Jiří Agricola - KNIHA III, pojednávající o žilách a žilkách a jejich přemístění
Posledně podle své zkušenosti poučil jsem horníky a mluvil o volbě místa ke kutání, k vypírání písku, k zahušťování roztoků, a rovněž tak o vyhledávání žil. A tak ukončiv druhou knihu, začínám třetí, která pojednává o žilách a žilkách, jakož i vrstvách skal. Jinde jsem řekl, že těmito jmény někdy jsou označovány trhliny v zemi, ale častěji to, co v dutinách jest obsaženo, a tohoto druhého označení nyní používám; nebo těmito jmény označuji věci nerostné, které dutiny v lůně svém chovají.
Nejprve tedy pojednám o žilách, které hloubkou; mocností a délkou navzájem mnoho se liší; neboť některá z nejsvrchnější kůry zemské sestupuje do nejhlubšího jejího vnitra, pročež ji nazývám žilou hlubinnou. Jiná ani nevystupuje k povrchu země jako žíla hlubinná, ani nesestupuje do jejích hlubin, nýbrž pod zemí zůstávajíc po velkém prostoru se rozšiřuje; a proto se žíla ta zove ložní žíla nebo to jest sloj.
Jiná velkou část nějakého místa zaujímá, jsouc rozprostřena na šíři dál; a tu nazývám peň. Není to nic jiného, než prostor vyplněný nějakým druhem nerostů, jak jsem to popsal v knihách "O vzniku a příčinách podzemních věcí" Přiházívá se někdy třebas nezvykle a zřídka, že se nachází na jednom místě více hromad nějakého nerostu, vysokých jedno nebo též dvě Játra, mocných čtyři nebo pět, z nichž jedna od druhé jest vzdálena asi dvě, tři nebo i více láter. Když se k nim dorazí kutáním, objeví se nám nejprve v podobě kotouče, pak se rozvírají do šířky a posléze se všechny takové hromady spojují zpravidla ve správný peň.
To pak místo, které jest uprostřed mezi dvěma žilami, nazývá se proplástek; a je-li tento proplástek mezi slojemi, cely v zemi jest skryt, je-li mezi žilami hlubinnými, jest jeho nejvyšší část zřejmě před očima všech; ostatní zůstává v tajnu.
Žíly pak velice navzájem se různí mocností; neboť některé jsou mocné látro, některé dva lokte, jiné jeden, jiné stopu, částečně i půl; ty všechny jmenují naši kovkopové mocné. Některé naproti tomu jsou široké jenom dlaň, jiné tři palce, dva jiné, ty označují jako úzké. Avšak na těch místech, kde bývají žíly velmi mocné, označuji za úzké žíly takové, které mají loket, nebo stopu nebo půl stopy, jako v Křemnici, kde jakási žíla v některé své části jest mocná 15 láter, v jiné 10 a 8, v jiné 20; svědectví o té věci podávají nám obyvatelé.
Také ložní žíly a sloje se navzájem liší mocností, neboť některé z nich jsou mocné jedno látro, nebo dvě, nebo více láter jsou mocné, z části loket, jiné stopu, jiné půl stopy. jiné zas jsou jen dlaň mocné, jiné tři palce, dva jiné, z části též jen jeden. Ty slabými nazývají.
Pravé žíly navzájem se liší také směrem, neboť některé směřují od východu ,na západ, jiné naopak od západu k východu, jiné od jihu k severu, jiné zas od severu k jihu.
Zda však jde žíla od východu či od západu, udávají nám praskliny nebo vrstvy horniny; jestliže totiž obracejí se do hloubky k západu, říká se, že jde žíla od východu k západu; pakli směrem k východu, že jde od západu k východu; podobně soudíme z prasklin a vrstev o jihu a severu.
Horníci pak rozdělují každou stranu světovou v šest dílů. Takovým tedy způsobem dělají dvacet čtyři části, které označují postupně čísly dvakrát do dvanácti. Ty strany světové jim pak ukazuje přístroj, který je takto uzpůsoben: nejprve si udělejme kruh, potom od poloviny až na druhou stranu dvanáct rovných přímek (které Řekové nazývají "diametry'; latiníci "diametientes" mohou nazvati) stejně od sebe vzdálených, a veďme je středem, který též Řekové nazývají "kentrón"; aby rozdělily kruh v čtyřiadvacet částí, všude stejně od sebe vzdálených. Potom se udělají ze středu kruhu tři kruhy, z nichž vnější má naneseny čárky, označující každý ze čtyřiadvaceti dílů, prostřední má dvakrát po dvanácti číslech, u obou konců měřících přímek napsaných. Vnitřní pak jest vyhloubený a obsahuje magnetku, v jejímž směru jest přímo ta z přímek měřících, u které jest na obou koncích číslo dvanáct.
