Jiří Agricola - KNIHA V, poučující o rubání žil a o umění měřičově
Právě v předešlé knize jsem vyložil způsob, jak každou žílu rozměřovati, a pojednal o horních úřadech. V této pak objasním podobně pravidla otvírání a dobývání různých žil i umění měřičské. Ale to, co se vztahuje k první části, dříve proberu, poněvadž toho vyžaduje věc a pořádek. Proto, nejprve promluvím o dobývání hlubinné žíly, o šachtách, o štolách, o důlních chodbách; potom o znacích dobré jakosti, které jeví ložiska, které rudní obsah akteré sousední hornina; dále jakým způsobem a jakým nářadím žíly a jalovina se dobývá nebo těží, jakým způsobem tvrdost skal žár ohňů láme, jakými zařízeními se čerpá voda z šachet, kterými se vhání vzduch do nejhlubších šachet a nejdelších štol; neboť, je-li tu nadbytek první nebo nedostatek druhého, jsou stěžovány práce. Potom pojednám o dvou druzích šachet a o stavbě jich i štol. Konečně, jak se má dobývati žíla ložní, jak peň a jak slabé žilky.
Horník ovšem po objevení hlubinné žíly započne hloubiti šachtu a nad ní postaví vrátek a též šachetní boudu, aby do šachty nepršelo, ani aby lidé, kteří otáčejí vrátkem, nemrzli, nebo aby nebyli deštěm obtěžováni. Ba též ti, kdož otáčejí vrátkem, do ni kladou vozíky, horníci pak v ní nářadí a jiné věci ukrývají. Vedle důlní boudy se staví druhá budova, v níž bydlí důlní a jiní horníci, a do níž se ukládá hmota rudní a ostatní horniny. Ačkoliv pak někteří dělají toliko jednu boudu, tu, poněvadž někdy chlapci, někdy nějaká zvířata padají do dolu, většina horníků umisťuje po úřadě odděleně jednu od druhé, nebo je alespoň stěnou odděluje.
Šachta pak jest jáma obyčejně dvě Iátra dlouhá, široká dvě třetiny látra, hluboká třináct láter; k vůli štole však, která byla dříve hnána do hory, někdy důI bývá hluboký toliko osm láter, někdy však více nebo méně než čtrnáct Iáter. Šachta bývá svislá nebo šikmá tak, jako jest svislá nebo šikmá žíla, kterou horníci sledují.
Ale štola jest příkop podzemní, hnaný do dálky, dvakrát skoro vyšší než široký, aby mohli jim horníci a jiní procházeti a vyvážeti hmotu. Vysoká má býti jedno a čtvrt látra. Široká pak tři stopy a tři čtvrtiny. Ji pak zpravidla ženou dva havíři, z nichž jeden kopá vyšší část, druhý nižší a onen jde napřed, tento ho následuje. Oba dva sedí na pažinách, které od podlahy ke stropu se zúžují, nebo, je-li žíla měkká, sedávají na kůlech, nahoře širokých, níže úzkých a do žíly zaražených.
Horníci pak hloubí více šachet jak svislých, tak úklonných, z nichž obojích jedny nedosahují do štoly, druhé dosahují. K některým štola dosud není proražena, ač již jsou vyhloubeny do té hloubky, v níž štolou jest hora podkopána.
Dobře jest, dosahuje-li šachta až k štole, neboť horníci a ostatní pracovníci snáze pracují. Není-li však tak hluboká, doporučuje se na jednu nebo obě strany hnáti odbočky, z kterýchž pak dolování podnikateI nebo důlní poznává žíly a žilky, které se spojují buď s hlavní žilou hlubinnou, o níž nyní začnu řeč, nebo ji napříč přetínají, nebo ji šikmo rozdělují. Odbočky ty poučí předem hlavně o rudní výplni, z níž se skládá žíla. Sledné předky a překopy toho druhu však řecky se nazývají kryptai, ježto jako štoly v zemi skryté po délce uvnitř postupují. Vskutku tento druh chodeb se liší od štoly, ježto jest sám o sobě slepý, tato však má ústí na dni.
Promluvil jsem o šachtách, o štolách, o překopech, nyní promluvím o znameních, která dávají prostory žil, obsah Iožiska a sousední horniny. Tato znamení a též mnohá jiná, která ještě vysvětlím, jsou společná z valné části žilám Iožním, slojím i pňům s žilami hlubinnými. Je-li tu žilka, jež přidružená k hlavní žíle, jako by z ní vyvstávala a vynikala, tam, kde se spojují, má se kopati důl. Když pak se zjistí, že druhá žilka napříč nebo šikmo hlavní žílu přetíná, tu jest druhou jámu hloubiti, a to na styku obou, jde-li žilka svisle do hloubky. Je-li šikmá, po dvou nebo třech Iátrech, aby mohI býti prokopán hlubší jejich spoj, v němž jest největší naděje, že tam bude nalezena ruda, pro kterou prohlédáváme zemi. Než, byla-li ona již dříve nalezena, shledáme ji obyčejně v tom místě mnohem bohatší. Sestupuje-li pak více žilek do země, horník, aby zase mohl spoj prokopat, musí uprostřed nich šachtu hloubiti, nebo se držeti nejslibnější žilky. Poněvadž však nezřídka ukloněná žíla vedle svislé probíhá, jest třeba v tom místě šachtu hloubiti, kde přetíná obojí napříč příčná žíla nebo žilka, nebo Iožní žíla či sloj, neboť tam zpravidla se skrývá ruda. Podobně se nám ukazuje dobrá naděje na nález rudy v tom místě, kde se spojuje ukloněná žíla se svislou. Proto horníci prokopávají nadloží i podloží hlavní žíly a hledají tam žílu, která by se spojila po několika Iátrech s hlavní žilou. Ba horníci též prokopávají pevný kámen nadloží a podloží, jestliže nekřižuje hlavní žílu žádná žilka neb žíla příčná, kterou by mohli sledovati. A tyto překopy nazývají se též kryptai, ať se již začlo s překopem od štoly nebo od jiného překopu. Horníci mají též trochu naděje, když příčná žíla hlavní toliko přetíná. Jestliže kromě toho žíla, která hlavní šikmo rozštěpuje, nikde se za ní neobjeví, tu stranu hlavní žíly, k níž se přiklání, ať jest to pravá nebo Ievá, jest třeba hloubiti, abychom zjistili, zda ji s sebou strhla. Jestliže se to po šesti látrech neshledá, musí se druhá strana té žíly hlavní kopati, abychom na jisto postavili, zda ji nesrazila do původního směru; neboť těžaři hlavní žíly mohou často s nemenším užitkem pracovati na té straně, kde se žíla rozštěpující žílu zase objevuje, než kde ji po prvé protíná. Avšak těžaři žíly rozštěpující, když ji zase naleznou, požadují své právo, kterého v určitém slova smyslu pozbyli. Horníci prostí pak schvalují žilky, které postupujíce ze severu, spojují se s hlavní žílou; naopak zavrhují ty, které vycházejí z jihu a říkají, že škodí mnoho hlavní žíle, ony pak že prospívají. Usuzuji však, že nemají ani jedny ani druhé býti opomíjeny a zanedbávány horníky, a jak jsem ukázal v třetí knize, že zkušenost nedává za pravdu těm, kdož tak usuzují, tak i nyní bych mohl dáti příklady na každou žilku obecně zavrhovanou, kterými bych jejich dobrou jakost dokázal, kdybych nevěděl, že by to potomkům neprospělo nic nebo jen málo.
Avšak neobjeví-li se horníkům žádné žilky nebo žíly v nadloží nebo v podloží hlavní žíly, a žíla.ani místy nemá větší bohatství rudy, nestojí za práci dáti se do hloubení druhé šachty. Ani tam se nemá hloubiti šachta, kde se žíla dělí ve dvě části nebo v tři, leč že by bylo dosti znamení, že se za krátko mohou spojiti a sloučiti. Ba též je špatné znamení, když se žíla kovem bohatá sem a tam otáčí a ohýbá; neboť nebude-li opět sestupovati do země tím směrem, jak začla, svisle nebo šikmo, nedává již rudy; a třebaže opět v původním směru jde do hloubky, přece často zůstává hluchou. Také denní žilky bohaté rudou klamají přečasto horníky, neboť hlouběji nenalézají se rudy. A též obrácené spáry a vrstvy skalní se počítají za špatná znamení. Plné pak všechny žíly, dají-li jasná znamení dobré jakosti, horníci dobývají; podobně druzovité, zvláště, když byly žíly bohaté rudou, dříve než přišlo se na drůzy, nebo byly-li drůzy řídké a malé. Než prázdné trhliny, kterými vody protékají, nedobývají, leda, že by vody přinesly a usadily šlichy. Zřídka též dobývají prázdné a vody postrádající, které obsahují zpravidla pouze kyz bez veškerého kovu, nebo s malým obsahem hmoty černé a jemné, která se podobá chmýří. Ale dobývají žilky bohaté rudou, nebo někdy jiné, které nemají rudy, které se vyskytují blízko nadloží nebo podloží hlavní žíly, aby nalezli žíly. Takový jest asi názor o žilkách a žílách. Nyní si všimněme látky rudní, která se nalézá v prostorách žíly hlubinné, ložní a žilného pně, a ve všech těch buď souvislá nebo roztroušená a rozstříknutá v nich, nebo jako břicho vystupující, nebo též v žilách a žilkách z hlavní žíly vynikajících, jakoby ve větve rozštěpená. Ale tyto žíly a žilky jsou velice krátké, neboť za krátkou dobu již nikdy se neobjevují. Rudní hmota, jestliže se objeví v malém množství, jest to dobré znamení, jestliže ve velikém, není to již znamení, nýbrž jest to právě to, pro co prohledáváme zemi. Avšak když se horníkovi, který našeI žílu, ukáže brzy ryzí kov nebo jiný nerost podzemní, nebo hmota kovem bohatá, nebo chudé veliká hojnost a množství, bez váhání tam začne hloubiti šachtu. Jestliže se mu však ukáže na jedné její straně ruda hojnější nebo lepší, na tu stranu se uchýlí s dolováním. Čisté pak často se nalézá zlato, stříbro, měď a rtuť, méně často železo a bismut, skoro nikdy cín nebo olovo. Než kroupy cínovcové a ostatní neliší se mnoho od cínu, který se z nich taví a nejlepší Ieštěnec olověný, z něhož se vyrábí olovo, málo se liší od toho kovu.
