Jiří Agricola - KNIHA II, poučující horníka a pojednávající o nalézání žil
Dokonalý horník, jaký má býti, a co zdánlivě mluví proti hornictví a hutnictví, proti kovům i proti samým horníkům, nebo co pro ně svědčí, v první knize jsem dosti podrobně vyložil. Nyní jsem se rozhodl horníky více poučiti. Ti mají zvláště zapotřebí Boha ctíti s posvátnou úctou, a to, co v dalším povím, mají věděti a pilně dbáti toho, aby ' každé dílo se dálo řádně a pečlivě. Vždyť božskou prozřetelností se stává, že těm, .kdo i znají, co je třeba činiti, i dbají, aby to bylo vykonáno, obyčejně vše šťastně dopadne; nečinným naopak a těm, kdož nevěnují péče dokonání věcí, nešťastně. Nikdo zajisté se nespokojí s tím, osvojiti si všechny části umění hornického a hutnického, aniž by vynaložil peněžní vydání na práci v dolech nebo aniž by sám na sebe vzal a vykonával práce v dolech. A tak, má-li někdo možnost vynaložiti potřebné peníze na dělníky, na práce každého druhu pošle jich kolik chce. Jako kdysi Sofias thrácký poslal do stříbrných dolů tisíc otroků, které mu najal Nicias athénský, syn Niceratův. Nemůže-li učiniti žádný náklad, ze všech prací ať si vybere tu nejsnazší k provedení. A tu pak jsou tyto dvě práce nejsnazší: hnáti příkopy a práti písky potoků a řek. Z těchto se totiž často sbírají šupinky zlata, nebo černé kameny, ze kterých se taví cín, ba i drahokamy. Ony otvírají žíly, které někdy oplývají rudami, nalézanými pod samým drnem. Dostanou-li se tedy do rukou někomu takové písky neb žíly, ať uměním nebo náhodou, může si zjednati výtěžek bez nákladů a z chudého náhle zbohatnouti. Naopak, jestliže nevyhověly jeho přáním, hned může ustati od ryžování nebo kutání.
Ale když někdo k vůli rozmnožení jmění rodinného sám činí náklady na dolování, velice záleží na tom, aby byl přítomen pracím a osobně vše viděl, co dal udělati. Proto nechť má u jámy domov, aby se mohl vždy ukázati horníkům a stále dbáti, aby nikdo nekonal nedbale svou povinnost; anebo ať bydlí alespoň nablízku, aby mohl častěji práce navštěvovati í aby dělníkům po poslu mohl oznamovati, že přijde na důl, a to i častěji, než hodlal opravdu přijíti. Svým příchodem totiž neb tím oznámením zastraší každého horníka, aby nikdy nekonal svou práci nedbale. Když pak navštíví důl, nechť chválí svědomité horníky a nechť jim občas dává dary, aby se oni sami i jiní stali čilejší k práci; nedbalé však nechť kárá a některé ať propustí z dolů a nahradí je přičinlivými. Ba majitel nechť též setrvává častokrát ve dne v noci v dole. A ta jeho přítomnost nechť není zahálčivá a pohodlná, neboť je povinností těžaře dbalého o rozmnožení rodinného jmění, aby často sjížděl do dolů a aby věnoval nějaký čas na poznání povahy žil a žilek, a jak v dole, tak nahoře všechny způsoby práce shlédl a pozoroval. A nemá dělati jenom to, ale podstoupiti některé práce, ne aby se jimi zmáhal, nýbrž aby jednak svou prací horníky pobádal, jednak aby je poučoval v umění. Vždyť se dobře daří dolu, ve kterém poučuje nejen důlní, ale i těžař, co je třeba dělati. Proto odpověděl správně králi jakýsi cizinec, jako to píše Xenofon: "Oko pánovo krmí koně ", neboť píle pánova ve všech věcech platí nejvíc.
Než poněvadž mnozí nakládají společně na doly, jest jim prospěšné a užitečné, ze svých řad voliti horní úředníky a rovněž důlní. Neboť ačkoli lidé obyčejně pečuji o své věci, cizích pak nedbají, nemohou v tomto případě jen o své pečovati, aby zároveň nepečovali o cizí, a ani nemohou nedbati cizího, aby své nezanedbávali. Pakli by nikdo z nich břemen takových povinností na sebe vzíti nechtěl aneb zastávati nemohl, společným zájmem bude, uložiti je mužům nejpilnějším. Kdysi zajisté měli ty věci na starosti horní úředníci, ač byli těžaři králové, jako Priamus vlastník zlatodolů kolem Abydu, Midas těch, které byly na hoře Berim, Cyges, Alyattes i Kroisos oněch u opuštěného městečka mezi Atarnei a Pergamem, nebo republiky, jako Karthaginští těžaři dolů, kterými kvetlo Španělsko, nebo veliké a vznešené rody, jako patřily Ahéňanům doly pohoří Laurijského.