Protože pak ukazovatel, kterým jest magnetka, se severu na jih zamíří, označuje značka XII, která jest za jeho ocasem, který má podobu vidlice, sever; která jest před špičkou, jih. Levá pak značka VI, znamená východ, pravá západ.
Kromě toho, poněvadž jest vždy mezi dvěma hlavními světovými stranami jiných pět nikoli hlavních, přičítají se dvě z nich nejbližší straně světové, která leží napravo, dvě pak nejbližší hlavní straně světové, ležící nalevo. Pátá pak vložená mezi tyto a ony se rozděluje a její polovina přiděluje se jedné hlavní straně, druhá druhé. Na příklad mezi XII, značkou to severu, a VI, značkou východu, jsou I, II, III, IIII, V, z nichž I a II jsou části severu, k východu se sklánějící; IIII a V části východu, které se obracejí na sever; III však značí polovinou sever, polovinou východ.
Kdo tedy chce poznati směr žil, ten nechť postaví nad žílu, též podzemní, hornický kompas právě popsaný. Kompas ukazuje její směr, jakmile se ukazovatel ustálil. Probíhá-li žíla od VI k VI, směřuje od východu na západ, nebo naopak od západu na východ. Zdali pak tu jest ten případ nebo onen, ukazují nám vrstvy; sousední horniny. Jestliže však postupuje s čárky, která leží mezi V a VI na protilehlou, směřuje ze středu V a VI k východu; nebo naopak ze středu V a VI k západu. Zase pak zda se věc má tak či onak, ukazují vrstvy horniny sousední: Obdobně rozhodujeme o jiných hlavních nebo vedlejších směrech.
Poněvadž pak, kolik směrů světových rozeznávají horníci, tolik větrů počítají plavci netoliko dnešní, a mezi nimi současníci, nýbrž též již Římané tak činili, při čemž dali větrům z části jména latinská, z části z řečtiny převzatá, horník může také podle libostí pojmenovati směr žil jmény větrů. Jsou totiž čtyři hlavní větry, právě jako díly světa: subsolanus od východu, favonius od západu. Tento nazývají Řekové zefyros, onen pak apeliótes. Dále jižní od jihu a opačný od severu, onen jmenují Řekové notós, tento apokryas. Než jest též dvacet větrů vedlejších, právě jako částí světových; neboť mezi dvěma hlavními jest vždy po pěti vedlejších. Mezi východním (subsolanus) a jižním (auster) jsou na prvém místě ormithias, nejblíže východu, potom caecias, pak eurus, prostřední z těchto pěti větrů, pak vulturnus a posléze euronotus, sousedící s východním, kterým všem, vyjma vulturna, Řekové dali tato jména. A tak kdož nečiní tak přesný rozdíl mezi větry, říkají, že vulturnus jest ten vítr, který jmenují Řekové euros. Dále pak mezi austrem a favoniem nejprve jest altanus napravo od austra; potom libonótus, dále africus uprostřed mezi těmito pěti potom subvesperus, posléze argestes, na Ievé straně favonia, které mají kromě fibonota a argesta latinská jména. Africus však se jmenuje u Řeků také libs. Stejným způsobem mezi favoniem a septentriónem nejprve s pravé strany favonia jsou etesiae, pak circius, dále caurus, který jest uprostřed mezi těmito pěti, pak corus, posléze thrascias, na levé straně septentriona. I těmto všem větrům, vyjma caura, dali Řekové jméno. Někdy pak, kdož tak přesně nerozeznávají větry mezi sebou, říkají, že jest týž vítr řecky kóros a latinsky coaurus. Dále mezi septentriónem a subsolanem, nejprve s pravé strany od septentrióna jest gallicus, pak supernas a aquilo prostřední z těchto pěti větrů; potom bóreas a nakonec carbas po levé straně subsolana. A zase kdož nevytvořili tolik větrů, nýbrž usoudili, že jest jen dvanáct větrů nebo nejvýše čtrnáct, prohlašují, že jest bóreas a aquilo jeden a týž vítr. Ale k tomuto našemu výpočtu jest užitečné nejen takové množství větrů schváliti, nýbrž i zdvojnásobiti, jak to činí germánští plavci. Ti kromě toho vždy počítají mezi dva jeden složený z obou. Tímhle způsobem totiž můžeme označiti také díly prostřednictvím vání větrů. Tedy jestliže žíla směřuje od VI dílu východního k VI západnímu, řekne se, že přichází od subsolana k favoniovi, kteráž pak ze středu V a VI východního mezi V a VI západnímu, řekne se, že vychází mezi carbem a subsolanem a směřuje mezi argesta a favonia. Podobně se usuzuje o ostatních stranách světových a jejich dílech. Horník pak musí vzhledem k přirozenosti magnetu, který řídí špičku železného ukazovatele na jih, postaviti kompas tak, aby měl východ po levici a západ po pravici.
