Skoč na menu

Jiří Agricola - KNIHA I, obsahující to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati nebo čím tito mohou odporovati

Mnozí myslí, že jest hornictví něco náhodného a nečistá práce, a vůbec zaměstnání toho druhu, které si vyžaduje více tělesné námahy než umění. Mně však, uvažuji-li dobře jeho části, zdá se, že věc se má zcela jinak. Neboť horník musí býti svého umění dokonale znalý tak, aby ihned věděl, která hora, který kopec nebo která údolní nebo rovinná poloha výhodněji by mohla býti kopána, nebo, má-li se zříci kopání. Pak musí znáti žíly, žilky a vrstvy skal. Dále musí důkladně poznati mnoho různých druhů zemin, roztoků, drahokamů, kamenů, mramorů, hornin, kovů a sloučenin; konečně má rozuměti každému způsobu prací podzemních. Posléze by měl znáti umění, jak různé látky zkoušeti a připravovati k tavení, kteréž samo jest nadmíru různotvaré. Neboť jiného umění si vyžaduje zlato a stříbro, jiného měď; jiného rtuť, jiného železo, jiného olovo a v něm samém jiného umění vyžaduje olovo bílé (cín), šedé (vizmut) a černé (olovo). Přes to, že by se mohlo zdáti, že dovednost roztoky vařením učiniti hustými nesouvisí s hornictvím, přec jest tomu tak, poněvadž tytéž roztoky se vykopávají v zemi ztuhlé nebo se vytavují z některých druhů hornin nebo kamenů, které havíři vykopávají, a z nichž některé obsahují rudy, od kterých nemají býti oddělovány. a toto vaření opět není jednoduché, neboť jiné je pro sůl, jiné pro ledek, jiné pro kamenec, jiné pro skalice, jiné pro síru, jiné pro zemní vosk.

Horník by měl kromě toho dobře rozuměti mnohému umění a vědě: především filosofii, aby znal vznik a příčiny a vlastnosti podzemních věcí, neboť pak nalezne snáze a pohodlněji vhodné žíly a z vyrubaných více vytěží. Za druhé by měl rozuměti medicíně, aby se mohl starati o havíře a jiné dělníky, aby neupadli do nemocí, jimiž více než jiní lidé jsou tísněni; anebo jestliže onemocní, sám aby je mohl léčiti nebo o lékaře se postarati. Za třetí astronomii, aby znal světové strany a podle nich posuzoval směr žil. Za čtvrté musí znáti měřičství, aby mohl i měřiti, jak hluboko jest hloubiti šachtu, aby došla k štole, která k ní jest hnána, i aby uměl přesně vyměřiti hranice a meze každého dolu, zvláště ve hloubce. Pak musí znáti počtářství, aby mohl spočítati náklady na stroje a práce. Dále stavitelství, aby mohl různé stroje a konstrukce sám tvořiti, nebo spíše, aby jiným mohl vysvětliti, jak je sestrojiti. Konečně kreslen, aby uměl obrazy strojů nakresliti. A konečně budiž znaly práva, hlavně horního, aby nejen druhému ničeho neodňal, nýbrž aby ani sám ničeho nepříznivého nenesl a aby byl schopen i jiným v právních otázkách poraditi.

A tak jest nezbytné, aby ten, komu se líbí určité vědy a nauky hornické a hutnické, četl tyto a jiné naše knihy bedlivě a pilně, nebo aby se radil o kterékoli věci se zkušenými horníky. Nalezne však málo jich znalých celé nauky. Vždyť obyčejně jeden se vyzná v kopání, jiný v rýžování, jiný jest si jist v tavení, v jiném tají se umění zeměměřičské, jiný pak důmyslně hotoví stroje a jiný konečně zná horní právo. Než my, byť jsme i neprošli dokonale vědou o nalézání rud a výrobě kovů, přec asi lidem snaživým přineseme značný prospěch k jejímu poznání. a tak přistupme k vytčenému úkolu.

Poněvadž byla vždy mezi lidmi svrchovaná neshoda názorů o hornictví a hutnictví, takže někteří je velebili, jiní zase je hrubě tupili, uznal jsem za dobré, dříve než začnu vykládati tyto nauky, věc samu důkladně rozebrati, aby přišla najevo pravda.

Začnu pak s otázkou o užitečnosti, která jest dvojí, neboť se lze tázati buď, zda jest užitečné umění hornické pro ty, kdož se jím.zabývají, či je-li ostatním lidem užitečné, nebo dokonce neužitečné. Kteří mají hornictví za neužitečné pro ty, kdož mu věnují svou veškerou práci, tvrdí především, že stěží každý stý z těch, kteří dobývají kovy nebo jiné toho druhu, má z věci té výtěžek. Ze však horníci a hutníci, poněvadž svěřují všechen svůj majetek hotový a zajištěný pochybné hříčce náhody, přečasto jsou zklamáni, a vyčerpáni byvše náklady a ztrátami, posléze upadají v nejtrpčí a nejubožejší život. Tihle v pravdě nevědí, jaký jest rozdíl mezi horníkem znalým své věci a zkušeným a mezi neznalým a nezkušeným; tento bez rozmyslu a volby kutá na žíly, onen je zkušeně hledá. Avšak poněvadž nalézá buď příliš úzké a tvrdé, nebo sypké a zvětralé, usuzuje z toho, že jich nelze dobývati s užitkem. a tak dobývá jen vybrané. Jaký tedy div, že nezkušený horník dělá škodu, kdežto zkušenému plyne bohatý užitek z dolování? Totéž se stává rolníkům. Neboť, kdož ořou půdu stejně suchou a hubenou, neúrodnou a té svěřují semena, nesklízejí tolik, jako ti, kteří obdělávají půdu žírnou a kyprou a do ní sejí. Ježto však jest mnohem více horníků nezkušených než zkušených; stává se, že dolování nese zisk několika málo, mnohým pak škodu. A tak pak množství prostých havířů promrhává práci a náklad, poněvadž se v žilách hrubě nevyznají. Většina totiž vrhne se obyčejně na dolování, když buď pro veliký a tíživý dluh, kterým se zavázal, zanechá obchodu, buď že opustil kosu a pluh, aby zaměnil práci. Pročež, jestliže někdy přijdou na bohaté rudní žíly nebo na jiné věci, které jsou skryty v zemi, stává se to spíše šťastnou náhodou než nějakým přesným pozorováním.

Ze však hornictví přineslo mnohým bohatství, víme z historie, neboť mezi starými spisovateli jest shoda, že zbohatlo několik států kvetoucích, mnoho králů a přemnoho soukromníků z kovů a výrobků z nich. To jsem probral obšírně na mnoha pověstných příkladech v první knize „O starých a nových kovech“ ze kterých jest zjevné, že hornictví a hutnictví jest svým pěstitelům nadmíru užitečné. Dále říkají titíž haněči, že výtěžek hornictví jest pramálo stálý, a vychvalují nadmíru rolnictví. Jak to však mohou opravdu tvrditi, nechápu, ježto stříbrné doly ve Freiberku trvají již čtyři sta let nevyčerpané, olověné v Coslaru šest set, což obojí lze vyhledati v pamětech letopisců. Ve Šťávnici a Kremnici pak trvají obecní doly na stříbro a spolu zlato na osm set let, o čemž vyprávějí prastará privilegia obyvatelů těchto obcí. Říkají však ještě, že prý užitek jednotlivých dolů není stálý, jako by byl horník stále na jednom dole nebo se tam musil usaditi a mnozí jako by nemusili činiti společné náklady na doly; nebo jako by zkušený nezačal dobývati ,jinou žílu, kdyby bohatství prvnější již jeho přání nevyhovovalo. Přece však výtěžek dolů v Schönberku u Freiberku přetrval neztenčený lidský věk. Zajisté nezamýšlím zabírati něco z významu rolnictví, nejen rád, ale vždy přiznám, že výtěžek dolů není tak stálý, protože žíly posléze přestanou dávati kov, kdežto pole budou věčně roditi plody. Ale čím jest výdělek horníků nestálejší, tím více jest za to bohatší, takže po spočítání bychom shledali, že vyrovná svým bohatstvím nestálost. Vždyť roční výtěžek olověného dolu srovnán s výnosem nejlepšího pole, jest třikrát nebo alespoň dvakrát větší. O kolik tedy předčí úrodu pole výtěžek stříbrného nebo zlatého dolu? Jak to pravdivě a obratně napsal Xenofon o stříbrných dolech Athénských. Někdy jest půda, která nedává plodů, když se zasije, budeš-li ji však kopati, mnohem více lidí živí, než kdyby nosila plody. Nechť si jen mají tedy rolníci svá žírná pole a nechť si pěstují své úrodné pahorky pro plody. Horníkům však ať nechají temná údolí a hory neplodné, aby z nich vykopávali drahokamy a rudy, cenu to nejen plodů, ale všech věcí, které se prodávají.

