Historie dobývání stříbra, olověných a železných rud na Příbramsku
Obnova dolování na Březových Horách v 18. století
Koncem 17. století se v březohorských dolech opět zahajuje hornická činnost. Obnovuje se příbramský horní úřad (1689) s rozšířenou působností na dolování v Jílovém u Prahy, Novém Kníně a v Kašperských Horách. Příbram má opět hormistra a stává se jím znamenitý báňský odborník Jakub Bittner. Jeho usilovná snaha o řádný chod a i průzkum březohorského ložiska se nesetkala s porozuměním a to především pro nedostatek finančních prostředků a dříve, než mohl svůj um i velkou životní praxi uplatnit, umíra roku 1705. Na jeho návrh byla do Příbrami vyslána komise (1693), v níž byl také známý slavkovský hormistr Ignác Antonín Putz. Slavkovský hormistr doporučil, aby nad městským rybníkem v Příbrami byla založena dědičná štola, která by odvodňovala přítoky důlních vod do březohorských dolů. S ražbou dědičné štoly se započalo v roce 1708, zároveň s ní byla ražena Novoroční štola, později nazývána štolou Zikmundovou. Tato štola byla ražena poněkud výše a severněji než dědičná štola od městského rybníka. Novoroční štola nejpravděpodobněji sledovala Zikmundovu žílu a po překřížení dědičnou štolou byla vyřazena z provozu.
Ražba dědičné štoly byla prováděna v době, kdy příbramský horní úřad vedl hormistr Jiří Antonín Pusch. Pod jeho vedením bylo při příbramské oblasti založeno nové těžařstvo s názvem "Těžařstvo Karla Boromejského". To také, kromě malého soukromého těžařstva, které kutalo na odžilku sv. Anny bylo jediným, které v první polovině 18. století provádělo intenzivní báňskou činnost v březohorských dolech.
Dědičná štola, která od roku 1730 byla nazývána štolou Karla Boromejského, ústí severně pod příbramských nádražím a vody z ní vytékající jsou vedeny kanalizací do Dolní Obory. Štola je do vzdálenosti 81 m od ústí klenutá, ve 311 metru od ústí se člení do dvou chodeb až na křížení se žílou Zikmund ve vzdálenosti 531 m od ústí, kde se chodby opět sbíhají. Souběžná chodba s dědičnou štolou je křivolaká a jedná se s největší pravděpodobností o Novoroční štolu, kterou byla vyřizována žíla Zikmund. V místech, kde dochází k rozdvojení chodeb byla kráce vysledována cca 15 cm mocná nepojmenovaná žíla s obsahem sfaleritu, galenitu, vápence, ocelku a křemene.
Žíla Zikmund, která je nejvýchodnější žilou Anenského revíru a byla dobývána jen v mělkých patrech dolu Anna, byla ze štoly Karla Boromejského vysledována na 95 m severně a 88 m jižně. Na štole jsou vyhloubeny dvě šachtice: jáma Josef hluboká 17 láter, znatelná pouze podle malého odvalu na návrší na západní straně nad příbramským nádražím a jáma Novoroční, která je nyní zasypaná. Je přibližně 240 m severně od dolu Anna. Z Novoroční jámy byla vyřizována a dobývána žíla Zikmund.
Od křížení se žílou Zikmund pokračuje štola Karla Boromejského směrem k Anenskému dolu. Na něj byla štola napojena až v roce 1793 a protože štola od žíly Zikmund až k Anenskému dolu je ražena v jílové rozsedlině, je v tomto úseku vyzděna.
V blízkosti Novoroční jámy, na které se těžilo již od roku 1719, byl překřížen odžilek žíly sv. Anny a v pokračování dědičné štoly, ve vzdálenosti 157 m od Novoroční jámy byla křížena žíla Janova (Jana Nepomuckého), později nazývána žíla Jánská. Na této žíle byly vyhloubeny tři "tajné jámy" Petrské; tři vzájemně propojená úklonná báňská díla do hloubky 50 m.
Na Janově žíle bylo raženo hloubení, z kterého se později stala úklonná Jánská (janova) šachta. Tato jáma po dlouhá desetiletí sloužila k odvodňování i těžbě březohorského ložiska a to až do doby napojení březohorských dolů na dlouhou Dědičnou dušnickou štolu. Jánská šachta byla také po celé 18. století největší těžní jamou na březohorském ložisku. Jáma byla ražena v úklonu a její úklon se zvětšoval s hloubkou. Z ní bylo otevřeno 5 pater, přičemž štolové patro bylo v hloubce 68 m a 5. patro v hloubce 173 m pod povrchem. Z Jánské šachty byly sledovány a dobývány žíly Josef, Jan, Prokop a Václav. Dobývalo se výhradně sestupkově.