Potom, máme-li posouditi rudu zlatou, tu označujeme po ryzím zlatě zvláště zlato surové, ať jest zelenavě žluté nebo zlatožluté, nebo rudé nebo černé, nebo zevně červené, uvnitř pak zlaté barvy, za bohatou rudu, poněvadž zlato má váhou svou převahu nad kamenem nebo zeminou. Potom za bohatou máme každou rudu zlatou, jejíž sto liber obsahují více než tři unce zlata; neboť ačkoliv se vyskytá malá část zlata v zeminách nebo v kameni, přesto se vyrovná cenou ostatním kovům veliké váhy. Ostatní však zlaté žíly všechny jest pokládati za takové, které jsou chudé na hmotu, ježto zemina nebo kámen má přílišnou převahu nad zlatem. Též pak žíla, která obsahuje větší díI stříbra než zlata, zřídka bývá bohatá. Země pak, ať by byla suchá nebo vlhká, oplývá zlatem; v suché obyčejně jest více zlata, je-li nějakého takového druhu, jako by byla vypálena v pecích, nebo bude-li míti lupénky podobné slídě. Také tyto z roztoků ztuhlé minerály mívají v sobě zlato: Iasurit, chrysokol, auripigment a realgar. Dále též ryzí zlato nebo zlatá ruda nalézá se tu více tu méně v křemeni, břidlici, vápenci, dále též v kameni, který snadno se taví v ohni, hlavně v kameni druhého řádu, který má nezřídka tolik dutin, že vypadá jako by byl vyhlodán. A posléze se nalézá zlato v kyzech, ačkoliv zřídka kdy mnoho.
Než když po ryzím stříbře se usuzuje o ostatních tohoto kovu žilách, tu se počítá mezi bohaté ta, jejíž sto liber obsahuje víc než tři libry stříbra. Taková jest ta, která pozůstává z ryzího stříbra, ať již má barvu olova (argentit), ať jest červená (rudorudky), ať bílá, ať černá, ať popelavá, ať purpurová, ať žlutá, ať má barvu jater, ať konečně jiné věci. Taková jest též někdy žíla křemene, břidlice, vápence, připojí-li se k ní mnoho ryzího stříbra nebo rudy. Ale mezi chudou rudu se klade žíla, v jejíchž librách jsou nejvíce tři libry stříbra. Taková obyčejně častěji se vyskytuje, poněvadž uštědřuje příroda na místo jakosti množství. Taková pak žíla se skládá ze všech zemin, kamenů a směsí, vyjma ušlechtilé rudy stříbrné, hlavně pak z kyzů, z kalamínu, leštěnce olověného, antimonitu a jiných.
Avšak v ostatních druzích kovů, byť se i našla nějaká bohatá ruda, přece kdyby nebyly žíly mocné, velice zřídka se vyplácí jich dobývání. Než Indové a někteří jiní národové prohledávají skryté hlinité žíly v zemi pro drahokamy, ale častěji je prozrazuje skvělá barva nebo spíše lesk, když dobývají rudy. Mramorové pak žíly, když se samy ukáží, dobýváme. Totéž činíme, když narazíme na kámen stavební nebo vápenec. Kameny ve vlastním slova smyslu se však dobývají v rudních dolech nebo lomech, ačkoliv z části mají také své žíly: jako magnetovec v dolech železných, smirek v stříbrných, židovský kámen, kolečkový kámen a podobné v Iomech; ty pak horníci sbírají ze spár skalních na příkaz těžaře. Homík neopomíjí dolovati ani význačné zeminy, ať se naleznou v dolech zlatých nebo stříbrných nebo olověných a jiných; ani ostatní kámen kopající lidé toho neopomenou, nalézají-li se takové kameny v Iomech nebo v samotných žilách. Za znamení jejich dobré jakosti se dává chuť. Posléze nezanedbává horník ani roztoků, ztuhlých i v žilách rudních i ve zvláštních nalézaných, nýbrž sbírá je a shromažďuje. Avšak o nich více neřeknu, protože jsem vyložil široce věc o rudách a nerostech v knihách, nadepsaných "O povaze věcí podzemních".
Vracím se tedy k znamením. Namane-li se nám jílovitá zemina, v níž jsou úlomky nějakého kovu ryzího nebo rudy, dává jimi žíla horníkům nejlepší znamení. Neboť ruda, z níž úlomky jsou ulomeny, jest nezbytně na blízku. Jestliže však narazíme na zeminu postrádající rudy, jež však jest tučná a bílé barvy, zelené, modré a podobných barev, od začaté práce nemáme ustupovati. Homíci mají někdy i jiná znamení z žil a žilek, o nichž jsem již promluvil, a ze skály, o nichž zakrátko promluvím. Než jestliže nějaká suchá zemina se namane při kutání, která obsahuje čistý kov nebo rudu, jest to dobré znamení: je-li žlutá nebo červená, nebo černá nebo nějak jinak význačná, která postrádá kovu, není to špatné znamení, a chrysokol, nebo azurit, nebo měděnka, nebo auripigment, nebo realgar, když se naleznou, jsou pokládány za dobré znamení. Ba, kde podzemní pramen vyvrhá rudu, v začatém kutání musíme pokračovati, neboť to značí, že to bylo od ostatní masy odtrženo, jako částečka nějaká od těla. Podobně nejtenší lístky nějakého kovu, které jsou připojeny ke kameni nebo skále, se zařazují mezi dobrá znamení. Dále sbíhají-li se žíly vyplněné z části křemenem, z části jílem nebo suchou zeminou s prasklinami v hloubce, jest dobrá naděje, že se nalezne ruda. Jestliže však se později neobjeví žilka, nebo jen málo rudy, nemá se zanechati kopání, dokud jest na čem dělati. Ale hnědý křemen, nebo černý, nebo barvy rohu, nebo jater, zpravidla jest dobré znamení, bílý někdy dobré, někdy žádné. Než krystalky vápence, objevující se hluboko v žíle, nejsou dobrým znamením, nemizí-li mnohem níže, neboť nenáleží k žíle, nýbrž k nějaké trhlině. Které pak druhy kamenů snadno se taví v ohni, i ty průsvitné, mezi prostřední znamení se mají počítati, neboť jestliže tu nějaká jiná znamení budou, jsou z dobrých, nebudou-li, nedávají žádné označení jakosti. Podobně máme usuzovati o drahokamech. Ba též žíly, které mají křemen v nadloží i podloží barvy rohu nebo vápence, uprostřed pak jich hlínu jílovou, ty dávají trochu naděje. Podobně, které mají v nadloží nebo podloží železitou hlínu, uprostřed pak zeminu mastnou a tuhou. Stejně ty, které mají v nadloží a podloží to, co nazýváme zrcadlem, uprostřed pak černou hlínu nebo podobnou hlíně pálené. Ale zvláštní znamení zlata jest auripigment, stříbra bismut a antimonit, mědi měděnka a skalice zelená, modrá a podobné; znamení cínu a hlavně čistých a velkých černých cínovcových krup, z nichž se cín vyrábí, též nerostná látka, podobná stříbrnému klejtu; znamení železa jest rez; pro zlato a měď jest společným znamením chrysokola a azurit, stříbra a olova leštěnec. Ačkoliv správně nazývají horníci bismut stříbrným kloboukem a skalice modré a zelené a jim příbuzných nerostů společný rodič jest kyz měděný, přece někdy mají tyto svá zvláštní naleziště; a podobně i auripigment a antimonit.
Jako některé hmoty žilné, dávají dobré znamení o kovech též horniny, jimiž procházejí trhliny žilné. Tak na příklad pískovec, nalezený na místech rudných, jest dobrým znamením hlavně, skládá-li se ze zcela drobných zrnek. Podobně břidla namodralá a načernalá a též vápenec jakékoli barvy. Ale dobré znamení žíly stříbrné jest hornina jiného druhu, které jsou přimíšeny drobné cínovcové kroupy, z nichž se taví cín; zvláště když jest tak složena všechna sousední hornina žíly. Přečasto tak ušlechtilá hornina se žilou drahého kovu spojená, obsahuje ve svém souboru prostory žilné, kovem bohaté. Jestliže však žíla ta svisle zapadá do hlubin země, náleží její bohatství jen té jámě, v níž po prvé hned bylo viděno; pakli šikmo zapadá, též jiným nejbližším patří. A horník, znaly měřictví, může si vypočísti hloubku ostatních dolů, ve které rudou bohatá žíla v oné hornině doly ty zastihne. Ale o tom již dosti.
Nyní přicházím k způsobu práce, která jest různá a mnohonásobná. Neboť jinak se dobývá žíla sypká, jinak tvrdá, jinak tvrdší a jinak přetvrdá. Podobně jinak měkká a křehká skála nadložní, jinak tvrdá, jinak tvrdší nebo nejtvrdší. Žílu pak sypkou nazýváme tu, která se skládá ze zemin a též z měkkých ztuhlých roztoků, tvrdou, která jest složena z rudní hmoty a z kamenů prostředně tvrdých, jako jsou obyčejně ty, které jako nerosty prvého a druhého druhu snadno v ohni se taví, leštěnec olověný a podobné; tvrdší ty, které pozůstávají z těchto jmenovaných, ale sloučených s druhy křemenů neb kamenů třetího druhu, které se snadno taví, buď z kyzu, nebo z kalamínu, nebo z vápenců velmi tvrdých; nejtvrdší, které se skládají z těchto tvrdých kamenů a jejich srůstu, pakliže jimi jest vyplněna celá mocnost nějaké žíly. Ale nadloží a podloží žíly jest tvrdé, obsahuje-li horniny, v nichž jest málo trhlinek a spár, tvrdší mají je řidší, nejtvrdší velice řídké nebo žádné. Když totiž scházejí tyto trhlinky a spáry, hornina téměř zcela postrádá vody, která ji změkčuje. Než nejtvrdší skála nadložní a podložní zřídka kdy jest tak tvrdá, jako prostředně tvrdá žíla.
