Historie dobývání stříbra, olověných a železných rud na Příbramsku
19. století
V roce 1800 pracovalo na březohorských dolech již 302 dělníků (horníků, kovkopů, hutníků, šmelcířů, pomocných dělníků knehtů, hašplířů pumpařů apod.) a nebýt napoleonských válek v letech 1792-1814, stala by se Příbram určitě jedním z předních měst v Čechách.
Při napoleonských válkách došlo na březohorských dolech k značnému poklesu pracovníků. Sledné práce v prvém destiletí 19. století byly zcela zastaveny a nepokračovalo ani prohlubování Vojtěšské jámy. Pro válečné účely byly prováděny pouze dobývací práce. Teprve v roce 1812 se opět v plném rozsahu obnovuje hornická činnost na březohorských dolech. V tomto roce se z vojny vrátilo 30 horníků a mohlo být znovu zahájeno prohlubování Vojtěšské jámy.
O rok později v roce 1813 dochází k zaražení třetí svislé jámy v revíru - Ševčínské. Jáma byla hloubena v místech, kde před dvěma sty roky stávala stará "pumpařská šachta". Jamou měly být těženy rudniny ze žil Marie Pomocnice a žíly Wolfgangovy a také se očekávalo, že že při sledných pracech z tohoto dolu budou zastiženy další bohaté stříbro-olovnaté žíly, především Ševčínská žíla, jejíž výchozy jsou v terénu zjištěny od Drkolnova až k Narysovu. Předpoklady se z valné části nesplnily a to především pro značnou jalovost Ševčínské žíly, která v horních patrech měla výplň převážně železitou se sporadickými čočkami leštěnce olověného. V hloubce tato žíla však měla velmi dobrou výplň.
Stará dušnická štola, nazývaná Josefskou dědičnou štolou se v roce 1813 čelbou přiblížila ke staré středověké šachtici na Strachovských vrších. Tato stará šachtice byla již v roce 1799 odvodněna, ale s jejím hloubením se tehdy nepokračovalo. Čelba Dědičné štoly v těsné blízkosti středověké šachtice překřížila bohatou žílu leštěnce olověného a blejna zinkového. Nalezená žíla pak byla hlubinně sledována ze staré středověké šachty nazývané Jaroškovka. Jáma se v roce 1814 prohloubila po úroveň Dědičné štoly, ale přetékající vody ze stařin hloubení značně znesnadňovaly.
Protože se v hloubce očekávaly bohaté úložky stříbrných a olověných rud, rozhodl se příbramský horní úřad celou oblast Strachu odvodnit vyzmáháním Tříkrálové štoly a jejím napojením na Jarošovku pokračovalo prohlubování Jarošovky, ale i ražba Dědičné štoly od Jarošovky k březohorským dolům. Jarošovka byla během 19. století hloubena až do 200 m a z ní bylo raženo 9 pater. Bohatý závalek leštěnce a blejna z úrovně Dědičné štoly v hloubce neměl pokračování a sledovaná žilná výplň byla značně závalkovitá s převahou blejna zinkového. Pro nerentabilnost hornického podnikání byl tento důl v roce 1892 uzavřen.
V roce 1813 se na jižním svahu Jánského vrchu (jižně pod dolem Prokop) v místech, kde se říká na Pahorku, začal hloubit Karolinův důl. Důl nehloubil příbramský horní závod, ale Colloredo-Mannsfeldský cech z Obecnice a tímto dolem také těžil železné rudy v těsné blízkosti březohorského ložiska.
20. ledna 1814 byl v Příbrami podle císařského dekretu zřízen vrchní horní úřad. Vrchní úřad v Příbrami správně řídil příbramský horní a hutní úřad, horní úřad v Kutné Hoře, stříbrský horní úřad, v jehož kompetenci bylo 46 dolů, malý horní úřad v Rudolfově a Českých Budějovicích (hormistr z Rudolfova vykonával v jedné osobě všechny funkce horního úřadu), malý horní úřad v Jílovém u Prahy (funkci hormistra v Jílovém vykonával jen přísežný, protože hornická činnost v okolí Jílového byla podružného významu), hodkovský hospodářský úřad, lesní úřad v Horním Debrném v Krkonoších, horní úřad v Kašperských Horách, horní úřad ve Zbirově, horní úřad v Mladé Vožici, správní úřady železáren ve Strašicích, ve Františkově, v Karlově huti (Králův Dvůr) a v Holoubkově, správu železných hamrů v Dobříši a na Padrti a horní panství ve Zbirohu, Královém Dvoře, Točníku a Oseku. Příbramský vrchní horní úřad byl také distriktuálním horním úřadem pro střední Čechy.