To dále je nejprospěšnější pro těžaře, dosud neznalého umění, aby společný náklad s jinými vynakládali nikoli na kutání jediné žíly, nýbrž více žil. Kdo totiž samoten vynakládá na jedinou nějakou jámu, jestliže mu šťastný osud uštědří žílu bohatou kovy a jinými nerosty, skvělého bohatství stane se vlastníkem; jestliže však nepříznivý osud mu přinese chudou a hluchou žílu, pozbývá navždy veškerého nákladu, který na žílu vynakládá. Kdo však peníze společně s jinými věnuje na více žil na nějakém místě, vyhlášeném množstvím rud, ten zřídka má nezdar, ale obyčejně štěstěna vyhovuje jeho tužbám. Když totiž z dvanácti žil, na které se společný náklad děje, jedna rudou oplývajíc, vrátí těžaři nejen peníze vynaložené, ale dá krom toho ještě zisk, bude jistě hornictví výtečné a výnosné pro toho, komu dají zisk dvě žíly, tři, čtyři a více. Xenofontova to prý rada této mojí ne nepodobná, kterou dal Athéňanům na otázku, co mají dělati, aby nalezli nové stříbrné žíly bez škody. Athéňané mají, pravil, deset tribuí. A tak dá-li obec jednotlivým stejný počet otroků, a budou-li na společný náklad nové žíly kutati, tím způsobem zajisté, najde-li jedna tribus žílu bohatou stříbrem, vznikne všem užitek. Naleznou-li dvě, tři, čtyři nebo polovina všech žíly, beze sporu podnik ten bude ještě výnosnější. Že by všechny tribue zklamaly, není podle minulých zkušeností pravděpodobné. Ačkoli je tato Xenofontova rada plná moudrosti, přesto není uplatněna v žádné obci, leč, když jsou svobodné a bohaté. Protože ty, které jsou v poddanství králů a knížat, nebo jsou tísněny vládou tyranovou, ty bez jich svolení se neodvažují činiti takové náklady. Které však jsou nadány malým jměním a majetkem, pro svou nouzi nemohou. Dále též, jak je u nás zvykem, státy nemají žádných otroků, které by mohly občanstvu pronajmouti. Proto dnes, kdo mají moc, jménem států dávají náklady na doly právě tak, jako soukromník. Někteří těžaři však raději kupují podíly jam, které oplývají rudou, než by se starali o hledání žit. A tito mají snadný a ne nejistý způsob, aby rozmnožili svůj majetek. Třeba by totiž zklamala naděje jedné i druhé jámy kupce podílů, jistě je nezklame u více jam. Avšak z těch některé jámy vrací všechen peněžní náklad s lichvářským úrokem, jen když ty díly jam nekoupili za tuze velikou cenu, ani když nekoupili příliš mnoho podílů jam blízkých, které kovy dosud nedávají, kdyby nevyhovělo štěstí jejich přáním, aby jednou, obětmi vyčerpáni, měli, odkud by činili náklad a kupovali jiné podíly, které by mohly škodu nahraditi. A tento `nezdar se přihází těm, kdo náhle chtějí zbohatnouti z kovů a jsou přespříliš koupěchtiví. Tedy nejen v ostatních věcech, ale i v kupování podílů je horníkům zachovati určitou míru při vydáních, aby zaslepeni přílišnou touhou hromaditi bohatství vše nepromarnili. Krom toho rozumní lidé, dříve než koupí podíly, mají přijíti do dolů a pečlivě prozkoumati povahu žil. Toho totiž jest se jim nejvíce vyvarovati, aby je neošálili podvodní prodavači podílů. Kupci podílů, nestávají-ti se sice právě bohatými, tož přece aspoň bezpečněji provozují hornictví, než kdo na svůj náklad dolují rudy, ježto se svěřují štěstěně opatrněji. Horníci věru nemají zcela nedůvěřovati šťastnému osudu, jak to vidíme u některých, kteří, jakmile podíly nějaké jámy začaly míti cenu, hned je prodávají. Proto bohatnou zřídka nebo jen prostředně.
