Muzeum Mineral.cz 

Vápenec se zde lámal a pálil již od nepaměti. Následující podrobná zpráva pochází z hasičské kroniky obce Vápenný Podol a byla sepsána kolem roku 1880. (Spolek hasičů byl založen roku 1878.)

Zde je doslovný opis této zprávy:

Vápencové lomy

Více než lázně byly v šedé dávnověkosti známy lomy vápencové ve Vápenném Podole, Nuticích a v okolí. Již v 16 století (roku 1577) mluví se v historii o "rozsáhlých lomech kamene vápenného u Podola, Nutic a Práchovic".

Lomy rozkládají se v obvodu osad Podola, Nutic až téměř k Citkovu a na druhé straně k Boukalce až ku Prachovicům. Obsahují, jak už dříve řečeno, šedý vápenec zrnitý i mramor. Tu a tam vyskytuje se se i v jiných tvarech jako krápník (hojně ve slujích a jeskyních) a i také jako krystalovaný a dvojlomný. V jakém množství - do jaké hloubky a délky vápenec sahá dočísti se lze v geologii od profesora J. Krejčího, který důkladně lomy podolské prozkoumal. Vápence užíváno od nejstarších dob ku pálení vápna a ku stavbě.

Jak ze zápisních a gruntovních knih známo lámala vápenec vrchnosť již Podol a okolní obce patřily a neb soukromníci s povolením této odvádějíc jí určený poplatek. Tak dělo se až do roku 1848.

Jak stalo se, že lomy vápencové přešly ve vlastnictví jednotlivců a obcí vysvětluje následující podání ústní:

Občan Jošt koupil od Vrbaty usedlosť č.p.6. Když sobě prohlížel knihy gruntovní shledal v ních podmínku, že všechen vápenec, ať nalézá se v záměře jak soukromé neb vrchnostenské ano i pod stavením, náleží vrchnosti Heřm. Městecké. Navrátiv se domů, oznámil tu věc všem podolským i práchovickým občanům. To stalo se roku 1846. Po roce 1848. začali někteří občané a sice Matyáš Svoboda, Josef Znojemský, František Meduna, Antonín Tlapák a František Pavlíček vesměs v Podole a Nuticích, a Jošt, Holub, Ryšánek a Tlapák v Práchovicích Lámati vápenec a páliti vápno pro sebe, nedbajíce oné podmínky v knihách uvedené. Zárověn podána žaloba od jednotlivců na vrchnosť prostřednictvím dr. Braunera, proslulého advokáta v Praze, aby vymazáno ono nezprávné vtělení do knih. Později podali žalobu v téže věci obce podol a Práchovice.

Pře vedla se s velikou houževnatostí v Chrudimi až do roku 1867. Obce zastupoval dr. Brauner, vrchnosť dr. Pippich, advokát v Chrudimi. Ve sporu to súčastnili se starostové znojemský František Pavlíček ve Váp. Podole a Josef Holub v Práchovicích. Spor ukončen ve prospěch obcí, musely však obě obce zaplatiti vrchnosti po 100 zl. jakožto výkupné. Od roku 1867 láme se vápenec i v lomech obecních, které se staly základem blahobytu obecního a nevyčerpatelným zdrojem obecních příjmů.

Lámání vápence

Lámání vápence děje se od dob nepamětných. Způsob jakým se to dělo byl asi v dřívějších dobách velmi primitivní a tudíž nadmíru namáhavý. Jsou ještě pamětníci, kteří vyprávějí o lámání vápence pomocí dřevěných pozěji železných klínů. Balvany a jednotlivé větší kameny roztloukaly se železnými palicemi, což se děje i nyní. V zimní době muselo se na skále topiti, mělo-li se lámati. Teprvě asi roku 1850. užívalo se k trhání skal prachu střelného (trhacího). V novější době (kolem r. 1874.) začalo užívati dynamitu a i jiných trhadel velmi nebezpečných, čímž také neštěstí při trhání skal více a více se množilo.

Nástroje jakých se nyní při lámání vápence užívá jsou tyto: motyka, lopata, nosák (tyto k odkrývání skal) dláta různé délky, jehly, konve na vodu. Nejnověji vrtací stroje. K odvážení upotřebí se kolečka, trakače a železných vozíků pohybujících se na přenosných kolejnicích železných (hunty).

