Historie dobývání stříbra, olověných a železných rud na Příbramsku
Závěrem
Jeden z nejproduktivnějších podniků rakouské monarchie se stal podnikem ztrátovým. Ztrátovost příbramského podniku nejdříve pocítili příbramští havíři. Mzdy horníků byly postupně snižovány, snižoval se i stav zaměstnanců na dolech. Proti 5.931 dělníkům v roce 1885 byl stav v roce 1900 již jen 4.089 a v roce 1929 stav poklesl na 1.505 dělníků. V roce 1892 vypukly v Příbrami také prvé hornické bouře a projevy nespokojenosti proti velké bídě, kterou tehdy pociťovala převážná většina dělníků.
Pokles světových cen stříbra a olova se projevil i na rozsahu průzkumných prací. Většina průzkumných dolů byla postupně uzavřena a prováděly se jen sledné práce na hlavních žilách. Nakonec došlo i k zastavování těžebních dolů. V roce 1900 byla zastavena těžba na dole Řimbaba, o dva roky později na dole Lill, v roce 1910 na dole Ševčíny, v roce 1912 na dole Štěpánka v Bohutíně. Po 1. světové válce se přestalo také těžit na dole Prokopském a na dole Mariánském. Těžba stříbrných a olověných rud byla koncentrována na dole Anenském, Vojtěšském a na dole Štefánik v Bohutíně.
Stagnace a příprava na likvidaci březohorského i bohutínského ložiska trvala do roku 1945. Skončením 2. světové války se plánovitě přistupuje k obnově březohorských dolů. Obnovuje se provoz na dole Prokop, Marie a Ševčiny, u těchto jam se provedla rekonstrukce výdřevy a na dole Prokop a Ševčiny se zabudovaly nově těžní stroje. Také na dole 25. únor v Bohutíně byla provedena výměna těžního stroje. Těžkou namáhavou práci příbramských horníků postupně nahradily mechanizmy při ražbě sledných chodeb a i při dobývání rudných žil.
Postupně však dochází k vyčerpání klasického březohorského revíru a dosud nevydobyté zásoby postupně ovlivnilo vládní usnesení č. 175 Sb. z roku 1965 o stanovení limitních nákladů na výrobu jednotlivých koncentrátů kovů. Protože březohorské doly, ani důl 25. únor v Bohutíně nedokázaly vyrábět v limitních cenách, přistoupilo se k postupné likvidaci březohorských a bohutínského dolu. Pronikavý růst světových cen od roku 1973 dal naději na další zachování dolů. Přehodnotily se dříve odepsané rudní zásoby, které předtím byly nebilanční a tím i netěžené. Tato situace však byla udržitelná jen po dobu pěti let a 30. června 1978 byl vytěžen poslední vozík rudy. Tímto datem začala také konečná likvidace celého březohorského a bohutínského revíru.