Ba také, kdo haldy kdysi z jam vynesené a opuštěné, usazeniny v žumpách štol, promývají, a kdo staré strusky vytavují, z toho nezřídka dosti značné výnosy získávají.
Avšak horník, dřív než začne žíly dobývati, má uvážiti sedm věcí: povahu místa, jeho polohu, vodu, cestu, podnebí, země pána a souseda. Jsou pak čtyři druhy místa: horské, pahorkaté, údolní a polní. Z nich prvá dvě se kopají snáze, protože lze v nich hnáti štoly, z nichž vytéká voda, která dotování ztěžuje nebo vůbec znemožňuje. Druhá dvě se kopají nesnadněji, hlavně právě proto, že v nich nemohou býti hnány štoly. Než moudrý horník všechny tyto čtyři druhy místa, kde se zdržuje, si prohlíží a hledá na nich žily, s nichž bystřina nebo nějaký jiný živel strhl a odnesl zemitý příkrov. Neobnažuje však nalezené žíly na všech místech, ale poněvadž jak pohoří, tak i ostatní tři druhy míst, jsou velmi rozmanitá, z mnohých míst vybírá vždy ta, která mu dávají dobrou naději na bohatství. Předem totiž pohoří mnoho mezi sebou se liší polohou, protože jedno leží na stejnoměrné rovině, jiné ve zvlněné a příkré krajině, jiná zase zdají se býti posazena na jiné hory. Moudrý horník nekutá v polohách na rozlehlých planinách polí ani v horských krajích na nejvyšších horách, leč že snad náhodou některé žíly těch hor, zbavené povrchu země a oplývající kovem neb nerosty, samy o sobě na den vyjdou. Ostatně chci, aby s touto vyjímkou bylo rozuměno všemu, co řeknu o místech, která nemají býti vybírána, i když to později již nebudu opakovati. Potom, ježto hory nejsou na všech místech hustě vedle sebe, nýbrž jinde jedna, jinde dvě, jinde tři a více, a někde mezi nimi leží pole, jinde jsou spojeny, neb toliko údolími odloučeny, nedoluje v horách osamělých a roztroušených po rovinaté krajině, nýbrž s jinými spojených. Také poněvadž hory od hor velikostí se liší, ježto jedny jsou veliké, druhé prostřední, jiné se blíží velikostí spíše pahorku než hoře, dobývá zřídkakdy ty největší a nejmenší, ale zpravidla prostřední mezi nimi. Ježto konečně hory jsou velice různotvaré, neboť celé úbočí některých mírně stoupá, některých je celé strmé, některých pak jedno úbočí má mírný spád, jiná strmý, některá pak do dálky rozložená, některá mírně prohnutá, jiná mají jinou a jinou podobu, dobývá se na všech stranách vyjma strmé. Ale ani ty neopomíjí, jestliže se mu ukázaly žíly, avšak ačkoli je tolik růzností v pahorcích, jako odlišností v horách, horník nedobývá jiných, než které jsou v horských krajinách, a ty též ještě velmi zřídka. Není tedy divu, jestliže se doluje na pahorku ostrova Lemnu, ježto jest celý žlutavý a touto barvou prozrazuje obyvatelům, že to je drahocenná hlinka Lemnická a pro lidstvo zvláště zdravá. Podobně i jiné pahorky se kopají, ukáže-li se náhodou křída nebo jiný druh zemin. Údolí a roviny jsou také velice rozmanité. Jedno má sice boky uzavřené, vstup však i východ otevřený. Druhé, jehož vstup a východ jest otevřený, ostatní pak všechny strany jsou uzavřeny. A tato obě jsou vlastně údolí. Třetí se všech stran obklíčené horami, což se nazývá kotlina. Potom jedny mají postranní údolí, druhé jich nemá. Pak zase jedny jsou široká, druhá úzká, třetí dlouhá, čtvrtá krátká, pátá krom toho nejsou vyšší než sousední pole, pod šestým leží poněkud pokleslá polní rovina. Horník pak nekopá v kotlinách odevšad obklopených horami, ani v širých údolích, leč že by pod nimi ležela nížina nebo žíla bohatá rudou shora sestupujíc by k ní směřovala. Poněvadž posléze pole od pole se liší tím, že jedno je položeno v nízké poloze, jiné ve vysoké, a že jedno snad má stejnoměrnou rovinu, druhé nepatrně skloněnou, horník nedobývá nikdy nízké nebo úplně vodorovné, leč že by bylo na nějakém pohoří; zřídka doluje v jiných rovinách.
