Stříbrné doly příbramské v plamenench
Smutné letnice v Příbrami
Město Příbram i Březové Hory jsou obestřeny hávem
smutečním. Černé prapory vlají se střech obecních
budov i báňských paláců, s chrámů i domků
hornických; dlouhé řady vozů a kár svážejí spousty
hrubých, černě natřených rakví do nádvoří šachet a
pohřební průvody ubírají se bez přestání k hlubokým
šachtám hřbitovním. Hroby plní se mrtvolami i kusy těl
rostouce v řady dlouhé, nepřehledné... Ze šachet pak
noří se dál kupy odulých hrozných hnijících těl, z
nichž vane otrava, nákaza, děs a mor.
Beztvaré bezhlavé trupy nevozí se z černých, hrůzných
jam již v celku jako dřív; hned v hlubinách šachet balí
se do hadrů, cpou se do pytlů a stahují do provazových ok
a osidel, pomocí jichž odvlékají je tlupy dělníků do
klecí "fáracích".
Každou chvíli vyvážejí vozy příšerný náklad na
povrch země a dopravují jej do kůlen, odkud ozývá se
srdcervoucí pláč těch, kdož ve skomolených,
neforemných trupech poznali těla svých rodičů, bratří
či přátel. Odehrávají se tu trapné výjevy;
hořekující lid klesá v zoufalém bědování na
znetvořené mrtvoly, líbá ztuhlé, zmrzačené ruce i nohy
svých drahých a když jsou od nich odtrženi, rvou si
vlasy, neb bijí hlavami o stěny v čirém zoufalství.
Město Příbram jeví po týdnu nejbolestnějších a
nejsmutnějších dojmů obraz již dosti klidný, ač přes
tu chvíli setká se ulicemi procházející s
nejtrudnějšími obrazy za hrůzné tragedie posledních
dnů.
Tu jde ve průvodu několika štkajících dítek usedavě
plačící žena, nesouc pod paží boty, kazajku a čapku.
Vdova a sirotci! Jdou z hor, kde nedávno vyvezli ze
stříbrných jejich hlubin milovaného manžela a poctivého
otce ve stavu k nepoznání působením plynů připraveném
a jejž právě pochovali.
A tam opět jede cvalem vůz s nákladem čtyř a pěti
prázdných černých rakví a spěje rychle k horám, aby
nebylo nedostatek prostředků k dopravení nešťastných
hrdin práce k poslednímu odpočinku v široké šachtě.
Sta stříbrokopů věrných si v podzemním díle, věrných
si v nenadálé smrti, také si odpočine po tragickém svém
konci věrně a společně jednak na hřbitově
příbramském, jednak na hřbitově březohorském.
Však ejhle! Tamo semo hrčí vůz, na něm černá rakev, na
přídi i zádi vozu po jednom horníku. Vezou zas jednoho v
vyvežených na hřbitov!
A tak to jde hnedle týden po hrozné katastrofě posledního
května v Příbrami od rána do noci.
V nejkrásnějším, nejbujnějším jaře vypadají zde
lidé a panuje zde celková nálada jako v den věrných
dušiček. Rozčílení sice pomíjí a místo něho
začíná zaujímati tichá resignace, odevzdanost se tomu,
co nastalo a co kraji zdejšímu za posledních dnů
přežíti bylo.
Jdeme z Příbrami vzhůru k městysi Březovým Horám, k
vlastnímu jevišti hrůzostrašné katastrofy. Vršek věže
tamního kostelíčka malebně vykukuje ze zelené temeno
vrchu pokrývající skupiny stromů a "důly"
komíny svými příšerně hledí v širý kraj, neboť
koná se dnes v nich práce, jaká zde dosud nikdy nemusila
být prováděna.
Již celý téměř týden místo vyvážení drahého kovu z
hlubin zemských vyvážejí se tu jeho přičinliví
dobyvatelé mrtví, otrávení, zohavení, rozervaní zloduchy
podzemními.
Do Příbrami přibylo sta lidu ze všech končin Čech, a i
turisté z Německa, Anglie a Francie, prohlédnout si
jeviště děsné katastrofy na Horách Březových.