Říkají dále, že jest nebezpečné zabývati se hornictvím, protože jsou horníci hubeni jednak otravným vzduchem, který vdechují, jednak že úbytěmi chřadnou, vdechujíce prach, plíce zraňující; jednak že prý hynou závalem skal byvše rozdrceni; dále pak s žebříků lezných do šachty spadnouce, ruce, nohy, vazy si zlomí, že však nelze ceniti žádný plod užitku tak vysoko, aby pro jeho velikost zdraví a život lidský byl přiveden do svrchovaného nebezpečí a dán v poslední sázku. To arci přiznávám, poněvadž to jest vážné a tak odstrašující i plné nebezpečí, že bych rozhodl, aby se k vůli tomu rudy nedobývaly, kdyby bud havíři častěji do toho upadali, nebo kdyby se toho nemohli žádným způsobem uvarovati. Či nebyla by chuť k životu mocnější, než touha, všechno míti, neřku-li jen kovy? Ovšem, kdo takto hyne, nemá sám sice ničeho, zanechá však svým dědicům. Jelikož však se takové případy zřídka přiházejí, a to nejvýše jen neopatrným horníkům, nezastraší havíře od kopání rud, jako neodstraší tesaře od zaměstnání některý z nich, který ducha vypustil, spadnuv z neopatrnosti s vysoké budovy.

Tohle jsem odpověděl na jednotlivosti, které zpravidla mi namítají ti, kdož prohlašují, že hornictví jest svým pěstitelům neužitečné, a to proto, že jednak vynakládají na nejisto, jednak samo že jest měnivé a nebezpečné.

Nyní přicházím k těm, kdož tvrdí, že hornictví není ostatním lidem užitečné, poněvadž prý kovy a drahokamy a ostatní druhy věcí dobývaných ze země jsou jim neprospěšné. To usilují z části dokázati důvody a příklady, z části spíláním z nás vynutiti; používají pak předně těchto důvodů: Země neskrývá a neodstraňuje s očí, co jest pokolení lidskému užitečné a nezbytné, ale jako štědrá a laskavá matka dává sama sebou nanejvýš štědře, a na světlo denní přináší byliny, zeleniny, ovoce, plody stromů. Než vše, co se kopá, uvnitř do hloubky skryla a nemá to tedy býti vyzdvihováno. Poněvadž však tyto věci dobývají Iidé zlí, které, jak básníci praví, železný tento věk rodí, Ovidius zpupnost tu po zásluze tepá těmito slovy:

„A netoliko osení a potřebná obživa byla žádána
od bohaté půdy, nýbrž šlo se i do útrob země,
a bohatství, které ukryla i Stygijským přihnala vlnám,
se vykopávají pokušení ke zlu.
A již škodlivé železo a nad železo škodlivější zlato
se zrodilo, rodí se válka.“

Druhá jejich námitka jest: kovy neposkytují člověku žádného užitečného plodu, a proto nemáme po nich slíditi: Neboť, ježto člověk se skládá z těla a duše; žádné z obou nepostrádá věcí nerostných. Neboť nejlahodnější pastva duše jest pozorování přírody, poznání nejlepších umění a věd a osvojení si ctností. Cvičí-Ii se duše v těchto nejlepších věcech jest nasycena hody dobrých poznatků, takže již nemá po ničem jiném touhy. a přirozenosti tělesné, ač jest spokojena již výživou a dobrým šatem, přece plody rostlinné a různého druhu živočišné v nadbytku poskytují podivuhodné množství pokrmů i nápojů, kterými tělo přepohodlně se živí, vzrůstá a život svůj k dlouhému věku přivádí. Len však i vlna i mnohých zvířat kůže dávají tělu v hojné míře snadno zhotovitelný a málo drahý šat, jemný pak a ne nesnadný k získání chmýří se stromu, které bavlnou se nazývá, i tkáně bource, takže mu již není zapotřebí kovů v zemi skrytých a z největší části drahých. a proto výrok Furipidův prý byl schválen v každé schůzi učených lidí, a ten prý těž vždy po zásluze Sokratem byl pronášen.

„Díla stříbrná a purpurová,
nejsou k užitku lidí, ale spíše herců.“

Chválí též tento výrok Timokreonta Rhodského:

„Kéž bys, slepé bohatství, v zemi, ani na moři, ani na pevnině se neobjevovalo, ale kéž bys sídlilo v Tartaru u Acheronta, neboť z tebe pryští všechno zlo, které potkává lidi.“

Do nebe vynášejí verše Phocilida:

„Zlato a stříbro je k záhubě smrtelníkům,
zlato, vůdce zločinů, mor života a zkáza věcí;
ó kéž bys nebylo rozkošnou ohavností,
pro tebe se dějí loupeže a vraždy, bitvy,
bratři na bratry nevraží, a rodiče na děti.“

A mimo to se jim líbí slova Naumachova:

„Stříbro i zlato jest prach,
prach na písčitém pobřeží a jakési kaménky,
které na břehu leží roztroušeny na kraji řeky.“

Proti tomu haní tyto verše Furipidovy:

„Bohatství je bůh moudrých, ostatní pak věci, hlouposti jen a žvast.“

Rovněž tyto verše Theognidovy:

„Ó, Plute, nejkrásnější a nejlaskavějši z bohů,
dokud tebe mám, mohu býti dobrý, třebas bych zlým byl.“

Útočí na Aristodema Spartského, protože řekl:

„Jen bohatý jest dokonalý muž;
žádný chudý není ani dobrý ani čestný.“

Zavrhují tuto píseň Timoklovu:

„Stříbro je lidem duší a krví.
Kdo si ho neshromáždil množství,
bloudí mezi živými jako mrtvý.“

Odsuzují konečně Mlenandra, že napsal:

„Fpicharmus prohlašuje za bohy vodu,
větry a oheň, zemi, slunce, hvězdy.
Než já uznávám za bohy užitečné
zlato a stříbro naše, nebot` jestliže je
v svém domě ubytuješ, cokoli budeš chtíti
žádejž si, dostane se ti všeho:
pole, domu, otroků a nádob stříbrných,
přátel, soudců, svědků;
jen štědře rozdávej, neboť slouží ti bozi.“

Mimo to zdůrazňují tyto důkazy: že jsou pustošena pole kutáním po kovech, před čímž bylo chráněno druhdy v Itálii zákonem, aby nikdo kvůli kovům nekopal zemi, žírná ona pole, vinice a olivové háje nepoškozoval. Lesy a háje jsou poráženy, neboť nespočetného dříví je zapotřebí na výdřevu, na stroje, na tavení rudy. Jsou-li poraženy lesy a háje, odstěhují se ptáci a zvěř, z nichž mnoho je lidem znamenitým a oblíbeným pokrmem. Obsah rudných žil se plaví, čímž se otravují potoky a řeky a zabíjí nebo vyhánějí ryby. Poněvadž tedy obyvatelé těch krajin kvůli pustošení polí, lesů a hájů, potoků a řek upadají do veliké nouze potřeb životních, pro nedostatek dříví musí vynakládati příliš veliký náklad na vybudování stavení, je všem zřejmé, že je v kutání více škody než užitku z kovů, které dolováním se těží.

