Muzeum Mineral.cz 

Rozvoj průmyslové výroby

Změny ve výrobě nastaly až po roce 1848, kdy v lomech začali podnikat soukromníci, kteří vystřídali feudální vrchnost. Pokrok a zvýšení výroby vápna přinesla stavba nového typu pecí. Roku 1864 postavil Josef Klimpl kruhovou vápenku, současně byl založen v Prachovicích "První spolek k vyrábění vápna ve Vápenném Podole". Jeho iniciátorem byl rolník Franc. Téhož roku se z popudu starosty obce Františka Pavlíčka ustavilo družstvo, které se zabývalo též výrobou vápna. Spolek i družstvo postavily na tehdejší dobu moderní šachtovou pec skládající se ze dvou pecí, které byly již vytápěny uhlím. Spolek měl asi 25-30 zaměstnanců, kteří pracovali nepřetržitě ve dvou směnách vždy od 6 do 18 hodin. Pálení obvykle začalo v únoru a na Vánoce pece vyhasly. Po roce 1878 obě sdružení z konkurenčních důvodů sloučena v jeden spolek.

Se zvýšením výroby a vápna a kamene bylo nutno vyřešit dopravu výrobků. V roce 1881 postavila rakouská společnost pro místní dráhy lanovku pro dopravu vápence do Závratce. Byla to košíková lanová dráha 6 km dlouhá, vedená z lomů v Prachovicích do vápenky v Závratci.

Další zlepšení přinesla stavba železniční tratě Přelouč - Vápenný Podol. Trať byla slavnostně otevřena 18. 10. 1882. Nákladní vlaky po ní jezdily několikrát denně, osobní vlak jednou za den. Poptávka po vápně se zvýšila zavedením nového způsobu výroby cukru, zvaném saturace. Saturace vyžaduje vápenec o nejvyšší čistotě, zejména prachovický vápenec tuto podmínku splňoval.

Spotřeba vápence v průmyslu a ve stavebnictví neustále stoupala. v Prachovicích i ve Vápenném Podole začaly podnikat větší firmy. V roce 1882 si pronajala svůj 1. lom firma "D. Berl - Vápencové lomy" od knížete Kinského, dosavadního majitele, většiny nemovitostí v okolí. Druhou velkou firmu vybudoval bývalý sedlák Josef Musil, který se zmocnil cylindrové vápenky od bývalých majitelů a začal zvyšovat počet dělníků. Na tehdejší dobu vybudoval moderní závod na zpracování vápence. Patřila mu část obecního lomu, cylindrová vápenka, mlýn na vápencovou moučku a parní pila.

S několika společníky postavil šachtovou vápenku, postupně však vykoupil jejich podíly a stal se jediným majitelem. Obě firmy zaměstnávaly průměrně 90 až 100 dělníků.

Těžba vápence neustále stoupala a vzrůstaly nároky na dopravu k odběratelům. Roku 1893 byla zahájena stavba odbočky z trati Přelouč - Vápenný Podol do Prachovic. Stavba trvala 6 let a roku 1899 bylo v Prachovicích slavnostně otevřeno nádraží pro nakládku vápence. V roce 1902 bylo z nádraží vyvezeno 91 vagónů vápence a v roce 1903 již 167 vagónů.

Prachovické lomy dodávaly vápenec nejen svým místním podnikatelům, ale zásobovaly surovinou vápenky v Závratci, Kostelci u Heřmanova Městce, v Pardubicích a v Chrudimi.

S budováním nových železničních tratí a opravováním starých silnic stoupala také poptávka po vápencovém štěrku. Ten byl vyráběn z pórovitého a nejméně kvalitního vápence. Výroba štěrku byla ruční. Strojní způsob výroby štěrku byl pouze u firmy D. Berl a Musil zavedla také výrobu vápenné moučky pro sklářské účely. Pro tento účel vybudovala v roce 1903 mlýn poháněný parním strojem.

Podnikatel J.Musil vybudoval a potupně rozšiřoval výrobu, např. v roce 1910 vypálil až 4 850 q vápna.