Zcela podobně liší se mezi sebou ložní žíly a sloje rozpětím do šíře. Lze však poznati, v kterou stranu světovou se rozšiřují v zemi, též podle vrstev sousedních hornin. Jestliže se totiž obracejí do hloubi směrem západním, říká se, že žíla směřuje od východu na západ. Pakli naopak směrem východním, od západu na východ. Týmž způsobem můžeme usuzovati podle vrstev sousední horniny o jihu a severu a vedlejších směrech a jejich dílech.
Ba též, pokud jde o průběh, některé žíly z některé světové strany přímo směřují k té, která proti ní leží; jiná žíla zakřiveně postupuje; čímž to se stává, že žíla přicházející od východu nesměřuje k straně proti ní ležící, to jest k západu, nýbrž křiví se a točí k jihu nebo severu.
Podobným způsobem probíhají také žíly ložní a sloje jednak vodorovně; jiné jsou nakloněné, z části jsou i zakřivené.
A tyto žíly také různým způsobem do hloubi země sestupují; neboť některá jest svislá, jiná šikmá, jiná zakřivená.
Žíly mimo to podle různosti míst, kterými jdou, velmi navzájem se tiší. Neboť některé po svahu hory nebo pahorku se táhnoucí z něho dále nesestupují.
Některé s vrcholku hory nebo pahorku sestupují do údolí nebo kotliny a zpět po strání protilehlého vrchu nebo pahorku vystupují.
Některé s vrchu nebo pahorku sestupující do roviny polí vybíhají.
Ostatní probíhají po rovině na vrcholku hory nebo po rovině nížiny.
Potom také žíly hlubinné nemálo se navzájem liší, pokud jde o jejich křižování: když totiž jedna druhou kolmo protíná; jedna druhou šikmo rozštěpuje a jaksi překusuje.
A to se děje, když žíla, která druhou hlavní šikmo protíná, byla tvrdší než tato; prostupuje ji nejinak nežli jako bukový klín nebo železný klín nějakým nástrojem prohnaný skrze měkké dřevo; byla-li měkčí, tu hlavní žíla s sebou ji strhuje buď na tři stopy, nebo na jeden krok, dva, tři i více; nebo v původní směr, což řidčeji se stává, ji odráží. Ale v obou případech žílu, která protíná hlavní, poznáme podle povahy nadloží a podloží.
Jiné žíly se navzájem spojují a pak ze dvou nebo více žit vedlejších vzniká jediná. Nebo žíly se nespojují na výchozu, ale v hloubce, nejsou-li příliš od sebe vzdáleny a upadá-li jedna ke druhé nebo obě k sobě upadají navzájem. Podobným způsobem ze tří neb mnohých žil v hloubi jediná vzniká.
Tohoto druhu spojení se žil nezřídka zpět se rozvazuje; a tím způsobem přečasto se stává, že z pravé vzniká levá žíla a naopak z levé pravá.
Dále z jedné žíly, která přetvrdou nějakou horninou jakoby rádlem jest štěpena a rozdělována v části, nebo kterou trhliny v měkké skále tříští, stávají se dvě nebo mnoho jich; ty někdy zpět navzájem se spojují, někdy rozdělené zůstávají.
Ale zda se žíla dělí či s jinou spojuje, ze samotných prasklin v kameni poznati se může; směřuje-li hlavní žíla od východu k západu, praskliny skal rovněž od východu do hloubi země sestupují směrem k západu. U sousední žíly, která se s hlavní spojuje - ať už přichází z jihu nebo severu - upadají praskliny skal jak odpovídá směru žil. Jich úpad nesouhlasí pak s úpadem prasklin okolní horniny u hlavní žíly, který po spojení obou žil zůstane týž, leda že by vedlejší žíla měla stejný směr jako hlavní. Tu věru mocnější žílu jmenujeme hlavní, slabší vedlejší. Jestliže pak se hlavní žíla dělí ve větve, trhlinky skalní, které jsou při větvích, zachovávají tentýž smysl při sestupu do hloubky, jako žíla hlavní.