Měkkou žílu horníci dobývají pouhou motykou. Pokud se ještě ruda neobjeví, nerozlišují žílu od skály nadložní, když se však nalezne, pracují velice pečlivě, neboť skálu nadložní od žíly dobývají nejdříve zvlášť, potom shazují měkkou žílu s podloží do nastavených nádob, aby ani trochu rudy nepadalo na zemi. Tvrdou žílu však nejprve dobývají z podloží tak řečenými želízky, na něž tlukou mlátky; týmiž vylamují tvrdou skálu nadložní. Jeho skála se totiž častěji dobývá, řídčeji skála podložní. Neboť vzdoruje-li toto želízku, skála nadložní nebude moci býti želízkem proražena, ani ohněm nebude moci býti zkrušena. Než na tvrdší žílu, kterou lze dobývat želízkem, a rovněž na skálu nadložní tvrdší a nejtvrdší používají obyčejně silnějších železných nástrojů, zvláštními jmény označovaných. Není-li jich však po ruce, používají dvou i tří prvně uvedených želízek pevně svázaných. Avšak nejtvrdší žílu, bohatou kovem, ale kterou z nějaké příčiny nelze dobývat želízkem, ohněm pálí, jestliže jim to dovolili sousední těžaři. Pakli to nedovolí, šramou horniny v nadloží a podloží, jsou-li tyto méně tvrdé, a nejprve kladou nad žílu klády, opřené o zásek v nadloží a podloží. Potom zpředu a nahoře, kde se žíla zdá rozestupovati malými štěrbinami, druhými kladivy přidělají ještě štěrbiny, načež kladou do jednotlivých čtyry železné pláty a vedle nich, aby pláty pevně seděly, je-li toho třeba, tolikéž železných plechů. Potom kladou mezi dva železné pláty klíny a zatloukají je střídavě mlátky; při tom ovšem i žíla zaznívá jasným zvukem. Když pak již začíná se skála trhati, jest slyšeti hřmot, a když tento vzrůstá, horníci rychle prchají. Avšak nesmírný rachot se rozléhá, když padá žíla rozražená. A takovým způsobem strhávají kusy žíly, vážící více nebo méně než cent. Dobývají-li však horníci jiným způsobem přetvrdou žílu bohatou rudou, tu zůstávají často jednotlivé kusy žíly státi, které jen obtížně někdy později lze dobýti. Než horníci obcházejí nejtvrdší části žíly, které nemají rudy, zabočíce s třídou nalevo nebo napravo, není-li dovoleno přibrati na pomoc oheň, neboť želízkem a klíny jich nelze sbíjeti bez velikého vydání. Mezitím však co dokončují horníci svou začatou práci, útroby zemské rozhlaholují příjemným zpěvem, jímž se utěšují v neobyčejně tvrdé a nebezpečné práci.
A tak, jak jsem řekl, kruší tvrdost skal také oheň, což se neděje jednoduchým způsobem. Neboť jestliže žíla, skalami uzavřená, sama o sobě pro tu tvrdost nebo malou mocnost dobývána býti nemůže, a je-li předek třídy nebo štola nízká, zapaluje se hromada nakupeného suchého dříví, je-li třída nebo štola vysoká, dvě, jedna hromada na druhé; tak dlouho pak hoří, až celou hromadu stráví oheň. žár ohně takovým způsobem obyčejně nezměkčuje velikou část žíly, nýbrž jen jednotlivé slupky. Když pak lze skálu nadložní nebo podložní rubati železem, žíla :však je tak tvrdá, že jím nemůže býti rubána, do oné se vysekává žárové lože. Ať už jest tato žíla před nebo nad nebo uvnitř třídy nebo štoly, ohněm se zdolává, a to ne jedním způsobem. Neboť je-li žárové lože široké, klade se mnoho dříví, tolik, kolik možno, je-li úzké, málo dříví. Větší žár ohně v prvém případu odděluje žílu spíše od podloží nebo též někdy od nadloží; ve druhém případě pak menší žár ,méně, poněvadž plamen ohně se zadržuje a soustřeďuje úlomky kamenů, které se kladou před nakladené dříví na úzkém místě, může rovněž žílu od skály uvolňovati. Jestliže krom toho je žárové lože nízké, nakupí se v něm toliko jedna hromada dříví; je-li vysoké, dvě, a to jedna na druhou, kterým pak způsobem spodní byvši zapálena, roznítí svrchní, a oheň, donesen vzduchem do žíly, oddělí ji od skály, které samy, ač jsou velice tvrdé, často tak změkčí, že jsou ze všech nejkřehčí. Tímto ;způsobem Hanibal, vůdce Punů, napodobuje horníky španělské, tvrdé Alpy octem a ohněm zkrušil. Ba též, je-li žíla velmi mocná, jako bývá u cínovce, horníci zarubávají trhliny v ní a do dutin kladou dříví a čepýře, to jest suché dříví, které jest kol dokola v hobliny sestrouhané, jako vějíř načechrané, které se pak snadno rozněcují a sdělují oheň s jiným dřívím, které jich postrádá.
Mezitím však co žíly a skály pálené vydávají jedovatě páchnoucí výpary, šachty a štoly vydávají kouř, horníci a ostatní dělnici nesestupují do dolů, aby jed jejich zdraví neporušil anebo je dokonce nezahubil, o čemž hodlám později promluviti a vysvětliti to šířeji v pojednání o těchto svízelích horníků. Ale když jedovaté výpary a plyny po žíle nebo trhlině mohou procházeti do nejbližších dolů, které nemají pevných žil nebo skal, tu hormistr nikomu nedovoluje, aby se horníci nezadusili, aby v dolech nebo štolách žárem krušil žíly nebo skály. Kusy žíly nebo její kůry a kusy skal, které žár ohně odloučil od ostatního tělesa skalního, jsou-li ve stropní části, shazují horníci sochory, nebo, kde jsou dosud trochu tvrdé, rozrážejí štěrbiny železnými pikami a pak je shazují; jsou-li v bocích, rozbíjejí je kladivy.Ty pak rozbité padají dolů. Jestliže však zůstane nějaká tvrdá skála, roztloukají ji železnými nástroji. Potom jsou nakládány zvlášť kameny a hlína, zvlášť rudná hromada do okovů a jsou vytahovány na den nebo do nejbližší štoly, a to, nejsou-li šachty příliš hluboké, vrátkem, který otáčejí lidé; jsou-li hluboké, strojem poháněným koni.
Avšak často je na překážku zátopa vodní, někdy pak nehybný vzduch, zůstávající v jamách, pročež musí horníci dbáti o tyto věci právě tak, jako o dobývání, nebo aspoň mají dbáti. Vodu pak do dolů a štol vlévají žíly a trhliny, nejspíše ony bez hmot rubaných. Vzduch pak trvá nepohnutý též i ve štole i v dole, a to v dole hlubokém, je-li důI sám, to jest, nevede-li k němu štola, nebo není-li s jiným dolem spojen překopem, nebo ve štole, je-li hnána daleko do hory a není-li žádná šachta až k ní vyhloubena. Ani v jedněch, ani ve druhých totiž se nemohou díti pohyby a výměny vzduchu, a proto stávají se výpary těžkými a podobají se mraku a páchnou jako plíseň ve klenbě nebo v podzemním sklepě, mnoho roků se všech stran uzavřeném; proto nevydrží v nich dlouho pracovati, byť by i důl oplýval stříbrem a zlatem. Nebo vydrží-li, nemohou volně dýchati a trpí bolením hlavy. Což se přihází spíše, pracuje-li jich v nich mnoho a vzali-li si mnoho kahanů, které pak též mdle svítí. Neboť výdechy lidí a čoud kahanů zhoršují ještě důlní vzduch.
Ale prostřední množství vody se vyčerpává z dolů rozličnými druhy strojů, které obsluhují lidé. Jestliže však steče tak mnoho vody do jediné šachty, že zabraňuje dolování, vyhlubuje se jiná šachta několik láter vzdálená. Tímto způsobem v jedné z nich se vykonávápráce bez překážky, zatím co do druhé, která je hlubší, se stahuje voda jako do žumpy. Ta voda pak se: vytahuje týmiž stroji, nebo strojem poháněným koni do odtoků nejbližší štoly, nebo se zdvihá do šachetní boudy, aby odtud vytékala. Ale když do jedné hlubší šachty stéká všechna voda ze všech jam, nejen z oné žíly, v níž se důI hloubí, ale též z jiných žil, tu je zapotřebí, aby žumpa, sbírající vodu, byla široká. Ze kteréžto prohlubně opět se čerpá stroji pístovými nebo v měších, o čemž podrobněji se zmíním v následující knize. Avšak vody, které ze žil, trhlin a prasklin vtékají do štol, svádějí se do jejich odtoků.
A vzduch dodávají hlavně stroje větrací do dolů příliš hlubokých a do štol dále hnaných do hory, jak vysvětlím v následující knize, která též vykládá tyto stroje. Vzduch vnější sám od sebe vtahuje se do dutin země a, může-li jimi pronikati, opět zase vychází ven. Ale způsob toho různě se mění. Neboť na jaře a v létě vniká vzduch do vyšší šachty, prochází štolou nebo třídou a vychází zase ústím štoly nebo nižší šachty, Podobně v týchž měsících vniká do vyšší štoly a slepou šachtou dostává se do nižší a z ní mizí. Naproti tomu na podzim a v zimě vstupuje do nižší šachty a nižší štoly a z vyšších vychází. Avšak toto proudění vzduchu se děje v teplých krajích začátkem jara a koncem podzimu, ve studených pak koncem jara a počátkem podzimu. Vzduch však v obojí době, než se ustálí ve svém pravidelném oběhu, obyčejně ve čtrnácti dnech, se často mění, brzo vnikaje do vyššího dolu nebo štoly, brzy do nižší. Ale o tom již dosti, nyní pokračujme v ostatních věcech.