V druhém desetiletí 19. století se dobývání stříbrných a olověných rud na Březových Horách podstatně zintenzivnilo. V roce 1820 pracovalo v příbramských dolech již přes tisíc zaměstnanců; ve stříbrné huti bylo vyrobeno 2.578 kg stříbra, 500 t klejtu a 77,5 t olova. Čistý výnos z báňského podnikání při příbramském horním úřadu byl v tomto roce 83.450 zlatých.
Mocná výplň Strachovské žíly u Jarošovky a i její směrné pokračování k Březovým Horám dala podnět k založení druhé svislé jámy na této žíle. Jáma byla zaražena 8. července 1820 a byla nazvána Ferdinandka podle korunního prince a arcivévody Ferdinanda, který položil základní kámen k výstavbě tohoto dolu. V roce 1826 se tento důl napojil na Josefskou dědičnou štolu a z 15 pater bylo vyraženo 933 m překopů a 2.550 m sledných chodeb. Kromě hlavní Strachovské žíly byly z tohoto dolu prozkoumány z 5. patra západním překopem žíly Františka Karla a žíla Lobkovická, nazývána také jako Zaječická žíla. Výplň těchto žil i hlavní Strachovské žíly byla závalkovitá s převahou blejna zinkového, ale na několika místech bylo v podložních polohách těchto žil zjištěno ryzí stříbro. Přestože v dole bylo sledování žil na několika patrech provedeno, nebyly průzkumnými pracemi zjištěny významnější úložky vhodné pro souvislé dobývání. V roce 1892 byla průzkumná činnost na dole ukončena a důl opuštěn.
Vojtěšský důl v roce 1819 byl již hluboký 296,337 m, ale opět se v tomto roce projevil dlouholetý problém březohorských dolů - nedostatek pohonné vody, který způsobil zatopení dna jámy. S hloubením bylo pokračováno až od roku 1822 a intenzívně se hloubilo do roku 1829, kdy dno jámy bylo pod povrchem 373,607 m. V roce 1828 hloubení jámy mezi 12. a 13. patrem překřížilo Vojtěšskou hlavní žílu. V letech 1829-1831 se jáma neprohlubovala. V těchto letech se zaráželo 13. patro a na něm se zřizovala velká vodní jímka. 400 m svislé hloubky bylo na Vojtěšském dole dosaženo v roce 1833.
V roce 1822 ve vzdálenosti 800 m jižně od Vojtěšského dolu byla zaražena další svislá jáma Mariánská. Touto jamou byly sledovány a dobývány především žíly Mariánská, Vojtěšská hlavní, Vojtěšská ležatá a Západně upadající žíla.
Úprava vytěžených rud byla prováděna především u Vojtěšského dolu, ale i v puchýrnách ve Starém Podlesí a v puchýrnách u městského rybníka v Příbrami. Rudnina k puchýrnám u městského rybníka byla ještě ve 20. letech 19. století dopravována po dědičné štole Karla Boromejského.
Kromě ražby hlavních vertikálních děl pro sledování a těžbu stříbrných a olověných žil byly ve 20. letech 19. století v okolí Březových Hor vyzmáhány a prodlužovány staré štoly ze 16. století. Tak byla v roce 1821 vyzmáhána Černojamská štola, jejíž ústí je v blízkosti ústí Josefské dědičné štoly, až na styk s Černojamskou žilou a podle Pamětního spisu tato žíla měla bohaté úložky stříbrných a olověných rud.