Pak ostře útočíce příklady, volají proti kovům, že každý vynikající člověk byt spokojený se svými přednostmi a kovů nedbal, a vychvalují Bianta, poněvadž nepokládal za svou hříčku s štěstěnou; neboť když nepřátelé dobyli jeho otčiny Priene, a jeho spoluobčané se dali na útěk se všemi věcmi, otázán kýmsi, proč neodnáší ničeho ze svého majetku, odpověděl: všechny svoje věci s sebou nosím. A o Sokratovi říkají, že dostal od svého vděčného žáka Aristippa dvacet min, ale poslal mu je zpátky, pohrdnuv jimi z rozkazu božského. Aristippus pak následoval v té věci svého učitele a zavrhl zlato a uznal je za nic. Neboť když potom cestoval se svými otroky a oni pro tíhu zlata šli příliš zvolna, rozkázat jim, aby si ponechali jen tolik, kolik bez námahy by unesli, ostatek aby zahodili. Ba Anakreon Tejský, starý a slavný básník, vrátit pět talentů, kterými byt obdarován od Polykrata, když dvě noci o ně byl ve strachu, řka, že nestojí za starosti, které o ně člověk na sebe musí vzíti. Vynikající a velice mocní vojevůdci byli podobni filosofům v pohrdání a opovržení zlatem a stříbrem. Tak Focion Athénský, který častěji byt vůdcem vojska, veliké množství zlata, poslané mu darem od Alexandra, krále Makedonského, pokládal za věc nepatrnou a pohrdl jí, a M. Curius zlato, Fabri-cius Luscinus stříbro a měď rozkázal odnésti Samnitům. Ale dokonce i některé státy zákony a nařízeními svými vyloučily zlato a stříbro z obvyklého používání a upotřebení občanů. Lakedaimonští totiž nařízením a řádem Lykurgovým pečlivě pátrali u spoluobčanů, zda ty věci mají čili nic, vlastník pak pokárán a potrestán podle zákonů soudem. a obyvatelé města Babytace na Tígridu zlato zakopávali do země, aby ho nikdo nemohl používati, Skytarchové pak odsuzovali používání zlata a stříbra, aby se vystříhali lakomství.

Pak kovy samé potupami jsou zahrnovány. Nejprve totiž směle zlořečí zlatu a stříbru a nazývají je zhoubnými a zločinným morem pokolení lidského, neboť ti, kdož je drží, jsou v svrchovaném nebezpečí, ti pak, kdož jich nemají, strojí držitelům úklady, pročež oběma častokrát se staly příčinou záhuby a zkázy. Tak Polymnestor, thrácký král, aby se zmocnil pokladů, zabil Polydora, svého vznešeného hosta a syna Priamova, svého to tchána, a starého přítele. Také Pygmalion, král Tyřanů, aby uloupil poklady zlata a stříbra, usmrtil muže sestřina a kněze, nic se neohlížeje ani na švakrovství, ani na náboženství. Pro zlato zradila Erifyle svého muže Amfiarauma nepříteli. Lasthenes pak město Olynt Filipovi Makedonskému, dcera Spuria Tarpeia, byvši podplacena, pustila Sabiny do římského hradu. C. Curio vlast za zlato prodal diktátorovi Caesarovi. a též Eskulapiovi, nejlepšímu lékaři, za syna Appolonova považovanému, zlato bylo příčinou smrti. Podobně M. Crassus, poněvadž bažil po zlatě Parthů, zahuben byl se synem a jedenácti legiemi, a nepříteli byt na posměch. Ten totiž, nalévaje tekuté zlato do hrdla zabitého Crassa, řekl: po zlatě jsi žíznil, pij tedy zlato.

Ale nač pak nám zde třeba tolika historických příkladů? Vidíme přece téměř každodenně, že pro zlato a stříbro jsou vylamovány dveře, zdi prokopávány, ubozí pocestní zabíjeni od toho loupežného a krutého druhu lidí, zrozeného jen ke krádežím, svatokrádežím, k přepadávání a loupežnictví; že zase polapení zloději jsou věšeni, svatokrádci zaživa upalováni, loupežníci lámáni kolem, a že jsou vedeny kvůli tomu také války, zhoubné netoliko těm, proti kterým jsou zdvíhány, ale i těm, kdo je začínají. Ba, říkají, že právě to dává příležitost ke všem neřestem, to jest k prznění panen, k cizoložstvu, ke krvesmilstvům a konečně k násilnému smilstvu. a tak básníci, když líčí, jak Jupiter, proměněný v zlatý déšť, spadl do klína Danae, nechtí nic jiného říci, než že si zlatem otevřel bezpečnou cestu, kterou by vstoupil do věže, aby zneužil panny. Mimo to zlatem a stříbrem se zviklává čest mnohých, kupují rozsudky a nekonečné zločiny se páchají. Vždyť jak Propertius praví:

„Zlatý věru je nyní věk, přemnohá čest
dostává se za zlato, za zlato se získává láska.
Zlatem je zapuzována věrnost, za zlato je prodejné právo,
za zlatem běží zákon, brzy bez zákona stud“

A Difilus:

„Myslím, že nic není mocnější zlata;
jím se vše rozhoduje a za ně vše se děje.“

A právě každý nejlepší tudíž podle zásluhy a právem jím pohrdá a za nic je nepokládá. a to říká též stařec Plautův:

„Já nenávidím zlato, mnoha lidem často mnohou špatnou radu dalo.“

A tu básníci též hořce a potupně útočí na peníze ražené ze zlata a stříbra. Předem Juvenal:

„Ač za nejsvětější u nás máme majestát bohatství,
přece ohavné peníze dosud v chrámu nebydlíte
a nezbudovali jsme ještě oltáře penězům.“

A na jiném místě:

„Nejdříve nečisté peníze vnesly k nám mravy cizí
a hanebným přepychem změkčilo bohatství náš věk.“

A přemnozí horlivě vychvalují výměnu zboží, které používali kdysi lidé před vynalezením peněz a nyní používají někteří prostí národové. Potom velmi zlořečí i ostatním kovům, obzvláště pak železu, neboť ničím jiným nemohlo býti přineseno větší zhoubné nebezpečí lidskému životu. Vyrábějí se totiž z něho meče, kopí, oštěpy, dlouhá kopí, šípy, jimiž bývají lidé zraňováni, a jimiž se páchají vraždy, loupeže a války. Tím pak Plinius jsa pobouřen, napsal:

„Železných zbraní používáme nejen zblízka, ale i jako létající střely buď vystřelené z praků, nebo mrštěné rukou, nebo opatřené peřím, což pokládám za nejzločinnější úskok lidský. Neboť aby smrt rychleji na člověka přikvačila, učinili jsme ji okřídlenou a železu jsme přidělali peří.“

V pravdě však střela se zarazí do těla jen jednoho člověka, právě tak jako šíp, ať již lukem nebo metacím strojem či katapultou vystřelený. Než železná koule z houfnice vystřelená může proletěti těly více lidí, a nelze jí postaviti v cestu žádný mramor nebo balvan tak tvrdý, aby ho svým silným nárazem neprorazila. Pročež srovnává se zemí největší věže a nejsilnější zdi štěpí, rozbíjí a smetává. a tak opravdu metací stroje, které vrhají kameny, berany i jiné stroje starých, jež bourají zdi a bašty smetávají, nezdají se míti velikou sílu u porovnání s houfnicemi. Tyto pak houfnice, poněvadž vydávají strašné zvuky a hluk, jako by to byly hromy, vysílají ze sebe mihotavé plameny jako blesky, kterékoli stavení poškozují, rozdrcují a rozbíjí, oheň chrlí a požár způsobují právě tak jako údery blesků. Správněji by se řeklo o bezbožných lidech našeho věku než kdysi o Salmoneovi, že vyrvali blesky Jupiterovi a z rukou mu je vykroutili, spíše však ještě, že tuto záhubu poslali na svět ďáblové, aby si peklo jednou ranou hned více padlých lidí urvalo.