Upotřebení vápence

Jak již dříve praveno upotřebilo se v nejstarších dobách vápence k pálení vápna na místě. Pálívalo se v malých pecích, jámách, které dosud tu a tam spatřiti lze. K pálení upotřebiti se mohlo toliko dříví. Tím velice trpěly okolní lesy. Za okolností přiměřených vypálila se pec za 4 až 5 dní někdy i dříve. Že byl průmysl vápenický hojně od pradávna rozšířený, seznati lze z toho, že ještě nyní při odkrývání skal příjde se na starou pec v hloubce 2 i více metrů. Takové nalezeny byly u Podola, Boukalky a Práchovic.

Vápno prodávalo se buď na místě aneb se hned rozváželo. Obé vykonávali buď lidé "vápeníci" domácí aneb z okolních vesnic: Nerozhovic, Citkova, Boukalky, Tasovic, Kostelce, Sušic, Vižic, Sloukovic, Načešic, Míčova, Skuranova a j. Prodávalo se doma na pece a neb na míru, korce, někdy také na váhu; v cizině nejvíc na kusy. Korec prodával se za 4 i více zl. To byly zlaté doby vápenictví! Nejčilejší obchod ve vápně byl od roku 1846 kdy stavěly se dráhy. Později při stavbách cukrovarů a konečně po roce 1870. při zřizování a zakládání škol.

Do roku 1868. užívalo se vápence toliko k pálení vápna. Téhož roku začal se nový život ve Váp. Podole - počal se vésti obchod ve vápenci do cukrovarů. Jestiť vápenec podolský saturačním vápencem. Cena vápence nebyla veliká, zato dovoz jeho v prvních dobách velice se platil. Dle udání platilo se do Pardubic od vídeňského centu vápence 36 kr. Cena ta zmenšila se až na polovičku a i méně konkurencí na ujmu všech majitelů skal, povozů a dělníků.

Podotknouti sluší, že již od r. 1858 vedl se v malém obchod ve vápenci do skelných hutí. Byli to Heřmanovský a Podroužek, kteří první obchod vedli. Nyní dováží se vápenec do skelné hutě v Bradle.

Spolky ku vyrábění vápna

Poněvadž se jevil nedostatek dříví ku pálení vápna a tohoto čím dále tím více se spotřebovává, pomýšlelo se na to, zdaly by nebylo možno vápno ve větší míře uhlím páliti. Seznalo se, že se to tak děje jinde. Výroba tímto způsobem vyžaduje většího kapitálu, který dá se sehnati družstvem. Této myšlenky ujal se Frant. Musil z Práchovic, držitel živnosti rolnické v Podole. K jeho podnětu zarazil se "První spolek ku vyrábění vápna ve Váp. Podole". Členy jeho byli v.r. 1872. pp. Fr. Musil, Jos. Tomiška, Jan Pleskot, Ant. Kulhavý, Jos. Christ.

Továrna (o dvou pecích) postavena na pozemku z části obecním, z části petřící J. Pleskotovi. Vystavěna byla dle plánů Tichýho stavitelem Patleichem z Hützingu u Vídně. Roku 1873 byla slavnostně vysvěcena a účelu odevzdána.

Téhož ještě roku zaražen druhý, akciový spolek ku vyrábění vápna, jemuž dal podnět František Pavlíček st. t.č. starosta obce ve Váp. Podole. Družstvo sestávalo z 15. akcionářů. Továrna postavena proti hřbitovu na pozemku (Jos. Tomišky).

Oběma podnikům dařilo se velmi dobře a nechtíce spolu konkurovati spojily se. Spojení trvalo 6 let od r. 1878 - 1884.

Zde zápis v kronice končí a z novějších dob se žádný salší nedochoval.

O prodeji vápna

Obchodníci s vápnem nakládali na vůz den před vyjetím. Na jeden povoz se vešlo 2 - 2,5 t vápna. Vápenický vůz - fasuněk - byl dřevěný, loukoťová kola byla okovaná drřevěnou obručí a opatřený byl ojem, nejčastěji zhotoveným z březového dřeva. Proti dešti byl krytý celtou, navlečenou na výztuhách z březových prutů. Při jízdě strašně hrčel ... Pojízní vápeníci měli své okolí až do 50 km rozděleno na rajony a každý si ten svůj pečlivě hlídal. Jezdili ode vsi ke vsi a volali: "Vápno, vápno.". Rozvoz trval někdy i několik dní. Byli to vesměs lidé poctiví a pracovití ale většinou pijani. Jejich koně bývali tak vycvičeni, že sami stavěli u každé hospody. Z té doby také pochází rčení: "Nikdo nezná líp hospody než vápenická kobyla!".