Jsou dva druhy šachet; jeden o hloubce už popsané, kterých bývá obyčejně více v jednom dole, zvláště když jsou k dolu hnány štoly a má hojně rudy. Když se totiž prorazí první šachta s první štolou, hloubí se druhé dvě, ba též, ztěžuje-li množství vody dolování, někdy tři, aby jedna obstarala vodu a ve druhých dvou se pokračovalo v práci. Totéž se provádí ve druhé štole a ve třetí, nebo též ve čtvrté, bylo-li by jich tolik. Než druhý druh šachet je velice hluboký: totiž šedesát, osmdesát a sto láter. Tyto jámy jdou přímo svisle do hloubky a jedním lanem se vytahují z dolu vyrubané kameny i ruda. Proto je nazývají horníci svislé. Nad těmito jamami se staví stroje, kterými se čerpá voda, a to na dni zpravidla ty, které pohánějí koně, ve štolách však druhé, které otáčí vodní síla. Takové hluboké šachty se hloubí, je-li žíla bohatá rudou.
Ale šachty jakékoliv různým způsobem se vybudují. Jestliže totiž je i žíla pevná i též hornina nadložní a podložní, není třeba mnohého dřevění, ale kladou se v mezerách jen nosníky, jejichž oba konce v nadloží i podloží do hnízd se zapouštějí, a na příčny přímo na stojky v podloží položené přibíjejí se'prkna a žebříky. A přibíjejí se k stojkám postranní prkna, která zahrazují s obou stran šachtu od žíly a též dělí těžné oddělení šachty od lezného. Tyto postranice pak drží rudovinu žíly, aby nepadaly do jámy kusy rudy, uvolněné vodou, a aby nelekaly nebo nezraňovaly aneb nestrhávaly horníky a jiné pracovníky, kteří po žebříku sestupují nebo vystupují. Druhá postranní prkna zadržují z týchž důvodů kusy kamenů, které vypadávají při těžení rudy z nádob a košů. Kromě toho dělají to též proto, aby se nesnadné a příkré sestupování a vystupování jevilo méně nebezpečným. Je-li žíla sypká a skála nadložní i podložní měkká, potřebují hustější výdřevy. Proto se kladou čtyřhranné sbité a souvislé sruby dvojího druhu. Bud čtyřhranné konce trámů, které sahají z nadloží k podloží, uzavírají se do otvorů trámů rovněž čtyřhranných, které leží u nadloží a podloží, nebo jedny jsou vydlabány nahoře, druhé pak dole a ony se vkládají do těchto. Tíhu tohoto trámoví drží silná břevna v mezerách kladená, která jsou rovněž zasazena do otvorů v podloží a nadloží, ale na šikmo postavena. Aby pak takové trámoví bylo nehybné; kladou se krajiny dřevěné a dřevěné klíny mezi ně a boky žíly i její nadloží a podloží, a mezery se vyplňují zemí a štěrkem. Je-li skála nadložní a podložní někdy tvrdá, někdy měkká, podobně i žíla, nedává se žádné trámoví, nýbrž jen nosné trámy v mezerách; a kde skála jest měkčí a žíla sypká, kladou těžaři ze zadu od konce jich prkna a mezi ně a skálu sypou hlínu a štěrk, aby tak vyplnili prázdné místo.
Než když se velmi hluboká šachta buď svislá nebo ukloněná sruby dřeví, tu pak, ježto někdy bývá dřevo špatné a hrozí zřícením, pro větší pevnost se umísťují mezi ně tři nebo čtyři páry nejdelších a nejmocnějších přítěsů, a to z každého páru jeden proti nadloží, druhý směrem proti podloží. Aby však jeden nepadal k druhému a byly pevné a pevně stály, vyztužují se hojnými příčnými trámci. Aaby tyto pevněji do nich zapadaly, přítěsy jsou uprostřed vybrány. Ba ať jest výdřeva šacht jakákoli, kladou na trámy nějaké příčny, k nimž přibíjejí prkna, která oddělují lezné oddělení od ostatní části. Jestliže však jáma velice hluboká jest svislá, prkna stranou u žebříku se k nim přibíjejí, aby si na nich mohl odpočinout vylézající nebo slézající, když se znaví lezením. Aby pak též nakladačům nehrozí to nebezpečí od kamenů, které zpět padají, když jsou vytahovány z takové hloubky, kousek nad nejdolejší část šachty se kladou hrubé příčny spojené kládami tak, aby zaujaly celý prostor jámy, vyjma žebříku. Avšak ochranný poval má též otvor blíže podloží, který proto je otevřen do veškeré části šachty od zdola, aby nádoby podzemními hmotami naplněné jím mohly býti stroji z jámy vytahovány a prázdné zpět pouštěny. A tak nakladači a ostatní dělníci, pod tímto ochranným povalem skrytí, jsou zcela v bezpečí v jámě.
Než v dolech jedné žíly se žene někdy jediná štola, někdy dvě, nyní však tři nebo více, a to jedna vždy hlouběji než druhé. Ale jestliže bude žíla pevná a tvrdá a rovněž skála nadložní a podložní, žádná část štoly nepotřebuje podpěr, kromě té, která je při ústí, ježto tam ještě není pevný kámen. Je-li však žíla sypká, podobně skála nadložní a podložní měkká, štola potřebuje pevné a hojné výdřevy, která se takto buduje: nejprve postaví se dvě stojky na podlaze štoly, jen málo vykopané, zabité v zemi, které obě jsou oblé. Ty jsou prostředně tlusté a tak vysoké, že se dotýkají skorem stropu štoly konci, otesanými do čtverhranná. Potom na ně se klade oblá stropnice, do jejíchž zářezů se uzavírají konce stojek. Na podlaze zapouštějí se pak do zářezů stojek hlavy pražců, stejným způsobem do čtverhranná otesané. Na každých jeden a půl Iáter se buduje stejná výdřeva; každou pak nazývají horníci dveřej, protože představuje otevřený vchod; a když si toho vyžaduje nutnost, přivěšují se dveře na stojky dveřejí, aby se mohly zavříti. Pak se kladou na stropnice a zasazují na boky fošny nebo krajiny, a to tak dlouhé, aby sahaly od jedné dveřeje ke druhé, aby nebránil přechodu kus skály, který by spadl seshora, anebo aby nezasypal vstupující a odcházející. Aby krom toho byly trámy nepohnutelné, zabijí se mezí ně a stěny štoly dřevěné klíny. Posléze, jestliže se vyvážejí kusy kamení a hromady v trakařích, kladou se spojené fošny na pražce, jestliže ve vozících, dvě fošny na píď široké a tlusté; ty se vyhlubují na té straně, kde se spojují, aby v té koleji, jako po nějaké jisté cestě kolíky vedení důlních vozů se mohly pohybovati. Těmi kolíky se pečuje o to, aby se vozíky neuchýlily od obvyklé cesty, to jest od koleje na pravo nebo na levo. Ba též pod týmiž pražci umísťují se odtoky, jimiž odtéká voda.
Horníci vydřevují sledné třídy stejně jako štoly. Nepotřebují však spodních pražců ani odtoků, neboť ani kamení se jimi daleko nevyváží, ani voda daleko neodtéká. Ale když byla již štola hnána anebo třída, tu, je-li část žíly nad nimi bohatá rudou, jak někdy bývá i mnoho láter, rubají se nad nimi poruby jeden nad druhým, až tam, kde žíla již není bohatá rudou. Výdřeva těchto porubných děl se takto dělá: stojky velice silné zasazují se v určitých vzdálenostech od sebe do nadloží a podloží. Na ně se kladou jeden vedle druhého jiné trámy, každý oblý a neotesaný. Ty bývají tlusté půldruhé stopy, aby mohly udržeti břemeno. Pak po vyrubání hmoty rudní a když již na jiném místě se rubá žíla, kusy hlušiny se zakládají do prostoru tak podrubaného, zvláště nelze-li je bez veliké námahy odvážeti. Šetří práci vrátkařů a těžaři ušetří polovinu nákladu. A to jest asi vše, co se vztahuje na vybudování šachet, štol a tříd.