V jihozápadním svahu Březových Hor byly pak zmáhány stará štola směřující k žíle Marie Pomocnice a štola Wolfgang. Štola Wolfgang byla vyzmáhána a později intenzívně ražena k jámě Wolfgang na Drkolnově. Tato štola v roce 1826 byla 1.092,6 m dlouhá a z ní byly vyraženy tři světlíky ve vzdálenostech 192 m, 572 m a 874,6 m od ústí štoly. Za prvním světlíkem byla ze štoly sledována Ševčínská žíla v délce 560 m, za druhým světlíkem bylo provedeno sledování žíly Wolfgang a Bedřich a ze třetího světlíku byla provedena spojovací chodba k Drkolnovu na 1. patro tohoto dolu.
Štola Wolfgang ústila u staré úklonné jámy Wolfgang. Přesný rok založení jámy se nepodařilo zjistit, někteří autoři udávají rok 1828, ovšem v té době byla jáma Wolfgang již dva roky napojena na štolu Wolfgang. Snad to bylo již v roce 1771, s nepravidelnými intervaly sledování žil a opětného opuštění dolu; Pamětní spis uvádí, že v tomto roce bylo rozdělání na Drkolnově značné.
Úklonná jáma Wolfgang byla ražena po úklonu žíly Wolfgang a kromě štolového patra bylo z úklonné jámy zaraženo ještě 1. patro, z kterého pak byla sledována Ševčínská žíla do vzdálenosti 264 m. Čerpání vody na tomto dole bylo od roku 1833 prováděno větrným kolem, které se v roce 1838 polámáno a důl se zatopil. Od těchto dob důl není v provozu. Šachetní budova dolu Wolfgang se však zachovala do dnešních časů a slouží nyní jako obytné stavení. Důl Wolfgang je vzdálen cca 150 m západně od dolu Drkolnov. Tento důl neměl bohaté žíly na stříbro a olovo. Sledované žíly Ševčínská a Wolfgang měly převážně železitou výplň a pro dobývání byly nezpůsobilé.
Středověké stařiny v Bohutíně byly zmáhány od roku 1821 a zároveň pod ně byla ražena štola. Při zmáhání stařin byly nalezeny dvě rudní žíly s obsahy stříbra a proto báňský závod založil v těsné blízkosti těchto rudních žil v roce 1827 nový důl, který byl později nazýván šachtou arcivévody Štěpána, lidově zvaným Štěpánka. V roce 1832 pro značné přítoky vod na dno jámy bylo hloubení na několik let zastaveno.
Ve 20. letech 19. století prováděl příbramský horní úřad průzkumné práce na stříbro také až u Líšnice nad Vltavou. V roce 1819 byly u této obce nalezeny úlomky leštěnce olověného a tento nález podnítil prospekci na vzácný kov. Nejspíše se jednalo o donesené kousky bohaté rudy, neboť v dalších letech se v okolí Líšnice provádělo jen dobývání zlatonosného křemene.
Ani v době již velké prosperity příbramských dolů se město neubránilo pohromám. V roce 1825 značnou část Příbrami zničil požár a o 11 roků později postihla město epidemie cholery. Na tuto nemoc ve městě onemocnělo 517 mužů a 513 žen a celkem na tuto nemoc zemřelo 247 osob.
V třetím desetiletí 19. století v roce 1832 se zaráží Prokopský důl, v roce 1836 Drkolnovský důl a roku 1838 se zmáhají jámy Rytířská a Joklova, obě v jihozápadním svahu Březových Hor. Prokopský důl měl především odtěžovat rudní zásoby ze žil Anenského dolu, které měly již značný směrný rozsah a pokračovaly dále jižním směrem. Drkolnovský důl se měl stát hlavním průzkumným dolem v nejjižnějším pokračování březohorských žil. Do tohoto dolu vkládal příbramský horní úřad velké naděje, neboť bylo obecně předpokládáno, že březohorské žíly pokračují ve svém vývinu od Jílové rozsedliny jižním směrem s touž výplní jako na Březových Horách. Předpoklady se bohužel nesplnily.
Roku 1846 se pro pohon těžních strojů začíná na březohorských dolech používat pára. První parní stroj byl postaven v tomto roce na dole Marii. Také důl František v Bohutíně měl již od roku 1850 parní těžní stroj. Důl František v Bohutíně byl zaražen v roce 1843 a z něho měla být důkladně prozkoumána žíla František, zjištěná v roce 1841 ve štole ražené do Tisovské hory.