Ale poněvadž pušky, které lze držeti v rukou, dnes zřídka se zhotovují ze železa, veliké pak nikdy, ale z jakési směsi mědi a cínu; proto zahrnují nadávkami více měď a cín než železo. Na tomto místě připomínají též kovového býka Falaridova, kovového vola Pergamského, železného psa, hříbě, pout na ruce i na nohy, klínů, háků a rozžhavených plechů. Tím vším lidé krutě mučeni, přiznávají se k zločinům, kterých se nikdy nedopustili, a zcela nevinní jsou usmrcováni, byvše nejkrutěji všemi mukami mučeni. a olovo též že je zhoubné a škodlivé a jím tekutým že jsou trestáni lidé, z této básně Horátiovy o štěstí bývá dokazováno:

„Tebe vždy předchází krutá nouze,
trámové hřeby a klíny držící rukou kovovou,
a nechybí ni krutý hák, ní tekuté olovo.“

Aby pak vzbudili větší zášť k tomuto kovu, nic nezamlčují o olověných koulích a brocích malých pušek z něho zhotovených, a na ně svádí příčinu poranění a smrti.

A tak, když prý příroda veskrze do hloubi země kovy ukryla, nejsou prý nezbytné k živobytí, ale každý řádný člověk jimi pohrdá, je zavrhuje, a nemají býti vykopávány, poněvadž vykopané jsou příčinou mnohých a velikých zel. z toho vyplývá, že též samo umění hornické a hutnické lidstvu není užitečné, nýbrž škodlivé a záhubné.

Těmihle pak slavnostními řečmi přemnoho poctivých lidí bývá tak postrašeno, že pojmou nejtrpčí záští ke kovům, a že si přejí, aby vůbec nebyly vznikly, aneb když už vznikly, aby nikým na světě nebyly kopány. Ale mně, čím více vychvaluji jedinečnou bezúhonnost, nevinnost a poctivost oněch mužů, bude tím více na srdci ležeti, aby byl vypleněn všechen omyl z jejich duší a z kořené, vyrván tak, aby správné mínění vyšlo na světlo, přeužitečné lidskému pokolení.

Předně, kdož obviňují kovy a jejich používání zavrhují, nevidí, že na samého boha žalují a ze zločinů ho viní, tvrdí-li, že on stvořil některé věci zbytečně a bezúčelně, a domnívají-li se, že je původcem zlých činů, kteréžto mínění zajisté není hodné zbožných a zkušených lidí.

Potom jistě neskryla kovy země v hloubi proto, že nechtěla, aby byly od lidí kopány, ale protože prozíravá a moudrá příroda každé věci dala své místo, rodí je v žilách a žilkách i ve vrstvách skal, jakoby ve vlastních nádobách a nádržkách na hmotu. Neboť v jiných živlech buď vznikati nemohou, ježto jim chybí hmota, nebo vznikly-li na vzduchu, což se přezřídka stává, nenalézají místa, kde by se usadily, nýbrž samy od sebe a svou vahou jsou snášeny dolů na zem. Když tedy kovy mají své vlastní a stálé sídlo v útrobách země, kdo by neviděl, že tihle haněči nedokazují, co chtějí dokázat svým věrohodným vývodem?

Oni však říkají dále: ačkoliv jsou kovy v zemi, jako ve vlastním místě svého vzniku umístěné, poněvadž se skrývají uzavřené a utajené v skrytu, nemají býti dobývány. Já však těmhle nemálo obtížným haněčům místo kovů ryby vytknu, které chytáme skryté a utajené ve vodách, též mořských; a mnohem cizejší přece je života člověka, živočicha pozemského, prohledávati vnitřnosti moře, než útroby země. Neboč jako ptactvo je zrozeno k volnému lítání vzduchem, tak ryby k bloudění vodami, ostatním pak živočichům příroda dala zemi, aby na ní bydlili, člověku mimo to, aby ji vzdělával a z útrob jejích rudy a jiné nerosty dobýval.

Ti však odpovídají, že rybami se živíme, nerosty však ani hlad, ani žízeň nelze zahnati, a že nejsou užitečné ani k ošacení těla, což je druhý důvod, kterým se snaží dokázati, že rudy nemají býti dobývány. Vpravdě však člověk bez kovů nemůže připraviti, co postačuje k výživě a ošacení. A tak, ač rolnictví poskytuje našim tělům přehojné množství potravin; předem žádná práce se nevykoná a nedodělá bez nástrojů, neboť ornice se rozrývá rádly a branami, motykou jsou vykopávány přeryté kořínky a kořeny, símě se vláčí zaseté, osení se pleje a požíná, zralé obilí, kosami s částí stébla požaté, na humna se skládá nebo klasy jako uťaté do stodol se dávají a pak cepy mlátí a vějičkami čistí, čisté posléze zrní a luštěniny do sýpky se ukládají, z níž jsou opět vybírány, když věc toho žádá nebo nutnost naléhá. Již k tomu, bychom se stromů a keřů získávali plody lepší a hojnější, je nám třeba je okopávati, ořezávati a roubovati, což opět bez nástrojů jest nemožné, právě jako nemůžeme tekutiny, na př. mléko, med, víno a olej bez nádob uchovati. Ani tolik druhů zvířat nemůžeme bez stájí chrániti od dlouhého deště a nesnesitelného mrazu. Nástroje rolnické přemnohé jsou však ze železa, jako pluh, radlice, motyka, zuby brány, motyčka, kopáč, kosa, srp, nůž sadařský, vinařský, rýč, nůž, vidle, podávky; nádoby pak jsou měděné nebo cínové. a ani nářadí a nádoby dřevěné bez železa se nevyrábějí, ani vinný sklep, ani komora olejná, ani stáj, ani žádná jiná část hospodářského dvora nemohla by býti zbudována bez železných nástrojů. Dále, ani z dobytčích pastvin neodvádí se býk na jatky, skopec, beran a jiná zvířata toho druhu, ani z dvorce drůbežník neodevzdává kuchaři kuře, slepici, kapouna, aniž mohou bez sekyr nebo nožů zvířat rozsekávat nebo rozdělovat. a nechci se zde ani zmiňovati o kotlích a nádobách kovových, protože k vaření masa ani samy nemohou býti hrnčířem vyrobeny bez nástrojů, právě jako bez železa žádná nářadí ze dřeva vzniknouti nemohou. a kdyžtě člověku mimo to výživu poskytuje lov, čižba, rybolov, zdaž lovec zapleteného jelena neproklá loveckým oštěpem, zdaž stojícího nebo běžícího neprobodává šípem, zdaž ho nestřílí kulí z pušky? Zdaž ptáčník právě tak tetřeva nebo bažanta nezabíjí šípem, nebo zda nevysílá do jeho těla brok z ručnice? Pomlčím o sítích a jiných nástrojích, jimiž se chytá jeřábek i datel a jiní lesní opeřenci, abych jednotlivé nyní nevhodně zvlášť neprobíral. a konečně zda nechytá rybář vlasem a udicí ryby v moři, v jezerech, rybnících a řekách? a udice železná je a na vlasu někdy kousky železa nebo olova zavěšené vidíme, ryby pak chycené přemnohé hned noži a sekyrami na kusy jsou děleny neb vyvrhovány.