Ty věci, co jsem dosud napsal, jsou částečně vlastnostmi hlubinné žíly, částečně společné všem ložiskům. Z toho však, co následuje, něco se vztahuje k ložním žílám a slojím, něco ke pňům a žilníkům. Nejprve však povím, jak se mají dobývati žíly ložní a sloje. Kde bystřiny, potoky a řeky, když se převalí spláchnouce část svahu hory nebo pahorku, odhalí Iožní žíly nebo sloje, tam má se hnáti štola nejprve přímá a úzká, pak široká, neboť jest třeba téměř všechnu žílu vyrubati. Jakmile ta štola dále bude hnána, hloubí se v hoře nebo pahorku šachta, která by dodávala i vzduch, i kterou by se po případě vytahovala s menším nákladem hmota rudní, hlína a kameny, než aby se vyvážel a přes celou délku štoly. Také v těch místech, kam štola ještě nedošla, hloubí horníci šachty, aby otevřeli ložní žílu nebo sloj, kterou předpokládají uvnitř země. Když tak odstranili zemní příkrov, prokopávají skálu někdy jednoho druhu a barvy, někdy jednoho druhu, ale různě zbarvenou, někdy však rozličných druhů a barev. Jak jednotlivých, tak i všech horninových vrstev mocnost jest nejistá. Neboť všechny na některých místech bývají mocné dvacet láter, na jiných více než padesát. Jednotlivé však někde jen půl stopy, jinde jednu stopu nebo dvě a více, jinde jedno látro, dvě, tři, nebo víc: Na příklad v místech na úpatí pohoří Harcu kryje více vrstev různě zbarvených sloj břidlice mědinosné. Neboť, zbaví-li se kůry ornice, ukáže se nejprve vrstva tmavě červená, mocná dvacet láter neb třicet nebo též pětatřicet. Pak druhá, rovněž červená, ale světlá, mocná dvě Iátra. Pod ní se vyskytá popelavý jíl, mocný asi látro, který jest slojí, třebas ne rudní. Pak následuje třetí vrstva bílá a kolem tří láter mocná, pod níž se skrývá vrstva popele, mocná asi pět láter. Ten popel jest smíchán s horninou téže barvy a pod ním počtem čtvrtá hornina, tmavá, mocná jednu stopu. Pod ní pak jest pátá vrstva bledá, barvy nažloutlé, mocná dvě stopy, pod ní leží šestá, též tmavá, ale drsná a mocná tři stopy. Potom následuje sedmá podobně tmavá hornina, ale černější než předchozí a mocná dvě stopy, po ni následuje osmá popelavá, drsná a mocná stopu. Ty jsou, jakož i ostatní vrstvy, nezřídka prostoupeny vrstvičkami kamene druhého druhu, snadno tavitelného. Pod ním jest jiná vrstva šedavá, lehká, mocná pět stop, a jí nejblíže vrstva jasně popelavé barvy mocná stopu, pod níž leží jedenáctá, která jest také tmavá, a zcela podobná sedmé a mocná dvě stopy. Pod ní dále dvanáctá bělavé barvy, měkká, mocná rovněž dvě stopy. J i nese třináctá šedivá a mocná stopu, po níž zase následuje čtrnáctá temně černá a mocná půl stopy; k té se pojí další černá vrstva, mocná rovněž půl stopy, pak zase pokračuje šestnáctá ještě černější, ale stejné mocnosti, pod níž konečně se skrývá břidla ona černá a štípatelná, která někdy nese v lístcích tenoučkých barvy kyzu žlutého, jak jsem jindy napsal, otisky různých druhů živočichů, pokryté jakoby hustě natroušenými jiskrami.
Když pak ložní žílu rudní nebo lože nebo sloj naleznou, ženou daleko ven nízkou štolu; a v ní, dovolí-li to poměry a poloha místní, hloubí šachtu, aby prozkoumali, zda jest pod slojí ještě další sloj. Neboť bývají někdy pod ní dvě, tři a více slojí bohatých touž rudou. Ty pak podobně široko daleko vyrubávají. Ložní žíly a sloje pak rubají obyčejně na boku ležíce; aby si však nerozedřeli šaty a levá rámě nezranili, přivazují si zpravidla úzká prkenná chránítka. Proto takoví havíři, poněvadž musejí se krkem otáčeti vlevo, aby mohli pracovati, nezřídka mají krky křivé. Tyto ložní žíly a sloje se též někdy štěpí v části; a kde se tyto části zase spojují, tam bývá zpravidla ruda hojná a lepší jakosti. Totéž se stává, kde k nim
upadají trhliny, kterých všeobecně nepostrádají, nebo kde je trhliny napříč protínají nebo šikmo rozdělují. Avšak aby se nesesedala hora nebo pahorek takovým způsobem široce podkopaný, zanechávají jakési podpěrné pilíře, na nichž by spočinul jako na podkladě, nebo se budují výdřevy, aby horu držely. Ba též vykopaninu, která jest jalová, hned v neckách odnášejí a zpět je házejíce, dutiny jimi vyplňují.
Dále žilníky se dobývají způsobem poněkud rozdílným. Když totiž vykvete něco kovu na samém povrchu, nejdříve se hloubí jedna jáma. Potom, stojí-li to za práci, hloubí se kolem ní mnoho jiných jam, a ženou se do hory štoly. Jestliže však bystřina nebo pramenitá voda urvala z takového pně úlomky, žene se nejprve do hory nebo pahorku za rudou štola. Když pak se ruda nalezne, hloubí se jáma, a to svisle. Poněvadž se však podkopává celá hora, spíše však ještě pahorek, k vůli tomu, že se celý skládá z rudné hmoty, jest nezbytné zanechávati přirozené ochranné pilíře, nebo dílo vydřeviti. Ale když jest někdy žilník velice tvrdý, kruší se ohněm, odkudž se stává, že se pilíře zřítí, změknuvše, nebo že shoří výdřeva a hora se zhroutí velikou tíhou, a že jsou jámou pohlceny s hrozným rachotem důlní stavby. Proto bude užitečné vyhloubiti kolem žilníku několik jam, které nejsou ohroženy takovými pohromami, aby se jimi mohly rudy těžiti nejen tehdy, stojí-li výdřeva a ochranné pilíře, ale i povolí-li žárem ohně, nebo zřítí-li se. Ba také, ježto rozpadlou žílu samu jest třeba ohněm rozrušiti, v hloubce jest vyhloubiti nové jámy, kterými by unikal kouř. V té části kromě toho, kde žíla jest hodně trhlinami prostoupena, zpravidla vzcházívá z dolování větší užitek; a ty praskliny mívají v cínovcové rudě kroupy velikosti vlašského ořechu. Ale byla-li taková žíla nalezena na rovině, jako se stává nezřídka u železné rudy, hloubí se mnoho jam, protože je nelze do veliké hloubky hloubiti; od nich počínajíc pak se těží, neboť nemohou horníci hnáti štolu v takové rovině.
Zbývají žilky, v nichž samých se nalézá někdy zlato při řekách a potocích na vlhkých místech. Nalezne-li se jich mnoho, když se zbaví kůry země, zejména, skládají-li se ze zemin jakoby uvařených a spečených, jaké lze někdy viděti v hliněných jamách, jest něco naděje, že z nich lze získati zlato, zvláště, když se jich více spojuje. To spojení jest třeba prokopati a hledati rudu do šířky a dálky, neboť hluboké jámy také v těch místech nelze hloubiti.
Skončil jsem jednu část knihy a přicházím k druhé, ve které vyložím umění měřičské. Pevná tělesa horská rozměřují horníci proto, aby těžaři mohli opatřiti si výpočty a aby jejich horníci nevnikali do cizího vlastnictví. Neboť měřič buď vyměřuje vzdálenost dosud úplně neprokopanou, která leží buď mezi ústím štoly a šachty do té hloubky vyhloubené, nebo mezi ústím šachty a štolou, hnanou až pod důl, nebo mezi obojím, jestliže není ani štola tak dlouhá, aby došla k šachtě; ani šachta tak hluboká, aby dosahovala k štole. Jest však třeba na obou stranách` dolování nebo uvnitř v štolách a třídách stanoviti hranice měr, jak hormistr na povrchu omezuje tytéž míry. Obojí počet se zakládá na proměřování trojúhelníka. Má se vyměřovati malý a z něho usuzovati na veliký. Hlavně však jest se stříci, abychom se neodchýlili ani trochu od pravé míry, neboť upadneme-li hned na počátku z nedbalosti i jen do malé chyby, zrodí nakonec velké omyly. Poněvadž pak ani všechny jámy, ježto se mezi sebou liší, nehloubí se jedním a týmž způsobem; ani horský svah stejným způsobem nesestupuje do údolí nebo roviny, jsou trojúhelníky mnohé a různých tvarů. Neboť, je-li šachta svislá, jest tu trojúhelník pravoúhlý, který jmenují Řekové orthogónion a ten má pro nestejnoměrný svah hory buď dvě stejné strany nebo tři nestejné. Onen tíž Řekové nazývají trigónon isoskeles, tento skalénon, neboť takový trojúhelník nemůže míti tři stejné strany:v Je-li však šachta ukloněná a v ní se dobývá žíla, po níž se také žene štola, podobně vzniká trojúhelník s pravým úhlem, a ten zase má podle nestejnoměrného tvaru svahu horského buď dvě strany stejné nebo tři různé. Je-li však šachta silně: ukloněná, ale hloubená na jedné žíle, na druhé žíle pak se žene štola, tu vzniká. trojúhelník, který má buď jeden tupý úhel, nebo všechny ostré; prvý zovou Řekové amblygónion, druhý oxygónion. Ani tupoúhlý nemůže míti tři stejné strany, ale pro nestejný svah horský rovněž má buď dvě stejné, nebo tři nestejné. Ostroúhlý však má pro různý sklon hory buď tři stejné strany; Řekové mu říkají trigónon isopleuron, nebo dvě stejné, nebo tři nestejné.
Měřič pak, jak jsem řekl, používá svých znalostí, když těžaři chtějí vědět, kolik láter vzdálenosti zbývá k dolování, buď aby se hnala štola k šachtě, která ji ještě nestihla, nebo že není dosud šachta vyhloubena do té hloubky, kterou má' podlaha štoly, pod ní ležící, nebo že tam ani štola nedosahuje, ani díra šachty není dosti vyhloubena. Neboť stojí za námahu, aby horníci věděli, kolik láter vzdálenosti zbývá od štol k šachtám, neb od šachet k štolám, aby si mohli učiniti rozpočet o nákladech, a podnikatelé dolu bohatého rudou uspíšili hloubení šachty a dobývání rudy, dříve než tam dojde štola a majitel štoly svým zvláštním právem bude dobývati část rudy. A naopak zase, aby podnikatelé štoly podobně urychlili dobývání, dříve než bude šachta vyhloubena do hloubky štoly a než bude majitel šachty dobývati rudu, která mu po právu náleží.