Důlní vody byly postupně ze všech březohorských dolů sváděny na hlavní Dědičnou štolu, která se každým rokem prodlužovala a vzájemně se mezi doly propojovala. V roce 1841 se propojil důl Mariánský s dolem Prokopským a již v roce 1843 se štola ražená od Mariánského dolu propojila se štolou raženou od dolu Drkolnov. Propojením dolu dolu Drkolnov na hlavní Dědičnou štolu se vyřešil hlavní problém Drkolnovského dolu - důlní vody. Značné přítoky důlní vody na 2. patře do té doby čerpané na povrch byly svedeny Dědičnou štolou a jí odváděny k Březovým Horám. Kromě dolu František byl v Tisovských horách od roku 1843 v provozu také průzkumný důl nazývaný "Na Řimbabě".
V roce 1849, po nepokojích na Štiavnické akademii, byla v Příbrami zřízena Vysoká škola báňská. Tato vysoká škola po celou dobu své působnosti v Příbrami značně ovlivňovala provoz příbramského báňského závodu. Vychovávala po celá destiletí báňské odborníky pro tento velký báňský podnik a podílela se také, především teoretickými výpočty a řadou návrhů nových technických řešení, na rentabilitě dobývání stříbrných a olověných rud na Příbramsku.
I v 50. letech 19. století, přestože postupně byly vodotěžné stroje nahrazeny parními, se na příbramském báňském závodě nepříznivě projevoval nedostatek vody. Proto v roce 1851 přistoupil příbramský báňský úřad k vybudování další velké vodní nádrže v brdských lesích. Tato vodní nádrž byla v 19. století nazývána Žofínský rybník, nyní se jí říká Pilský rybník. Vodní nádrž postavená v letech 1851-1853 měla být největší vodní nádrží na Příbramsku. Rok po jejím napuštění došlo k protržení hráze a zátopová vlna způsobila velké škody především ve Starém Podlesí. Protržená hráz byla opravována až do roku 1860, ale po opětném napuštění rybníka se znovu zjistilo, že voda pod hrází uniká. Proto rybník mohl být napuštěn pouze do výše 10 m při kubatuře zadržené vody 360.000 m3. Nyní je tato vodní nádrž jedním ze zdrojů pitné vody pro město Příbram.
Svislé hloubky 600 m pod povrchem země dosáhl Vojtěšský důl v roce 1850. V letech 1857 až 1863 bylo hloubení jámy zastaveno pro nedostatek pohonné vody. Chronický nedostatek pohonné vody přiměl příbramský báňský úřad v roce 1859 k náhradě vodotěžného stroje na tomto dole parním strojem o výkonu 30 KS. Výměna vodotěžného stroje byla také provedena na dole Anna, ale již v roce 1858. Na Anenském dole byl zabudován parní stroj s menší výkonností než na dole Vojtěch, měl výkon jen 12 KS.
K zajištění budoucnosti dobývání stříbrných a olověných rud na Příbramsku na velmi dlouhou dobu začal příbramský horní závod od roku 1850 se systematickým hloubkovým průzkumem v širokém okolí Příbrami. Tohoto roku byl vyzmáhán starý středověký důl pod Ševčínským dolem nazývaný U Marie Pomocnice a o 2 roky později byl v tomto prostoru ověřován průběh jílové rozsedliny jižním směrem.
Další průzkum byl prováděn na Dolní Černojamské žíle. Žíla byla od roku 1855 do roku 1857 otevřena několika mělkými šachticemi a po nálezu bohatých úložků v šachtici při Poncově dvoru došlo k založení třetí svislé jámy v druhém pásmu algonkinských břidlic. Jáma byla zaražena 20. října 1857 a nazvána po vrchním dvorním správci Aloisu Lillovi z Lillienbachu. Lillka byla postupně vyhloubena až do hloubky 432 m k 18. patru. Stejně, jako se očekávalo na Drkolnově velké rudní bohatství, bylo toto předpokládáno i na dole Lillka. Celkem v tomto dole bylo průzkumem zjištěno 16 žil, z nichž některé obsahovaly radioaktivní nerosty. Sledných prací na tomto dole bylo provedeno 9.000 m a překopů na žíly 3.700 m. Zároveň z Lillky byl zkoumán terén východně od jámy do vzdálenosti 963 m. Přes značný průzkum byly na tomto dole zjištěny jen krátké úseky dobyvatelných rud a po požáru šachetní budovy v roce 1900 došlo k zastavení dolu. Přesto některé úseky na dole Lillka byly značně bohaté na stříbro. Nejvíce stříbra se zde vytěžilo v letech 1894 až 1896 - celkem 2.176 kg.