Druhá velká firma působící v Prachovicích, firma D. Berl z Prahy, si pronajala lom, postavila vlastní mlýn na vápenec a šachtovou vápenku. Jak již bylo uvedeno, v roce 1891 převzala košíkovou lanovku do Závratce a zásobovala vápencem 2 šachtové pece vápenky.

Většina kamene se dobývala klasickým způsobem - odstřelen dynamitem. Odstřelené kusy se na místě roztloukaly 12-14 kg palicemi a pak na vozících vytahovaly po šikmých stěnách lomu. Pohon obstarávaly parní stroje a ruční rumpály. Z nepřístupných míst se kámen vynášel v tzv. necičkách.

Rozvoj těžby trval až do roku 1911. Od roku 1912 období hospodářské krize, zastavování práce v lomech a propouštění.

V roce 1913 začala ve Vápenném Podole podnikat "Česká obchodní společnost" z Ústí nad Labem. Koupila některé lomy a vykoupila také majetek firmy D. Berl ve Vápenném Podole. Lomy získala firma v lednu 1913 a již v červnu téhož roku začala s výstavbou moderní kruhové vápenky s kapacitou 40t/den a vysokou kvalitou vápna. Tato pec byla v provozu až do roku 1965.

Způsob práce (zapsáno před rokem 1909)

Většina lomů je otevřená a vozovou cestou přístupná. Mnohé lomy, majíce celistvý vápenec ve značné hloubce, vytahují dobytý vápenec po způsobu otevřených dolů po šikmých stěnách ve vagonkách tu a tam silou parní, většinou však rumpály lidskou silou poháněnými. Pro nákladnost výroby hledí si majitelé lomů opatřiti je výjezdní cestou, jak se v poslední době stalo na Boukalce.

Vápenec láme se v lomech buď na spodině nebo na vrších anebo nejčastěji na stěnách šikmých.

Láme-li se na spodině, vrtá se otvor šikmo pod úhlem 45° v délce 2 i 3m. Náboj je silný, pozůstávaje z 10-20 patron po 8dkg, dynamitu. Na vrších zavrtává se na straně svahu a dává se slabý náboj.

Nejběžnější je ze stěn šikmých. Při tom pozorovati dlužno pečlivě celistvost skály. Je totiž prostoupen, jak řečeno, "štychy". V tom případě při vrtání jest dlužno založiti směr dláta kolmo ke "štychu" a neprorážeti otvor do něho přímo, neboť výbuch dynamitu byl by úplně bez účinku. Plyny dynamitem způsobené by se ve "štychách" a slujích rozptýlily a celistvost skály nevzala pohromy.

Postup práce lamačské jest následující: Po zjištění směru založí se půlmetrové ocelové dláto, jež jeden dělník ve směru daném řídí (zavádí) stále jím otáčeje; při tom jeden nebo dva pomocníci rythmicky přiklepávají paličkami. Docílí-li se hloubky 25cm, zamění se dláto za jiné 2 - 3m dlouhé. Dláto se po každé ráně vyzdvihne a opět spustí; při tom stále se jím otáčí. Drobný prach vrtáním způsobený se vodou vyplavuje. Tímto způsobem se pokračuje i s dláty delšími. Poslední dobou koná se vrtání též strojem, jichž je nyní v rayonu několik v činnosti. Otvor až i 5m hluboký se vysuší dřevěnou tyčí a naplňuje se nábojem dynamitovým.

Počet patron, síla náboje určuje se zkušeností, diktovanou celistvostí, mohutností a umístěním skály. Do otvoru spouštějí se měkké dynamitové patrony asi 1 dm dlouhé, jež se mírně přitlačí, aby celý otvor vyplnily. Do posledního náboje se vtiskne zápalka, která umístěna jest na doutnáku (kytu). Vrch nad zápalkou se mírně prsty přitlačí a papír, kterým každý náboj pobalen jest, se dobře nad zápalkou kolem doutnáku upraví.