Ale už dost o žilách hlubinných a jejich spojování a rozdělování, nyní přejdu k ložným. Ložná pak žíla buď protíná hlubinnou, nebo se s ní spojuje, neb naopak je jí proražena a rozdělena v části.
Konečně žíla má začátek a konec, hlavu a ocas. Začátek jmenujeme část, kde vznikla, konec část, kde vrcholí; hlavou vychází na den, ocas jest část, kterou skrývá v zemi. V pravdě nemusí kovkopové hledati první počátek žil, jako kdysi Egyptští králové hledali pramen Nilu, nýbrž postačí jím, že našli nějakou část žíly a poznali její rozsah; neboť zřídka může se nalézti počátek právě tak jako 'konec. Leč proti které světové straně žíla na den vychází, nebo do hloubky se uklání, to oznamují její podloží a nadloží. Tak totiž nazývá se část visutá a onak ležatá. Žíla se opírá o podloží, nadloží leží nad ní. A tak když sestupujeme do šachty, část, ke které obracím břicho, jest podloží žíly, ke které záda, jest nadloží. Shoduje se pak jakýmsi způsobem výchoz žíly s podložím, a ocas s nadložím; neboť bude-li podloží na jižní straně, žíla k jihu vychází na den, nadloží však, protože vždy je proti podloží, tehdy jest na severní straně položeno. Tudíž těž ocas žíly směřuje k severu. Bude-li to žíla pravá, ukloněná; podobně od východu a západu a též ze směrů ne hlavních a těch, které leží mezi nimi. Avšak, kdyby žíla do hloubi sestupující byla buď svislá, nebo šikmá, nebo stočená, podloží žíly ukloněné snadno se rozezná od nadloží, svislé však nikoliv; a u stočené žíly podloží se obrací a proměňuje v nadloží a naopak nadloží v podloží. Ale ona nejčastěji zpět stává se svislou nebo šikmou.
Avšak žíla ložní má toliko počátek a konec a na místě hlavy a ocasu dva boky. Než peň má počátek, konec, hlavu a ocas jako pravá žíla.
A také peň právě jako žílu ložní často pravá žíla příčná protíná.
Žilky a odmrsky dále, které jsou malé žíly, rozlišují se v příčné, šikmé, žílu šikmě protínající, ve vedlejší, v ložní, v nadložní žilky, příčná pak protíná žílu. Šikmo přetínající ji jaksi překrajuje, vedlejší se s ní spojuje.
Žilka nadložní tak hluboko do země nesestupuje jako ostatní žilky, ale jaksi od povrchu buďto nadloží, nebo podloží žíly přichází; pročež též denní žilkou bývá zvána..
Avšak pokud jde o rozsah, spojování a rozdělování se, žilky nechovají se jinak nežli žíly.
Konečně jsou skály pronikány prasklinami tu hojnými, tu zas řídkými, což jsou nejtenčí žilky. A z které pak světové strany žíla přichází, k té praskliny skalní své hlavy vždy na den nesou. Když spáry skalní vystupují z některé s.větové strany do protilehlé, na příklad z východu na západ, a jestliže jim žilky tvrdé stojí v cestě, stává se, že ty, které šly z východu k západu, nyní od západu k východu směřují a tak zvrácené skály tvoří. A tu pak se posuzuje průběh žil ne podle těch prasklin, kterých jest málo, nýbrž podle těch, které se často pravidelně vyskytují.
A pak žily stejně jako žilky jsou buď plné, nebo druzovité, nebo skoro hluché, a dále jsou žíly vodou prostupné. Ale plné žádné vody neobsahují a málo vzduchu, druzovité řídčeji vodu, častěji vzduch obsahují, prázdnými trhlinami obyčejně vody protékají. Výplně pak žil a žilek pozůstávají buď z látky tvrdé, anebo měkké, někdy také z prostředně tvrdé.
Nyní však vracím se k žílám. Velká část kovkopů má za to, že mezi hlubinnými žilami jest nejlepší ta, která směřuje od VI. nebo VII. hodiny východní k VI. nebo VII. západu přes svah hory k severu ukloněný; a kteréžto žíly nadloží jest v jihu, podloží tedy na severu, a která též na den vychází k severu a jejíž praskliny k východu na den vycházejí. Druhé místo udělují žíle, která směřuje naopak od VI. hodiny nebo VII. hodiny západní k VI. nebo VII. hodině východní přes svah horský, který se podobně sklání k severu, a kteréžto žíly nadloží též na jihu jest, podloží však na severu a hlava se zdvihá k severu, a trhliny skalní konečně svými výchozy vystupují na západ. Za třetí kladou žílu, která postupuje od XII. hod. severní k XII. jižní svahem horským, svažujícím se na východ, jejíž nadloží jest na západu, podloží pak na východě, která zdvihá hlavu na východ a skalní trhliny, konečně svými výchozy vystupují na sever.
