Muzeum Mineral.cz 

Orient

První vápenné omítky jsou známy z vykopávek sídlišť v Přední Asii. Stáří těchto obydlí je datováno do období 9. až 8. tisíciletí před naším letopočtem. K objevu vápna došlo pravděpodobně, tak jako mnohokrát před tím i potom, náhodou, během pálení ohně, kdy došlo k rozkladu vápence narovnaného kolem něj.

Po několik tisíciletí byl Orient srdcem světového dění. Odtud, zvláště z Přední Asie, vycházela většina civilizačních impulsů. Z Orientu proudily do Evropy nejvýznamnější poznatky, objevy, vynálezy a také první mohutné přistěhovalecké vlny. Orient byl kolébkou lidské kultury. Tam člověk zasil první obilné zrno, tam ochočil dobytek, tam počal vyrábět keramiku, cihly, tkaniny. Vynalezl písmo, kolo, kompas, most, zavodňovací kanál atd. Kdesi v Orientu byly odlity první měděné, pak bronzové, posléze železné předměty. Klikatými cestami a vesměs s velkým zpožděním se jednotlivé poznatky dostávaly do Evropy prostřednictvím nově příchozích, anebo prostým přenosem znalostí a zkušeností "od ucha k uchu", přičemž hlavní kontaktní zónou mezi Orientem a Evropou bývalo pobřeží dnešního Řecka a Turecka, tedy břehy moře Egejského a východní lem moře Středozemního.

Vápenné malty používali také staří Egypťané při stavbě některých pyramid. Vápno připravovali pálením tamějšího sádrovce s příměsí vápence v jednoduchých šachtových pecích.

Pro pozemní stavitelství používali vápno také staří Féničané a Židé. Babyloňané používali směs vápna a popelové škváry při vodním stavitelství. Část čínské zdi z 2. století př.n.l. byla stavěna z cihel a vápenné malty.

Evropa

Na evropském území vyraběli první známé vápno Řekové. Ti jej připravovali pálením ulit měkkýšů a kusů vápence či mramoru.

Velkého rozšíření dosáhlo vápno za dob říše římské. Římané používali směs bílého vápna s různými přísadami, nejčastěji se sopečným popelem - pucolánem. Z tohoto materiálu vyráběli také první prefabrikáty, použitelné i při vodním stavitelství. Výrobu vápna a jeho použití popsal ve druhém díle knihy „De architectura“ Marcus Vitruvius Pollio, vojenský stavitel doby císařů Césara a Augusta.

Ve středověku se rozšířila výroba a používání vápna po celé Evropě. Pálení se příliš nelišilo od starověkého způsobu. Postupně se zaváděli trychtýřové pece kruhového nebo oválného průřezu vyzděné cihlami a vytápěné dřívím. Ze starých římských pecí se vyvinuly pece komorové s čtvercovým nebo kruhovým průřezem a odtahem spalin v klenbě. Dřevo bylo nahrazováno uhlím a to především kvůli nedostatku paliva. V Holandsku a ve Francii se pálilo uhlím již od 16 století.

Ve Francii vznikly pvní šachtové pece a odtud se rozšířily po celé Evropě a vytlačily milíře a starší, málo výkonné, pece. První nepřetržitě pracující pec s horním plněním paliva i vápence vystavěl Dietzsch v roce 1883. Vápno se odtahovalo spodem. Pec zdokonalil v roce 1889 Hauenschild a vytvořil tak první nepřetržitě pracující šachtovou pec. V Čecháh a v Německu se od roku 1864 používá kruhové pece systému Hoffmann.

České země

V českých zemích se začalo vápno používat po příchodu křesťanství. Svůj hrad v roce 932 tak na vápno postavil kníže Boleslav. V roce 999 vlastnil vápenku Břevnovský klášter. Výroba vápna se značně rozšířila za Karla IV. V té době se vypaloval vápenec z Podolí, Braníku a Zlíchova v pecích umístěných v Praze na obou březích Vltavy.

Pálení vápna se postupně rozšířilo po celém území. Původně se pálilo v milířích a milířových pecích a později v pecích šachtových a kruhových. Používaná technologie kopírovala evropský vývoj vápenictví. První kruhová pec byla postavena v roce 1868 v Přerově. Po roce 1870 jsou stavěny hlavně šachtové pece podle plánů profesora pražské techniky Pacolda. Od roku 1880 nastavá značné rozšíření kruhových pecí, nejdříve v okolí Prahy a pak i jinde. Dochází také ke kumulaci výroby a soubežně se vyrábí cement a vápno. V roce 1872 byla postavena vápenice a cementárna v Berouně, roku 1875 vápenice v Hlubočepích. O něco později byly budovány vápenky v Sušici, Vápenném Podole, Litoměřicích, Železném Brodě, Štramberku, Čebíně, Přerově, Mikulově, Bohdíkové, Vápenné a dalších místech.

Velkého rozmachu doznává vápenictví po druhé světové válce. Zestátněné soukromé vápenky zanikají a stavějí se velké a moderní průmyslové závody. Ty už však většinou věškerou krásu "staré a poctivé práce" postrádají a informace o nich se zde objeví jen okrajově.