Koncem roku 1730 byla ve vzdálenosti 59 m od Jánské jámy založena jáma Prokopova, pro snadnější těžbu ze žíly Prokop. Jáma Prokop byla také napojena na štolu Karla Boromejského a pod úrovní této štoly měla ještě dvě patra. Z jámy Prokop byla štola Karla Boromejského ražena k západu. Ve vzdálenosti 134 m překřížila žílu sv. Trojice. Trojická žíla neměla při sledování dobré úložky a bylo proto pokračováno v ražbě štoly na žílu Matky Boží, která byla v roce 1754 překřížena ve vzdálenosti 204 m od jámy Prokop. Na žíle Matky Boží byly prováděny sledné práce na sever i na jih a došlo k obnovení staré nálezné jámy hluboké cca 45 m. Žíla Matky Boží nebyla do hloubky sledována a její vyřizování bylo brzy po překřížení přerušeno. Od žíly Matky Boží bylo pokračováno v ražbě dědičné štoly k žíle Vojtěch. Nejlepší zrudnění bylo v té době zjištěno na žíle Jan a Prokop. V blízkosti styku dědičné štoly s Trojickou žilou (26 m od křížení) byla v nepravidelném provozu Trojická jáma.
Již v roce 1744, kdy Trojická jáma nebyla v provozu, byl dán odbornou komisí první návrh, aby v její blízkosti byl zaražen nový důl, nynější důl Vojtěch.
Souběžně s ražbou štoly Karlo-Boromejské byla ve 40. letech 18. století vyzmáhána stará štola v Litavském údolí, která byla později nazvána štolou Marie Terezie. Byla dlouhá 319 m a odvodňovala důl Terezie. Jáma Terezie se hloubila v roce 1751. Byla vyhloubena do 39 m a z této hloubky mělo být pokračováno v ražbě štoly, která měla spojit důl Terezie s dědičnou štolou Karla Boromejského a měla také překřížit Vojtěšskou žílu. Pro nedostatek finančních prostředků se v roce 1753 další ražba chodby neprováděla a neprováděla se ani pro hloubení jámy.
V 60. a 70. letech 18. století se pracovalo především v okolí Jánské a Novoroční jámy. V tomto čase se opět provádělo prodlužování dědičné štoly k jámě Marie Terezie a razila se chodba na žíle Marie Pomocnice východním směrem.
V roce 1771, podle zprávy dvorního komořího Snödera byly štolou Karla Boromejského nafárány žíly Jánská, Prokopská, Václavská, Josefská, Nejsvětější Trojice, Matky Boží a Vojtěšské a tyto také byly hornicky sledovány a dobývány v hloubce 30 sáhů pod dědičnou štolou, což je cca 60 m pod úrovní štoly. V této hloubce se některé ze žil tříštily na několik drobnějších žilek a ztrácely na svých mocnostech.
Naproti tomu na Zaječí hoře (Strachovské vrchy) a hlavně na Drkolnově byla intenzivní hornická činnost. Na Drkolnově byla v té době jedna šachta výtažná, dvě šachty na "větrování" a lezení; mimo těchto dolů byla zde jedna zvláštní šachta pumpařská s kolem 6 m vysokým. Pracovalo se tehdy i na panství hraběte Mannsfelda v Obecnici na žíle Marie-Anny; tato žíla byla otevřena jamou arcivévodkyně Marie-Anny a odvodňována dědičnou štolou, která vody sváděla do Obecnického potoka. Tehdy pracovalo v obecnickém dole 17 kovkopů a pumpařů a to v šibíku (slepém hloubení) ve stříbrné rudě a blejnu (zinková ruda). Protože pro pohon vodotěžních strojů byl nedostatek vody byl u tohoto dolu zřízen stroj poháněný koňmi. Již v roce 1771 podal vrchní správce příbramských dolů Martinec návrh na zužitkování zinku z příbramských i obecnických žil. Ovšem zůstalo tehdy jen u návrhu.
