Březohorský rudní revír - požár 1892
Důlní neštěstí na dole Marie dne 31.května 1892
narek-a-plac-pozustalych.jpg
Důl Marie měl v roce 1892 průřez svislé jámy 2 x 6 metrů a celkovou hloubku 1100 metrů - 32 pater. Náraziště Mariánské šachty bylo rozděleno na tři prostory: vlastní náraziště, kde se nastupovalo a vystupovalo na stoupací stroj, střední prostor, který sloužil jako zásobník rudy a nejspodnější prostor nazývaný sklípek, který se používal k plnění vozíků rudou.
V osudný den 31. května 1892 se na 29. patře dolu Marie výjimečně netěžilo, jelikož zde probíhala rekonstrukce rudných zásobníků.
Důlní požár vznikl na nárazišti 29. patra okolo 11. hodiny dopolední, neopatrností havíře Kříže, který vyměňoval knot u svého kahanu a starý ještě částečně žhavý knot odhodil. Oharek propadl mezerou mezi železnými deskami v podlaze náraziště do zásobníku, kde přišel do styku s dřevěným bedněním, které pomalu doutnalo až se později vzňalo.
Oheň vypukl přibližně hodinu po odhození knotu, tj. kolem 13. hodiny, kdy jíž začala hořet šachetní výdřeva. Oheň, podporovaný tahem proudícího vzduchu, postupoval velmi rychle vzhůru výdušnou Mariánskou šachtou, až dosáhl jejího 18. patra (tj. hloubky 447 m), kdy již hořela šachetní výdřeva v délce zhruba 580 metrů. Jedovaté plyny oxidu uhelnatého se začaly rychle šířit chodbami a překopy do sousedních šachet - František Josef, Vojtěšské a Prokopské šachty.
Jako jediný zůstal následkem požáru ušetřen pouze Anenský důl, který byl proto zcela využit k záchraně 835 havířů, kteří sfárali 31. 5. 1892 na odpolední směnu.
Záchranné práce byly zahájeny ve 13:30 hodin. Stoupací a těžní stroj Anenského dolu byl v nepřetržité činnosti.
Sporným a problematickým momentem začátku záchranných prací bylo rozhodnutí vrchního horního správce Hugo Gröglera - zkušeného báňského odborníka a správce dolu Marie Vojtěcha Čápa, o rychlém použití vody při likvidaci důlního požáru. Tento zákrok, se kterým nesouhlasili báňský fyzik Karel Balling a báňský lékař Josef Rosol, se brzy ukázal jako naprosto chybný!
Voda vháněná ve velkém množství čtyřmi hydranty do šachty Marie, srážela jedovaté plyny do nižších pater šachty a současně tím zabraňovala přirozené ventilaci vzduchu. Tím se jedovaté plyny, které nemohly unikat na povrch, začaly šířit chodbami i do dalších březohorských šachet.
Požár na Mariánském dole byl uhašen 1. června mezi 1:00 až 2:00 hodinou noční.
Záchranné práce, do kterých se zapojilo mnoho dhornictvi/pribram/obrovolníků, nejenom z řad báňských akademiků, ale i báňských úředníků, pokračovaly …
Záchranářská výstroj a technické vybavení byla, byť na úrovni doby, naprosto primitivní. Proti jedovatým plynům existovala pouze jediná osobní "ochrana" - šátek namočený v octě, omotaný kolem úst a nosu. Záchranářům byl také podáván rum, který měl zpomalovat dezoxidaci krve v organismu. Celkem bylo v průběhu záchranných prací spotřebováno 1116 lahví rumu a 144 litrů octa.
Okresní hejtman baron Oktavian Weber vydal 1. června roku 1892 na podnět příbramské důlní správy vyhlášku o pohřbech obětí katastrofy do dvou společných hrobů na Březových Horách a v Příbrami.
Pohřby začínají dnem 1. června a při jejich přípravě pomáhá zdravotnický personál příbramské a písecké nemocnice.
Příbram a Březové Hory jsou zahaleny smuteční atmosférou. Z veřejných budov, z Báňského ředitelství i z jednotlivých šachet vlají černé prapory
Důlní katastrofa si vyžádala celkem 319 obětí a zanechala nelehkému životnímu osudu 289 hornických vdov a 920 sirotků. Její značný rozsah vyvolal velký ohlas v tisku. Téměř všechny české deníky, ale i celá řada zahraničních listů, věnovala informacím o požáru na svých stránkách značnou pozornost. Zprávy o velkém neštěstí se šířily do celého světa …
Dne 2. června osobně navštívili místo katastrofy zástupci českého poslaneckého klubu ve Vídni - poslanci prof. T. G. Masaryk, Blažej Mixa a poslanec Kaizl. Profesor Masaryk přímo na Březových Horách intervenoval u šéfa důlního závodu dvorního rady Jana Nováka, aby byla rodinám obětí katastrofy vyplacena účinná podpora. Příbramský starosta Karel Hail a poslanec Blažej Mixa vydali provolání k organizaci veřejných finančních sbírek pro pozůstalé.
Příbramská důlní katastrofa vyvolala svými okamžitými sociálními následky mnoho akcí solidarity nejenom v českých zemích, ale i v zahraničí.
Nejrůznější instituce, báňské společnosti i jednotlivé osobnosti zasílali finanční pomoc na ředitelství příbramských dolů. Byl to například Německý hnědouhelný průmyslový spolek v Halle, Vrchní nadhorní úřad ve Vratislavi, Magistrát města Vídně, zaměstnanci Ringhofferových závodů v Praze, ale i čeští horničtí provizionisté
V krátké době po katastrofě bylo zorganizováno mnoho humanitárních kulturních akcí, jejichž finanční výtěžek byl věnován obětem katastrofy. Jednalo se například o koncert pražského pěveckého spolku "Hlahol" na Žofíně, dále o koncert hornické kapely na Střeleckém ostrově v Praze, ale také o finanční výtěžek z pražské výstavy cestovatele Miroslava Holuba.
Kromě nenahraditelných lidských ztrát způsobila katastrofa i rozsáhlé materiální škody. Velké finanční prostředky si vyžádala nejenom obnova výdřevy šachty Marie, ale i oprava stoupacího stroje, desinfekce a celkové odvětrání březohorských dolů.
Koncem roku 1892 byla opět zahájena těžba na Mariánském dole až do úrovně 25. patra, přesto však stát s celkovou modernizací dolu nijak nespěchal. Dokončení rekonstrukčních prací bylo provedeno až v roce 1894. V rámci těchto prací se podařilo uskutečnit některá dílčí technická vylepšení, jako například instalace stabilního elektrického osvětlení, jak na všechna náraziště, tak i do hlavních chodeb.