Pokud se pak povrchové povahy místa týče, uvažuje horník o poli dosud nedobývaném, zda je porostlé stromy čili nic. Je-li lesnaté, doluje na něm, když má ostatní příznivé vlastnosti, ježto mu bude poskytovati zásobu dříví k stavbám, strojům, budovám, k tavení a jinak potřebnou. Postrádá-li lesů, zanechává dobývání na něm, leč že by byla blízko řeka, po které by se přiváželo dříví. Avšak kde se ukazuje naděje, že nalezne samorodé zlato nebo drahokamy, prokutává to místo, i když není lesnaté, ježto tyto potřebují jen vybroušení, ono pak vyčištění. Proto obyvatelé horských krajin věci toho druhu dobývali z drsných a písčitých míst, na nichž nejsou mnohdy ani keře, neřku-li lesy.
Ba horník má též uvažovati o cestě, kterou se přichází k dolům z nejbliž-šího sousedství, zda je dobrá či špatná, krátká či dlouhá. Poněvadž totiž místa, oplývající nerosty, zpravidla nerodí plodiny, je nezbytné, aby se dělníkům a jiným vše dodávalo, čeho vyžaduje živobytí, špatná a dlouhá cesta přivádí mnoho obtíží nosičům a vozkům a zvětšuje náklady přivezených věcí, takže se proto prodávají za větší cenu. To pak způsobuje škodu ne tak dělníkům, jako těžařům. Horníci totiž pro drahotu věcí s obvyklou mzdou nejsou spokojeni a ani býti nemohou, nýbrž žádají od těžařů, aby jim dali větší mzdu. Kdyby to těžaři neučinili, nekonají dělníci práce v dolech a odcházejí.
Ačkoliv místa bohatá kovy a jinými nerosty obyčejně jsou zdravá, protože mohou býti ovívána větry, jsouce totiž ve[mi vysoká, přece některá jsou nezdravá, jak bylo řečeno v jiných mých knihách "O povaze toho všeho, co prýští ze země". A tak jest povinnost moudrého horníka, aby nedoloval v místech, třeba byla velice bohatá, u nichž zjistí určitá znamení nezdravosti. Vždyť kdo doluje na nezdravých místech, ten má dost na jedné hodině života, druhou zasvěcuje smrti.
Krom toho si má horník bystře a pozorně všimnout pána toho místa, zda je spravedlivý a řádný muž či tyran. Ten totiž lidi svou vládou svírá a uchvacuje pro sebe jejich majetek, onen však podle zákona vládne a slouží obecnému užitku. Kde tedy tísní kraj tyranova moc, tam nedobývá horník rudy, ale obrátí pozornost k sousedovi, jehož kraj hraničí s místy příhodnými ke kutání, zda je přátelský či nepřátelský. Bude-li nepřátelský, bude onen kov nejistý před vpády nepřátel. Ten odcizí všechno zlato, stříbro nebo jiné, co dobývá ze země těžař s velikými náklady a prací nahromaděné a nažene strachu námezdným dělníkům. Ze strachu před ním se dají na útěk, aby unikli nebezpečí. Tu pak se ocitne těžař ve svrchovaném nebezpečí nejen o statky, ale i jeho život bude na vážkách. A tak ani na takovém místě nedoluje. Poněvadž však zpravidla více těžařů dobývá rudy na jednom místě, vzniká z toho sousedství, kterému se horník, první práci začavší, nemůže ubrániti. Hormistr totiž propůjčuje jiným dolní i horní části téže žíly, jiným příčné žíly, jiným vedlejší. Jestli však někdo prvý přikročí k dobývání a žíla bude bohatá kovy nebo jinými podzemními věcmi, nebude v jeho zájmu opustit dolování pro špatné sousedství, nýbrž zbraněmi spravedlnosti bude svůj majetek hájiti a ochraňovati. Vždyť když vyměří hormistr držbu každého těžaře pevnými mezníky, patří se řádnému horníkovi, aby se držel ve svých hranicích, moudrému pak odvrátit sousedy zákony od nepřátelského pokusu. Ale také o sousedství dosti.