Ale měřič nejprve postaví jho, nebudou-li míti trámy důlního domku té výhody, aby se mohla přes ně napříč položiti tyč. Potom spouští do šachty provaz,uvázaný na horní příčce a zatížený. Na to přiváže jiný provaz od uzlu prvého, napne jej po svahu až k samému ústí štoly a zatluče jej. Pak spustí z téže příčky nedaleko prvého provazu třetí, rovněž zatížený tak, aby nějak protínal druhý provaz šikmý. Dále odtamtud, kde protíná třetí druhý šikmě směřující k ústí štoly směrem vzhůru, měří část šikmého provazu, která dosahuje až k uzlu prvého provazu a tu ;první míru si zaznamenává. Potom zase měří vzdálenost od průsečíku třetího a druhého provazu přímo k prvému, která tu jest mezi průsečíkem a částí protějšího prvého provazu, a tak sestrojí trojúhelník. Tu pak druhou míru si podobně zaznamená. Potom, vyžaduje-li toho věc, měří od úhlu prvého provazu, který utvořila druhá míra, vzhůru až k jeho uzlu, a tu třetí míru si zapisuje. Nezbytné jest, je-li šachta svislá neb šikmá a hloubí se do téže žíly, v níž se žene štola, že míra prvého provazu shoduje se s délkou horní části třetího provazu, která jde až k druhému provazu. A tak kolikrát jest obsažena prvá míra v celém šikmém provaze, tolikátý násobek druhé míry značí vzdálenost mezi ústím štoly a jamou až k ní vyhloubenou. Podobně tolikátý násobek třetí se rovná vzdálenosti ústí jámy od podlahy štoly.
Je-li pak na nějakém pohoří rovná planina, nejprve ji měřič změří délkovým měřítkem. Pak postaví jho na konci té planiny a odměří svah hory a pak látrům, kolik jich měří ta část štoly, přidává látra délky planiny. Jestliže však pohoří, které se svahuje, zase začne stoupati, nemůže vésti žádný provaz od šachty až k ústí štoly, nebo naopak od ústí štoly až k šachtě, aby se ho nedotkl; měřič změří horu, aby dostal správný trojúhelník a položí dolů směrem k části předního provazu lať dlouhou jedno Látro a k části zadního lať dlouhou půl látra. Vzhůru však zase směrem k přednímu provazu lať dlouhou půl látra, k zadnímu dlouhou látro. Pak připojí na rozích kolmý směr, kterého potřebuje k sestrojení trojúhelníka.
Aby se však stal tento způsob měření snazší k pochopení a jasnější, proberu jej na jednotlivých druzích trojúhelníku. Je-li jáma svislá nebo šikmá a hloubí-li se za touž žilou, v níž se žene štola, vzniká, jak jsem řekl, trojúhelník pravoúhlý. Bude-li pak míti dvě strany stejné, které jsou druhá a třetí, jak je počítají měřiči, pak bude míra druhá a třetí stejná. A tak též vzdálenosti mezi ústím štoly podlahou šachty i mezi ústím šachty a podlahou štoly budou stejné. Na příklad, jestliže prvá míra bude dlouhá sedm stop, druhá a třetí pět stop, druhý provaz však stokrát a jednou sedm stop, to jest sto sedmnáct láter a pět stop, obojí vzdálenost, ať již jest štola hotová nebo právě začatá, měří stokrát pět stop, které tvoří osmdesát tři látra a dvě stopy. Nechť si každý sestrojí míry, z nichž se skládá malý trojúhelník, buď menší nebo větší, než jak jsem uvedl, bude-li si toho vyžadovati jho nebo trám. Je-li ovšem jáma svislá, stojí vůbec trojúhelník svisle vzpřímený, je-li šikmá, která se hloubívá v téže žíle, v níž se žene štola, jest trojúhelník na jednu stranu nakloněný.
Byla-li tedy hnána do hory štola dlouhá šedesát láter, zbývá k prorážce vzdálenost pohoří v délce dvacettři látra a dvě stopy, nebo pět stop druhé míry, která jest nad ústím jámy a která se shoduje s prvou mírou, nesmějí se připočítati. Jestliže tedy ta šachta jest vyhloubena uprostřed nálezné jámy, dostihne štola dlouhá šedesát láter začátek podzemní výměry tam, kde byla hora dosud teprve na délku dvou láter a tolikéž stop podehnána; je-li hloubena uprostřed nějaké jednoduché jámy, tu dostihne ji teprve tam, kde jest v délce devíti Iáter a dvou stop podehnána. Poněvadž však každá štola dlouhá sto láter stoupá o jedno látro, anebo aspoň má stoupati tak, jak to připouští hloubka šachty, vždy jest odpočítati od té vzdálenosti jedno látro a na délku štoly jest jedno přidati. Ve stejném poměru, je li štola dlouhá padesát láter, stává se hlubší o půl látra, půl látra jest třeba odníti z hloubky šachty a přidati k délce štoly. Podobně, je-li štola kratší nebo delší o sto nebo padesát láter, ten poměr, jest také třeba strhnouti z hloubky druhé a přidati k délce prvé. Pročež v uvedeném příkladu jest přidati k délce dalšího hnaní půl látra a málo více, aby vyšlo dvacettři láter pět stop dvě dlaně půldruhého prstu a pětina prstu. To jsou nejpřesněji vyžadované míry, které důlní měřiči bez příčiny neopomíjejí. Podobně jestliže musí býti šachta hluboká sedmdesát láter, aby dosahovala až k podlaze štoly, jest ji ještě vyhloubiti do hloubky třinácti láter a dvoustop, nebo přesněji dvanácti a půl láter, jedné stopy, dvou prstů a čtyř pětin poloviny prstu. Neboť zde také není počítati pět stop, protože náležejí k třetí míře, která jest vzata nad ústím šachty. A z celé hloubky jest odníti půl látra, dvě dlaně, jeden a půl prstu, pětinu poloviny prstu. Je-li tedy štola hnána na to místo, kde šachta dosáhne jejího stropu, jest ji ještě vyhloubiti do hloubi jedenácti láter, dvou a půl stopy, jedné dlaně, dvou prstů, čtyř pětin půlprstu.
Jestliže však takový trojúhelník má tři strany nestejné, tu nemohou býti ani vzdálenosti stejné. Na příklad, jestliže prvá míra bude dlouhá osm stop, druhá šest, třetí pět, druhý provaz, aby se neodchyloval příliš od daného příkladu stokrát osm stop, to jest sto třicet čtyři Iátra bez čtyř stop, vzdálenost mezi ústím štoly a podlahou jámy, délkou zaplní stokrát šest stop, to jest jedno sto Iáter, avšak vzdálenost mezi ústím jámy a podlahou štoly stokrát pět stop, to jest osmdesát tři látra a dvě stopy.
A tak je-li štola dlouhá osmdesát pět láter, zbývá k prodloužení patnáct láter. I zde se má určitá míra strhnouti z hloubky jámy a přidati k délce štoly. Poněvadž to umí každý, kdo se i jen málo zabýval počty, pomlčím o tom. Ale dosáhne-li šachta hloubky šedesáti sedmi Iáter, aby se dotkla podlahy štoly, jest třeba vyhloubiti část hory do hloubky šestnácti Iáter a dvou stop.
Měřič používá stejného počtu při vyměřování hory, je-li jedna a táž žíla v šachtě i ve štole, ať svislé, ať šikmé, nebo ať jest šachta na svisle upadající žíle hlavní, štola pak na příčné žíle, která onu křižuje tam, kde se hloubí. Jestliže však bude hlavní žíla sestupovat šikmo, příčná žíla pak svisle, vzniká trojúhelník buď s tupým úhlem, nebo se všemi třemi ostrými úhly. Má-li trojúhelník jeden tupý úhel a dvě strany stejné, které i tu se označují jako druhá a třetí, opět jsou míra druhá a třetí stejné, obojí vzdálenost bude stejná, takže, je-li první míra dlouhá devět stop, druhá a třetí jest pět, druhý provaz však stokrát a jednou devět stop, to jest stopadesát jedno látro a půl, obojí vzdálenost bude měřiti stokrát pět stop, to jest osmdesát tři látra a dvě stopy. Když pak jest prvá šachta šikmá, obyčejně nebývá hluboká; ale bývá jich obyčejně více, a to všechny šikmé, a následuje jedna nad druhou.
Je-li pak štola dlouhá sedmdesát sedm láter, dosáhne středu podlahy šachty, byla-li ještě vykopána na délku šesti láter a dvou stop. Avšak dosáhnou-li všechny takové šikmé šachty hloubky sedmdesáti šesti láter, aby se poslední dotkla podlahy štoly, zbývá ještě vyhloubiti sedm Iáter a dvě stopy.
Má-li však tupoúhlý trojúhelník tři nestejné strany, tu nemohou býti ani ;vzdálenosti stejné, jako na příklad je-li prvá míra dlouhá šest stop, druhá tři, třetí čtyři, druhý provaz stokrát a jednou šest stop, to jest sto jedno látro, tu činí vzdálenost mezi ústím štoly a podlahou nejhlubší šachty stokrát tři stopy, neboli padesát láter.
Ale hloubka mezi ústím prvé šachty a podlahou štoly bude měřit stokrát čtyři stopy, nebo-li šedesát šest láter a čtyři stopy.
Jestliže tedy štola jest dlouhá čtyřicet čtyři látra, zbývá k prokopání ještě šest láter. Jsou-li šachty hluboké padesát pět dvojkroků, dosáhne poslední šachta podlahy štoly po osmi látrech a čtyřech stopách dalšího hloubení.
Než, vznikne-li ostroúhlý trojúhelník se třemi stranami stejnými, tu, nezbytně druhá míra a třetí budou stejné a rovněž stejné budou i vzdálenosti, jak již jsem uvedl. Jako, je-li každá míra dlouhá šest stop, druhý pak provaz stokrát šest stop, to jest sto a jedno látro, bude činiti obojí vzdálenost zajisté jedno sto Iáter.
Je-li pak štola dlouhá devadesát láter, musí býti v délce deseti láter dále hnána, aby dospěla ke středu podlahy poslední šachty. Dosáhnou-li šachty hloubky devadesáti pěti Iáter, tu poslední svou podlahou dosáhne štoly po prohloubení o pět Iáter.
Má-li však ostroúhlý trojúhelník toliko dvě strany stejné, prvou a druhou, není potom druhá a třetí míra stejná, pročež nemohou býti stejné ani vzdálenosti. Na příklad, měří-li prvá míra šest stop, druhá čtyři, třetí zase šest, druhý provaz sto a jedenkrát šest stop, to jest stojedno látro, tu vzdálenost mezi ústím štoly a podlahou poslední šachty bude dlouhá šestašedesát láter a čtyři stopy a vzdálenost mezi ústím prvé šachty a podlahou štoly bude hluboká sto láter.
