Skoč na menu

Historie dobývání stříbra, olověných a železných rud na Příbramsku

Konec 19.století

I ostatní březohorské doly postupně dosáhly svislé hloubky 1000 m a po dlouhá léta byly nejhlubšími na světě. Kromě Prokopského a Anenského dolu se po první světové válce žádný z březohorských dolů nehloubil. Konečná hloubka při uzavření březohorského revíru byla u jednotlivých šachet následující. Důl Prokop (41 pater 1.579,6 m), Anna (39 pater 1.450 m), Vojtěch (35 pater 1.250 m), Marie (33 pater 1.160 m) a Ševčíny (32 pater 1.120 m).

Již v roce 1875 se ozývaly skeptické hlasy, že březohorské ložisko je již značně vydobyté, a že se postupně blíží doba postupného uzavírání dolů pro velké hloubky a tehdy těžko řešitelné potíže s rozsáhlými vydobytými prostory. Tehdy příbramský báňský závod skvěle prosperoval a na ojedinělé pesimistické hlasy nebyl brán zřetel. Při dosažení svislé hloubky 1000 m na dole Vojtěch pracoval příbramský horní závod s čistým ziskem přes jeden milion zlatých ročně. Tyto milionové zisky dosahoval příbramský horní závod až do roku 1891, přičemž v roce 1877 bylo dosaženo 2.557.433 zlatých čistého příjmu. Také zaměstnanost na příbramských dolech se ve druhé polovině 19. století neustále zvyšovala. V roce 1878 pracovalo u báňského závodu 5.054 dělníků a v roce 1885 dokonce 5.931 dělníků. Huť v tomto období vyráběla přes 35.000 kg stříbra a 3.500 tun olova.

I v 70. letech 19. století pokračoval intenzívní průzkum příbramského okolí. V roce 1876, po předchozím průzkumu malou šachticí, byla v druhém pásmu algonkických břidlic zahloubena průzkumná jáma u Kozičína. Jáma byla vyhlobena do 200 m. Horizontální sledování žil z této jámy bylo prováděno v hloubce 100 a 200 m. Na 1. patře byly překříženy 2 hnědelové žíly se stopami olova a stříbra a protože se předpokládalo, že se ještě jedná o železný "klobouk", bylo v průzkumných pracech pokračováno v hloubce 200 m. V této hloubce byly překříženy dvě žíly o mocnosti 0,2 až 0,6 m s kalcitovou a sideritovou výplní a se stopami antimonu, galenitu, alemontitu, kyzu a ryzího arzénu. Při horizontálních pracech byly značné přítoky důlních vod a v roce 1882 došlo k průvalu vod ze stařin a k zatopení dolu. Celkem na 2. patře v hloubce 200 m, bylo provedeno 220 m sledných chodeb na Hlavní žíle a 110 m na Visuté žíle. Pro značné přítoky vody do dolu a negativní průzkum byl důl v roce 1890 zastaven.

Průzkum průběhu hlavní Květenské žíly byl prováděn také Svatohorským dole, který byl zaražen v roce 1877. Jáma byla postupně vyhloubena až do 300 m a byla otevřena 3 patry. Ze Svatohorské jámy byl v hloubce 300 m zaražen překop směrem k Březovým Horám. Tímto překopem měl být prozkoumán terén mezi Svatou Horou a Březovými Horami. Z dolu Prokop na Březových Horách byl proti tomuto překopu ražen na 13. patře také překop. K propojení těchto překopů nedošlo pro velmi špatné geologické podmínky pod příbramským potokem. Svatohorský překop překřížil několik hnědelových žil a jen v některých byly sledy galenitu. Při průzkumných pracech na 2. patře v hloubce 200 m byly nafárány stařiny bývalých železných dolů. Hlavní Květenská žíla byla sledována na 3. patře v délce 144 m a přesto, že tato žíla měla místy mocnost až 6 m, byly nalezeny jen sledy galenitu. I na tomto dole se prokázalo, že hlavní Květenská žíla je v hloubce 300 m vyplněna převážně železnými rudami a protože nebyly zjištěny žádné dobyvatelné úložky, byl průzkum ukončen a důl uzavřen v roce 1892.

