narazil a nebezpečné zranění si tím způsobil.
Když byl chuďas konečně vzkříšen, shledali lékaři,
že jest jeho stav povážlivý, i dali jej dopraviti do
příbramské nemocnice.
Poněvadž jedovatý dým počal po té plniti důl, byly
veškeré další práce v něm zastaveny a zahájeny opět
teprve později, když vytažena ze šachty Anenské ještě
dvě mrtvá těla neznámých horníků.
Důl Anenský obklopen jest zástupem lidu. Horníci v
perkytlích a tu a tam skupiny tesklivě k sobě se
skupících, na první pohled do hlubin duše zarmoucených
žen, z nichž ještě některé konejší s tiší děti.
Přišly se posledně podívati na - otce.
Během týdne slzy již jim vyschly, jen otupělá žalost
zírá jim z obličejů. Jsou to stařičké matky i
manželky, mnohé s černými šátky na hlavách, čekajíce
nedočkavě a dychtivě, brzo-li vyvolají jméno jejich
drahého, který dobývaje pro ně na chleba, stal se obětí
této své starosti.
Tu člověk na jevišti této obrovské tragédie chápe a
vidí, co muž pro chléb pro svou rodinu rád podstupuje a v
jaké nebezpečí rád se vydává. Práci čest a hrdinům
její úcta!
Náhle horní zvon monotonně zazní: bim, bim!
Dvojí hlas jeho znamená, že z útrob stříbrných hor
mrtvoly nešťastných vyvážející chtějí totiž vzhůru
a vezou další oběti...
Několik okamžiků napjetí! Konečně !
Ve vozíku pokrytém plachtou zavezou vytažené z dolu do
vedlejší místnosti, kde leží již připravena řada
rakví, tam se agnoskují, vše hrne se mezi tím ke dveřím
a netrpělivě čeká, kdo to? Dnes rozeznávají se mnozí
nešťastní následkem stavu, v jakém mrtvoly se
nacházejí, podle různých předmětů v kapsách.
"Ježíš Maria, to je náš Frantík!" zavzní,
když se předměty oknem ukážou.
"Havránková, máte tu muže! zahoukne zasmušile ven
kamarád, poznavší přítele, na jeho ženu.
A teď scény!
Ženy, matky, děti kupí se s nářkem kolem k nepoznání
vyhlížejícího nešťastníka, vypukají pozvolnu v slzy,
loučí se s ním a za chvíli tupě pozírají, jak jejich
drahného odvážejí na prostém voze v truhlíku pryč na
hřbitov do šachty.
Scény ty jsou pořád smutné, stejně žalostné a opakují
se každé chvíle.
Kolem dolů konají službu četníci, v dolech hasiči a
horní úředníci s lékaři mají zde nepřetržitý dozor.
Kolem nich hromadí se horníci, kteří buď chystají se
dolů anebo již se odtamtud ze smutné jízdy pro nebohé
soudruhy vrátili. sedí mlčky se svěšenými hlavami,
zamyšleni, zadumáni.
Dnes tobě, zítra mně!
V Prokopské šachtě nahromadilo se nejvíce dusivých
plynů, neboť tato šachta jest tak položena, že všechen
dým a plyny se v ní jaksi soustřeďovaly. Prokopská
šachta jest 954 metrů hluboká a rozdělena na 28 obzorů.
Po nastalém nebezpečí zachraňovatelé spustili se až do
26. obzoru, musili pak ale dát znamení, aby byli vytaženi,
neboť dým hrozil jejich životu. Na zpáteční cestě
nalezli sedm horníků, kteří je prosili o pomoc. Byli
všichni vpuštěni do klece a vyveženi, a teprv po delším
křísení přivedeni k životu.
V šachtě této nalézá se ještě asi 47 horníků ku
Prokopské šachtě náležejících. Nicméně bude tam
veliký počet horníků, neboť ze sousedících dolů
sbíhali se tam horníci, doufajíce tam nalézti
snadnějšího východu. Zachraňovací práce byly velmi
záhy po vzniknutí nebezpečí přerušeny. Možno vniknouti
pouze do 3. obzoru, kde ale žádné mrtvoly nalezeny nebyly.
Také stroj stoupací byl zastaven. Dole nalézá se na něm
tolik mrtvol, že nemůže být nijak uveden v činnost.
Aby vytažení mrtvol bylo snáze provedeno, musí býti
plyny vyhnány. Do dolů spuštěny roury, z nichž pára
plyny vyhání ven. Aby nenastal průvan, zazděn byl vjezd
do Prokopské štoly se strany dolu Anenského.
V Marianském dolu, v jehož útrobách nachází se 11 či
12 mrtvol koní, sváženy jsou do hlubin konve
desinfekčního vápna na mrchy ty, jež budou muset být
prý dříve rozčtvrceny, nežli se budou moci na povrch
země vytáhnouti, a humanita káže, aby vyveženy byly
dříve mrtvoly lidí. Slyšeli jsme, že prý děsné bylo,
jak zvířata ta žalostně řehtala a zděšeně pobíhala,
když hrozící nebezpečí cítila. Vyprávěli to prý
někteří ze zachráněných.
Také jsme slyšeli, že prý býval ve kterémsi důlu
zaveden telefon, ale poněvadž se neosvědčoval, tak že
byl opět odstraněn, jelikož, jak jedni praví, dráty
dobře nesloužily, jak jiný dí - a to byl jistý lezec -
prováděny byly telefonem nemístné žerty.
Koně uhořeli a zadusili se ve štolách mezi šachtou
Vojtěšskou a Marianskou, jich zdechliny pak otravují
vzduch v obou těchto dolech hnusným puchem morovým. Dvé z
těchto zvířat zadusilo se ve stáji šachetní, kde při
zachraňování jich skonal kočí Jan Sladovník, bratr
Josefa Sladovníka z Příbrami, jenž po vypuknutí požáru
v Marianském dolu nejdříve spasil útěkem, a jenž podal
první zprávu lidu a úředníkům báňským o vzniku
zhoubné katastrofy.