Pyritové doly v Lukavici u Chrudimi
lukavice-vyrez-kresby-z-roku-1796.jpg
Lukavice, výřez kresby z roku 1796. Zleva: horní úřad, šachty, chemická továrna a zcela vpravo sklárna
S dolováním bylo započato již před rokem 1672 a pravděpodobně ještě dříve - v šetnáctém či dokonce v patnáctém století. Nejprve byl pravděpodobně těžen na povrch vystupující limonit, vzniklý přeměnou pyritu, jako surovina pro výrobu železa. Pozůstaky těchto prací lze nalézt v mistní částí, nazývané 'V dolech'.
Pyritové doly byly přímo v centru obce a v jejím nejbližším okolí. V roce 1703 byly doly pro svoji nevýnosnost pronajaty majitelem panství hrabětem ze Schönfeldu nějakému Dunyberkovi, následně společnosti pražských kupců a konečně roku 1732 byly prodány knížecímu rodu Auesperků. Za jejich správy došlo k velkému rozvoji dolování a chemické výroby. Jan Adam Ausperg pozval k prověření vydatnosti zdejšího ložiska zkušené báňské odborníky Alexiuse Addu z Příbrami a Leonarda z Jáchymova. Oba dva navštívili Lukavici několikrát a doporučili investovat do dolů a chemické výroby.
V roce 1767 se pracovalo v hloubce 33 metrů. Zajímavostí je, že pro nedostatek horníku byli zde zaměstnávání soudem odsouzení drobní zloději a podobní přestupitelé zákona s platem 4 krejcarů za jednu šichtu. Správě dolů i chemických závodů se osobně věnoval kníže Karel Auerspeg. V tomto roce se také začalo s výrobou modré skalice z dovážené rudy.
V roce 1791 byly v Lukavici následující šachty: Vilemína, sv. Bartoloměj, sv.Vavřinec a Schmidtova a pracovalo se na devíti patrech. V dolech pracovalo 15 - 20 lidí které řídili dva dozorci. Pracovalo se v osmihodinových směnách s platem 15 - 20 krejcarů. Vyrubané chodby nebyly vydřevovány protože důl byl suchý a i když vyrubaná hornina byla měkká bylo výdřevy zapotřebí pouze v místech více zvodněných kdy se hornina stávala silně drobivou.
sachta-bartolomej-kresba-1891.jpg
Bartolomějská šachta, kresba 1891
Šachty Schmidtova a sv.Bartoloměj byly vybaveny ručním zdvihadlem, Vilemína žentourem s volským pohonem a sv.Vavřinec pumpou. Vytěžená hornina byla zprvu vyvážena lidskou silou a od roku 1760 silou koňskou v bečkách o objemu 0,11 m3. Ve vyteženém krychlovém metru horniny byla asi čtvtina rudy. I když byla většina rudy zpracována v místních chemických závad bylo nemalé množství vytěženého pyritu spolu s dalšími(?) nerosty dodáváno stříbrným dolům v Mladé Vožici a Ratibořicích.
V roce 1809 bylo dosaženo hloubky 113 metrů. K odvádění svrchní vody byla vyražena v hloubce 23,5 metrů dědičná štola o delce 1596 metrů s ústím v údolí Chrudimky. Ta ústila poblíž bývalé samoty Pilka. Do dnešních dob je její ústí dobře patrné a to včetně zbytku kanálu pod řekou Chrudimkou. To bylo proto aby řeka nebyla nad mlýnem Skály u Škrovádu znečišťována agresivní důlní vodou.
I když ve zdejších dolech nebyly příliš velké problémy s vodou, bylo její ruční čerpání namáhavé a proto byla Vilemína opatřena vodním kolem s výkonem "tří koňských sil". Kolo na svrchní vodu bylo poměrně úzké s průměrem 7,6 metrů a bylo zapuštěno pod povrchem. Voda pro jeho pohánění byla přiváděna z přibližně 2 km vzdálených lesních rybníků (a například rybník zaháj byl pro tento účel založen) mezi obcemi Radochlínem a Libání stružkami, v obci napájela mj. Prádelský rybník a posledních několik desítek metrů byla vedena dřevěným podzemním potrubím jednak do chemické továrny, jednak k vodnímu kolu. Z vodního kola padala dolů k odvodňovací štole a spolu s čerpanou vodou k bartolomějské jámě a dále již zmíněnou odvodňovací štolou. Kolo pohánělo dvě pumpy - po jedné na druhém a třetím patře (v hloubce 66 metrů). Písty pump zvedala drátěná táhla se zatěží 280 kg. Průměr pístu byl 11,85 cm, zdvih 32 cm. Vše co přišlo do styku s kyselou důlní vodou bylo zhotoveno z tvrdého olova. Starý žentour byl pravděpodobně ponechán jako záložní čerpadlo. Pumpy byly v provozu až do uzavření dolů.