Mnoho návrhů ze Snöderovy zprávy pak vrchní mincmistr a hormistr ve svém rozhodnutí z 18. dubna 1772 o provozování těžby z příbramských dolů použil. V jeho rozhodnutí bylo také jmenování nového hormistra a huťmistra Jan Antonína Alise pro příbramský horní úřad. Nástupem Alise do funkce nastává zásadní zvrat v příbramském dolování a postupně se z malých dolů na Březových Horách stává jeden z největších báňských podniků na těžbu stříbra a olova v Evropě.
Dosavadní efektivita těžby v příbramské rudním revíru byla velmi nízká. S výjimkou několika let byly příbramské doly ztrátové. Vydání na těžbu převyšovaly příjmy za vytěžené stříbro a před zahájením hloubení první hluboké jámy v revíru byl deficit Karloboromejského těžařstva 91.029 zlatých, 49 krejcarů. Příčinou bylo především nákladné a pracné provádění průzkumných i těžebních prací. Vysoké náklady na otvírku zapřičiňovala jednak voda, která velmi často zatopila pracoviště pod úrovní dědičné štoly, jednak malé postupy, které razicích pracech byly dosahovány. Rozpojování horniny bylo prováděno především pomocí kladiva a želízka, někdy nosatce, kratce, klínů nebo sochorů, ale byl také používán střelný prach. Doprava rozpojené horniny ze štol i jam na povrch byla prováděna jednak kolečky, uherskými vozíky, hašplemi a rumpály. Většina zdvihacích zařízení byla obsluhována ručně. Jen některé rumpály a vodotěžná zařízení byla poháněna vodou.
Potíže byly i při úpravě rudy na prodejní kov. Pro vytěžené rudy ze štoly Karla Boromejského byly postaveny ve Starém Podlesí (v místech dnešního koupaliště) v letech 1722-1724 nová puchýrna a huť. Byly postaveny ze dřeva a zakrátko po výstavbě dne 7. července 1729 do základů vyhořely. Proto obnovená huť, stavěná v letech 1735-1740 měla již zděné budovy. Puchýrna a stoupy stávala také u městského rybníka, nyní Dolní Obory. Pozůstatky po této úpravně se nyní nazývají Městské prádlo. O zřízení puchýrny u městského rybníka se zmiňuje Slavnostní spis, kde je zaznamenáno, že v roce 1750 při městském rybníku byla zřízena puchýrna s devíti pěcholy, aby bylo využito vody vytékající z dědičné štoly Karla Boromejského.
Hutnický proces byl v 18. století značně nedokonalý. Tavení probíhalo v nízké šachtové peci a trvalo 20 hodin. A proto bohaté stříbrné rudy, těžené většinou z cementačních zón, byly při hutnickém procesu znehodnoceny vysokými ztrátami při tavení i shánění. Ztráty stříbra při tavení byly až 50 % a při shánění až 54 %. Stříbro přecházelo jednak do bohaté strusky, ale unikalo také s kouřovými plyny. Rudy obsahovaly také značné množství arzenu a podle dochovalých zpráv docházelo u hutě k těžkým otravám hutníků.
Obecnické rudy dovážené do hutě v 70. letech 18. století měly toto složení: čistá ruda 7.120 g Ag/t, jiný druh rudy 2.820 g Ag/t a 15 % Pb a blejnová ruda 1.020 g Ag/t a 21 % Pb.
I v tomto století na příbramské dolování měly negativní vliv války a epidemie. Město i okolí postihla v roce 1713 morová rána a epidemie neštovic a nevyhnula se ani nejchudším v městě - horníkům. I válka prusko-rakouská v roce 1741 a později sedmiletá válka v letech 1756-1763 přinesla občanům v Příbrami a blízkých Březových Hor mnoho utrpení. Město bylo několikráte cizími vojsky vydrancováno.
Největší škody na příbramské dolování však způsobila velká neúroda obilí v roce 1769. Situace ve městě ne nezlepšila ani v roce 1770-1771. L. Malý v knize "Příbramsko a Dobříšsko" uvádí, že v Příbrami i okolí lidé jsou spíše kostlivcům podobní a trpí hrozně a umírají. Mnoho horníků tehdy z Příbrami odešlo, protože za vykonanou práci nedostávali zaplacenou mzdu, ale i za vyplacené peníze nebylo co v Příbrami koupit. A právě v době pro příbramské dolování nejnepříznivější přichází do Přibrami Jan Antonín Alis, aby zanikající dolování stříbrných rud v Příbrami i okolí znovu obnovil.