Historie dobývání stříbra, olověných a železných rud na Příbramsku
Dolování za Jana Antonína Alise
Jan Antonín Alis se narodil 11. ledna 1732 ve Vysoké Peci u Příbrami. Jako syn Františka Alise, příbramského šichtmistra, měl k hornickému povolání velmi blízko. Po absolvování studia na horní škole v Jáchymově, vrací se v roce 1750 do Příbrami a stává se praktikantem u příbramského horního závodu. V roce 1755 byl z Příbrami přeložen do Kutné Hory jako šichtmistr. Již v Kutné Hoře se projevila jeho velká organizační schopnost a báňská prozíravost. Do Příbrami se opět vrací v roce 1772, ale jako hormistr a huťmistr.
Situaci na příbramském ložisku v době krátkého působení J.A. Alise v Příbrami charakterizuje přípis dvorní komory vrchnímu hornímu úřadu v Příbrami. Přípis je z roku 1775 a zakazuje v Příbrami dobývat ty žíly nebo části žil, které se "nevyplácejí" a zakazoval v Příbrami provádět "rozsáhlejší pokusy v prozkoumávání ložiska". V přípise bylo také konstatováno, že důl (štola Karla Boromejského a úklonný důl Jánský) má "silně" vyrubané pole a při převaze chudých rud nelze očekávat jistý výtěžek.
Proto nový příbramský hormistr, aby odvrátil jistý zánik příbramských dolů, navrhl nové řešení otvírky i dobývání příbramského ložiska. Místo roztříštěné těžby na několika malých jamách po úklonu navrhl vyhloubit na Březových Horách hlavní těžnou svislou jámu a to do podstatně větších hloubek, než byly všechny jámy na Březových Horách doposud vyhloubeny. Na těžařském dnu, konaném dne 12. května 1779, se Alisovi podařilo tento návrh prosadit.
Nová jáma byla založena 11. října 1779 ve staré propadlině mezi žilami Vojtěšskou a Matky Boží. Nejdříve byla propadlina odvodněna a poté se vyzmáhala zdejší stará jáma "Tagschacht". Boky staré jámy se zvětšily na světlý profil 4 x 1,5 m, nad jamou se vybudovala šachetní budova s vodotěžním zařízením.
Na rozšiřování jámy pracovalo 16 kovkopů a 3 hašplíři (vrátkaři). Pro zrychlení práce pracovalo s nimi 6 kovkopů na "přistálé" směny. Práce při rozšiřování a později i prohlubování jámy řídil J.A. Alis osobně.
V roce 1780 byla nová svislá jáma hluboka již 78 m. V tomto roce také bylo prováděno zmáhání stařin, které jámou byly nafárány v hloubce 34 m pod povrchem. Stařiny byly vyzmáhány až k jámě Matky Boží, která od nové jámy byla vzdálena východně 106 m. Zmáhání stařin bylo prováděno především proto, aby bylo možné snáze odvádět přitékající vody do nové jámy.
Pro zvýšení objemu pohonné vody pro nový důl byl vybudován Vokačovský rybník, nyní nazývaný Drozďák. Také stavbu rybníku řídil a často osobně kontroloval J.A. Alis. Rybník byl vybudován v letech 1780-1782 a za úspory při jeho stavbě obdržel Alis odměnu 6 císařských dukátů a 6 sáhů dříví pro vytápění kanceláře. Za Alise bylo také zavedeno v březohorských puchýrnách dvojí drcení vytěžené rudniny - suché a mokré.
5. patro nové jámy bylo otevřeno v roce 1782 a nová jáma již byla hluboká 144,97 m. Na tomto patře byly při sledování žil matky Boží a Vojtěšské nalezeny bohaté výplně rudních žil, ale byly také nafárány stařiny naplněné vodou. Voda ze stařin 25. listopadu 1782 zatopila hloubení nové jámy. Náhlá zátopa způsobila utonutí 8 kovkopů a 2 vozačů.
K centrálnímu odvodňování březohorských dolů se od roku 1783 začala zmáhat a prodlužovat Stará dušnická štola.
Velká sucha koncem 18. století značně ztěžovala hloubení nové jámy, otvírkové i dobývací práce. Proto se příbramský horní úřad rozhodl zvýšit hráze Vysokopeckého rybníka i rybníka Drozďák a vybudovat novou velkou vodní nádrž v brdských lesích u pramenů říčky Litavky. Nová vodní nádrž se stavěla od roku 1818 do roku 1825 a při výšce hráze 13,9 m zadržovala 925.000 m3 vody. Tato vodní nádrž je nyní nazývána Lázským rybníkem a slouží městu Příbram jako rezervoár pitné vody.
I přes značný nedostatek pohonné vody se nová jáma po roce 1783 intenzívně hloubila a dosáhla svislé hloubky 231 m. V 90. letech se sledovaly hlavně žíly Vojtěšská, Jánská, Anenská, Václavská a Zikmundova. Na 5., 6. a 7. patře bylo z těchto žil dosahováno největších výtěžků.
V roce 1784 byl příbramský závod po dlouhých desetiletích ztrátovosti aktivní, s výnosem 2.081 zlatých. V tomto roce se ve stříbrné huti vyrobilo 214 kg stříbra, 40.992 kg klejtu a 69.625 kg olova. Stará stříbrná huť v Podlesí kapacitně v té době již nevyhovovala a začala se proto v roce 1786 (10. dubna) stavět nová stříbrná huť. Výstavba byla situována v místech, kde od roku 1702 do roku 1760 stál hamr příbramské obce.
Deset roku (1789) po zaražení nové svislé jámy v centru březohorského ložiska, která po nejbohatší žíle byla nazvána Vojtěšskou šachtou, se zaráží v blízkosti staré úklonné Jánské šachty nová svislá jáma, později nazvána Anenskou šachtou.
Janu Antonínu Alisovi, zakladateli Vojtěšského i Anenského dolu, nové stříbrné hutě, úpravnických provozů na Březových Horách se ještě za jeho života dostalo uznání za houževnatou a vytrvalou práci v příbramském horním úřadu. Již v roce 1782 byl jmenován vrchním horním správcem a v roce 1796 horním radou. V roce 1789 odchází na zasloužený odpočinek, ale za dva roky, v roce 1801, umírá.
Kromě stříbrných rud se v okolí Příbrami v 90. letech 18. století také intenzívně dobývala železná ruda. Ta byla dobývána od roku 1790 do roku 1793 jamou a dědičnou štolou u Kozičína, starou štolou v západním svahu Tisovských hor a snad i v Ševčínské štole pod rybníkem Drozďák. Založení Ševčínské štoly není archivními materiály podchyceno, je známá pouze její délka 424,8 m a její nepřístupnost již v roce 1837. V Pamětním spisu je však zmínka o dobývání železné rudy v Ševčínských horách (les nad rybníkem Drozďák zvaný V Ševčinách) Martinem Jelínkem v roce 1793. Snad právě Martin Jelínek dobýval železnou rudu v této štole.
Další zprávy o dobývání železné rudy jsou z roku 1804. V tomto roce obecnický správce dobýval na Ševčínské žíle (bez bližší specifikace místa), jiné těžařstvo na Egidské žíle u Lešetic; na Řimbabě u Bohutína se těžila železná ruda nedaleko Fialovic mlýna a ve staré Příbrami na Matějské štole. I na Březových Horách pod úpatím Jánské hory byla železná ruda dobývána ve staré štole.