Ale o výživě dost a dost jsem řekl, nyní promluvím o šatu který se zhotovuje z bavlny, Inu, peří, chlupů, kožišin a kůže. Neboť ovce nejdříve jsou stříhány, pak vlna česána; potom spřádány niti, později osnova na stav se připíná, pod níž přichází útek, a to paprskem se přiráží, takže buď toliko z nití nebo z nití a chlupů vzniká sukno. Len pak jakmile jest vytažen, nejdříve jest česán hřebeny, potom se smáčí ve vodě a zase suší; dále tlučen kladivem nebo rozmačkán se plaví, pak se rozčesává v niti, konečně jest tkána látka. Ale soukeník nebo tkadlec, zda má jen jeden nástroj, který by nebyl ze železa Dále krejčí musí rozstřihovati sukno nebo látku, zdaž to dokáže bez nože anebo nůže? Zda ušije nějaký šat bez jehly? Ani zámořský národ nezhotovuje bez týchž nástrojů šat spletením per, ani koželuzi nemohou jich postrádati, když vydělávají kůže kterýchkoliv zvířat. A švec potřebuje knejpu, aby jím krájel kůži, nože, aby mohl škrabat, šídla, kterým by dělal díry, aby mohI šíti střevíce. Ale tyto pokrývky těl jsou bud tkané nebo šité. Budovy však, které totéž tělo chrání před dešti, větry, mrazem, vedrem, nezhotovují se bez sekyry, pily a nebozezu.

Než nač jest třeba ještě dalších slov? Budou-li kovy odstraněny z života lidského, bude odstraněna všechna péče o ochranu a udržení těla, o zdraví a o snahu po zušlechtění způsobu života. Vždyť by žili lidé nejošklivější a nejbídnější život mezi živočichy, kdyby nebylo kovů; vrátili by se k žaludům, plodům lesním a ovoci; bylinami a vyhrabanými kořínky by se živili, nehty by musili hrabati brlohy, v nichž by v noci spávali, při čemž by ve dne v lesích a polích bloudili jako zvěř. Protože věc tato lidského rozumu, vynikajícího a nejlepšího to věna přírody, zcela je nedůstojná, zda by byl někdo tak pošetily a zatvrzelý, aby nepřipustil, že jsou kovy k výživě a ošacení nezbytné a že slouží k zachování živobytí?

Potom, ježto horníci zpravidla kopou hory neplodné a údolí obklopená temnotami, působí škodu nepatrnou nebo vůbec žádnou. Konečně, kde lesy a háje se kácejí, tam po odstranění kořenů, keřů a stromů sejí obilí kterážto nová pole záhy dávají plody tak hojné, že nahrazují škody, které mají obyvatelé tím, že dráže kupují dřevo. a tak za kovy které z rud se vytaví, jinde přemnoho ptáků zvěře jedlé a ryb mohou si opatřiti a na místa hornických prací dopraviti.

Přecházím k příkladům: Bias Prienský, když bylo jeho rodné město dobyto, nevyvezl nic drahocenného z města. Jako muž, který byl pokládán za moudrého; neobával se ničeho nebezpečného pro sebe od nepřátel, ač to nemůže býti o něm s jistotou tvrzeno, protože se dal na útěk. Mně však se nezdá býti závažnou věcí, že zavrhl též movité statky, pozbyv domova, dvoru a samé vlasti, nad níž není nic dražšího. Ba já bych spíše myslil, že by Bias statky toho druhu opovrhoval a za nic nepokládal, kdyby je byl uštědřil příbuzným a přátelům neb rozdal nejnuznějším lidem dřív, než vlasti bylo dobyto; neb to beze sporu zajisté by byl učinil dobrovolně; leč to, co tak velice Řecko obdivuje, může se zdáti, že učinil násilím nepřátel k tomu donucen a ze strachu. Sokrates vpravdě nepohrdl zlatem, nechtěl však jen přijímat odměnu za vyučování. a Aristipus Kyrenský, kdyby sám byl shromáždil a zachoval zlato, které rozkázal zahoditi, byl by mohl zakoupiti věci, pokládané za nezbytné pro udržení života, a z chudoby nebyl by měl zapotřebí pochlebovat Dionýsovi, sicilskému tyranu, a nikdy by jím nebyl nazván královským psem. Proto Damasippus, káraje Stabera, bohatství nadmíru si vážícího, praví u Horáce:

„Jest podobný Řek Aristipus, který rozkázal otrokům uprostřed Lybie zlato zahodit; protože pomaleji šli pod tíží břemen? Kdo z obou je nesmyslnější?“

Neboť nesmyslný je, kdo za více pokládá bohatství nežli ctnosti. Nesmyslný je též ten, kdo jím opovrhuje a za nic je nepovažuje, když je možné dobře ho použíti. Že však týž Aristipus jindy zlato z lodi do moře uvrhl, to učinil prozíravě a moudře. Když totiž zpozoroval, že se veze na lodi mořských loupežníků, dostal strach o svůj život; spočítal zlato, když je dobrovolně hodil do moře, povzdychl si, jako by nedobrovolně to učinil; leč když z nebezpečí vyvázl, řekl:

„Jest lépe, že zlato zahynulo samo, než abych k vůli němu zahynul já také.“

Ale budiž, že filosofové někteří i Anakreon Tejský pohrdli zlatem a stříbrem, Anaxagoras Klazomenský též pole, která živila ovce, a Crates Thebský, když obtížnou se mu stala péče o domácnost a jiné věci, jež měl na starosti, a když ducha jeho při rozjímání to rozptylovalo, opustiv majetek v ceně osmi talentů a vzav plášť i ranec, v chudobě všechnu péči, myšlení a úsilí věnoval filosofii. Zda však, ač tito filosofové vším opovrhovali, jiní o chov dobytka se nestarali, polí nevzdělávali, v domech nebydlili? Zajisté mnozí naproti tomu, ač bohatstvím oplývali, přeslavně se věnovali badáním vědeckým a poznáváním věcí božských i lidských, jako Aristoteles, Cicero, Seneca. Ale Phocionovi nebylo možno přijmouti zlato Alexandrem mu poslané. Kdyby totiž byl chtěl toho zlata použíti, jak král tak on byl by upadl v nepřízeň a nenávist lidu Athénského. a lid ten též později nevděčně se zachoval k znamenitému tomu muži, neboť ho přinutil, aby se bolehlavem otrávil. a co Markovi Curiovi a Fabriciovi Lusciuiovi méně se hodilo, nežli přijmouti zlato od nepřátel, kteří doufali, že těmito nástrahami mohou býti zvikláni, nebo že upadnou v nenávist svých spoluobčanů, aby Římanům navzájem znepřáteleným mohli říši z kořene vyvrátit? Ale Lykurgos měl dáti Sparťanům návody k používání zlata a stříbra, a ne věci v podstatě dobré naprosto odstraniti. a kdo neusuzuje, že obyvatelé města Baby také byli lidé nesmyslní a závistiví? Neboť mohli za zlato kupovati věci jim potřebné, nebo darovati je sousedním národům, aby si je dary a výhodami zavázali. Konečně Skytarchové, zavrhnuvše používání samotného zlata a stříbra, lakomství se zcela nezřekli, neboť lakomcem je též jiných věcí majitel, nepoužívá-li jich.

Nyní mi jest odpověděti na spílání, kterým jsou zahrnovány nerosty. Tak na př. zlato a stříbro nazývají morem lidí, protože bývají majitelům příčinou smrti a zániku. Tím způsobem však která věc z našeho majetku nemohla by býti nazvána morem lidského rodu? Zda ne kůň, oblek nebo konečně něco podobného? Jezdec přec na krásném koni nebo dobře ustrojený pocestný zavdal lupiči příčinu k vraždě, zda tedy nemáme jezditi na koních, nýbrž pěšky cestovati, protože vražda se stala, aby lupič uloupil koně? Či zda nemáme vycházeti ustrojení, nýbrž nazí, protože zákeřník dýkou zabil pocestného, aby ho oloupil o šat? Podobná je držba zlata a stříbra. Ježto v pravdě život lidský toho všeho dobře postrádati nemůže, budeme se chrániti před lupiči, a protože vždy nemůžeme uniknouti z jich rukou, jest vlastní povinností úřadu, aby zločince a bezbožníky chytali pro mučitele a kata.