Sledování průběhu zrudnění březohorských žil jižním směrem bylo prováděno jednak z dolu Drkolnov, jednak ze Zdabořského dolu, který byl založen v roce 1857 a od roku 1861 byl vyhlouben na úroveň 2. patra Drkolnovského dolu a tím také na úroveň Dědičné štoly. Z této úrovně (-106,4 m) bylo pokračováno v ražbě zdabořského překopu, který již je hnán od dolu Drkolnov. Překop byl ražen pod Žežické skalky do míst, kde byl později zaražen Schwarzenberský důl. Překop byl ražen od Zdabořského dolu do vzdálenosti 583 m, ale význačnější žíly nepřekřížil. Překřížena byla jen Schwarzenberská žíla s kalcitovou a sideritovou výplní a jen se sledy galenitu. Mocnost této žíly byla do 30 cm a pro její nebilanční vývoj nebylo další sledování této žíly prováděno. Pro naprosto negativní výsledky průzkumných prací byl Zdabořský důl od roku 1877 uzavřen. Jeho odval je ještě dnes znatelný v polích západně od Zdaboře a nezrezivěla dosud ani trubka používaná pro větrání průzkumných pracovišť ražených z Drkolnovského dolu.
Také vrch Květná a celé jeho okolí byly v 60. letech 19. století intenzívně hornicky prozkoumány na možný výskyt olověných a stříbrných žil. Po provedení předběžného průzkumu průběhu hlavní Květenské žíly čtyřmi kutacími šachticemi a po povrchovém průzkumu okolí vrchu Květná byla dne 7. srpna 1867 zaražena hlavní průzkumná jáma pod vrchem Květná. Za rok po zaražení průzkumné jámy bylo započato s ražbou u Trhových Dušník odvodňovací štoly pro hlavní průzkumnou jámu. Předběžný průzkum Květenské žíly byl proveden šachticemi do hloubky cca 20 m a z těchto šachtic byly prováděny krátké překopy na žílu a rozrážky po žíle. Ve všech šachticích byla nalezena v průměru 1,9 m mocná žíla vyplněná převážně vápencem, ocelkem a hnědelem.
Hlavní průzkumná květenská jáma byla postupně vyhloubena na úroveň 12. patra do hloubky 270 m pod ohlubeň dolu. Z jámy byla provedena otvírka čtyř pater - 2., 5., 9. a 12. Při sledování Květenské žíly na 2. patře byl na hlavní Květenské žíle zjištěn závalek leštěnce olověného a na základě tohoto nálezu byl vysloven předpoklad, že Květenská žíla je rudná od Květné až ke Svaté Hoře. Sledné práce na 5., 9. a 12. patře však tento předpoklad nepotvrdily. Výplň hlavní Květenské žíly byla na těchto patrech převážně vápencová s hnědelem, ocelkem a křemenem a s vtroušeným galenitem bez dobyvatelných úseků. Také na odvodňovací štole, která má celkovou délku 714 m a je nyní zavalena, nebyly zjištěny dobyvatelné žíly. Proto příbramský horní závod ukončil báňský průzkum v této oblasti uzavřením hlavní průzkumné jámy 16. března 1885.
Nejseverněji od Příbrami byl báňský průzkum prováděn nedaleko Hluboše. Roku 1863 byly na starých středověkých odvalech nazývaných "Johanneser Zug" nalezeny kousky leštěnce olověného. V blízkosti místa nálezu byly vykopány průzkumné rýhy a později vyhloubena průzkumná jáma do hloubky 16 m. Jáma překřížila jen železitou žilu o mocnosti 10-15 cm se zrnky galenitu. Pro negativní výsledek průzkumných prací bylo v roce 1864 od dalších prací upuštěno.