Horník nechť má důl v místě hornatém, mírně skloněném, lesnatém, zdravém, bezpečném, které není daleko od řeky nebo potoka, k němuž by se mohla voziti hmota dobytá, aby se vyprala a vytavila, a k němuž by nebyl též přístup přespříliš obtížný. Taková poloha jest nejlepší. A k ní čím ovšem blíže přistupuje některá z ostatních podmínek, tím lépe, a naopak tím hůře, čím více se od ni vzdaluje. Nyní promluvím o těch věcech, k nimž horník bez dobývání dochází protože je proud vodní s sebou ze žil vynáší. Těch pak jsou dva druhy: nerosty a jich úlomky, a roztoky. Vytékají-li prameny z výchozů žil, z nichž pocházejí zmíněné věci, ty vody horník nejprve zkoumá, zda obsahují písek s kovy neb s drahokamy, čí nerosty rozpuštěné. Skrývá-li se pak trochu kovů neb drahokamů v tůních pramenů, jest třeba práti nejen jejich písky, ale i písky potoků, které z nich vyvěrají, a řek, do nichž ústí. Kdyby prameny poskytovaly vodu s rozpuštěnou nějakou látkou, tu jest rovněž sbírati; neboť čím více se vzdaluje od místa svého zřídka a napojuje se čistými vodami, tím více se zřeďuje a pozbývá na síle. Ale nepřijmou-li potoky vody jiného druhu neb jen nemnoho, nejen samy, ale i jezera, která ty vody sebrala, mají tutéž povahu jako prameny a poskytují týž užitek. Tak na příklad jezero, které Židi nazývají Mrtvým mořem, je přep1něno tekoucím bitumenem.
Než vracím se k pískům. Protože však prameny vy1évají své vody do moře, jezera, bažiny, řeky a potoka, písek na břehu mořském jen zřídka se propírá; neboť ač s sebou voda, tekoucí z pramene do moře, strhává trochu kovu a drahokamů, poněvadž se to rozptyluje po nesmírné pláni vodní a zanáší s písky da1eko od sebe nebo se usazuje na dně mořském, sbírati se téměř nemůže. A proto i písky jezer jen ve1mi zřídka dosti výhodně 1ze bráti, třebaže í v horách vzniklé prameny do některých jezer všechnu svou vodu vlévají. Než úlomky rud a drahé kameny jen velice zřídka tekou z pramenů do jezer, poněvadž tato jsou zpravidla v rovných a otevřených krajinách. Horník pere tedy nejprve písky pramene, pak potoku z něho vzniklého, pak řeky, kam se potok v1évá; nestojí však za práci práti písky řeky, která stéká déle s hor do roviny. Avšak čím více pramenů kovy obsahujících bude v1évati vody do jediné řeky, tím větší je naděje, že praní se stane bohatší. Dále pak ani písky potoků, z nichž se propírá ruda dobytá, neopomíjí horník.
Potom se musejí také ochutnávati vody pramenů k vůli roztoku. Poněvadž se však mnoho od sebe liší chutí, šest hlavních druhů jich vařič roztoků rozeznává; slané, z nichž vyvařuje sůl, dusíkaté, z nichž ledek, kamencové, z nichž kamenec, vitriolové, z nichž ska1ice, sirnaté, z nichž síru; a živičnaté, z nichž pak živici vaří, barva sama vařiči prozrazuje. A1e mořská voda, protože je nejpodobnější vodě solanek, vpuštěna bývá do nehlubokých jam a tam paprsky slunečními sama sebou vypařována v sůl. Také voda některých jezer, podobně slaná, paprsky letního slunce bývá vysušena v sůl. A tak si má toh1e dobře zapamatovati č1ověk hospodárný a pilný a vytěžiti z toho i přispěti tak k společnému užitku. Chlad moře krom toho zhustí tekutou živičinu, která do něho vtéká ze skrytých pramenů, v jantar a asfalt, jak jsem to popsal v knihách "O vzniku a příčinách podzemních věcí". Obě pak zas moře, vzdouvané vichřicemi určitého směru, na břeh vyvrhává, pročež též ono sbírání jantaru, podobně jako sbírání korá1ů, něco starostí vyžaduje. Dále, kdož písky perou nebo vaří zřídelní vodu, musejí úzkostlivě uvážiti polohu místa, cesty, podnebí, pána a sousedy, aby pro potíže s těmi věcmi buď si nevyčerpali náklady, aneb neohrozili jmění a život. Leč o tom dosti.