Nerosty nejsou ani příčinou války. Jako totiž když některý tyran, vzplanuv horoucí láskou ke krásné ženě, vede válku s měšťany, původ války toho druhu vězí v bezuzdné vášni tyranově, nikoli v lepé tváři ženině. Právě tak, když někdo zaslepen žádostí zlata a stříbra, válčí s bohatými národy, musíme klásti kovy mimo příčinu a všechnu vinu svrhnouti na lakotu. Neboť zuřivé útoky a hanebné činy, které práva národů a občanů oslabují a porušují, vznikají z našich neřestí. Pročež Tibullus nesprávně vinu svrhl na zlato, když praví:

„To válčení jest zaviněno bohatým zlatem;
nebylo válek bukový pohár když stál před pokrmy.“

Než Vergilius přičítá lakotě vinu vraždy člověka, mluvě o Polymnestrovi:

„Všeliké právo poruší, Polydora zabije a zlata násilím se zmocní.
K čemu nedoháníš lidské srdce, prokletý hlade po zlatěl.“

A zase správně, když mluví o Py,gnalionovi, který zavraždil Sichea:

„A slepý láskou k zlatu zlatě tajně nic netušícího mečem zabíjí.“

Hlad totiž a žádost zlata a jiných věcí zaslepuje lidi. a bezbožná tahle žádost peněz všem v každé době a na každém mí stě byla k hanbě a příčinou zločinu: -Ba lidé lakotě tolik oddaní, že byly jejími otroky, vždy byli pokládáni za sprosté a špinavé. Podobně když zlatem a stříbrem a drahokamy překonal někdo stud žen, zviklal poctivost mnohých, kupoval soudy, spáchal nespočetné zločiny, tu zase nejsou tím vinny nerosty, nýbrž vzplanuvší žhavá vášeň lidí, nebo slepá a bezbožná žádost duší. Ačkoliv však proti zlatu a stříbru vyslovené mnohem spíše na peníze se vztahuje přece, poněvadž básníci zvláště peníze jmenují, jest možno jejich samých námitky zeslabiti tímto jediným:

„Těm peníze jsou k dobru, kdož jich dobře používají,
působí však škodu a zlo těm, kdož špatně jich používají.“

Proto velice správně Horatius říká:

„Nevíš-li; jakou má cenu peníz, jaký užitek poskytuje, nechť je za něj koupen chléb, zelenina, nádoba vína.“

A též na jiném místě:

„Vládnou a slouží každému nahromaděné peníze, jež přece mají spíše poslouchati provazu než jej říditi.“

Než lidé bystří a důvtipní, když uvažovali o směně věcí, které kdysi používali lidé nevzdělaní a ještě dnes používají divocí a barbarští národové, jaká byla, to jest, jak nesnadno proveditelná a obtížná, vynalezli peníze. Nad ně věru nic užitečnějšího nemohlo býti vymyšleno. Neboť malé množství zlata a stříbra jest cenou věci veliké a důležité. a tak národové na peníze spoléhající, byťi v mnohém navzájem se různící a daleko vzdálení přesnadno sjednávají obchody, jichž sotva by mohl postrádati občanský život.

A pak zlořečení železu, mědi a olovu nemá místa u mužů moudrých a vážných. Vždyť kdyby tyto kovy byly úplně odstraněny, lidé zajisté ještě úporněji rozohněni zlobou a nezkrotnou vášní podníceni, pěstmi, patami, zuby a nehty jako divoká zvěř budou zápasiti. Jedni by druhé klacky ohrožovali, na jiné by kameny házeli, jiné k zemi sráželi, neboť člověk člověka nezabíjí jen železem, nýbrž vraždí jedem, hladem, žízní, hrdlo mu svírá a škrtí, zaživa zakopává do země, do vody ho noří a utápí, spaluje, věší, takže činí každý živel účastný vraždy člověka. Tu pak jiný dravé zvěři je předhazován, jiný je zašíván do kůže poraženého dobytka až po hlavu a ponechán na pospas červům; jiného do mořského zálivu ponořeného dravé ryby roztrhají, jiný v oleji je vařen, jiného olejem a tuky pomazaného mouchám a sršním k trápení vystavují, jiný metlami bývá ubičován nebo holemi k smrti ubit, jiný kameny bývá ukamenován, jiného s výše svrhují. Kromě toho bez použití kovů může býti člověk mučen nejedním způsobem: na přiklad, když kat hořícími voskovicemi slabiny a podpaždí opaluje, nebo látku mu cpe do úst, a když ji pomalu vdechl do jícnu, rychle a násilně ji vytrhuje, nebo s rukama svázanýma na zádech, náhle ho spustí, když ho vytáhl zvolna do výše, nebo podobně přivázanému ke kládě balvan veliké váhy k nohám zavěsí, nebo konečně mu roztrhává údy na skřipci. Z toho tedy shledáváme, že nejsou vinny kovy, nýbrž naše neřesti, jako zášť, krutost, nesvornost, žádost rozsáhlé moci, lakota a chlípnost.

Ale vyvstává na tomto místě otázka, zda máme počítati nerosty mezi věci dobré či špatné. Peripatetikové sice pokládali všechno bohatství za věci dobré a nazývají je právě jen vnějšími hodnotami, poněvadž ani v duši ani v těle, nýbrž mimo obou jsou. Potom však též řekli, že mohou býti dobré jako mnohé jiné věci protože záleží na naší vůli používati jich dobře či špatně. Neboť řádní lidé jich používají dobře a pak jsou jim užitečné, špatní špatně, a těm jsou neužitečné. Platí výrok Sokratův, že víno se mění podle sudů, bohatství pak podle mravů těch, kdož je mají. Stoikové pak, jichž zvykem jest, že rozmlouvají jemně a vtipně, ačkoli vyjmuli bohatství z kruhu věcí dobrých, nepočítají je přece mezi špatné, ale zařadili je do toho druhu, který se nazývá lhostejný. Neboť jim je ctností jedině dobro, neřest právě tak zlo, vše ostatní pak lhostejné. A tak jak o tom sami usuzují, nic na tom nezáleží, zda je někdo zdráv či těžce nemocen, nic nezáleží, zda je někdo krásný či ošklivý. Konečně

„Nic nezáleží, zda jsi bohatý se narodil
od dávného lnacha, či chudý z nejnižšího rodu,
pod bohem zemřeš.“

Než já nevidím příčiny, proč bohatství, od přírody a samo o sobě dobré, nemá míti trochu místa mezi dobrými věcmi. Nerosty zajisté příroda tvoří a lidskému pokolení poskytují mnohonásobný a nezbytný užitek, byť i pomlčím o ozdobě, která podivuhodně se shoduje s užitkem. Není tudíž spravedlivé, aby byly svrhovány se svého stavu a stupně, který zaujímají mezi dobrými věcmi. Věru, jestliže jich někdo zneužil, nemají proto spravedlivě býti prohlášeny za špatné. Vždyť, kterých dobrých věcí nemůžeme použíti právě tak špatně jako dobřel Budiž mi dovoleno uvésti příklady z obojího druhu dobrých věcí. Víno, výborný nápoj, prospívá trávení, pije-li se s mírou, podporuje tvoření krve, vhání šťávy do všech částí těla, je dobré k výživě, nejen tělu, nýbrž i duchu je užitečné. Neboť plaší temné chmury mysli, zbavuje nás starostí a neklidu, vrací nám naději. Jestliže však se pije nestřídmě, škodí tělu a těžkými nemocmi je přemáhá. Opilý též nic nezamlčí, zuří a běsní, mnoho hanebných a nemravných zločinů páše. o tom Theo,gwis přeučeně napsal ve verších:

„Víno škodívá, jestliže se plným hrdlem pije, piješ-li však střídmě, víno prospívá.“

Než abych se již déle nezdržoval u věcí zevnějších, přejdu k dobrům těla -a duše, mezi nimiž potkávám sílu, krásu a duchaplnost. Jestliže tedy někdo mnoho pracuje, opíraje se při tom o svou sílu, aby své milé a sebe čestně a chvalně živil, používá jí dobře: pakli však žije z vražd a loupeží, špatně síly užívá. Podobně žena velice krásná, která se vdala za muže, jemu jedinému se snaží býti krásná, využívá krásy dobře, pakli však žije nevázaně a řítí se do vášně, nepoužívá jí, jak se sluší. Právě tak jinoch, který se oddává studiu a pěstuje krásná umění, správně nakládá svým nadáním. Kdo si vymýšlí, lže, chytá za slovo, klame lstí a proradou, zneužívá své bystrosti. Ten však, kdo víno, sílu, krásu, nadání pro jejich možné zneužívání nechce řaditi mezi věci dobré, prohřešuje se proti svrchovanému tvůrci Bohu. Právě tak hřeší i ten, kdo vyřazuje nerosty ze společnosti dobrých věcí. Velice správně tedy píší někteří řečtí básníci, jako Pindar:

