Svatá Barbora, patronka havířů
Svatá Barbora je uctívána jako svatá patronka havířů, dělostřelců, architektů a matematiků a mhoha dalších povolání, u nichž hrozí riziko náhlé či násilné smrti a dále rovněž jako ochránkyně proti smrti bleskem, v časech bouří a požárů.
U každého dolu lze najík kostelík či kapli zasvědcenou této světici a její improvizované pomníčky byly a stále jsou havíři často stavěny také v podzemí dolů. Na tomto místě není možné nevzpomenout skvělého hereckého umění Stanislava Neumanna v havířské pohádce Dařbuján a Pandrhola kde při návratu z havířské hospody "Na kocandě" zvesela prozpěvuje:
"Svatá Barbora, panna poctivá, havířům pomáhá, dobývat chleba, do temnejch děr zemských , s nima sestupuje, kahanem nebeským, světlo zapaluje".
Ale kdo byla svatá Barbora a proč tomu tak je?
Svatá Barbora
Kateřina, později svatá Barbora, byla pravděpodobně dcerou pohanského obchodníka a žila s rodinou v Nikomedii. Když její otec zjistil, že věří v Krista, nechal ji zavřít do věže. Kateřině se povedlo utéci. Utíkala až ke skále. Ta prý před ní otevřela a Kateřinu schovala. Otec ji přeci jen zradou od skály odvedl a předal soudu. Kateřinu pak mučili a nechali popravit. Její vlastní otec prý uťal Kateřině hlavu. Psal se rok 240 či 306.
Svatá Barbora se později stala patronkou havířů, dělostřelců, ohněstrůjců, hasičů, tunelářů a ochránkyní věží.
Budiž Barborka také patronkou těchto stránek, které historií dolování a příbuzným oborům zabývati se budou.
Povídání o svaté Barboře
Od 14.století patřila Barbora k neoblíbenějším a k nejčastěji znázorňovaným postavám světců, a v 15. století byla mučednice přiřazena ke skupině Čtrnácti pomocníků v nouzi. Od dávných dob byla Barbora také jedním z nejoblíbenějších dívčích jmen.
Jako téměř u všech pomocníků v nouzi je i Barbořin životopis zcela překryt legendami. Říkají, že dívka žila ke konci 3. století jako dcera zámožného Dioskura v Nikomedii, dnešním Izmitu v Turecku. Všude byla obdivována Barbořina mimořádná krása, její učenost a její bystrý rozum. Nejbohatší a nejhezčí mladíci města se ucházeli o krásnou dceru z pohanského domu, avšak ona cítila, že v životě musí být ještě něco jiného, co se jí dosud neukázalo, a každého muže odmítla.
Stále znovu však odcházela Barbora ke skupince křesťanů, kteří tehdy žili skrytě v neustálém strachu před císařskými pronásledovateli. V dlouhých rozhovorech se snažila mladá dívka pochopit víru a učení těchto lidí a stále více dospívala Barbora k poznání, že se jí zde ukazuje její další životní cesta.
Barbořin otec Dioskuros, fanatický nepřítel křesťanů, pozoroval změnu, která se děje s jeho dcerou, a rozhodl se bránit dívce ve styku s křesťany. Dal u svého domu postavit věž, do níž chtěl Barboru zavřít. Když se vrátil z krátké cesty, viděl, že Barbora přikázala zedníkům, aby do věže vezdili tři okna místo naplánovaných dvou.
Rozlícený Dioskuros se ptal své dcery, co to má znamenat, a Barbora mu odpověděla, že je to symbol Trojice. Když mu pak řekla, že mezitím tajně přijala svátost křtu vzplanul Dioskuros hněvem. Přistoupil k Barboře a chtěl ji bít, avšak náhle se otevřela v země a ochránila dívku.
Dioskuros pak dovlekl dceru před místodržícího, který byl rozhořčeným pronásledovatelem křesťanů. Ten dal Barboru zbičovat, avšak ona k tomu poznamenala, že to je jako by byla hlazena pavími péry. V noci se jí zjevil Kristus a zahojil její rány. Nato místodržitel přikázal Barboru bít kyji, pálit ji pochodněmi a uříznout jí prsa. Když chtěl dívku takto znetvořenou hnát ulicemi města, objevil se náhle anděl z nebe a zahalil Barbořino krvácející tělo bílým oděvem. Když místodržitel poznal, že celým mučením ničeho nedosáhl, vydal rozkaz usmrtit Barboru mečem. Dioskuros provedl tento čin na své dceři vlastní rukou. Sotva odložil vražedný nástroj, byl sám zabit bleskem.