Když horník vybral z mnohých míst nějaké od přírody vhodné ke kutání, na žíly vynaloží všechnu péči a práci. Tyto se nám ukazují buď nějakou událostí zbavené pokrývky, neb jsou utajené a skryté a uměním se nalézají. Toto se zpravidla děje, ono zřídka, což obojí je třeba vysvětliti. Nějaká tedy síla bez přičinění a práce lidské odkrývá žíly ne jedním způsobem, neboť je zbavuje příkrovu buď bystřina, jak se to stala na stříbrných žilách Freiberských, o čemž jsem napsal v první knize "O starých a nových kovech", nebo prudká vichřice vyvrací z kořene stromy, které rostly nad žílami; nebo skalní balvan sráží buď vydatný dlouhý liják, nebo zemětřesení, nebo úder blesku, nebo prudká lavina, nebo nárazy větrů:
"Jako skála, kterou s vrcholku hory strhlo stář, podporované nárazy větrů. "
I orání může odkrýti žíly, neboť pluhem, jak zaznamenal Justinus, byly vyrvány též hroudy zlata v Galecii. Nebo lesní požár je může odkryti, jak to bylo u stříbrných dolů v Hispanii, jak píše Diodorus sicilský; a dosti známá je zpráva Posidoníova, že nová semena, rozumí se stříbrných dolů a zlatých, vyklíčila požárem, kterým lesy vzplanuly. A Lucretius dokonce tu událost těmito verši šířeji vykládá:
Měd, zlato a železo bylo nalezeno
a zároveň množství stříbra a síla olova,
kde oheň nesmírné lesy žárem spálil
na vysokých horách bud bleskem s nebe poslaným,
nebo že ti, kdož mezi sebou lesní válku vedli
napadli nepřítele ohněm, by nahnali strachu.
Nebo že pro zisk úrodné půdy
chtěli zvětšiti bohatá pole a k pastvě louky,
anebo usmrtit šelmy a obohatit se kořistí.
Neboť do jámy a ohněm se dříve lovilo
než se zahrazoval les sítí a psy se štvalo.
Ať je to cokoli, od čehož žár ohně lesy
sžíral za hrozného praskání i s kořeny
a roztavil v ohni zemi.
Prýštil pak ze žhavých žil do dutin země
hromadící se pramen stříbra a zlata, mědi a olova.
Básník usuzuje tedy tak, že nejen takovým požárem byly po prvé obnaženy ', žíly, jako že spíše všechno dílo s kovy vzalo jím počátek. Nebo konečně žíly odkrývá nějaká jiná síla, neboť kůň, lze-li tomu vypravování vůbec věřiti, v Goslaru žílu olověné rudy kopytem odhalil. Těmihle tedy způsoby nás štěstěna obdařuje žilami.
V skrytu pak utajené žíly uměním vyhledáváme, zkoumajíce nejdříve zřídla pramenů, které nemohou býti daleko od žil, poněvadž z nich jejich voda vytéká. Potom úlomky rudy, které bystřina vyrvala ze země a z nichž dlouhá doba ovšem malou část opět zanesla zemí. A takové úlomky buď jsou hladké, jestliže ležely na zemi, a žíly zpravidla jsou vzdálenější, poněvadž je bystřina daleko od žil odervala, a zatím co je odnášela je uhladila; nebo jsou-li v zemi, jsou drsné a na blízku žil. Též polohu je uvažovati, neboť ta bývá příčinou, že jednak žíly více nebo méně zemí jsou zasypávány a úlomky daleko nebo blíže jsou odnášeny. Žíly takto nalezené nazývají horníci úlomkovými.
Dále hledáme žíly také, pozorujíce jíní, kterým všechny rostliny se bělají, vyjma ty, které rostou nad žílami, ježto žíly ze sebe vydávají teplé a suché výpary, které zabraňují ojínění vlhké trávy. Proto takové trávy více vodou mokvají než jsou jíním bílé, kterýžto úkaz lze viděti na všech studených místech, dříve než rostliny dorostou určité velikosti, jako v měsíci dubnu a máji, nebo až již se poseče pozdní seno, tak řečená otava, jako v měsíci září. Na kterém místě tedy vlhká tráva neztuhne mrazem, tam jest pod drnem žíla. A ta bude-li vydávati velmi teplé výpary, taková půda nese jen nízkou trávu a to trávu nezdravé barvy. Posléze jest dbáti stromů, které mají na jaře listy namodralé nebo olověně šedé barvy; větve, zvláště horní, jsou-li zbarveny černě nebo nějak jinak nepřirozeně, kmeny dvojklanné a větve jsou černé nebo pestře zbarvené; tyto účinky totiž způsobují značně teplé a suché výpary, které nešetří ani kořenů stromů, ale připalujíce je, velmi nepevnými je činí. Proto silný vítr častěji vyvrací stromy toho druhu než jiné. Výpary ony pak vycházejí ze žil. Na místě, kde tudíž mnoho stromů, rozestavených v dlouhé řadě, v čase zcela nepravém pozbývají zeleni a černají, neb jinak nepřirozeně se zbarvují a častějšími nárazy větrů padají, tam je pod zemí žíla. Ba hledí si toho, když také v jakési dlouhé řadě, v níž se táhne žíla, roste nějaká rostlina nebo určitý druh houby, které nerostou nad hlušinou mezi žílami a často i nad jinými blízkými žílami. Takovými tedy způsoby mohou se přirozeně žíly nalézati.