„Které peníze se skvějí ozdobené cností,
ty poskytují ti nejednu cestu,
abys dobře vykonal vše,
co ti osud přinese.“

Jako Sapfo:

„Bez lásky k ctnosti jako nepřátelský cizinec
škodí zlato, avšak když se obojí k sobě druž,
jest hlavou a souborem věcí dobrých.“

Jako Kalimachos:

„Bohatství nečiní lidi velikými bez ctnosti,
ani samy ctnosti nečiní velkými bez bohatství.“

Jako Antifanes:

„Vždyť při bozích, nač potřebuje někdo být bohatý?
Proč si přeje mít množství peněz?
Než aby mohl pomáhati přátelům
a rozsévat plody vděčnosti, nejlíbeznější z bohyň.“

Vyvrátivše důvody a spílání protivníků, pojednáme o užitečnosti hornictví a hutnictví: Především je užitečné lékařům. Dává totiž množství léků, kterými rány a vředy se léčí, též mor, takže zajisté kdyby nebylo jiné příčiny, proč prohledáváme zemi, přece bychom ji měli prohledávati k vůli medicíně. Pak je uzitečné malířům. Dává totiž různé druhy barev, a když jsou jimi malovány omítky, vnější vlhkost jim méně škodí než jiným. Pak je užitečné stavitelům neboť zjednává mramory vhodné k upevnění velikých budov a k zdobné okrase. Užitečné mimo to je těm, jichž duše touží po nesmrtelné slávě. Dobývá totiž kovy, z nichž: peníze, sochy a jiné věci se tvoří, které po památkách písemnictví jaksi věčnost a nesmrtelnost dávají. Také obchodníkům jest užitečné, ježto z mnoha příčin; jak jsem jinde řekl, peníze, které se hotoví z kovů, jsou člověku příhodnější, než obchod' výměnný. Konečně komu pak není užitečné? Chci nechati stranou díla tak lepá, tak vytříbená, tak vypracovaná, tak užitečná; která z kovů vyrábějí v různých formách zlatníci, mědirytci, lijci olova a kováři. Který pak řemeslník může zhotoviti nějaké vkusné a dokonalé dílo bez kovů? Kdyby se nepoužívalo nástrojů železných nebo z jiných kovů, ani díla dřevěná, ani kamenná bez nich by nedokázali vytvořiti.

Z toho všeho je jasné, jaký užitek a výhody vzcházejí z kovů: Ta díla bychom však neměli, kdyby hornictví a hutnictví nebylo vynalezeno a nám nesloužilo. Kdo by tedy nechápal, že je neobyčejně důležité, ba spíš nezbytné pro lidstvo? Zkrátka člověk by nemohl postrádati hornictví a hutnictví, ba ani božská prozřetelnost tomu nechtěla, aby se mu jich nedostávalo.

Dále se táži, zda je hornictví a hutnictví řádného občana čestné či nedůstojné? My je počítáme mezi čestná zaměstnání. Kterého totiž umění zisk není bezbožný, nikoli nenáviděníhodný, ne nečistý, to můžeme pokládat za čestné. Že je věru takový zisk u hornictví a hutnictví, ježto rozmnožuje jmění řádnými a čestnými prostředky, hned ukážeme. Právem tedy mezi čestná umění se počítá. Předně hornický a hutnický zisk (budiž mi dovoleno srovnati jej s ostatními způsoby, kterými veliké peníze se získávají) jest právě tak poctivý jako rolníkův. Neboť jako tento, když svá pole osévá, ač jsou sama značně úrodná, přece nikomu tím nečiní křivdu, tak i onen, když dobývá svou rudu, třeba dobýval hromady zlata a stříbra, nikomu na světě neškodí. Vůbec tyto dva druhy rozmnožování rodinného jmění zvláště jsou svobodné a čestné. Ale kořist válečníkova obyčejně je bezbožná, ježto běs válečný uchvacuje i statky posvátné i světské. l kdyby počal válku nejspravedlivější vládce ze všech s krutými tyrany, nemohou v ní lidé špatní pozbýti jmění a statků, aby zároveň nevinný a ubohý lid, jako starci, paní, dívky, děti nebyli stržení s sebou do téže bídy. Horník pak dovede veliké jmění zakrátko shromážditi bez násilí, bez lsti a špatnosti. Pročež vůbec není pravdivé ono staré přísloví: „Každý bohatý je nespravedlivý nebo dědic nespravedlivého“. Podle toho někteří ještě bojují s námi, pronásledují a napadají horníky a říkají že sami nebo jejich děti vbrzku upadnou do nouze, pro žádnou jinou příčinu, než že bohatství nahromadili nepoctivě. Dále že není nic pravdivějšího nad výrok básníka Neevia: „Špatně nabyté špatně se rozpadne“. a říkají, že těmito špatnými činy lidé bohatnou z dolování. Kde se ukáže nějaká naděje na vykopání rudy, vypudí buď kníže; nebo úřad vlastníky z držby dolů, nebo některý chytrý a obratný soused pustí se do sporu se starými držiteli, aby je oloupit o některou část dolu, nebo horní úředník uloží vlastníkům těžké poplatky, jestliže je nebudou chtíti nebo moci zaplatit, aby pozbyli veškerého práva držby, a aby sám proti právu pozbyté uchvátil. Nebo konečně důlní naplní žílu, kde je bohatá kovem, jílem neb zemí a kameny, tyčemi a kůly přikryje, aby po několika letech, když majitelé, domnívajíce se, že důl je vyčerpán, jej opustí, sám zbylou rudu doloval a přivlastňoval. Kromě toho stav horníků z podvodů, klamů a lží se skládá, neboť třeba se o mnohých jiných nic neříká, nýbrž jen o těch věcech, které z koupi a prodeje proti poctivosti se dějí. Buď žíly vynáší smýšlenými a nepravdivými chválami, aby mohl částí dolů o polovinu dráže, než by stály, odprodati, nebo zase sráží něco z jich hodnoty, aby mohl části za malou cenu koupiti. Když vynesou tyto žaloby na veřejnost, myslí, že veškeré dobré mínění o hornictví je zhanobeno. Veškeré však statky, ať byly řádně nebo nepoctivě nabyty, postiženy nějakou nehodou se rozpadnou nebo zanikají a rozptylují se vinou a chybou držitele, který jich pozbývá buď z lenosti a nedbalosti anebo pro zhýralost rozplýtvá a zadluží, neb spotřebuje výdaji a vyčerpá, neb ve hře zcela promrhá:

„jakoby ve vyčerpané pokladnici vyrůstaly obživlé peníze a z plné hromady vždy mohlo se bráti.“

Není tedy divu, nejsou-li horníci pamětliví tohoto naučení krále Aga-thokla, že nenadálé jmění je míti v úctě, a z těch důvodů v nouzi upadají. Obzvláště však, když nemohou býti spokojeni s prostředním jměním, tu totiž nezřídka to, co nahromadili z kovů na jiné kovy vynaloží. Ale nikoli kníže nebo úřad vyhání držitele, ale tyran, který poddané připravuje nejen o nabyté statky, ale i o život.