V sobotu později odpoledne připroudily z Příbrami přes
doly na Březové Hory zástupy svatohorských poutníků,
mužů, žen a dítek, kteří monotonní, truchlivý obraz
zdejší spatřili a oživili. Ukázali tady svou zvědavost
a mnohá všetečka odtud s pláčem utíkala.
Od dolu k dolu pak chodili a po různých podrobnostech na
příslušných místech se dotazovali poslanci prof. dr.
Masaryk, Blažej Mixa a princ Karel Schwarzenberg.
Professor dr. Masaryk dostavil se sem v zastoupení
poslaneckého klubu, aby dle očitých svých názorů a
osobních informací příslušné zprávy o katastrofě
příbramské co nejrychleji a nejspolehlivěji podati mohl
za příčinou dalších s katastrofou souvisejících kroků
české veřejnosti.
Jmenovaný poslanec shledal všemožné a energické
přičinění všech činitelů na odstranění a zmírnění
důsledků obrovského neštěstí toho, o něž se dnes
celý svět zajímá. Lékaři, úřednictvo, činí
všemožné a hornictvo chová se vzorně. Zejména pak
báňští lékaři mají nyní plné ruce práce a
všeobecně obdivován jest na Vojtěšském důlu takřka
nepřetržitě prodlévající dr. A. Kříž, který od
počátku záchranných prací jest na nohou, pohotově a
stále skoro na důlu.
Pohřbívání mrtvol děje se vždy z rána a k večeru. Z
důvodů zdravotních bylo upuštěno od hromadných
pohřbů, mrtvoly se ihned kladou do rakví a dopravují na
hřbitovy. Zápach z mrtvol je totiž tak pronikavý, že se
musilo vydati nařízení z ohledů zdravotních a to tím
více, poněvadž jedovaté plyny hustě vycházejí ze
štol.
Příšerný je pohled na řady mrtvol kolem šachet
rozložené, jest to divadlo, jež musí otřásti i
nejpevnějším a nejotužilejším mužem. Tím
obdivuhodnější je zmužilost dělníků, kteří vzdor
všemu ještě sestupují do šachet, ovšem ne již s tím
zápalem, jako když ještě doufali, že se ji podaří
zachrániti některé ze svých soudruhů. Uznání hodná je
též vytrvalost úředníků, kteří dnem a nocí jsou na
nohou. Rovněž neobyčejná je horlivost a obětavost
lékařů, jichž smutným úkolem jest ohledávati mrtvoly a
poskytovati pomoci dělníkům, kteří ochuravěli při
pracech záchranných. Avšak ani to nestačí, a tak bylo
nutno zaopatřiti výpomoc nejen úředníkům, ale i
lékařům. Na všeobecnou nemocnici v Praze byla poslána
telegrafická žádost, aby sem byli vysláni dva výpomocní
lékaři, a následkem toho přibyl sem MUDr. Reichert se
dvěma lékařskými asistenty. Ministr orby hrabě
Falkenhayn nařídil, aby mu každodenně třikráte byly
posílány o situaci zprávy telegrafické.