Dále o kouzelném proutku je mezi horníky mnoho velikých sporů, neboť někteří tvrdí, že je jim k velikému užitku při hledání žil, jiní to popírají. Kdož používání proutku schvalují, z těch jedni nejprve uříznou lískovou vidlici, kterou nad ostatní pokládají za vhodnou k hledání žil, zvláště rostl-li keř nad nějakou žilou, jiní pro různé kovy používají různých proutků k hledání žil. Neboť proutky lískové berou na žíly stříbrné, jasanové na měď; borové na olovo a hlavně na cín, železné nebo ocelové na zlato. Potom oba konce proutku držíce v rukou, zatínají je v pěsti. Nezbytné je, aby stisknuté prsty byly obráceny k nebi, aby se proutek zdvihal tou částí, v níž se oba konce sbíhají. Pak přecházejí pomalu sem a tam na horských místech a jak říkají, stoupnou-li na žílu, obrátí se proutek hned a otočí se, a prozrazuje jim žílu; jakmile nohu zpět posunou a od žíly se vzdálí, zůstane proutek opět bez pohnutí. Tvrdí pak, že příčina pohybu proutku jest síla žil, která jest mnohdy tak veliká, že k sobě obrací větve stromů blízko žil rostoucích. Kdo však říkají, že proutek nemůže býti k užitku žádnému poctivému a vážnému muži, ti popírají to, že by byla síla žil příčinou jeho pohybu, ježto se proutek všem nehýbá, nýbrž jen těm, kdo používají zaříkávání a lsti. Mimo to popírají, že by k sobě táhla síla žil větve stromů, ale praví, že teplé a suché výpary je zkroutily. Na to druzí pak odpovídají, že síta žit nezdvihá proutek, když jej drží někdo z horníků nebo ostatních lidí: toho je příčinou jakási zvláštní osobní vlastnost jednotlivcova, která překáží síle žit a ji poutá. Poněvadž totiž síla žil obrací a stáčí proutek právě tak, jako magnet k sobě přitahuje železo, a skrytá ona lidská vlastnost ochromuje a láme sílu žil, právě jako česnek zeslabuje a odstraňuje sílu magnetu. Vždyť magnet, jsa potřen česnekem, nepřitahuje železa, ani ne rezavého železa. Ba dokonce nás napomínají pokud se týče používání proutku, abychom se nedotýkali příliš lehce prsty, ani je nesvírali příliš těsně; neboť budeme-li držeti proutek lehce, spadne prý nežli jej síta žil obrátí; sevřeme-li však pevně, síla rukou bude vzdorovati sítě žil a přemůže ji. A tak, jak sami usuzují, je třeba pěti věcí k tomu, aby proutek konal svůj úkol: z nich první jest velikost proutku, neboť síta žil nemůže stočiti příliš veliký prut; druhá jest tvar proutku, neboť kdyby nebyl rozdvojen, táž sila by jej neobrátila; třetí jest síla žil, která má vlastnost obraceti; čtvrtá zacházení s proutkem; pátá jest odstranění skryté vlastnosti žil. Z toho, co bylo už řečeno, činívají tento závěr: jestli proutek všem lidem nebije, jest toho příčina nesprávné používání, nebo skrytá vlastnost člověkova, která působí proti síle žil a ji ruší, jak jsme řekli svrchu. Kdož pak pomocí něho hledají žíly, že prý nemají zapotřebí dělati to zaříkáváním, ale postačí, umějí-li proutku správně ' používati a postrádají-ti skryté rušivé vlastnosti. Proutek prý tedy může býti ,řádnému a poctivému k užitku při vyhledávání žit. Tihle však neříkají více o pokroucených větvích stromů, ale zůstávají při svém mínění. Poněvadž ta věc jest sporná a plná rozcházejících se mínění mezi horníky, mám za to, že je třeba jí zkoumati podle její závažnosti. Kouzelný proutek, kterým ` zaklínači hledají žíly, jakož i pomocí prstenů, zrcadel, krystalů, ač může býti tvaru vidlicového, nezáleží na tom, zda jest rovný či má-li jiný tvar. Podoba proutku nemá totiž významu, nýbrž zaříkávací formule, které zaznamenati ani nesmím, ani nechci. Staří však proutkem nehledati jen to, co slouží k výživě a ošacení, ale přeměňovali i tvary věcí. Egyptští zaklínači, jak píší Židé, měnili proutky v hady a u Homera Minerva změnila starce Odyssea rázem v mladého muže a pak zase zpět ve starce. Circe mění také druhy Odysseovy ve zvířata, načež jim zase vrací lidskou podobu, ba též Merkurius bdělé uspává a spící probouzí svou berlou. A tak kouzelný proutek, jak se zdá, nejprve přešel z nečistých pramenů zaklínačů ke kovům, potom když dobří muži se odvrátili od zaklínacích formulí a zavrhli je, byl proutek podržen národem prostých horníků a pří hledání žil zachovaly se stopy 'starého používání.