V druhém pásmu algonkických břidlic byla od roku 1866 také hloubena průzkumná jáma u Sádku. Před vlastní zarážkou jámy byl okolní terén prozkoumán štolou, která byla zaražena v roce 1860 z údolí Litavky a překřížila celkem 10 žil se železitou výplní. Sádecký průzkumný důl byl prohlouben do 281 m a zjištěné žíly byly v okolí dolu sledovány ze čtyř pater. Hloubkový průzkum byl celkem rozsáhlý, ale pro příbramský horní závod naprosto negativní. Většina sledovaných žil měla převážně vápencovou výplň se sideritem a barytem a jen v některých místech byly tyto žíly vyplněny žilkami leštěnce olověného a tetraedritu. Žádná ze sledovaných žil neměla bilanční úložky a v roce 1889 byl další průzkum na tomto dole zastaven a důl uzavřen.
Olovnato-stříbrné žíly byly také hledány ve Schwarzenberském dole na Beránkách u Žežic, v průzkumné šachtici "Na výfuku" na vrchu Vojna v průzkumném dole Barbora, u Modřovic, u Třebska a i u Narysova.
Schwarzenberský důl na Beránkách u Žežic se zahloubil v těsné blízkosti dobývané Florentínské (Florencovy) hnědelové žíly v roce 1862. V železné rudě byly totiž zjištěny zrnka galenitu a byl vysloven předpoklad, že železitá žíla je jen železným kloboukem stříbronosné žíly. Jáma v roce 1870 dosáhla hloubky 156,36 m a byla tak dnem jámy na úrovní Dědičné štoly. V této hloubce měl být zaražen překop a Schwarzenberský důl se měl propojit se Zdabořskou jámou, odkud byly hnána protičelba. K propojení těchto dolů nedošlo, neboť na podzim roku 1870 se při velké vichřici zřítil na Schwarzenberském dole čtyřhranný komín na těžní budovu i na strojovnu. Po této havárii provoz na Schwarzenberském dole nebyl obnoven a důl byl pouze udržován do roku 1881, kdy došlo k jeho uzavření.
Průzkumná šachtice "Na výfuku" byla zahloubena v roce 1864 na okraji lesa Březina. Ze šachtice v hloubce 15,07 m byl ražen západní překop, který překřížil hnědelovou žílu. Na tuto žílu bylo příbramskému hornímu závodu propůjčeno "výfucké dolové pole" se čtyřmi dolovými měrami. Průzkum většího rozsahu v této oblasti nebyl v pozdějších letech prováděn.
Na vrchu Vojna před průzkumem na stříbrné a olověné rudy se od nepaměti těžila železná ruda. Nejvyšších těžeb bylo dosahováno v druhé polovině 18. století, kdy z tohoto vrchu železnou rudu těžil soukromý těžař František Čáslavský. Tehdy na vrchu Vojna byly v provozu doly Nová Naděje, Vojna, Heřman, Jan, Aloisie a Bedřich.
Průzkum na olověné a stříbrné žíly byl na vrchu Vojna zahájen v roce 1856 vyhloubením dvou mělkých průzkumných šachtic. V obou šachticích byly zjištěny jen hnědelové žíly. Průzkumná šachtice byla zahloubena v roce 1863 a v hloubce 17,7 m po povrchem byl z ní ražen západní překop, který ve vzdálenosti 20 m od jámy překřížil hnědelovou žílu. Žíla byla považována za železný klobouk a tato jáma byla dále prohlubována až do hloubky 43,47 m. Ani v tomto horizontu nebyly zjištěny žádné stopy po stříbrných a olověných žilách a proto další průzkumné práce na dole Barbora byly zastaveny.
Po druhé světové válce byl na východním svahu vrchu Vojna založen jeden z prvních uranových dolů na Příbramsku.
V 60. letech 19. století byl také prováděn průzkum Hůrecké žíly žíly za bohutínským kostelem. Průzkumné práce byly malého rozsahu a nejsou v archivních materiálech detailně popisovány. V roce 191 v oblasti Hůrecké žíly byli proutkaři ing. Beichlem a ing. Sklenářem prováděn průzkum této žíly a podle vyjádření proutkařů má tato žíla největší obsahy kovů ze všech příbramských i bohutínských žil. Také ke konci druhé světové války byla Hůrecká žíla hledána průzkumnou šachticí v hloubce 40 m. Šachtice neměla dlouhého trvání a v roce 1945 došlo k její likvidaci. V dubnu roku 1975 byl znovu zahájen průzkum Hůrecké žíly. Z 23. patra dolu 25. únor v Bohutíně byl ražen 600 m dlouhý překop a z něho byl proveden základní průzkum.