Než když jsem pátral po stížnostech, které tito lidé pro takové křivdy rozšiřují, vždy nalézám, že ti, kterým se taje, mají zcela spravedlivý důvod, proč tyto lidi vyhánějí z dolů, Iající pak žádného, proč by si stěžovali. Protože totiž nedali poplatky, pozbyli držby neb od úřadu z cizí rudy jsou vypuzeni. Neboť nepoctivci někteří, dobývajíce chudé žilky blízké bohatým žilám, vnikají do cizí držby a tak, když jsou žalováni z bezpráví, úřad je vyžene a zapudí z dolů. Tihle tedy o tom roztrušují obyčejně zlé zprávy mezi lid. Než jinak, když vznikla mezi , sousedy pře, jak se stává, tu ji rozsuzují rozhodčí daní od vrchnosti, nebo ji vyšetřují stanovení soudcové a činí nález. Když je tedy pře rozsouzena, poněvadž v tom je souhlas obou stran, žádná si nemůže stěžovati do křivd; odsouzená strana, právem slabší než druhá, nemůže si stěžovati, neboť podle horních zákonů rozsudek byl vynesen. Leč o této věci nechci dále se příti. Někdy některý důlní větší poplatek na těžařích žádá, než potřeba vyžaduje. a byť bych i připustil, že některý důlní zamaže blátem žílu, kde oplývá rudou, a zakryje vrstvou, zda špatnost jednoho neb druhého může většině řádných mužů vpáliti znamení podvodu? Co má býti v společnosti lidské světějšího a nedotknutelnějšího než rada? a přec již někteří radní páni byli přistiženi při podvodu a potrestáni. Zda má k vůli tomu ztratit počestný stav dobrou pověst a vážnost?

Zajisté důlní nemohou těžařům určovati poplatky, bez vědomí a svolení hormistra a dvou přísežných. Pročež nemohou používati podvodů v té věci. Byli-Ii by však důlní usvědčeni z podvodu, jsou mrskáni pruty, pakli z krádeže, jsou věšeni. Křičí dále, že jsou někteří prodavači a kupci rudy podvodníci; to připouštíme. Ale zdaž pak mohou klamati jiného, než člověka hloupého, nedbalého a neznalého hornictví? Věru muž moudrý, čilý, znalý toho umění, jestliže pochybuje o poctivosti prodavačově neb kupcově, hned odejde na důl, aby si prohlédl žílu tak vychvalovanou neb haněnou, a aby si byl jist, zda má koupiti, či prodati rudu. Mohou však namítnouti, ten že se může ubrániti před podvody, jednoduchý a důvěřivý muž že však bývá oklamán. Než nezřídka vidíme, že ten, kdo takovým způsobem jiného chtěl oklamati, sám sebe klame a zaslouženě všem je pro smích. Neboť obyčejně, jak ten, kdo se snaží jiného klamati, i kdo se zdá býti klamán, je neznalý hornictví. a tak, když žíla oplývá rudou mimo očekávání podvodníkovo, tu kdo se zdál býti oklamán, má zisk, kdo klamal, škodu. Vpravdě však tihle horníci jen zřídka prodávají nebo kupují rudy, ale často přísežní kupci, kteří za tolik kupují neb prodávají, když jsou rudy na prodej, za kolik jim bylo rozkázáno, že mají kupovat a prodávat. Kdyby tedy úřad spravedlivě a řádně rozsoudil spory, poctivý horník nikoho by nešálil, nepoctivý snadno klamati by nemohl, aneb kdyby klamal, neprošlo by mu to beztrestně. Řeč těch, kdo chtějí ctihodnosti horníkům ubrati, nemá žádného důvodu a váhy. a tak výdělek horníkův od nikoho není nenáviděn. Kdo bude míti zášť, nejsa od přírody nepřející a závistivý, na toho, komu se dostalo bohatství jakoby darem božím a kdo zvelebil rodinné jmění takovým způsobem, na kterém není pražádné viny? a tak lichvář, jestliže bere přemrštěný úrok, upadá do záští lidí, pakli přiměřený a veřejný, nebývá nenáviděn u lidu, ježto ho nevysává, třebaže tím se nestává příliš bohatý.

Dále pak není též výdělek horníkův špinavý. Ba, jak by mohl býti takový, když je tak veliký, tak bohatý, tak zbožný? Hanebný a věru nedůstojný je zisk obchodníka, když prodává nalíčené a falšované zboží, anebo když za věci lacino nakoupené velikou cenu stanoví, pročež obchodník by byl v nemenší nenávisti u počestných lidí než lichvář, kdyby neměli zření k nebezpečím, v něž se vydává pro zboží.

Věru, kdož tu potupně mluví o hornictví, aby je zlehčili, tvrdí že druhdy lidé usvědčení ze zločinů byli odsuzováni do dolů, aneb že jako otroci dobývali rudy. Nyní pak, že jsou horníci nádeníci, a že jako ostatní řemeslníci zabývají se špinavým uměním. Rozhodně kdyby hornictví kvůli tomu bylo posuzováno za potupné a nečestné pro svobodného člověka, že otroci druhdy dolovali rudy, nebude ani rolnictví dosti čestné, ježto nevolníci pole obdělávali, jako ještě nyní u Turků obdělávají, ani stavitelství, ježto v něm by se nalezli někteří otroci jako umělci, ani lékařství, protože mnozí lékaři byli otroky, a ani mnohá jiná svobodná umění, poněvadž je pěstovali zajatci. Než rolnictví, stavitelství a lékařství nicméně jsou počítány mezi čestná umění. a nemá býti tudíž ani hornictví vylučováno z jejich kruhu. Připusťme jim kromě toho, že je výdělek horníků námezdných špinavý. My však tu rozumíme horníky nejen havíře a ostatní dělníky, nýbrž i znalce hornictví, i ty, kdož vynakládají na hornictví. Mezi ně lze počítati krále, knížata a státy a v nich každého počestného občana. Pak konečně jimi rozumíme horní úředníky, jako byl onen slavný spisovatel dějin, Thukidydes, kterého athéňané postavili v čelo hornictví Thasům. Než pro horníky není nedůstojné vynaložiti trochu námahy a práce na dobývání žil, zvláště, jestli sami dali náklad na to. Jako není nedůstojné vynikajících lidí, vzdělávají-li svá pole. Jinak by nebyl zvolil římsky senát L. Quintia Cincinatu, zabývajícího se rolnictvím za diktátora, ani by nebyl povolal přední muže obce z dvorců na radnici. Podobně ani císař Maxirnilian by v naší době nebyl povýšil Konrada mezi šlechtice, kteří se nazývají hrabata. Onen byl zajisté velice chudý, když dobýval v dolech u Schneeberka, pročež měl příjmení chudý. Ale nemnoho roků později z dolu u Firstu, městečka v Lotrinsku, zbohatl, a jméno od štěstí si zjednal. Ani Vladislav by nebyl povýšil Tursia, občana krakovského, do stavu těch, které nazývají barony, kterého doly v části Uher, zvané druhdy Dacia, zahrnuly bohatstvím.

Ba též ani prostí horníci nejsou lid bezcenný a opovrženíhodný. Vždyť ve dne v noci jest otužován prací, má neobyčejnou tělesnou zdatnost a velice snadno vydrží vyžadují-li toho poměry námahy a povinnosti vojenské. Neboť si zvykl hluboko do noci bdíti, zacházeti s železnými nástroji, hnáti příkopy, raziti štoly, hotoviti stroje a nositi břemena. Pročež znalci válečnictví je staví nejen před lidem městským, ale i venkovským.

Ale abych přece skončil tuto rozpravu: velice značné jsou výdělky lichvářovy, válečníkovy, obchodníkovy, rolníkovy a horníkovy: avšak lichva je nenáviděná, kořist krutě urvána majetku lidí, bez viny bědného lidu, je bezbožná, výdělek horníků pak vyniká počestností a slušností nad zisk obchodníkův, neméně je dobrý než rolníkův a mnohem bohatší.

Kdo by nechápal, že hornictví je obzvláště čestné? Zajisté, ježto jednou jest z deseti největších a nejlepších věcí, veliké peníze řádným způsobem získávati; toho nemůže dosáhnouti člověk pilný a dbalý rodinného jmění žádným jiným způsobem snáze než hornictvím.

Konec první knihy »O hornictví a hutnictví«.