Je-li tudíž štola dlouhá šedesát láter, zbývá k proražení část hory v délce šesti láter a čtyř stop. Avšak jsou-li šachty hluboké sedmadevadesát láter, dosáhne poslední podlahy štoly, když se vyhloubí o tři látra.
Vznikne-li trojúhelník ostroúhlý nestejnoramenný, tu nemohou býti zase vzdálenosti stejné, jako na příklad: je-li prvé měření sedm stop, druhé čtyři, třetí šest, druhý provaz však stojedenkrát sedm stop, to jest sto sedmnáct Iáter a čtyři stopy, vzdálenost mezi ústím štoly a podlahou poslední šachty bude obsahovat čtyři sta stop, nebo-li šedesát šest láter. Vzdálenost pak mezi ústím šachty a podlahou štoly bude hluboká sto stop.
Je-li tudíž štola hnána do délky padesáti láter, dosáhne podlahy nejhlubší šachty, když se požene ještě šestnáct láter a čtyři stopy. Dosáhnou-li však šachty hloubky dvaadevadesáti láter, spojí se poslední šachta po osmi látrech s podlahou štoly.
Měřič pak má tento počet ve vyměřování hory, sestupuje-li hlavní žíla šikmo. do hloubi země, příčná však svisle. Jsou-li však obě žíly ukloněné, používá měřič téhož způsobu vyměřování, nebo měří zvlášť horský svah a zvlášť úklon šachty úklonné, dále, neprotne-li příčná žíla, v níž se žene štola, hlavní žílu v té části, kde se hloubí šachta, tu jest začíti s měřením ve druhé šachtě, v níž přetíná příčná žíla hlavní žílu. Není-li však žádné šachty tam, kde výchoz příčné žíly protíná výchoz hlavní žíly, potom jest třeba vyměřiti terén na povrchu ležící mezi oběma šachtami; nebo mezi šachtou a místem, kde se výchozy žil křižují.
Než někteří měřiči, ačkoli používají tří provazů, přece určují tímto počtem pouze samu délku štoly, hloubku šachty však podle jiného způsobu, takže totiž znovu měří napjatými provazy v planinách hory, nebo údolí, nebo pole. Jiní však neměří tímto způsobem hloubku šachty a délku štoly, nýbrž používají toliko dvou provazů, děleného půlkruhu a lati dlouhé půl látra. Jeden provaz totiž, přivázaný na příčné tyči a zatížený jako jiné, spouštějí do šachty, druhý pak, vedoucí od jeho počátku, napínají po svahu hory až k podlaze ústí štoly a zatloukají do země. Potom přikládají k horní části tohoto druhého provazu ze zdola širokou stranou půlkruhu. Tento pozůstává z půlkruhového prstenu, vyplněného voskem, a ze šesti půlkruhových čar; od voskového polokruhu, přes prvou půlkružnici až ke druhé jdou rovné čáry, které označují střední vzdálenost mezi ostatními přímkami. Ale všechny přímky, které vystupují od půlkružnice voskové až ke čtvrté přímce, ať za ni čili nic, shodují se s přímkami latě, které jsou méně vzdáleny od sebe, které však za to více vystupují, než tyto jsou větší. A přední zase označují střed mezi nimi. Přímky, které jdou od páté k šesté, neznamenají ničeho jiného, jako ani prostřední přímky, když již od šesté přímky postupují v celé přímce. A tak když se přiloží půlkruh k provazu, jestliže jazýček jeho šestou přímku, která je mezi druhou a třetí kružnicí, bude ukazovati, měřič počítá šest čar latě, málo od sebe vzdálených, a jestliže bude odňato tolik měr od druhého provazu, kolik polovin láter sám je dlouhý, zůstává míra, označující délku štoly, kterou jest třeba hnáti až k šachtě. Vidí-li, že jazýček ukazuje též šestou přímku, ale která tak vystoupila, že je mezi čtvrtou a pátou kružnicí, prostřední, počítá šest čar širšího dělení latě. Jestliže se odpočítá tolik měr od druhého provazu, kolik polovin Iáter je sám dlouhý, zbývá části té tyče míra, znamenající podobně délku štoly, která se má hnáti až k šachtě.
Jak měřiči, tak i zprvu uvedení používají předem provazů konopných, potom, ječasto srovnávají s jinými z lípového lýčí, protože se tyto vůbec neprodlužují, ony pak mnoho. A takové také natahují na rovině. Nejprve jeden šikmo po svahu horském. Potom druhý provaz, dlouhý jako štola, která se má hnáti pod šachtu, přímo se natáhne, aby se dotkl druhým koncem dolního konce prvého provazu; ',posléze napnou třetí provaz, a to tak, aby horním svým koncem se spojil s horním ''..koncem prvého provazu, dolním pak s druhým koncem druhého provazu, aby vznikl trojúhelník.
Výšku tohoto třetího provazu stanoví zařízením podobným olovnici. Délka jeho ukazuje hloubku šachty.
Někteří měřiči však, aby způsob měření hloubky šachty byl jistější,používají pěti napjatých provazů: prvého, šikmo spadajícího, dvou, to jest druhého a třetího o délce štoly, a dvou o hloubce šachty. Takovým způsobem sestrojují čtverec rozdělený ve dva stejné trojúhelníky, což se spíše shoduje se skutečností.
A tyto způsoby měření hloubky šachty a délky štoly jsou tehdy správné, když žíla a též šachta nebo šachty nepřetržitě svisle nebo šikmo spadají až ke štole Podobně když štola směřuje k šachtě. Když pak obojí brzo v tu, brzo v onu stranu se obrací, jestliže se neprorazí vzdálenost ani jednoho, ani druhého, nikdo nasvětě není nadán takovou vlastností, aby postřehl, jak se uchylují od pravého směru. Je-li však jedna nebo druhá úplně dokončena - štola tedy co do délky a šachta co do hloubky - jsme snáze s to to určiti. A tak se najde poloha štoly, běžící pod nějakou šachtou, která se právě hloubí, měřením následujícím způsobem.
V ústí štoly se nejprve umístí třínožka, rovněž na šachtě začaté, nebo na místě, kde se bude hloubiti šachta. Třínožka pak se skládá ze tří kolů do země zatlučených a ze čtvercového prkna připevněného na tyčích, na něž se staví přístroj, určující světové strany. Potom se spustí svisle do země zatížený provaz. Vedle tohoto provazu se zase připevní třínožka, pak se vede druhý provaz u ní upevněný do štoly až na konec, nedotýkající se žádného rohu žíly v podloží nebo v nadloží. Potom se vede od provazu, od spodní trojnožky visícího, třetí provaz, rovněž upevněný, přímo vzhůru přes svah horský až k noze horní trojnožky a připevní se k ní. Aby se změření hloubky stalo jistější, tenhle třetí provaz je spojen s provazem na spodu trojnožky. Bylo-li toto vše řádně obstaráno, měřiči, když se již provaz, vedený přímo do štoly, má dotknouti rohu nebo nadloží, umístí na podlaze štoly kůl, a na něj postaví dělený kruh nebo přístroj se zvláštní ručičkou. Ten se liší voskovými kruhy od jiného, který má též ručičku, a který jsme ve třetí knize popsali. Oběma pak, jaksi jako měřítkem a krokvicí, poznává se, zda napjaté provazy jdou rovně až na konec štoly, či brzy rovně, brzy k podloží neb nadloží se uchylují. Oba nástroje jsou rozděleny, a to přístroj, který řídí magnet, ve čtyřiadvacet, dělený kruh pak v šestnáct dílů, a to nejprve ve čtyři díly hlavní, z nichž každý zase ve čtyři díly. Oba přístroje mají voskové kruhy, avšak ten, který má ručičku, sedm, druhý toliko pět. Tyto voskové kruhy měřič opatřuje vrypy, ať již používá toho neb onoho nástroje a těmi vrypy pořadem zaznamenává směry, v nichž jsou provazy napjaty. Ale kromě toho má kruh ještě štěrbinu, jdoucí z nejkrajnějšího obvodu kruhového až k jeho středu. Do této zapouští železný šroub, k němuž přivazuje druhý provaz, a otáčeje jím, upevňuje jej v desce, aby též kruh zůstal nepohnutý. Aby však druhý provaz a pak jiné napjaté ze šroubu nebyly staženy, upevní jej těžkým železem, do jehož otvoru uzavře hlavu šroubu. Ale druhý přístroj, který má ručičku, ježto postrádá otvoru, přikládá toliko ke šroubu.
Aby se přístroj nevychyloval dopředu nebo dozadu a aby tak nevycházela při měření délka větší, než je skutečná, umístí měřič na něj krokvici, jejíž jazýček, nevykloní-li se přístroj v žádnou stranu, neukazuje žádného čísla, nýbrž jejich začátek.
Ale když již měřič proměřil takovou část štoly, prohlédnuv pečlivě jednotlivé úhly její, jakou bylo třeba vyměřiti, pak zase na dni a na rovině zjistí jednotlivé úhly s ne menší pečlivostí, stejným způsobem vyměřuje. A nejprve ke každému úhlu, jak toho výpočet a umění trojúhelníka vyžaduje, připojuje rovný provaz jako přímku. Potom provaz, přecházející svah horský, šikmo napne tak, aby dolním koncem dotkl se nejdříve konec onoho přímého provazu. Potom třetí provaz podobně rovně napíná tak, aby svým horním koncem se dotkl horního konce druhého provazu a dolním zadního konce prvého provazu. Délka třetího provazu ukazuje hloubku šachty jak jsem svrchu řekl, zároveň pak i místo štoly, k němuž dojde hloubená šachta. Jestliže však došly ke štole jedna šachta nebo více; prostřednictvím překopu a slepých šachet, měřič vyměřuje kratšeji a rychleji hloubku šachet, začne-li od nejbližší šachty od povrchu, která se má hloubiti, než kdyby začal od ústí štoly.