Rokem Barbořiny smrti byl prý rok 306. Byla to doba vlády Galeria Valeriána Maxima, zvaného Daia, který vešel do dějin jako jeden z nejbrutálnějších pronásledovatelů křesťanů, které započal Dioklecián. Barbořiny ostatky se prý dostaly kolem roku 1000 do dómu sv. Marka v Benátkách a odtud později na ostrov Torcello před Benátkami. Kolem Barbořiny postavy vznikly v průběhu staletí četné lidové zvyky. Jedním z nejznámějších je řezání větviček. Větvičky z ovocných stromů, uříznuté 4. prosince, se dají do vázy a pak o Vánocích rozkvetou. Patronkou horníků se stala Barbora koncem středověku, patronát se vztahuje na legendu, že se náhle otevřela skála a poskytla Barboře úkryt na útěku před zlostí jejího otce. V Porýní má Barbora velký význam jako družka sv. Mikuláše, na mnoha místech je to dokonce ona, která obdarovává děti. V Čechách je Barboře zasvěcen skvost gotického umění chrám. v Kutné Hoře. V roce 1990 byly odkryty také gotické fresky v kostele v Českém Rudolci, na nichž je zobrazena legenda o sv. Barboře.
Použitá literatura: Cítolibský zpravodaj 2/99.
Legenda svaté Barboře panně a mučedlníci
svata-barbora.jpg
Svatá Barbora (vitráž)
Tato dcera byla ve všem velice nerovná svému otci, neb hned od své mladosti kráse a ozdobnosti tohoto světa, a jistému pořádku všech věcí se divila, a skrze takové rozjímání, nejvyššího Stvořitele poznala, protož modlám svého otce mezi oči plila a říkala: Zlému podobní jsou i ti, jenž vás dělají, i ti, jenž vás ctí. Tim spůsobem svatá panna Barbora, jsouci Duchem Svatým osvícená, u víře, v moudrosti, v věku a milosti Boží rostla a se rozhojňovala. Byla jedinkou dcerou svého otce Dyoškora, spanilé tváří a krásy, a vznešená v dobrém životě a svatém obcování.
Její otec vysokou věž dal vystavěti, a tam tu pannu zavřel, kdež ona mnohá pobožná a duchovní rozjímání mívala. Mnozí pak urození a mocní páni, žádajíce ji k manželskému stavu, ná jejího otce nastoupali, protož on všelijakou pilnost k tomu přiložil, aby dceru rozličnými řečmi k tomu namluvil: ale ona v tom mu vždycky odepřela, mluvě, že by to nerovná věc byla, aby po zemské svadbě dychtěti měla, jsouc již k nebeskému ženichovi zasnoubená, neb by tudy a tim spůsobem od Božských rozjímání odtržená býti musela.
Vida to otec, umínil na dalekou cestu od jejich očí se vydati, té jsa naděje, že dcera pro žalost a toužení po otci jeho vůli místo při sobě dá. Mezi tim, nežli odjel, dal lázeň vystavěti a poručil dvě okna do ni udělati, a s tim na cestu se oddal: svatá pak panna rozkázala, aby tři okna ke cti svaté Trojice udělali, a zemi, aneb dláždění znamením svatého kříže ozdobili. Když se otec zase spátkem navrátil, uzřel a nalezl to stavení proti své vůli změněné, což ho velice bolelo a mrzelo, tak že v sobě sám se rozlítil: Ti pak zednický všecku vinu na jeho dceru vzkládali, kterážto odtud dobrou příležitost zjevně o svaté Božské Trojici k mluvení dostavši, otce mnohými spasitedlnými slovy ku přijetí víry Pána Ježíše Krista napomínala.
On však tak zmužilou řečí své dcery víceji k hněvu se pohnul, a jsa nešlechetnosti a bezbožnosti plný, nejprvé s obnaženou zbraní na ni se obořil, aniž se tim co dal hnouti, že se veliká skála, podivně Božským řízením otevřela a jeho dceři průchod učinila, nýbrž až na tu horu za ní běžel, a ji honil, dohoniv ji pak, velice ukrutně a nemilosrdně s ni nakládal, po ni nemilostivě nohami šlapal, nelitostivě pěstmi ji bil a za vlasy daleko po kamenité a ostré cestě s ni vláčel. Že pak svatá Panna v svém předsevzetí statečně a stále trvala, ještě víceji se rozlítil, a ji Marciánovi vládaři v moc dal: vida pak on, že ji pěknými lahodnými slovy obměkčiti a oblomiti, ani také k modlářství namluviti nemůže, dal ji z jejich šatův svleci, a tak ji nahou, volovými žílami ukrutně mrskati a bíti, železnými klešťmi trhati, hořícími pochodněmi páliti, hlavu její kladivy bíti, prsy vyřezati, a tak zohavenou naposledy mečem odpraviti.
Té pak jeji smrti, žádný jiný popravcím nebyl, než této svaté panny otec sám, kterýž také pro tak hrozný a ukrutný skutek hromem z nebe zabit a spálen byl léta od vykoupení nášeho 237.
Postava svaté Barbory a její život nejsou historicky doloženy a proto byla roku 1969 vypuštěna ze seznamu katolických svatých.