Intenzívní průzkum příbramského okolí neměl negativní vliv na dobývání stříbro-olověných rud na Březových Horách i v Bohutíně. Hlavní těžební jámy byly intenzívně prohlubovány a sledné práce pokračovaly až za jílovou rozsedlinu.
8. července 1859 byla také dokončena ražba Dědičné štoly prorážkou mezi doly Řimbaba a František. Ražba Dědičné štoly byla prováděna 70 let, její celková délka včetně odboček je 21.906 m a dosud odvodňuje bohutínský i březohorský revír. Vody vytékající z této štoly byly po určitý čas odebírány městem Příbram pro pitné účely. Po ukončení těžby se začala na této štole provádět generální rekonstrukce, aby i nadále tato bezpečně odváděla vody z likvidovaných dolů.
Pro zvyšující se kapacitu vytěžených rudnin byla v roce 1846 postavena v podleském údolí Thinnfeldova puchýrna. Tato puchýrna (stoupy, šlemovny, splavovny) byla v provozu pouze do roku 1865, kdy byla nahrazena novou výkonnou Vojtěšskou puchýrnou a prádly. Provoz podle Pamětního spisu byl v roce 1859 také zastaven na Městském prádle, které byl nepřetržitě v činnosti od druhé poloviny 18. století.
V 60. letech 19. století se značně zmodernizoval příbramský horní závod. Místo konopných provazů se v celém revíru začala používat ocelová lana. Ta byla vyráběna přímo na Březových Horách, nejdříve pod dolem Anna, později v jedné z nejmodernějších výroben, v nové budově drátovny v blízkosti strojních dílen.
Také na stříbrné huti byla provedena řada technických zlepšení. V roce 1862 bylo postaveno 8 nových vysokých pecí a značně se zlepšil proces při shánění stříbra.
K výraznému zlepšení došlo také při dopravě rudnin z Mariánského dolu. Pro snazší dopravu v roce 1862 byla zaražena Mariánská štola a touto až do skončení těžby na Mariánském dole byla vytěžená rudnina z dolu Marie dopravována na Vojtěšskou úpravnu.
V druhé polovině 19. století se stal příbramský horní závod jedním z největších báňských podniků na světě. Počet dělníků se pravidelně každým rokem zvyšoval a již v roce 1866 u příbramského horního závodu pracovalo přes 4.000 dělníků. Také těžba byla značná. Ročně se těžilo přes 100.000 t rudniny.
S přibývající hloubkou se zvyšovala i kvalita těžených rudnin. Nejbohatší žílou v té době byla Vojtěšská hlavní žíla, která v hloubce 600 m pod povrchem měla čistou leštěncovou výplň 50 cm a i více.
V 60. a 70. letech 19. století se intenzívně pokračovalo v hloubení Vojtěšského dolu. Roku 1869 byl důl již hluboký 800 m, v roce 1872 900 m a 8. května 1875 dosáhl tento důl jako první na světě svislé hloubky 1000 m od ohlubně jámy.
Při dosažení světového primátu pracovalo na příbramském horním závodě 4.425 dělníků. Těžba v tomto roce dosáhla výše 200.000 tun. V provozu byly tehdy doly Vojtěšský (1000 m), Anenský (783,5 m), Prokopský (737,2 m), Mariánský (921,4 m), Ševčínský (431 m). V blízkém okolí Březových Hor pak byly v provozu doly Lillka (369,5 m), Ferdinandka (259,3 m), Sádek (258 m), Květná (210,5 m), Svatá Hora (175 m), Kozičín (103,5 m), Drkolnov (425,2 m) a Štěpánka (Bohutín I. - 455,4 m). V tomto roce byly také březohorské doly nejhlubšími doly na světě. Většina tehdy provozovaných dolů v Německu, ve Francii, v Rusku a i v Severní Americe těžila v hloubkách od 300 do 800 m.