Všech dělníků v 16 báních v Příbrami a Březové
Hoře jest nyní 5317, tito pak jsou podle hodnosti
rozděleni v 47 tříd. Letos čítalo se ve třídách
těchto: 82 naddolních dozorců, dolních tesařů, denních
dozorců, poddolných a podpoddolných, 31 vrchních
dozorců, dozorců a poddozorců v úpravnách, 5 vrchních
dozorců, dozorců při strojích, dozorců při stroji
stoupacím, 2 zedničtí a tesařští mistři, 3
dílovedoucí ve strojnické dílně a továrně na
drátěná lana, 1 skladník, 1 vrchní mistr a mistr
kovářský, 1 vrátný, 1 dozorce nad vodovody a hlídač
rybníků, 1 mistr na pile, 2 vrchní dozorci a dozorci ve
skladišti na nádraží, 1 dozorce při stavbách, 21
kancelářských pomocníků, 78 vrchních strojvedoucích a
strojvedoucích, 45 vrchních topičů a topičů, 29
obsluhovačů strojů vodních a stoupacích, 1607 havířů,
366 důlních tesařů, 219 zedníků a šramovačů, 133
naražečů a vybíhačů, 531 běhačů a mladších
havířů, 320 vrátkařů a zasypačů, 23 vysypačů, 16
počtářů, 38 vyklepávačů a pomocníků, 70 dělníků
při drobení rud, 166 hochů přeběračů a splavovačů,
652 vybíhačů, přibíhačů, mladých splavovačů a
prostředních splavovačů /denních), 132 starších
splavovačů, vrchních splavovačů, stoupařů a krusařů
(předních dělníků a pomocníků), 17 děvčat při
vybírání a splavování (na dni), 125 kovářských
tovaryšů, zámečníků, soustružníků, učňů
kovářských, zámečnických a truhlářských, 10
modelářů a truhlářů, 41 denních tesařů, 10 denních
zedníků, 20 dělníků v továrně na drátěná lana, 268
směnařů a prodavačů, 4 denní a noční hlídači, 7
pilařů a pomocníků, 26 obsluhovačů koní a 12
písařů. - Ježto při nynější katastrofě dle odhadu
znalců zahynulo kolem 400 osob, možno konstatovati, že si
požár v šachtě Mariině vyžádal za obět třináctý
díl všech horníků a zřízenců ve stříbrných dolech u
Příbrami.
Opuštěných žen, matek a dcer, které po nich zůstaly,
čítá se již nyní na půl osma sta, sirých dětí pak
sedm set dva a devadesát.
poslední vůle umírajícího napsaná na dně hořícího
dolu. Dojemný výjev uzřeli horníci, kteří se odvážili
do štoly 12. patra v dolu císaře Františka Josefa. Tam
uprostřed štoly za jedním sloupem nalezena byla mrtvola
lezce Josefa Káše v podivuhodné situaci. Mrtvý stál
rozkročen vprostřed chodby opíraje se jednou rukou o
dřevěný podpěrný sloup, v druhé pak držel tužku a
lístek papíru.
List ten byl poslední vůle nešťastníkova, kterou týž
napsal v poslední chvíli svého živoza, když viděl, že
z hořícího dolu nelze více uniknouti, a že mu nekyne
odnikud ni spása ni záchrana. Testament ten adresován byl
na ženu Kášovu a obsahoval následující slova:
"Drahá ženo! Umírám! Zaplať 90 zlatých -".
Ubožák poslední vůli neskončil, zdá se však, že
chtěl dodati:
"- Za pohřeb můj! -"
Tklivá rozrušující scéna udála se v štole spojující
šachtu Anenskou s Marianskou. V obou dolech těch sestoupily
totiž zcela současně dvě tlupy horníků ku prohlídce
spojovací štoly, chtějíce v ní mrtvoly svých soudruhů
hledati. Jedni o druhých nevěděli, atak se stalo náhodou,
že se právě uprostřed setkali,
Úžas horníků byl nesmírný, když tváří v tvář
srazili se v podzemní hlubině dýmem naplněné s lidmi
živoucími. Hlasitý jásot ozval se s obou stran, brzo
však ustoupila radost hroznému žalu, když všichni
seznali své sklamání.
Zachraňovací práce setkaly se dle všeho s úspěchem
pranepatrným; zachráněno prý jen 13 horníků, ale při
tom zachraňování přišlo 27 horníků o život. (Dle
novějších zpráv jen 5.)
Do večera v sobotu vytaženo bylo celkem ze všech dolů 227
mrtvol. Mimo to vyvezeny z hlubin dolů tři bedny plné
zurážených nohou, rukou i hlav, tři vrchovaté vozy
lidského masa, zčernalého, krvavého, šířícího
strašlivý zápach hniloby a umrlčiny. Doprava toho
příšerného nákladu z hlubin dolu řídil dozorce
František Francouz a horníci Josef Franz a František
Dušek, kteří kusy údů, lebek a několik centů lidských
střev a vnitřností na dně šachty do vozů nakládali a
na dvoře bání jimi rakve naplňovali. Odporný morový
puch, jenž z hnijících útrob vycházel, omámil četné
dělníky a diváky, takže bylo množství z nich jato
mdlobami a těžce ochuravělo.
Jako maximum zahynulých udává se určitě 307 osob.
Později teprve se ukáže, co je pravda.