Takto upravený poslední náboj spustí se do otvoru, aniž by se přitlačil, aby zápalka nevybuchla. Zbývající otvor ucpe se suchou hlínou. Na vlhkých místech musí býti doutnák zvlášť připraven neb mastnotou omazán. Dostatečně dlouhý doutnák se na konci volném rozřízne, roztřepí a zapálí. Po výbuchu se kámen železnými sochory vyláme a nosákem se skála očistí, aby padajícími úlomky nebyl snad někdo později zraněn.

Velké kusy vystřelené skály upravují se ku pracím kamenickým, jiné rozbíjejí palicí 12 - 14kg těžkou na kusy do cukrovarů k saturacím i do vápenek. Zbytek roztloukají na silniční štěrk.

Co do jakosti nejvíce je vážen vápenec barvy namodralé (modrák) nebo bělavé. Modrý se pracně navrtává, je tvrdý. Bílý je měkčí a snadněji se dobývá. Zcela bílý obsahuje mnoho křemičitanů a nehodí se ani k saturaci ani na vápno. Při dlabání jiskří, kazí dláta svou tvrdostí. Hodí se jen na štěrk, štět a ke stavbě. Šichový a zvětralý zovou prašivka.

Období po vzniku ČSR

V době I. světové války lomy pracovaly, ale vápenky byly pro nedostatek uhlí v provozu jenom několik týdnů v roce. V roce 1916 byla výroba vápna zastavena úplně. Česká obchodní společnost dále investuje a v roce 1917 kupuje majetek "Prvního spolku k vyrábění vápna ve Vápenném Podole".

Postupně modernizují svá zařízení i ostatní firmy. V roce 1917 je prodloužena železniční vlečka v Prachovicích dále k lomům a v návaznosti na to začíná firma Berl stavět úzkokolejnou lanovou dráhu z lomu k vlečce. Strojní vybavení firem se zdokonaluje a otevírají se další lomy. Například v roce 1923 otevřela v Prachovicích lom firma Josef Mráz a Josef nepovím. V roce 1927 otevírá lom Antonín Handlíř, v roce 1934 potom František Fidra. U dalších lomů není známo datum jejich otevření.

Firma D. Berl investuje dále. V roce 1935 je to sklad trhavin, železniční dieselův motor pro pohon výtahů v lomech atd.

V roce 1932 firma Musil a syn začíná z důvodu nemoci J. Musila postupně předávat svůj závod firmě D. Berl. tato firma převzala všechny zakázky na saturační vápenec, převzala do nájmu železniční vlečku a ostatní části Musilova závodu. Poslední investicí firmy D. Berl byla stavba druhého mlýna na vápennou moučku pro sklářské účely a ke hnojení. Firma D. Berl, která postupně ovládla lomy a vápenky v Prachovicích, působila samostatně až do roku 1939. Její vápenky se však již vyznačují nehospodárným provozem, také celková finanční situace firmy nebyla nejlepší. Firma navrhovala spojení s Českou obchodní společností, působící ve stejném období ve Vápenném Podole, formou akciové společnosti.

Za okupace republiky

Samostatnost firmy D. Berl skončila 6. 9. 1939 a její podíly získala koupí Králodvorská cementárna, akciová společnost. Nedochovaly se však zprávy ani o osudu Davida Berla, ani o původu prodeje. Králodvorská cementárna a.s. převzala nájemní smlouvy s Musilem, Kinským, obcí a ostatními. Dosadila nové vedení a na začátku válečných let prováděla modernizaci provozů, kterou v roce 1939 započala firma D. Berl. Do provozu byla uvedena nová nakládací rampa v Prachovicích, strojovna v lomu pro parní lokomobilu, pohánějící mimo jiné již kompresor pro ruční sbíječky apod..

Jediné zprávy o činnosti lomu v roce 1941 pocházející z korespondence firmy s VČEZ, kdy Králodvorská žádá o elektrifikaci Prachovic a VČEZ nemohou pro nedostatečnou kapacitu přívodního vedení vyhovět.

Období po roce 1945 je zpracováno v sekcích Starý závod a Nový závod