Protože stále trval nedostatek dělníků zrušil kníže Karel Ausperg po roce 1816 lukavický důl o výměře 400 měr a rozparcelované pozemky levně pronajímal dělníkům. Zároveň také nechal postavit v Hliníkách 13 dělnických domků (každý pro jednu rodinu), které se po zaplacení 226 zl. konv. mincí stávaly vlastnictvím osadníků. V té době byla pro vytápění používána kvůli drahotě dřeva také rašelina a to až do roku 1846.
Lukavické závody se v letech 1836, 1839 a 1845 zůčastnily zemských výstav ve Vídni kde byly dvakrát (1839 a 1845) odměněny stříbrnou medailí.
Postavení a otevření železnice v roce 1845 spolu s drahotou místního palivového dřeva a nákladností dopravy uhlí z Kladna a Buštěhradu (kdy výrobní náklady síry přesáhly její prodejní cenu a ta byla vyráběna jen jako nutné zlo) spolu s přísnějšími celními předpisy se stalo impulzem k velkým změnám v chemické výrobě, které vedly od roku 1858 k zefektivnění výroby. Více o tom je uvedeno v kapitole o chemické výrobě.
V roce 1872 byl stav lukavických závodů následující:
Šest měr dolů s 75264 čtvrečnými sáhy plochy, někilika šachtami z nichž nejhlubší byla těžná šachta (sv. Bartoloměj) 111 m hluboká (některé prameny uvádějí hloubku necelých 100 metrů) s dvoukoňským žentourem, vodotěžná (Vilemína) 66 m hluboká s vodními pumpami a vodním kolem o výkonu 3 HP, 23 m hluboká větrací šachta a již zmiňovaná štola k odvodu vody. Propojeny byly deseti patry. Hlubší důlní pracoviště (desáté patro bylo přibližně 200 metrů hluboko) byly napojeny na systém šachet šikmými hloubeními. Šachta sv.Bartoloměj se nacházela cca 100 metrů severně od Vilemíny na jejímž místě lze dnes najít informační tabuli.
Chemická továrna provozovala výrobu zelené a solnohradské skalice, sirnou huť, výrobu kyseliny sírové se čtyřmi olověnými pánvemi a jedním platinovým přístrojem, dva komorové systémy po 48000 krychlových stopách objemu s Gay Lussacovými koksovými věžemi a dvě Gorstenhöferovi pece, výrobu kyselin dusičné, výrobu superfosfátu s parním pohonem a podpůrné provozy - pilu, mlýny na spodium a rudu, dílny a úřadovny.
28.7.1893 byly doly uzavřeny. Stalo se tak prý z libovůle horního rady p. Th. Woata a to i když pyrit byl dobrý a výroba vcelku laciná. Stalo se tak snad proto, že se mu nechtělo obnovovat sešlé podzemní zařízení, kvůli zahraniční konkurenci (velké pyritové doly ve Španělsku) a také kvůli nějakému sporu s mlynářem ve Skalách. V této uzavření dolů zaměsnávalo dolování přibližně 200 lidí.
Nějaký čas pak byl pro potřeby chemické výroby dovážen pyrit z ložiska Smolnokohuty (Smolník) na Slovensku (tehdejší Uhry) v ceně 3,5 - 4 K za metrický cent. Výroba v továrně pomalu ustávala a v březnu 1905 byla zrušena a přestěhována do Slatiňan. Tak neslavně skončila po 150 letech provozu významná a pro svoji kvalitu proslulá továrna ... Později byla chemická výroba ze Slatiňan přestěhována do Semtína a Rybitví u Pardubic.
haldy-a-vypalky-u-zaniklych-dolu-1912.jpg
Haldy hlušiny a kyzových výpalků v roce 1912.
Doly byly zatopené, částečně zasypané a jejich znovuotevření nerentabilní. Upomínkou na slavnou dobu zůstaly v padesátých letech částečně zaplanované haldy vytěžené horniny a výpalků s charakteristickou barvou a zápachem ze kterých vytéká kyselá voda.
sachta-vilemina-pozustatky-stav-1912.jpg
Pozůstaky šachty Vilemína v roce 1912.