Letem 20. stoletím

Později, v roce 1913 začala ve Vápenném Podole podnikat "Česká obchodní společnost" z Ústí nad Labem. Koupila některé lomy a vykoupila také majetek firmy D. Berl ve Vápenném Podole. Lomy získala firma v lednu 1913 a již v červnu téhož roku začala s výstavbou moderní kruhové vápenky s kapacitou 40t/den a vysokou kvalitou vápna. Obzvlášť ceněné bylo pro svoji kvalitu kusové podolské vápno.

Kruhová pec byla v provozu až do roku 1965. Po nějakém čase byla zbořena a nakonec odstřelen i její komín. Do dnešních dnů se dochovalo jen torzo betonového skladiště. Horní šachtová pec byla zbořena okolo roku 1968 a na jejím místě stojí nákupní středisko. Do dnešních dnů se dochovlo torzo dolní pece.

Opuštený lom uprostřed obce se po ukončení těžby stal velkou atrakcí pro místní obyvatele. Na dně byly dvě krásná jezírka s průzračnou vodou a asi to tak mělo zůstat dodnes. Bohužel, roku 1976 byly vápennopodolské lomy zavezeny skrývkou z Prachovického velkolomu a po centrálním lomu v obci zbyla jen divná planina. Z kdysy bohatého ložiska vápence zůstal na památku budoucím pokolením vedle kostelíku zachovaný malý kus původní velké skály, která stála uprostřed obce.

Těžbou vápence ve Vápenném Podole zmizely některé krasové útvary, a naopak nové byly odkrývány. Starší těžbou zde tak bylo odkryto několik jeskyň, rozměrnějších vodních kanálů a korozí rozšířených dutin. Vlivem vývoje událostí se stalo, že více než lokální význam mají dvě z těchto jeskyní dosud nazývané Podolská a Páterova.

Podolské jeskyně

Vstupy do obou jeskyní byly otevřeny těžbou v jámovém lomu, který se nacházel za hřbetem západního úbočí údolí Podolského potoka ( cca 500 m západně od kostela ve Vápenném Podole ). Popis Podolské jeskyně sice pochází až z roku 1944, místním však byla známa už před válkou. Vtup do Páterovy jeskyně byl objeven až v roce 1965, kdy se již v lomu nepracovalo.

Zavážením lomů hrozilo i zasypání vchodů a znepřístupnění obou jeskyň. To byl okamžik, kdy se do hry zapojily tehdejší orgány ochrany přírody. V těchto jeskyních bylo zjištěno významné zimoviště netopýrů, hlavně vrápence malého, kriticky ohroženého druhu. Byla založena betonová šachta, která se několikrát nastavovala díky neustálému ukládání materiálu až do současné výšky 60 m nad dnem horizontální spojovací chodby jeskyní. Mocný pokryv výsypkou, omezené větrání a poloha blízko hladiny spodní vody zajišťují velmi stabilní mikroklima s téměř konstantní teplotou 9,1 oC, relativní vlhkostí 95 – 100 %, které včetně složení jeskynní atmosféry jsou pro zimování netopýrů natolik příznivé, že se jejich počty zvýšily na 350 zvířátek v 5 druzích.

Jeskyně je možné charakterizovat rozměry a tvarem. Hlavní části Podolské je propasťovitá prostora s výškou asi 20 m a šířkou 3 – 5 m, souvisí s ní systém stísněných prostor a krasových kanálů, takže celková délka měřičského polygonu je cca 150 m. Páterovu jeskyni tvoří řada propojených dómů a menších prostor dosahující výšky 4 m. Má dvě části – „starou“ objevenou v roce 1965 a „novou“ objevenou v roce 1992. Nejzápadnější část „nové Páterovy jeskyně je vyzdobena sintrovými povlaky a krápníky. Délky měřičského polygonu jsou 120 a 110 m. Do nejnižší části obou jeskyní zasahuje hladina spodní vody a jsou zde jezírka.