Poněvadž však proutky horníků se hýbají, i když nejsou zaklínány, říkají jedni, že příčina jich pohybu je síla žil, jiní dotyk, jiní pak obojí. Leč věci, které jsou nadány přitahovací silou, ty všechny netočí do kruhu předměty, ale k sobě je pudí, jako na příklad magnet neobrací železo, nýbrž je přitahuje; a jantar třením zahřátý neobrací plevy, ale jednoduše je k sobě přitahuje. Podobně síla žil, kdyby měla tutéž povahu jako magnet a jantar, proutek by tolikrát neobracela, nýbrž toliko jedenkrát otočivši jej v půlkruhu, přímo k sobě by táhla, a kdyby stisknutí člověka, který proutek drží, nebránilo síle žil, strhovala by jej k zemi. Neděje-li se to, nezbytně z toho vyplývá, že je zacházení s proutkem příčinou jeho pohybu. To je zajisté také odtud zřejmé, že tihle zchytralí proutkaři neberou rovný proutek, ale vidlicovitý, a to lískový nebo nějaký jiný tak ohebný, aby každému je-li proutek ; tak držen, jak se patří, kdekoliv do kruhu se točil. A není divu, neotáčí-li se proutek, drží-li jej neobratní. Vidlice jeho totiž pevně tisknou, nebo se jich jen mírně dotýkají.
Prostí horníci pak věří, že proutek žíly nalézá, protože pomocí něho náhodou nějaké žíly naleznou. Ale mnohem častěji namáhají se nadarmo, a aby mohli nalézti žíly, namáhají se ženouce příkopy neméně, než horníci, kteří proutku nepoužívají. Horník tudíž, ježto má býti řádný a vážný, nepoužívá kouzelného proutku a zaříkání, poněvadž jsa znaly přírody ví, že proutek mu není k užitku, ale jak jsem řekl už svrchu, má v přírodě znamení o žilách, která pozoruje. A tak, odkryje-li žíly příroda neb nějaká náhoda na místě vhodném ke kopání, tam horník žene příkopy; neukáže-li je však příroda nebo náhoda, prohledává četnými příkopy tak dlouho místo, až nalezne výchoz žíly. Než žílu ložní a sloj jen zřídka nalézá umění lidské, ale zpravidla něco jiného, někdy též šachta žíly hlubinné nebo štola.
Nalezené žíly, jako též šachty a štoly dostávají jména buď podle nálezců, jako na př. žíla "Uhlířská" v Annaberku nazvána byla, protože ji nalezl uhlíř; nebo, podle těžařů, jako "Geyrská" v údolí Jáchymovském od Geyrských, kteří tam měli podíly; nebo podle toho, co bylo vykopáno, jako olověná žíla tamtéž od olova a v Schneeberkci bismutová od bismutu; nebo podle událostí, jako "Bohatý valoun" v údolí Jáchymovském, který prudká bystřina odhalila. Častěji však prví nálezcové dávají jim, a ještě spíše dolům, jména buď osoby, jako "Císaře ' německého'; "Apollona'; "Jana'; nebo jména zvířete, jako "Lva'; "Medvěda'; "Berana'; "Krávy'; nebo věci neživé, jako "Stříbrná skříň'; "Stáj volů'; neb věci směšné, jako "Požírač bláznů'; nebo konečně pro dobré znamení, jako "Dar Boží". Že týž zvyk, pojmenovati žíly, šachty, štoly byl již dávno používaný, zvíme z Plinia, který píše: "Jest podivuhodné, že doly, založené ve Španělsku Hannibalem, ještě dnes trvají a mají dosud od nálezců jim daná jména; tak se jeden dodnes jmenuje Bebelo, který Nannibalovi denně dával tři sta liber stříbra."
Konec druhé knihy »O hornictví a hutnictví«.