A tak těmto žílám vše připisují, málo nebo nic oněm, jež samy nebo jejichž praskliny vycházejí na den směrem k jihu nebo západu. Neboť ačkoliv, praví, občas v nich zalesknou se jiskry ryzího kovu na kamenech lpícího, nebo celistvé kusý á téhož se naleznou, ty přece tak jsou skrovné, že by se nevyplácelo pro ně rubati' takové žíly; pročež kovkopové, těží-li vytrvale nadějíce se velikého množství kovu' vždy nadarmo pracují; neboť toho druhu žíly málo kovu rodí, protože paprsk` sluneční kovovou látku z nich. vystřebají. Ve skutečnosti nesouhlasí s tím ani zkušenosti horníků, kteří tak o žilách soudí, ani nemají k tomu správného důvodu neboť, že žíly, které od východu směřuji k západu po svahu hory k jihu ukloněném a které vycházejí na den rovněž směrem k jihu, jsou neméně kovy bohaté, nežli žíly, které bohatstvím kovkopové ti na první místo staví, v posledních letech prokázala žíla sv. Vavřince v Aberthamu, kterou naši též Božím darem nazývají; neboť přemnoho ryzího stříbra z ní dobyli. A nedávno v Annabergu žíla jménem samého Nebeského vojska (Himmelisch Hor) slavně pojmenovaná, zřejmě dokázala množstvím stříbra, že žíly, které směřují od severu k jihu a jež k západu na den vycházejí, neméně jsou kovy bohaté, než ony, které k východu na den vycházejí. Neboť sluneční teplo nemůže z toho druhu žil vyčerpati kovovou látku; neboť ač může z povrchu země výpary vystřebati, až do jejich útrob nepronikne; vždyť vzduch štoly, která jest pokryta dva kroky mocnou vrstvou země, v létě jest chladný; a země, která mezi tím jest, zajisté zachycuje účinek slunce; což když poznali obyvatelé nejteplejších krajin, přes den v jeskyních leží, které je před přílišným úpalem slunce chrání. Ba zajisté přemnoho schází tomu, aby slunce z hloubi země látku kovovou vystřebávalo; vždy ani nemůže vysušiti přemnohá místa žilami oplývající, protože jsou porostlá stromy a stinná.
Dále pak jiní kovkopové z žil všeho druhu kovů dávají přednost oněm, o nichž jsem mluvil; jiní však zavrhují rudní žíly, chovající se opačně než již uvedené; a mám za to, že ani tito pravdy nemají. Neboť co by mohlo býti příčinou toho, že by slunce z rudních žil látku rudy nevystřebávalo, jako ze stříbrných rud látku stříbra, ze zlatých zlata?
Kromě toho rozlišují od sebe někteří horníci, mezi nimiž byl Kalbe, řeky a potoky zlatonosné. Řeka nebo potok, praví, který teče od východu na západ a omývá úpatí hor, položených k severu a má na jihu neb západě planinu, oplývá zlatým pískem a zrny. Na druhém místě jest řeka nebo potok, který směřuje se západu na východ a má na severu pohoří, na jihu pak rovinu. Na třetí místo stavějí řeku nebo potok, který teče se severu na jih a omývá úpatí východně ležícího pohoří. Než ze všech nejméně bohaté zlatem jsou podle nich řeka nebo potok, které mají opačný běh od jihu na sever a svlažuje úpatí na západ ležících hor. Posléze řeky nebo potoky, tekoucí od východu slunce na západ, anebo od severu na jih, čím více se blíží k vychvalovaným, tím jsou bohatší zlatem, čím více se od nich vzdalují, tím méně obsahují zlata. Tak usuzují o řekách a potocích. Poněvadž však se nerodí zlato v řekách a potocích, jak jsem to hájil v S. knize "O vzniku a příčinách podzemních věcí" proti Albertovi, nýbrž usazují se úlomky žil a žilek v písku řek a potoků. Nechť má řeka nebo potok jakýkoli směr, shoduje se s rozumem, že v nich zlato může býti nalézáno, a také zkušenost proti tomu nemluví. A nepopíráme, že se zlato rodí a nalézá v žilách a žilkách, které jsou pod korytem řeky nebo potoka, jako v ostatních žilách.
Konec třetí knihy »O hornictví a hutnictví«.