Nejprve měří na dni vzdálenost mezi vyhloubenou šachtou a tou, která se má hloubiti, potom úklon všech šachet, které jest měřiti a délku všech překopů; kterými se jakkoli spojují, až k štole; posléze hotovou část štoly a když to všechno, pořádně vykonal, udá hloubku šachty a ukáže místo štoly, kam bude směřovati šachta. Ale někdy se musí hloubiti svislá šachta značně hluboká tam, kde dříve byla úklonná, a to proto, aby bylo lze pomocí strojů přímo vzhůru vytahovati atěžiti hmotu. To jest zapotřebí u stroje na dni, který otáčejí koně, v podzemí u týchž strojů nebo u takových, které pohání síla vodní.
A tak, je-li nezbytné hloubiti takovou šachtu, měřič nejprve upevní železnýšroub do svrchní části staré šachty. Od něho pak spustí provaz až k prvému ohybu, kde zase upevní šroub a zase spustí provaz až k druhému ohybu. To pak činí znova a znova, a to tak dlouho, až provaz dospěje až na dno šachty. Potom přiloží ke každému dílu provazu dole uhloměrný půlkruh a označí voskový kruh těsně u každé přímky, kterou ukazuje jazýček, a poznamená číslem, aby nebylo zaměněno pořadí. Pak vyměřuje jednotlivé části provazu druhým pásmem z lípového lýčí. Načež navrátiv se ze šachty, osamotní se od ostatních lidí a zanese body z polokruhu půlkružnice voskové na nějaký rovněž voskovaný úhloměr. Konečně napnuv provazy na rovnou plochu, měří úhly, jak toho vyžaduje výpočet trojúhelníku, a určuje, kde v podloží se má kopati, aby se šachta hloubila svisle.
Jestliže však měřič by měl ukázati těžařům místo v překopu nebo štole, na němž by bylo třeba též vzhůru hloubiti šachtu, aby se rychleji prorazila, začíná od spodního překopu nebo štoly vyměřovati ve vzdálenosti asi jednoho provazce za místem, kam dospěje šachta, která se má hloubiti. Jakmile proměřil ten překop nebo tu část štoly až k prvé šachtě, která směřuje k svrchnímu překopu, měří také úklon šachty půlkruhovým úhloměrem nebo děleným kruhem, přiloženým k provazu. Potom podobně horní překop a úklon šachty, která se v něm hloubí a má vzhůru proraziti. Na to zase měří na rovině, natáhnuv všechny provazy, a to tak, aby poslední šel k prvému. Tímto měřením poznává, na kterém místě překopů nebo štoly se má vzhůru lámat a kolik zbývá Iáter žíly, aby se prorazila štola.
Promluvil jsem o prvém způsobu měření, nyní budu pokračovati o druhém'::': Když se přibližuje jedna žíla k druhé, a obě mají různé těžaře, kteří teprve nedávno vešli ve vlastnictví, a ženou buď štolu, nebo překop, nebo hloubí šachtu, nemají práva vnikati do důlního pole staršího těžaře, nebo se nepokládá za správné, chtějí-li to činiti. Proto tito obyčejně se domáhají svého práva nebo soudně ho dobudou. Měřič pak buď sám rozhoduje spor mezi podnikateli, nebo svými vědomostmi a uměním poučuje soudce, aby podle něho rozhodli, aby žádný nevkládal ruky na .rudu druhého. A tak měří nejprve jámy obou stran provazy z konopí a lípového lýčí, a přiloživ k nim dělený kruh nebo přístroj s ručičkou, zaznamená světové strany, jak daleko se rozkládají. Pak napne provazy na rovině, načež napne provaz z té části, která jest v držbě podnikatelů starší míry, napříč směrem k druhé části, aby to bylo v nadloží nebo podloží žíly, přímo podle šestého dílu přístroje s ručičkou v délce tří a půl láter a přidělí tak starým podnikatelům, co jim patří. Jestliže však by se dobývaly obě stěny jedné žíly ve dvou protivných štolách, nebo třídách, měřič dříve prozkoumá nižší štolu nebo třídu, později vyšší a prozkoumá, o kolik každá z obou zvolna stoupá. Na obou koncích pak silní mužové napjaté provazy tak drží, aby nic nepovolily, na obou stranách měřič přikládá k provazům latě, dlouhé půl látra; ke konci pak krátkou část měřítka kolikrát to jest třeba. Ale někteří přivazují provazy na měřicí latě, aby se nehýbaly. Měřič pak přivěšuje doprostřed provazu krokvici, aby mohl jistěji vyvážiti obě strany a poznává z toho, zda stoupá jedna štola více než druhá a podobně jedna třída, nebo překop více než druhý. Potom měří na obou stranách úklon šachet, aby mohl zjistiti na obou stranách jejich stoupání. Tu pak snadno vidí, kolik láter zbývá ještě proraziti. Každá štola, jak jsem řekl, na délku jednoho sta láter musí stoupati více než jedno látro.
Než měřiči alpští, když měřívají štoly hnané do hlubokého pohoří, používají latí dlouhých půl látra, složených však ze tří částí se šrouby, aby je mohli zkracovati. Používajíprovazu z lípového lýčí, k němuž jsou přivázány lístky, označující počet Iáter. Používají zvláštního přístroje s ručičkou (kompasu), který se jim dobře hodí, neboťpostrádá voskových kruhů. Avšak místo nich mají v rukou list, na nějž zapisují každý dílek přístroje (kompasu/ na zadní stranu měřicí latě položeného, kterýukazuje jeho jazýček a natažený provaz, procházející jeho třemi otvory, azaznamenávají počet láter. Týž jazýček označuje, zda se provaz vychyluje dopředu, či dozadu. Olovnici jako krokvice přístroj ten nemá, nýbrž jazýček jest na něm umístěn a jakoby na něm ležel. Ale štoly vyměřují proto, aby poznali, o kolik stoupají, kolika látry by se měly vyhloubit, kolik láter nižší od vyšší jest vzdálena, kolik láter vzdálenosti dosud neproražených leží mezi horník kteří proti sobě rubají jednu a tutéž žílu, nebo žilku příčnou, nebo dvě, z nichž jedna ke druhé se sbíhá.
Ale vrátím se zase k našim jamám. Jestliže by chtěl měřič uvnitř ve štolách nebo žílách a překopech ustanovit hranice měr a ustáliti je, vryv do skály znamení, jak je též hormistr na povrchu ohraničil, tu zjistí vyměřením nejprve místo štoly nebo třídy, či překopu pod povrchovým mezníkem tak, jak jsem to svrchu vyložil; za tím místem, do kterého jest podle jeho mínění vrýti do skály znamení, natáhne provaz. Pak napjav tytéž provazy na rovině, začne od toho bodu, který označuje mezník na povrchu, nejdoleji natáhne provaz přímo podle šestého dílu přístroje s ručičkou. Potom, stáhnuv nejdolejší část provazu, která Ježí za ním, k němuž směřuje příčný provaz, ukáže, na kterém místě se má vrýti hraničné nebo dědičné znamení do skály štoly, nebo třídy, či překopu. To pak se vrývá za přítomnosti dvou přísežných a důlních, i směnmistrů obou jam. Neboť jak zatlouká hormistr v přítomnosti těchže hraničné mezníky do země, tak měřič vrývá znamení do skal, která sama též se nazývají mezná znamení. Jestliže však označí v šachtě nedávno začaté žíly mezníky míry, nejprve změří a označí body spád té šachty přístrojem s ručičkou, nebo děleným kruhem, přiloženým k provazu. Potom všechny třídy nebo překopy až k té, do jejíž skály se mají vrýti znamení, měří pak jednotlivé úhly té třídy, či překopu, načež natáhnuv provazy na rovině, napíná podobně příčný provaz, jak už jsem pravíl, a vsekává znamení do skály. Kdyby se tedy měla poznamenati mezní a hraničná skála, také v třídě, či překopu ležící pod ní, měřič vyměřuje od toho znamení a zaznamenává jednotlivé úhly a natahuje nejníže v třídě či překopu provaz za to místo, na němž jest podle jeho mínění znamení. Pak natahuje provazy na rovině, jak jsem již častěji pravil. Třeba se však táhne žíla v dolním překopu jinak, než v horním, v němž první znamení mezní jest vtesáno do skály, přece se musí v dolení žíle znamení přímo svisle vespod vtesati. Neboť kdyby dolní znamení vsekal podle horního, vypadlo by šikmo, kterýmžto způsobem; se nespravedlivě něco z vlastnictví jedné jámy strhuje a druhé přidává. Kdyby se kromě toho přihodilo, že by se mělo dědičné znamení vtesati do rohu, naměří měřič od něho jedno látro směrem k prvé jámě, druhé směrem k druhé, utvoří z nich trojúhelník a rozdělí jej uprostřed příčným provazem a na tom místě vrývá znamení do skály.
Konečně zatloukává někdy měřič k vůli správnosti mezník v těch místech,.; na nichž již dříve bylo vtesáno do skály mnoho hraničných znamení. Tu pak vychází od sloupu hraničního, zaraženého na povrchu do země a nejprve až k příští jámě měří. Pak rozměřuje jednu šachtu za druhou, načež zasadí mezníkový sloup na urovnané ploše. A od něho s týmiž nataženými provazy podobně měří a zase zaráží do země mezníkový kolík, který mu značí konec měření. Potom začíná rozměřovat podzemí zase od toho místa, kde přestal, tolik šachet a překopů, na které si může vzpomenouti. Na to se vrací na svou rovinu a zase od druhého kůlu měří a to činí až k překopu, do něhož se má vtesati do skály znamení mezní. Naposled napíná'' příčný provaz přímo od prvního mezního sloupu, nejdřív do země zaraženého k poslednímu, který pak ukazuje délku nejhlubšího překopu, a kde se ho dotkne, to místo pokládá za pravé a vteše do skály dědičné znamení.