Po 2. světové válce byl tento důl znovu otevřen a byly v něm hledány radioaktivní nerosty. Ani tyto nebyly v tomto dole v dostatečné míře ověřeny a důl byl v 50. letech znovu uzavřen.

Průběh květenských žil byl také zkoumán východním směrem kutacími pracemi v letech 1883-1884 u Nové Hospody. Průzkum byl prováděn nejdříve rýhami, kterých bylo vykopáno 788 m a v nich bylo překříženo 10 diabasových žil, z nichž některé obsahovaly železitou výplň. Pro důkladnější průzkum těchto železných žil byla v roce 1885 zaražena průzkumná šachtice a postupně byla vyhloubena do 44 m. V této hloubce bylo zaraženo náraziště a z něho byly raženy překopy západní i východním směrem. Překop na východ je dlouhý 96 m, na západ 87 m. V obou překopech byly překříženy diabasové žíly o mocnosti 2-10 m a tyto v některých místech byly prosekány žilkami vápence a sideritu. Žilky obsahovaly zrnka galenitu, který však byl chudý na stříbro. V nejnadějnějším místě bylo raženo hloubení do hloubky 24,7 m, ale jím rudná výplň nebyla zastižena. Podle archivních záznamů byl do tohoto průzkumného dolu značný přítok vody. Pro negativní výsledky průzkumných prací bylo kutání u Nové Hospody v roce 1890 ukončeno. Průzkumné práce u Nové Hospody nebyly z dnešního hlediska vedeny do takové hloubky, aby s definitivní platností bylo možné označit tuto oblast za sterilní na sulfidickém zrudnění.

V blízkosti Nové Hospody jsou na vrchu Pichce propadliny po starých hornických pracech, které nejsou archivně doloženy. V nejsevernější části Pichců byl prováděn v 50. letech 20. století průzkum na radioaktivní nerosty s negativním výsledkem. V této průzkumné šachtici nebyly nalezeny ani jiné rudy, které by byly těžitelné.

Nejjižnější průběh hlavní Květenské žíly byl sledován a prozkoumán pod Hatěmi a u Brodu v místech, kde se předtím intenzívně dobývaly železné rudy. Zároveň s průzkumem Květenské žíly bylo zkoumáno i zrudnění haťských žil. Železné rudy u Hatí byly dobývány od roku 1816 na Martinském dole a na Starobrodské žíle. Těžbu železných rud u Hatí převzal v 50. letech 19. století šichtmistrovský úřad v Obecnici a na Hatích tehdy byly v provozu doly Barbora, Eleonora, Karel a štoly Mannsfeldská a Starobrodská. Směrem k Žežicům se těžilo na jámě Leopold. Příbramský horní závod v těchto místech prováděl průzkumné práce, od roku 1858 na staré Filipínské štole, jejíž ústí je u rybníka Kaňka. Stará štola byla vyzmáhána a i ražena, ale olověné žíly se při průzkumu nezjistily. Proto se v roce 1864 na této štole průzkumné práce ukončily. Obdobně byly stříbronosné rudy hledány v Novobrodské štole, ale ani v té žádné bilanční úložky nebyly zjištěny.

Průzkum na olověné a stříbrné žíly byl koncem 19. století prováděn také v prvém pásmu algonkinských břidlic východně od Třebska. Na středověkých odvalech u rybníka Požerák byly nalezeny kousky leštěncové rudy a proto v srpnu 1877, v těsné blízkosti starého středověkého dolu Dar Boží, byl zahlouben průzkumný důl. Ten byl v roce 1879 hluboký 60 m a v této hloubce bylo zaraženo náraziště a překopy východním a západním směrem.

Východní překop, který je dlouhý 270 m, překřížil 8 žil, z nichž 6 bylo směrně sledováno. Západní překop byl ražen do vzdálenosti 100 m a překřížil 2 žíly. Na žíle č.5 byla zjištěna pravidelná leštěncová výplň, ale ta po 14 metrech vyklínila. V místech nejlepšího zrudnění bylo hnáno hloubení 21 m pod úroveň průzkumného patra, ale v něm byl leštěnec nestálé mocnosti s uraninem a nikelinem. Kromě hlavní průzkumné jámy se v okolí Třebska hloubily ještě dvě průzkumné jámy, kterými měl být ověřen průběh třebských žil. První průzkumná jáma byla hloubena Na Hrádku 500 m severně od hlavní průzkumné jámy do hloubky 50 m. V tomto báňském díle byla nalezena Třebská žíla ve špatném vývinu, obsahovala jen stopy leštěnce olověného a blejna zinkového.

Druhá průzkumná šachtice byla hloubena u Narysova do hloubky 20 m, ale pro značný přítok vody na dno hloubení byly průzkumné práce zastaveny, aniž bylo dosaženo průzkumného záměru. Protože výsledky průzkumu byly u Třebska negativní, došlo k ukončení všech průzkumných prací v roce 1894. Do té doby bylo na Třebsku vyraženo celkem 450 m překopů a 546 m sledných chodeb. Všechny tři doly byly po skončení průzkumu zasypány. V roce 1929 obnovilo příbramské horní ředitelství průzkumné práce ve Třebsku vyzmáháním bývalé hlavní průzkumné jámy do hloubky 60 m a poté vyzmáháním hloubení na žíle č.5 do hloubky 21 m. Po zmáhacích pracech se pokračovalo v hloubení až do hloubky 100 m pod úroveň průzkumného patra. Tím práce dosáhly 162 m pod ohlubní průzkumné jámy. Práce v hloubení značně ztěžoval přítok vody. Výplň žíly byla nestálá, pouze místy byly čočky leštěncové rudy. Proto v prosinci 1931 bylo dolování (kutací práce) ve Třebsku opět ukončeno. Při ražbě jámy č.18 UD u Třebska byly zjištěny leštěncové žíly v dobrém vývinu, ale nebyly dobývány.

Také u vesnice Narysov byla zkoumána v roce 1863 průzkumnou šachticí raženou po žíle do hloubky 12 m Ševčínská žíla. V celé sledované délce měla žíla železitou a manganovou výplň a od dalšího kutání bylo upuštěno. Tento průzkum prováděli soukromí podnikatelé. Příbramský báňský závod u Narysova prováděl průzkum od roku 1892 do roku 1895 jamou, která byla vyhloubena do 64 m. Z jámy byly raženy překopy a západním směrem překřížena Ševčínská žíla o mocnosti 1 m, která měla převážně karbonátovou výplň. V žilné výplni nebyly nalezeny ani sledy olova, proto byl důl v roce 1875 uzavřen.

Celé široké okolí Příbrami bylo tedy v 2. polovině 19. století důkladně prozkoumáno na výskyt sulfidických rud. Převážná většina průzkumných prací skončila s negativním výsledkem. Pouze zůstal nedotčen terén v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. V této oblasti se v 19. století těžila nad Vranovicemi v lesích u vesničky Sedlice železná ruda. Železné doly patřily pražskému arcibiskupství. Mezi lidmi ze Sedlice se dodnes zachovalo ústní podání o nálezu stříbrné rudy v hluboké studni na samém kraji této vesnice. Jedině další průzkum v této oblasti by dal odpověď, zda ústní podání bylo zčásti pravdivé.

Nejmladším dolem na Příbramsku na těžbu olověných a zinkových rud kromě dolu Vrančice ve Středočeském plutonu a průzkumného dolu Radětice, je důl 25. únor v Bohutíně. Důl byl zaražen 1. června 1878 v těsné blízkosti výchozu nejsevernějšího průběhu Klementské žíly. Ta byla před tím sledována a dobývána od roku 1827 z dolu Štěpán (Štěpánka). Na Klementské žíle bylo také několik malých jam podružného významu. Byly to Bambasova jáma (1858), Litavská jáma (1858) a Hamerská jáma. Malé jámy byly v provozu jen několik let, pouze Hamerská jáma byla i v osmdesátých letech 19. století používána pro ovětrávání Klementské žíly.

Nově zaražené jámě se nejdříve říkalo "Vysokopecká", od roku 1881 šachta korunního prince Rudolfa, od roku 1918 důl Bohutín II, po smrti generála Stefánika důl Štefánik, od roku 1950 důl 25. únor v Bohutíně. Důl je hluboký 1.199 m, přičemž od 26. patra na 33. patro byl důl již dříve zatopen. Z 33. patra tohoto dolu byla od roku 1856 ražena slepá jáma Eduard, která má 3 patra (36 p.) a nejnižší patro je 1.348,5 m pod ohlubní dolu 25. únor v Bohutíně.

Koncem 19. století byl tento důl jedním z největších v příbramské oblasti. V 30. letech 20. století byla z tohoto dolu získávána polovina produkce olova z příbramské oblasti. Naproti tomu důl Štěpánka, později nazývaný důl Bohutín I, pro nebilanční vývin Klementské žíly jižním směrem nebyl v provozu od roku 1912, jeho jámový stvol byl po tomto roce používán pro odvádění výdušných větrů. V 50. letech 20. století byl důl Štěpánka prohlouben ze 17. na 26. patro a od 22. patra na 26. patro byla z něho sledována Klementská žíla. V roce 1971 následkem důlního otřesu se v dole Štěpánka zřítila výdřeva na délku 600 m a o tři roky později, v roce 1974, byl tento důl definitivně uzavřen. Důl 25. únor, který měl být také likvidován se snažil zajistit další budoucnost geologickým průzkumem Hůrecké žíly.

Pro úplný výčet jam otevřených v 19. století v příbramské rudní oblasti chybí pouze Selská kutací šachtice mezi Vranovicemi a Lázem (u vranovické kapličky). Tato jáma byla zaražena v roce 1857 a měla ryze průzkumný charakter. Po zjištění, že v jejím bezprostředním okolí se vyskytují jen železité žíly, byla tato šachtice zasypána.

Technický pokrok v druhé polovině 19. století se příznivě projevil i na příbramských dolech. Bylo to především zavedení strojního vrtání a nahrazení střelného prachu dynamitem (1874). Také doprava, dříve výhradně ruční, pomocí uherských vozíků, byla nahrazena dopravou po kolejích a postupně ruční doprava byla nahrazována koňským potahem. U vertikální dopravy byly postupně vodotěžné stroje nahrazovány parními těžními stroji a ty se na březohorských dolech používaly až do skončení těžby. Parní těžní stroj na dole Vojtěch byl v provozu již od roku 1884 a na dole Anna od roku 1913. Na ekonomiku příbramského dobývání měla vliv i železniční doprava, která byla do Příbrami zavedena v roce 1875. Postupně byla s železnicí spojena stříbrná huť (1886), důl Vojtěch i důl Anna.

Prosperita příbramského dobývání trvala až do 90. let 19. století. Toto poslední desetiletí se stalo pro příbramské dobývání osudným. Jak to u všech velkých hornických revírů bývá, postihla i příbramské dobývání hornická katastrofa. Byla tehdy jednou z největších na světě a vyžádala si 319 lidských životů. Stala se na dole Marii na Březových Horách 31. května 1892.

Neopatrností několika horníků, kteří měli odhodit doutnající zbytek knotu z kahance do dřevěného sklípku, vznikl na 29. patře dolu velký požár, kdy hořela výdřeva jámy od 29. patra až na 18. patro. Při požáru vzniklo velké množství kysličníku uhelnatého, který postupně zamořil podzemí březohorských dolů. Většina horníků, kteří byli kouřem omámeni umírala udušením, někteří také padali do jam a roztříštili se pádem do hlubiny. Po zahynulých hornících zůstalo 285 vdov a 960 sirotků.

V roce 1892 postihla Příbram i katastrofa finanční. Průmyslové využití aluminia a nález velkých stříbrných losek v Mexiku způsobily prudký pokles ceny stříbra. Tento pokles trval nepřetržitě až do začátku 2. světové války.